autor: Gabby
Už jste někdy přemýšleli nad tím, jak málo času vám zbývá? Narodíte se, pár let žijete jen obskakován rodiči a všemožnými lidmi, kteří se rozplývají nad vaší dětskou roztomilostí, a pak najednou hop a musíte do školy. Skončí všechny dětské radovánky a nastane tvrdý režim, který způsobuje většinou nedostatek spánku a velikou rozmrzelost. I když pravda je, že na malém stupni základní školy se ještě vše zvládat dá. Učitel se dokáže věnovat všem žákům ve třídě a vy postupem času začínáte chápat, na co jsou všechna ta písmenka a číslice, které dospělí stále někam píšou. Už víte, jak je psát a číst a do všeho se vrháte s neskonalou vervou. Škola je pro vás hrou, ještě když tam máte plno kamarádů, se kterými si o přestávkách můžete hrát a vyvádět různé skopičiny. Párkrát vás učitel pokárá, že v hodině si se svým bratrem s autíčky hrát nemůžete, ale to je všechno. Zdá se to být idylické.
Stejně tomu je i na druhém stupni, kde ovšem přibude hromada učení a nových předmětů. Učitelé se zdají být přísnější a většinu hodiny stejně jen něco vykládají před tabulí, což způsobuje, že vám nejednou padne hlava na lavici a vy usnete tvrdým spánkem. Špatně to pak končí, když vás bratr budí ne zrovna moc příjemným dloubnutím do žeber. Ale to není všechno. Pomalu si začínáte uvědomovat, jaký je svět kolem vás. Už nevidíte jen rozjasněné tváře, které na vás zvesela volají, ať si s nimi jdete hrát. Vnímáte všechny nálady a pocity v sobě, ale i kolem sebe. Uvědomujte si, že ty malé dětičky se začínají měnit v mladé lidi, kteří v sobě skrývají i mnoho špatných vlastností. Měníte se i vy sám a začínáte věřit v to, že čím víc jste starší, tím víc upadá svět do temnot…
A u mě to platí dvojnásob. Vždy jsem byl trochu jiný, ale v dětství si toho nikdo nevšímal. Pokaždé jsem byl veselý, jelikož jsem ještě nedokázal vnímat svět i jinak, než jako hru a dovádění s kamarády, kteří postupem času také mizeli. Stával jsem se větším a větším introvertem, který se nebál přijít do školy celý v černé. Byla a je to má oblíbená barva, tak proč se jí stranit? Nechci o sobě říkat, že jsem nějaký hlupák, který vidí ve všem jen to zlé. To v žádném případě. Miluji smích a radost, jenže někdy je i toho velmi málo. Rozhodl jsem se být sám sebou, což zrovna neznamenalo, že bych byl jako ostatní kluci. Nezajímal mě sport, nezajímaly mě holky a ani to, kam v pátek vyrazím a pořádně se opiju. Byl jsem jiný, líčil jsem se a velmi se zajímal o hudbu. Už na základní škole byl můj sen prorazit jednou jako zpěvák. Přehlížel jsem všechny ty posměšky, že jsem naivní, že to se mi nikdy nepodaří. I to, že jsem jako holka. Dokonce jsem několikrát slyšel mluvit vlastní příbuzné, jak mě pomlouvají, ale já to neřešil. Jsem sám sebou, a to je hlavní…
Mnoho lidí by si řeklo, že můj život je vlastně velice smutný, ale není to pravda. Je jedna osoba, která mi zůstala a vždy držela při mně. Můj nejlepší přítel, který by za mě dal i ruku do ohně. Ten, který se mě vždy zastával, když mě na střední šikanovali, či jen pokřikovali nemilé hlášky. Tom, můj o deset minut starší bráška…
Tom, ano, konečně se dostáváme k tomu, o čem chci vůbec vyprávět. Bylo mi tehdy dvanáct let, když Tom přišel domů s jeho první holkou. No, určitě se tomu nedalo říkat přítelkyně. Stále jsme byli takové malé děti, které ani pořádně nevěděly, co to slovo láska znamená. Vím jen to, že od té doby jsem Toma začal vnímat úplně jinak.
Znáte takový ten pocit, když jste s někým, koho máte nade vše rádi? Všechny problémy odletí kamsi do neznáma a vy si užíváte jen tu chvíli, kdy je po vašem boku onen člověk? Přesně tak jsem se cítil s Tomem, i přesto, že jsme spolu byli každý den a sdíleli stejný pokoj. Jsme dvojčata, a tak je pochopitelné, že jeden bez druhého nemůžeme žít. Vše jsme dělali společně a měli velice podobné názory. Jeden něco začal a ten druhý to dokončil. Jenže ten den se něco zlomilo. Nejdřív jsem nic nechápal, ale už od samého začátku jsem tu holku propaloval pohledem. Pokaždé, když se objevila v našem domě, celým mým tělem proběhl jakýsi mráz, který mi zpomalil oběh krve v celém těle. Dělalo mi problém ji i pozdravit, natož se jí podívat do očí. Stále jsem nevěděl, o co jde a vždy jsem se utěšoval tím, že jen žárlím proto, že mi Toma chce vzít jako kamaráda. Jenže jednou, když jí přede mnou dal pusu, pochopil jsem. Sice to byla jen dětská, mlaskavá pusa, ale pro mě to znamenalo vysvětlení. Okamžitě jsem utekl z místnosti, zamknul se v komoře a až do večera nevylezl. Připadla jsem si sám sobě odporný, chvílemi jsem měl chuť se jít vyzvracet, ale nedošlo k tomu. Konečně jsem pochopil, že nežárlím proto, že by si se mnou Tom už tolik nehrál, ale proto, že bych chtěl být na jejím místě…
Znovu si mnozí z vás musejí říct, že jsem asi padlý na hlavu, že? Také jsem si to říkal, ale za pár dní mě onen zvláštní pocit přešel a já se utvrdil v tom, že to byl asi jen nějaký výkyv nálady. A stejně, bylo mi dvanáct, pořádně jsem ani nemohl vědět, co cítím. Tedy alespoň tehdy jsem si to myslel…
O pár let později, když se můj a Tomův sen začal plnit, a naše kapela opravdu prorazila, se ten zvláštní pocit vrátil. Bylo mi patnáct, a já se na svého bratra znovu začal dívat jinak, než bych měl. Pokaždé, když jsem jen mohl, mé oči bloudily po jeho dokonalém těle. Zkoumalo každičký milimetr jeho hebké kůže a vždy se utápělo v jeho čokoládových očích. Byl tak nádherný a já si připadal jako ten nejzvrhlejší člověk na této planetě plné nástrah. Byl pro mě jako sedmý div světa, něco božského, něco, co nikdy nebudu mít. Věděl jsem, že jsem ztracený…
Roky šly dál a můj cit k Tomovi se čím dál víc upevňoval. Miloval jsem ho, a věděl, že jeho místo nikdo nikdy nenahradí. Vždy mě to trhalo na miliony malých kousíčků, když jsem viděl, jak si každou noc do své ložnice vodí jinou dívku. Tak moc jsem chtěl být na jejich místě, alespoň na jednu noc. Aspoň na pár hodin okusit, jaké to je, být s tím, koho nadevše milujete…
Jenže jsem věděl, že to se nikdy nestane. Byl jsem snílek, který si svůj život vysnil podle sebe. Proto jsem taky miloval večery, když jsem mohl jen tak ležet ve své posteli v tourbuse, mírně ukolébán ke spánku drncajícím busem, a snít o tom, jak osoba ve vedlejší posteli, je mou. Poté jsem usnul a vydal se do říše snů, kde se mé představy opakovaly znovu a znovu…
Pořád si tak říkám, proč jsem se zrovna já musel bezmezně zamilovat do svého bratra, který nikdy nebude můj. Miloval jsem ho nade vše, dal bych za něj vlastní život a postupem času jsem si začal i uvědomovat tu bolestnou skutečnost, že je mi souzeno až do konce života strádat a jen snít…
A to je právě to… do konce života. Uvažovali jste někdy nad tím, kolik času vám vůbec zbývá? Popravdě, já nikdy. Teprve tehdy, když moje auto zběsilou rychlostí narazilo do svodidel. Skoro nic si nepamatuji. Vše se odehrálo tak moc rychle, že jsem jen stačil zaznamenat skřípání pneumatik, zběsilý tlukot mého srdce a pak už jen obrovská rána a tma.
Možná si říkáte, že tohle byl můj konec, že? Ale ne, ještě jsem nestál na úplném konci mé cesty životem. Ještě něco nebo někdo chtěl, abych zažil tu opravdovou bolest a strádání…
Pociťoval jsem, jak se mé smysly znovu probírají k životu, a to i přesto, že pracovaly už jen z posledních sil. Nejdřív jsem zaznamenal nepříjemný zvuk houkaček policejních aut, a poté rozeznal i sanitku, které se povedlo probrat i mé oči, kterým ve tmě vadilo pronikavé světlo. S velikou námahou jsem je otevřel a zjistil, že ležím na zemi, obskakován různými lidmi. Všichni na sobě měli červené obleky, z čehož jsem usoudil, že to jsou pravděpodobně záchranáři. Avšak to, co mě zarazilo ze všeho nejvíc, bylo to, že mezi nimi byl i Tom, oblečen ve svém obvyklém XXL oblečení. Byl ke mně sehnutý a jeho tváře skrápěly slzy. „Bráško, prosím, neopouštěj mě,“ Zaznělo z jeho úst a v tu chvíli mi všechno došlo. Bylo to vážné a já věděl, co musím udělat ještě před tím, než opustím tento svět. Jeho slzy, veliké jako perly a stejně třpytivé, dopadaly na mou tvář, která vše dokázala vnímat jen letmo. Tak moc jsem byl otupělý a naprosto vysílen. Z posledních sil, které ještě kolovaly mým tělem, jsem k němu napřáhl ruku, kterou okamžitě vtiskl do té své. „Billi.“ Žalostně vyšlo z jeho úst, když se ke mně shýbl ještě víc, a viděl tu bezmocnost v mých očích. V tu chvíli jsem pochopil, jak málo času mi zbývá, a co ještě musím udělat…
„Musím ti něco říct, bráško… ještě před tím, než odejdu…“ Dostával jsem ze sebe s velikou námahou.
„Ne, Bille, tohle neříkej, Ty neumřeš.“ Věděl jsem, že svým slovům sám nevěří, cítil jsem to.
„Musím, protože to v sobě už nedokážu držet,“ musel jsem šeptat, jelikož jsem nebyl schopný ovládat ani vlastní hlas. „Miluji Tě, Tome… vždy jsem Tě miloval…“ Zorničky bratrových očí se rozšířily, jako by právě požil nějakou drogu a stisk jeho ruky rázem zesílil.
„Bille… proč jsi mi to neřekl dřív? Proč?“ Přes slzné potůčky skoro nemohl mluvit a mě samotnému nezbývalo už moc sil. Příšerná bolest celého těla, ale hlavně hlavy, mě ubíjela. „Taky Tě miluji, a už dlouho… Bille, teď mě nesmíš opustit, prosím tě, bráško, vydrž,“ jeho slova ke mně doznívala už jakoby jen z veliké dálky. Cítil jsem, jako by se mi najednou každý smál za to, jak moc jsem byl vystrašený. Za to, že jsem nezkusil to, co mi mohlo přinést tolik štěstí a to, nad čím jsem každý den několik let ronil slzy.
„Polib mě…“ Stěží jsem vysoukal tahle dvě slova z mého hrdla. Věděl jsem, že zbývá už jen pár zrnek v mých přesýpacích hodinách, než budu muset odejít. Chtěl jsem tedy alespoň zakusit to, po čem jsem tolik toužil. Bratr se ke mně ještě více naklonil a políbil mé oschlé, lehce popraskané rty, skrápěné vlastní krví. Několik sekund jsme takto setrvali. Bylo to nádherné. Všechny své poslední síly jsem soustředil jen na tento polibek. Věděl jsem, že je čas, ale odcházel jsem šťastný. S vědomím, že Tom mé city opětuje… ale zároveň nešťastný. Teď, když jsem věděl, že je moje láska k Tomovi opětovaná, ale nikdy nemůže být naplněna…
„Bille, teď když vím, jak to všechno je… slibuji ti, budeme už jenom spolu… Bille?… Bille?!… Bille?!!!!!“
Jenže Bill už ho neslyšel. Naposledy vydechl do bratrových úst a byl donucen odejít, protože jeho čas už vypršel…
autor: Gabby
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Krásné, ale tak smutné..proč musel umřít!?!?
když si člověk uvědomí,že takhle nějak to mohlo skončit..
mám vážně na krajíčku..
bylo otázkou času,kdy někdo napíše story se svodidly 🙂
Gabby,musím ti poblahopřát…je to opravdu krásné <3
škoda,že musel zemřít 🙁
nemusel…tys ho nechala umřít xD
poslední dobou příbývaj samý jednodílky,který končej špatně…no ne špatně,ale happy endy to nejsou 🙁 prosíím..NAPIŠTE NĚKDO NĚCO S HAPPY ENDEM xD xD
asi se toho chopim já a pošlu svojí starší povídku xD
Mhm…nádherný…:)
Pěkná povídka. Po dlouhé době jedna, která nutí zamyslet se, dokonce sebou nese poselství, s nímž se stotožňuji… Nikdy nemůžeme vědět, co se nám přihodí zítra, nebo i za hodinu.
teda takhle smutný…ale hezký
[2]: chop se toho a pošli :D:D:D:D jako víš jak..nejde všechno brát s happy endem..to je o ničem….ale zamyslet se nad smrtí…to je umění….a ještě větší umění je to napsat, tak aby se to čtenáře dotklo…aby ho to zasáhlo
[6]: jo xD..akorát to musim ještě přepsat.. 😀 nějak se mi to nezdá 😀
ah..no jasný..když se podaří tím člověka zasáhnout,tak je to umění..to souhlasím 🙂
neříkám,že se mi ta povídka nelíbí..naopak..se překrásná.
ale já mám prostě poslední dobou moc dobrou náladu,a tak bych si chtěla přečíst nějaké pozitivní věci 😀
Nádherné. Jen je fakt škoda, že to skončilo smutně…
[6]: to ti teda povím, že mě to zasáhlo, tady brečím, skoro nemůžu psát, jsem nějaká naměkko…
gabby, nádherný!!!
[9]: :):) ale ono je to dobře :):)
já jsem taková citlivější osoba,ale dneska mě nerozbrečí nic co bych sama nechtěla,protože mám skvělou náladu 🙂
jednou se k týhle povdíce vrátím a s chutí si pobrečím :):)
nadherny, az mam slzy na krajicku 🙂 jen tak dal 🙂