autor: Ainikki
Elke vrazila do nějakého vysokého kluka, který zrovinka otevíral dveře do sportovní haly. Neobtěžovala se s omluvou a vecpala se tam dříve než on. Něco na ni zahudral, ale nevšímala si ho. Potřebovala se nutně přesvědčit, že Bill nešel zrovinka sem, ba co hůř, že se tady s tím bídákem již nestačil potkat. Bohužel. Navíc obrázek, který se jí naskytl, vypadal skutečně děsivě. Její nejlepší kamarád ležel na studené chodbě v předsálí haly, do půl těla svlečený a nad ním se sklánělo pár kluků a jeden přes druhého radili tomu… tomu… nedokázala ho ani označit jménem, a dostatečně sprostý výraz ji nenapadal, jak ho nejúčinněji vzkřísit.
Idioti! Otitulovala je v duchu. Co taky ale jiného čekat od steroidových svalovců bez mozku. Rozeběhla se k nim a doslova si rozrazila cestu mezi nimi až k Tomovi, který nad Billem klečel a vypadal dost vyplašeně.
„Cos mu udělal, ty jeden hajzle?!“ Vřískla na něj a ruka jí vystřelila do výšky s úmyslem Tomovi jednu pořádnou ubalit, pak si ale uvědomila, že Bill tu leží a nejeví známky života. Basketbalistu může zmlátit později, teď bylo důležité pomoci černovláskovi.
Tom chtěl něco říct na svoji obhajobu, ale nakonec jen naprázdno zavřel pusu. Možná to bylo i tím, že ho ta holka dost vykolejila, když mu docvaklo, kdo to vlastně je. Loni to na ni zkoušel. Přišla mu zajímavá a hlavně se mu líbila její nespoutanost. Ona byla ale jediná, která se ho kdy odvážila odmítnout. Spíše ho tedy dost hustě odpálkovala, že už se k ní víckrát raději nepokusil přiblížit.
„Billí.“ Přiklekla si k němu a nahnula svůj obličej až nad jeho rty. Na tváři ucítila jeho slabé výdechy. Malinko se uklidnila. Pohyby hrudníku byly totiž tak nepatrné, že nebýt toho, že cítila jeho dech, myslela by si, že už je všechno ztraceno. Teď zbývalo jen zachovat klid a začít nějak efektivně jednat. Potlačila v sobě touhu podrobit Toma křížovému výslechu, kterak je možná, že tu Bill leží v mrákotách, a navíc ještě nahý. I když ona si o tom vlastně dokázala udělat nějaký ten obrázek, a to ji dopalovalo ještě víc. Ovšem teď nebyl čas nechávat průchod vzteku a vskutku značným antipatiím, které chovala k Tomově osobě. Potřebovala ho donutit spolupracovat.
„OK.“ Odtáhla se od Billa. „Vy,“ ukázala na pár jedinců, kteří tu stále okouněli. „Vypadněte a hleďte si svýho, tady není nic k vidění.“ Pár z nich něco nesouhlasně mručelo, ale když se ozval jejich kapitán s tím, aby padali do šatny a připravili se na trénink, loudavě se vzdálili.
„A ty,“ zabodla prst do Toma, „mi teď pomůžeš!“
„Ale já musím jít taky na…“ Pokusil se zaprotestovat. Momentálně si nepřál nic jiného víc, než se konečně zbavit tohohle břemene a mít toho kluka hezky daleko od sebe.
„Na tvůj zkurvenej trénink ti seru!“ Vpadla mu do toho Elke, než stačil dokončit větu. Zůstat v klidu bylo v blízkosti tohohle individua těžší, než by si kdo pomyslel. Párkrát se nadechla a pokračovala už na oko přívětivěji. „Tohle jsi Billovi spískal ty, takže teď mi pomůžeš to dát do pořádku.“
„Co? Já nemůžu za to, že je to citli…“
„Ticho!“ Utnula ho znovu a vrhla na něj takový pohled, že měl pocit, že kdyby dokázal zabíjet, je na místě tuhej. Raději se už ani nepokoušel cokoli namítat.
„Tohle dolů!“ Vydala Elke další příkaz a zatahala sportovce za cíp jeho velké zimní bundy. „No, nečum na mě tak! Chceš aby tu zmrznul?“ Tom ji tedy raději vysvlékl a pomohl jí do ní bezvládného chlapce zabalit. „Zvedni ho. Odneseme ho na jeho pokoj. Je to odtud pár kroků.“ Hubené tělíčko se tedy opět ocitlo v jeho náručí. Zdál se mu najednou tak moc křehký. Měl dojem, že kdyby si toho byl býval všiml dřív, než po něm tak nevybíravě vystartoval, raději se mu obloukem vyhne. Tohle totiž opravdu neměl za potřebí. Kdo ale mohl tušit, že to ten kluk neustojí?
Šli svižně a mlčky. Trvalo to snad jen tři minutky, a už ho ukládal do postele v pokoji, kam ho zelenovláska zavedla.
„Ty víš, co mu je? Probere se?“ Dovolil si konečně Tom vyslovit otázku, která ho už delší dobu svrběla na jazyku. Tohle se mu totiž přestávalo zdát jako obyčejné mdloby. To už by se přeci jinak dávno probral.
„V to doufej!“ Odsekla mu Elke a zpražila ho dalším nepříjemným pohledem. Vztek a suverénnost, kterou dávala najevo před tímhle frajírkem, ale rozhodně nebylo to, co cítila uvnitř. Ve skutečnosti byla neskutečně vystrašená. Vůbec neznala na Tomovu otázku odpověď. Netušila, jestli se z toho Bill dostane, jestli už není příliš pozdě. Všechno uvnitř ní se svíralo a neskutečně se jí chtělo brečet. Teď se tomu ale ještě nesměla poddat. Dokud Bill dýchá, je potřeba bojovat.
„OK. A můžu teda vědět, na co jsem ti tady platnej? Docela bych totiž šel.“
„Tak na to rovnou zapomeň!“ Prskla na něj, a pak ji nenapadlo nic lepšího, než přiskočit ke dveřím, otočit klíčem a strčit si ho do kapsy kalhot. Tom se pobaveně ušklíbl.
„Myslíš, že tohle by mi zabránilo v odchodu?“ Spíše než otázka, to bylo zkonstatování. Navíc on sám neměl představu o tom, co by chtěl udělat. Na jednu stranu si přál odtud vypadnout, a konečně tak moci tuhle nepříjemnost hodit za hlavu, na stránku druhou chtěl zůstat. Prostě jen sedět na kraji postele vedle toho kluka, kam se usadil, když ho sem uložil, čekat, až se probere, a ujistit se tak, že bude v pořádku. Připisoval to jen výčitkám svědomí. Nic jiného ho k tomu přeci nutit nemohlo.
Elke se zarazila. Vlastně měl pravdu. Kdyby se rozhodl odejít, nebyl by pro něj problém jí ten klíč vzít a nebo jednoduše vyrazit dveře. Ten papundekl, co měli tady na kolejích, by mu asi moc dlouho odolávat nevydržel. Bylo potřeba spolknout všechnu nenávist, které byla vůči němu plná, a začít s ním trochu mluvit.
„Dobře.“ Přejela si dlaní po obličeji a hlasitě vydechla. „Potřebuju jen, abys tu u něj vydržel, než přijede jeden známý a přiveze pro Billa lék.“
„Fajn.“ Opáčil Tom. „Za jak dlouho to bude?“
„Za chvíli. Moment. Brnknu mu a řeknu ti to přesně.“
Elke vylovila ze dna své malé kabelky telefon a měla se k odchodu do koupelny. Nechtěla, aby ji slyšel. Dříve, než se tam ale stačila zavřít, napadlo ji ještě něco. Udělala pár kroků zpět a otočila s k Tomovi.
„Mohl… mohl bys, prosím zatím… eee… držet ho třeba za ruku a mluvit na něj. Ech… prostě mu jen říkej, že jsi u něj. Hele, já vím, že je to divný.“ Dodala, když si všimla, že na ni zírá, jak kdyby se právě pomátla. „Že je ti v podstatě volnej. Ale tak to zkus vydržet. Třeba to pomůže.“ Tom se zatvářil malinko znechuceně nad představou toho, co tu po něm chtěla, ale nakonec přikývl.
„Dík. Hned jsem zpět.“ Elke se znovu vydala do koupelny, ale ještě ji stihnul zadržet Tomův hlas.
„Počkej. Jak… jak že se jmenuje?“
„Bill.“ Podala mu informaci, které se dožadoval a zavřela za sebou dveře.
Tom se nepříjemně ošil, když v místnosti s Billem osaměl. Podrbal se v zátylku a zauvažoval, jestli by se na to, co po něm chtěla, neměl raději vykašlat. Vždyť bude přeci vypadat směšně. Zvládl se ale nakonec uchlácholit faktem, že ho tady stejně nikdo nevidí, a ten kluk dozajista nevnímá, takže ten to nikomu nevyzvoní. Váhavě přisunul svou ruku po matraci k té Billově, která mu netečně ležela podél těla a vykukovala zpod jeho bundy. Nejdříve se zlehka dotkl prstů. Byly zkřehlé.
„Je ti zima, maličký?“ Zabrumlal si spíš pro sebe a osmělil se schovat celou chlapcovu drobnou ručku ve své dlani. Udivilo ho, že to nebyl zase až takový problém, a že to působí docela přirozeně.
„Ehm.“ Odkašlal si. „Bille.“ Zkusil vyslovit to jméno. „Jsem u tebe.“ Pracně procedil skrz zuby, ve snaze vyhovět zelence i v dalším jejím požadavku. Tohle už mu tak přirozené nepřipadalo. Raději dál nepokračoval. Nemohl si pomoct, ale cítil se trapně. To mluvení holt bude muset vynechat.
Mezitím Elke vytáčela Steinovo číslo.
„Profesore.“ Vyhrkla do mluvítka, když byl na druhé straně její hovor přijat. „Kde jste? Jste už blízko? Jak dlouho vám to ještě potrvá?“ Chrlila na něj.
„Klid. Jsem tam tak do deseti minut. Počkej na mě na vrátnici a můžeme jít rovnou za tím klukem.“
„Ne!“ Vyhrkla o překot. „Chci říct. Změna plánu. On je tu se mnou. Přijďte rovnou k Billovi na pokoj.“ To Steina donutilo se nad tím malinko pozastavit. To je tam Bill s nimi také? Nějak se mu to celé neslučovalo dohromady.
„Ono se něco stalo?“
„Jo.“ Přisvědčila zmučeně Elke. „Bill mě poslal do města a mezitím za ním utekl. Nevím přesně, co se mezi nima odehrálo, ale já už ho našla s Tomem jen v bezvědomí. Pomohl mi ho odnést zpět a přesvědčila jsem ho, aby tu s ním na vás počkal. Bože, profesore, pospěšte. Ani si nedovede představit, jakej mám o něj příšernej strach.“
„Dobře. Vydržte. Hlavně ať nikam neodchází.“
„To se spolehněte.“ S tím zavěsila a vrátila se do místnosti.
Pár vteřin zůstala jen ohromeně zírat. On ho skutečně držel za ruku. A bylo to tak… přesně nevěděla, ale skoro by až řekla, že ji to dojímalo. Jako pár by vypadali nádherně, kdyby nebyl Tom takovej pitomec.
„Ehm.“ Upozornila na sebe a přešla k nim blíž. Tom odlepil oči z Billovy tváře, kterou si podrobně prohlížel, a zvedl je k dívce. „Bude tu do deseti minut.“
„OK.“ Vzal to na vědomí a pohledem se vrátil zpět. „Co mu teda vlastně je?“ Zeptal se znovu.
Elke si s odpovědí dávala na čas. Prozatím si k Billově posteli přitáhla židli a přisedla si k nim oběma. Pohladila Billa po tváři a neuniklo jí, že se mu na čele perlí pár kapek studeného potu.
„Je nemocný.“ Zašeptala nakonec prostě. Nemocný z lásky k tobě. A ty jsi jediný lék pro něj a to, co má donést ten známý, má jen způsobit, abys začal správně fungovat. A věřím v to, že si ty kecy o tom, že bys chtěl odejít, potom hodně rychle rozmyslíš. Běželo jí hlavou. Svoje myšlenky si ale nechávala pro sebe.
„A ten člověk, co má přijet, je doktor?“
„Něco takového.“ Po tomhle pár minut nemluvili, až to ticho mezi nimi přerušil Tom.
„Myslím, že tepleji by mu bylo pod peřinou, než v té bundě.“
„Asi máš pravdu. Pomůžeš mi?“ Oba se zvedli. Tom s největší opatrností nadzvedl Billův trup, přidržujíc mu hlavu, a Elke z pod něj vysoukala bundu. A kupodivu Tom se sám ujal zbytku. Přehodil přes Billa peřinu a pečovatelsky ji upravil tak, aby v ní byl „nemocný“ chlapec co nejlépe zachumlaný. Posadil se zpět na kraj postele a vsunul ruku pod přikrývku, aby mohl vyhledat tu, jež doteď svíral. Nepřemýšlel nad tím. Prostě to udělal.
Ještě si to neuvědomoval, ale jeho srdce roztávalo. To Elke nevědomky přišla na to, jak je znovu spojit bez jakýchkoli kouzelných předmětů. Ano, cosi tu nad nimi viselo, ale to něco nemělo sílu působit tak moc silně, když byli ti dva ve své bezprostřední blízkosti. V podstatě se počítalo s tím, že to pomstychtivé zaříkávání té ublížené ženské povede k tomu, že se ti dva spolu pomilují a následně Tom Billa pošle ke všem čertům, a ten to neunese. Všechno mělo skončit velmi rychle. Tom byl ale teď u něj. Vnímal ho dlouhé minuty, a to silné, co kdysi v minulosti k tomuhle chlapci cítil, se probouzelo. Přicházelo to pomalu, ale přeci. Stačilo tak málo. Jen je prostě udržet nějakou dobu spolu, a přesně to brčálová víla udělala. Dostala je do jedné místnosti a donutila Toma, aby mu záleželo na tom, jestli se ten kluk probere nebo ne. Možná, že kdyby teď po něm chtěla, aby odešel, že už ho tu nepotřebuje, neudělal by to. Prsten poskytne jen vzpomínky na minulý život. Nevzkřísí lásku.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Elke se k nim přihnala a zalomcovala klikou. Pak jí došlo, že vlastně zamkla.
„Vydržte.“ Křikla skrz ně a hmátla do kalhot pro klíč.
„Tak jsem tady.“ Vydechl zadýchaně Stein, když vpadl dovnitř. Přišlo mu zdlouhavé čekat na výtah, tak se pustil po schodech, což teď způsobilo, že mocně odfukoval a snažil se svou tepovou frekvenci dostat do normálu.
To mu ovšem nezabránilo u toho tahat z tašky to, co tu bylo tak netrpělivě očekáváno. Prstýnek se zatřpytil sevřený mezi jeho palcem a ukazovákem a on s ním přistoupil k chlapci sedícímu vedle Billa. Zašermoval jím Tomovi před nosem.
„Tak hochu. Dobře si to prohlédni a procitni.“ Pronesl a znělo to skoro jako nějaké zaříkadlo. Tom povytáhl jedno obočí v údivu.
„Tak je to doktor nebo blázen?“ Obrátil se s tou otázkou na Elke. Ta mu ale moc pozornosti nevěnovala a se Steinem si vyměnila prohry plný a značně zděšený výraz. Neměl si teď náhodou vzpomenout a padnout Billovi do náruče?
„To… tobě to nic nepřipomíná?“ Po chvilce se ho byla schopná optat. Tohle už bylo jako špatný vtip. Co jenom mohlo být zase špatně?
„A mělo by snad?“ Odvětil Tom otázkou. Steinovi poraženecky vyklouzl prsten z rukou a zakutálel se k Tomovým nohám. Starý pán z výšky dosedl na židli, která stála hned vedle něj. Byl přesvědčený, že všechno udělal tak, jak měl. Nemohl uvěřit, že všechny ty roky, které tomu věnoval, byly prostě k ničemu.
Léčit se tady zřejmě nebude. Pomyslel si Tom a shýbl se pro ten lesklý šperk. Vytáhl Billovu ruku zpod peřiny a natáhl mu ho na prsteník. Neuvažoval o tom, proč něco podobného dělá, připadalo mu, že tam jednoduše patří, a v momentě, kdy byl prsten na princově prstě, vyšlo z něj zářivé světlo, které udeřilo Toma do očí. Zprvu před ním chtěl přivřít víčka a chránit si tak zrak, velmi rychle tomu ale přivykl a došlo mu, že to není jen světlo. Byly to celé obrazy, příběhy. Viděl sám sebe a svoji lásku, a v tom okamžiku pochopil, co bylo to cosi, co ho nutilo tady s tím chlapcem setrvávat.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Super!!! Už jsem se lekla že to nebude fungovat!!!
funguje!!! Fungujeee…x)
uáá, to je dokonalýý! a funguje to, uff, i když díky Elke by se možná měli rádi i tak 🙂 já už se tak těším na pokračování, je to nádhernéé!
wooooow 😉
juuuuj <3 konecne ! <3 tak strasne moc som sa na ten moment tesila, ked si tom spomenie ! :)… teraz som stasne moc na dalsi diel, ci uz konecne vsetko skonci dobre 🙂
Slááááááááááva!!!!!!!!!!!
Super konečně se to stalo. Ale Elke byla hustý trochu mě ty její nadávky na něho i pobavily prostě to vzala do svých rukou×D šla na to rázně. Teď už to snad bude dobrý ale vůbec si nedokážu představit co a jak teď bude. Jak se k sobě budou chovat atd. A prostě celkově se těším na pokračování
Jooooooooooo konečně!!!!! Tomík si vzpomene na svého prince …. juchuuu … se těším na další dilek!!! Rychle pls dál! Tu nevydržíííím xD
Díl už jsem četla na autorčiném blogu a byla jsem unesená. Je neuvěřitelné, jaké pocity ve mně tato povídka vyvolává…:)) Nádhera!
Páni!!! Tak to jsem faktiš nečekala!!! Kyaa!! Na další díl se prostě nedá netěšit!! =)
bože to je tak užasný! To je prostě tak napínavý a tak dojemný… a Elke je naprosto užasná a dominantní slečna… Já ji asi miluju… Miluju tu její povahu… o bože sem tak šťastná…
bozee…on si vspomenull… achh..rychloo pokrackoo..sup sup..
Skoro se mi zastavilo srdce, když si ze začátku Tom nevzpomněl… aspoň že ho napadlo dát prsten Bilovi. :)skvělý, jenom mam takový tušení, že bude brzo konec :-/
awww…dokonalý..nemužu se dočkat dalšího diluuu ^^
Hurááááá!!! Dneska jsem přečetla všechny díly, co mi zbývaly a měla jsem teda parádní nervy… 😀 Uf…. Tk už to snad bude ok… 😀 Dokonalý… 😀
Zabije ma to. Myslela som si, že v tom múzeu mali uloženú len kópiu ako to obvykle býva a originál je niekde v trezore. Ale už to bude snáď fajn. Teraz ešte aby sa Bill prestal Toma báť.