autor: B-kay
O necelou hodinu později se dveře jeho pokoje opět otevřely. Tom, který zaznamenal ten zvuk téměř okamžitě, si v duchu přál, dokonce se modlil, aby to nebyl Bill. Žádal přeci Simone, aby mu za ním nedovolila jít. Nechtěl, aby jej v tomhle stavu viděl. Bill jistě nebyl připravený vidět člověka, na kterém mu tolik záleželo, v tomhle stavu.
Tom, který dostal před několika minutama analgetika proti bolesti, nedokázal otevřít oči. A nebylo to jenom kvůli bolesti, kterou cítil. Bál se je otevřít. Nechtěl vědět, kdo za ním přišel. Chtěl být sám. Alespoň na chvilku uvězněn jenom ve svých myšlenkách. Osoba, která se na něj přišla podívat, však nepromluvila jediné slovo. To, že se blíží k jeho posteli, poznal jenom díky tichým krokům, které se ozývaly po bledé podlaze. Chtěl se posadit a otevřít oči, požádat osobu, která za ním přišla, aby jej nechala samotného, ale nedokázal to. Léky ještě nestihly pořádně zabrat a on cítil nepříjemnou bolest při každém sebemenším pohybu. Zhluboka dýchal, vůně, která se najednou rozlinula všude kolem něj, způsobila, že mu srdce tlouklo o poznání rychleji. Mohl tušit, že Simone neposlechne.
„Proč,“ zašeptal se zavřenýma očima. „Proč jsem věřil v to, že bys jednou mohl poslechnout?“ i přes všechnu tu bolest, se dokázal trpce pousmát. Bill však neřekl ani slovo. „Bille,“ Tom mohl i přes Billovu velikou snahu slyšet, jak se snaží všemožně tlumit své vzlyky. Opatrně zvedl svou zdravou ruku směrem, odkud vnímal tichý pláč, a čekal. Najednou byl rád, že je u něj. Nedokázal si ani představit, že by to mělo být jinak. Ve chvíli, kdy ucítil na dlani hřejivé pohlazení a několik láskyplných pusinek, smutně vydechl. Takhle to nemělo dopadnout…
(Tom)
Takhle to nemělo být. V našich snech a představách bylo všechno růžové a hezké. Měli jsme spolu utéct od všech ostatních… utéct celému světu někam, kde bychom mohli být spolu. Najít místo, které by patřilo jenom nám… Byl jsem hloupý, když jsem si myslel, že bych jednou mohl být šťastný. Tak hloupý… Naivně jsem věřil, že jsem se zlobě a krutosti bratrance už navždy zbavil. Věřil jsem, že jsem při záchraně Hope viděl jeho tvář naposled. Zřejmě jsem se spletl.
Několikrát jsem pomalu zamrkal. Musel jsem se na něj podívat. Musel jsem jej vidět, i kdyby to mělo být jenom na několik vteřin. Pohled, který se mi naskytl ve chvíli, kdy se mi konečně podařilo otevřít obě oči, mi však vyrazil dech.
Bill seděl u mé postele. Bledý, vyděšený.
Oči měl opuchlé a zarudlé. Po tváři mu neustále stékaly slzy, třásl se a já jej přesto nemohl obejmout. Nemohl jsem jej pohladit a utěšit. Jediné, co jsem dokázal, bylo opětování hřejivého stisku jeho dlaní. V očích se mu zračil neskutečný strach a lítost. Když jsem se na něj lépe podíval, zjistil jsem, že je oblečený ve věcech, ve kterých mi ještě včera usínal v náručí…
„Nesmíš plakat,“ zašeptal jsem tiše, zlehka jsem jej pohladil po uplakané tváři a zadíval jsem se mu hluboce do očí. Nic krásnějšího, jsem v životě neviděl. Jeho tvář, vůně, záře a naděje, ukrývající se v jeho očích…
Mohl bych přemýšlet hodiny, nenašel bych na něm nic ošklivého. Nic, z čeho bych měl strach, nic, co by mi dokázalo ublížit. Byl dokonalý a já dostal ten nejkrásnější dar, že jsem jej mohl milovat.
„J-jak… j-jak,“ pohled na něj mi rval srdce. Chtěl mi něco říct, ale nešlo to. Vzlyky a pořád narůstající pláč, mu to prostě nedovolily. Věděl jsem, jak se cítil. Přesně takhle jsem se cítil já, když jsem jej vytáhl z vody. Nedýchajícího a pomalu modrajícího.
„Neměl jsi mě takhle vidět,“ navlhčil jsem si bolavé rty jazykem.
„Jak to můžeš říct? Zbláznil bych se. Nevydržím bez tebe ani minutu. Jak ti to mohl udělat?!“ před chvilkou nedokázal vyslovit jediné slůvko a najednou? Najednou jako by našel ztracenou sílu a říkal všechno, co mu přišlo na jazyk.
„Jak se cítíš?“ nešťastně se zadíval na přístroje u mé postele a poté se mi podíval do očí.
„Fajn,“ musel jsem mu zalhat. Nedokázal bych mu říct pravdu a dívat se na jeho další slzy. Každá jeho slza, vyroněná kvůli mně, mě bolela mnohem víc než bratrancovy rány.
„Zůstaneš tady se mnou?“ vím, že jsem ještě před několika minutama toužil po tom být sám. Ale když jsem jej uviděl, nechtěl jsem tady zůstat sám. Potřeboval jsem jej mít u sebe.
„Ano,“ pomalu se sklonil k mé tváři a vložil několik láskyplných polibků do mých vlasů…
(Bill)
Ještě před několika hodinama jsem si připadal jako v nádherném snu, a teď se můj sen nelítostně rozplynul. Bezmocně jsem se díval na Tomovu tvář, dobitou, narůžovělou, někdy dokonce posetou modřinama. Ruku měl v sádře… nemohl jsem tomu uvěřit. Jenom zvíře by dokázalo udělat něco takového. Byl tak bezbrannej a křehkej. Bolelo mě dívat se na něj. Protože to bylo to jediné, co jsem mohl udělat. Dívat se na něj a být s ním. Nic víc jsem pro něj nemohl udělat. I kdybych dal cokoliv za to, abych jej mohl zbavit té bolesti, nebylo to v mých silách.
Neumíte si ani představit, jak jsem se cítil. Člověk, kterého jste si chtěli vzít, nečekaně zemře při autonehodě, a když konečně poznáte lásku a zapomenete na minulost v náručí milované osoby, málem přijdete i o ni. Kdybych ztratil i Toma, nepřežil bych to.
Už takhle to bylo příšerné. Přes den se u něj několikrát střídaly sestry, před chvilkou mu dokonce daly nějaké léky, po kterých usnul.
Pořád jsem seděl u jeho postele, držel jsem jej za ruku a díval jsem se, jak spí. Nemohl jsem uvěřit tomu, že před dvaceti hodinama jsem se na něj taky takhle díval. Tehdy však byla jeho tvář ještě spokojená a bez jediné chybičky. Teď ji zdobilo nespočet ran, ale mě přesto všechno přišel nádhernej. Tom byl krásným a něžným klukem a ani ty rány to nijak neovlivnily…
Prudce jsem sebou trhl, když se za mnou ozvalo tiché vrznutí dveří.
„Přinesla jsem mu nějaké věci,“ omlouvala se mamka okamžitě. Zřejmě si všimla, že jsem se polekal. Krátce jsem se na ni podíval a bez odpovědi jsem se opět obrátil k Tomovi. Nechtěl jsem s ní mluvit. „Bille, mrzí mě to. Já vím, že jsem ti neměla lhát, ale jinak to nešlo. Tom by určitě nebyl rád, kdyby se ti něco stalo,“ položila velikou tašku vedle postele a posadila se ke mně. Pořád jsem mlčel. Byl jsem ze všeho neskutečně vyčerpaný a zoufalý.
„Hope snědla plnou mističku,“ řekla milým hlasem. Já vím, že mě chtěla rozveselit, ale nešlo to.
„Byl by rád,“ měkce jsem Toma pohladil po studené dlani. V očích se mi opět třpytily slzy.
„Bude rád. Dostane se z toho a všechno bude zase jako předtím,“ trpce jsem stiskl rty. Jako předtím…
„Nemělo se to stát. Nezasloužil si nic z toho všeho, co mu ten odpornej chlap udělal!“ mamka mě konejšivě objala kolem ramen a políbila mě do vlasů.
„Musíš jít domů, Bille. Byl jsi tady celý den. Nic jsi nejedl, musíš se jít vyspat. Přijdeš zase brzy ráno, až se Tom probudí,“ já vím, že o mě měla starost, ale doma bych se zbláznil. „Chci tady zůstat. Chci být u něj, až se probudí,“ zašeptal jsem tiše. Mamku zřejmě můj pohled přesvědčil. Přikývla, políbila mě na tvář a nešťastným pohledem prolétla Tomův obličej. „Je mi to líto Bille.“ Neodpověděl jsem. Skousl jsem si rty a tváří jsem se opřel o Tomovu přikrývku.
Tady jsme vůbec neměli být. Nemělo to takhle skončit. Zavřel jsem oči. Ani nevím, po kolika minutách jsem je otevřel. Mohly uběhnout i hodiny mezitím, co jsem usnul.
Unaveně jsem si protřel tvář a posadil jsem se. Pokojem se rozlévalo jemné světlo. Vycházelo slunce.
„Bille,“ na tváři jsem ucítil něžné pohlazení. Zvedl jsem oči k jeho tváři a pousmál jsem se. „Běž domů. Byl jsi tady celý den. Vypadáš unaveně,“ mluvil tiše, jeho bolavé rty se jenom zlehka hýbaly…
(Tom)
„Ne. Chci tady zůstat. Mluvil jsem se sestřičkou. Slíbil jsem jí, že tě nakrmím a pomůžu ti osprchovat se,“ další slova jsem už nevnímal. Díval jsem se na jeho tvář, ale všechna slova mi unikala. Byl tak překrásný.
„Měl jsem ti to říkat každý den,“ zašeptal jsem, opatrně jsem se nadzvedl na loktu, ve snaze posadit se. Bolest zlomené ruky a několik modřin na stehnech, mi to ale nedovolily. Podlomila se mi ruka a já bych jistě bolestivě přistál na zádech, ale Bill mě zachytil a pomalu mi pomohl posadit se.
„Co jsi mi měl říkat?“ zeptal se překvapeně, když mě starostlivě přikryl a podložil mi záda několika polštářky.
„Že tě miluju. Měl jsem ti to říkat častěji. Bál jsem se, že by se pak mohlo stát něco zlého, ale teď je to všechno jedno. Ty jsi v pořádku a na ničem jiném, mi nezáleží,“ natáhl jsem k němu dlaň. Naše prsty se propletly úplně stejně, jako i naše pohledy.
„Ještě budeš mít šanci říkat mi to. Protože já to chci poslouchat. Všechno bude zase jako dřív,“ po dlouhé době jsem opět spatřil jeho nádherný úsměv. Vzal do dlaní přesnídávku pro miminka, otevřel ji a ponořil do ní lžičku. „Zkus otevřít ústa,“ zašeptal a já jej uposlechl. Bolest jsem se snažil nevnímat. Jeho doteky a jemná pohlazení mi pomáhaly zapomínat na bolest, která proudila mým tělem. Krmil mě jako malé dítě. I tohle se mi stalo úplně poprvé v životě.
„Tvoje mamka mě zachránila,“ řekl jsem, když Bill odkládal na nemocniční stolek prázdnou skleničku. Zadíval se na mě a smutně přikývl.
„Já vím. Nechci přemýšlet nad tím, co se mohlo stát, kdyby to neudělala.“
„Tak na to nemysli.“
Bill rychle přikývl. Opatrně ze mě stáhl přikrývku a vstal. „Osprchuju tě ano? Jen se mě pevně drž a řekni, kdyby tě něco bolelo,“ nečekal jsem, že by to udělal. Sklonil se ke mně a co nejněžněji políbil má bolavá ústa. Pomohl mi vstát. Podepřel mě a pomalu se mnou kráčel až k malé koupelně, ve které se nacházela jedna sprcha, záchod a drobné umyvadlo.
Postavil mě ke sprchovému koutu a roztřesenými prsty rozepínal bílé knoflíčky na nemocničním oblečení. Když se před ním zjevilo mé nahé tělo, smutně stiskl víčka. Sklonil jsem tvář dolů-nohy jsem měl poseté modřinama. „Budu se snažit, aby tě nic nebolelo, ano?“ řekl tiše a ještě jednou mě zlehka políbil.
„Vysprchuj se se mnou. Prosím, Bille,“ vyslovil jsem tiše. Věděl jsem, že po tom oba skrytě toužíme a jediné, co by mi mohlo skutečně pomoct, byla jeho blízkost, která mi nevýslovně chyběla. Kdyby mě držel, byl bych jistější. Ostatně tak, jako pokaždé… Bill beze slova sklonil tvář, neznatelně jí zavrtěl a já pochopil. Otočil jsem se k němu zády a s potlačeným bolestivým výdechem, jsem se snažil do sprchového koutu dostat sám.
„Tome,“ na zádech jsem ucítil hřejivé pohlazení, jak mě pohotově podepřel svým tělem a pomalu mi pomohl vejít dovnitř…
Řekni mi, jak mám dýchat bez vzduchu
Jestli umřu dřív, než se vzbudím
Je to proto, že jsi mě připravil o vzduch
Ztratit tě je stejné
Jako bych žil ve světě bez vzduchu
Jestli umřu dřív, než se vzbudím
Je to proto, že jsi mě připravil o vzduch
Ztratit tě je stejné
Jako bych žil ve světě bez vzduchu
Ale jak bych podle tebe mohl žít sám
Jen sám se sebou?
Protože můj svět se točí kolem tebe
Hrozně těžce se mi dýchá
Jen sám se sebou?
Protože můj svět se točí kolem tebe
Hrozně těžce se mi dýchá
Nemohu žit, nemohu dýchat bez vzduchu
Tak si připadám vždycky, když tu nejsi
Není tu vzduch, není tu vzduch
Stojím až po krk ve vodě
Řekni mi, jak to mám bez tebe zvládnout
Když tu nejsi, nemůžu dýchat
Tak si připadám vždycky, když tu nejsi
Není tu vzduch, není tu vzduch
Stojím až po krk ve vodě
Řekni mi, jak to mám bez tebe zvládnout
Když tu nejsi, nemůžu dýchat
autor: B-kay
betaread: Janule
to je tak krasny… a Hope papa to je užasný!!!!!
Moc moc pěkný, jsem ráda, že Simone byla ve správný čas na správném místě a zasáhla. Bůhví, jak by to skončilo… Opět krásný díl, jsem zvědavá na následující koupel:-D♥
takhle nechutně ho zřídit…
Hope snědal plnou mističku… Aspoň jedna dobrá zpráva 🙂 je mi Toma moc líto, jsem ráda, že ho Simone zachránila a že je tam s nim Bill 🙂 těšim se na další díl!
mně je ho tak líto 🙁 a i Billa..ach jo, to je hrozný…aspon, že ta Hope už papá, to je moc dobře!
Je mi to tak ľúto, ale Hope sa najedla, a za chvíľu bude všetko zase dobré…