autor: Pajule
Ahoj.
V první řadě bych se všem chtěla velmi omluvit za to, že už dlouho nepřibyl nový díl této povídky. Že jste si museli počkat tak dlouho. Bohužel jsem měla v poslední době problémy s počítačem. Když byl PC o. k., nešla mi klávesnice. A když už šel i počítač i klávesnice, měla jsem nějaké zdravotní problémy a od rána do večera jsem lítala po doktorech. A řeknu vám, že když člověk přijde odpoledne domů, už vážně nemá na nic náladu. Sice ještě problém přetrvává, ale po doktorech už nelítám. Každopádně… ještě jednou promiňte… No a jak to tak vypadá, příště už naposled. Teď jen doufám, že se vám tento díl bude líbit. A… příště, ahoj.
Pajule
Nervózně se posadím do obýváku na sedačku a začnu poklepávat nohou. Klap, klap, klap. Už tu měla být. Nestalo se něco? Nestalo se JÍ něco?
„Klid, Billy, každou chvíli tu bude. Neboj, asi jen stojí někde v zácpě,“ přijde ke mně Tom a posadí se vedle mě. Stulím se mu do náruče. Obejme mě svými mužnými pažemi a vtiskne mi lehký polibek do vlasů, které mi konečně začaly houstnout a dorůstat. Řasy, obočí a chloupky se mi začaly objevovat asi po dvou týdnech po poslední chemoterapii. Teď už vypadám docela normálně, ale doktor mi při prohlídce, na které jsem byl začátkem týdne, říkal, že to ještě není zcela v pořádku. Z myšlenek mě vyruší zvuk kamínků, které zakřupaly, jak někdo přijel. Rychle vyskočím na nohy a přeběhnu přes místnost k oknu. Prsty si v zatáhlých žaluziích udělám škvírku, kterou vykouknu přímo na příjezdovou cestu k našemu domu. Před zavřenou bránou stojí starší stříbrné Audi A4. Z auta nejdřív vystoupí kluk, který auto řídil. Může mu být čerstvě osmnáct. Auto obejde a otevře kufr. Okolo něj se mihne nějaká malá, drobná postava s černými dlouhými vlasy. Pak se kufr zavře a jsou vidět obě dvě postavy. Loučí se spolu dlouhým polibkem. Nakonec se ten kluk ještě usměje, té dívce podá tašku a věnuje jí ještě jednu pusu. Zaleze zpět do auta, vycouvá z příjezdové cesty, zamává dívce a odjede. Dívka si přehodí menší sportovní tašku přes rameno a otočí se směrem k našemu domu.
Kelly!
„Kelly! Přijela Kelly!“ zavýskám a rozběhnu se přes spodek domu, dokud nedoběhnu ke vchodovým dveřím, které pracně odemknu. Jen v ponožkách vyběhnu ven. Běžím po úzkém dlážděném chodníčku s úsměvem na tváři, směrem k brance. Tu rychle odemknu a vrhnu se na Kelly.
„Kelly! Kelly, bože, Kelly!“ výskám vesele a mám chuť tu drobnou černovlásku umačkat v náručí.
„Taky tě, Billy, ráda vidím, ale jestli budeš pokračovat stejným způsobem, jako doteď, tak mě udusíš,“ zahuhlá mi něco do ucha, ale moc jí nerozumím.
„Cože?“
„Dusíš mě!“ zaheká a já si uvědomím, že už nejsem zas tak slabý.
„Promiň,“ špitnu jen. Chvíli jen tak stojím, ale pak to nevydržím a zase popadnu Kelly do náručí.
„Bože, tolik se mi stýskalo,“ zašeptá Kelly do mého ucha a lehce mi přejíždí rukama po zádech.
„To mě taky,“ zašeptám též a v tu chvíli si všimnu Toma, jak stojí opřený o futra vchodových dveří a s lehkým úsměvem na tváři nás pozoruje.
„Ehm… jak ti je?“ odváží se mě zeptat na otázku, kterou mi lidé okolo pokládají tak často.
„Už je dobře. Mám to za sebou, i když ještě musím bojovat dál. Nech to být, nerad se o tom bavím. Nepůjdeme raději dovnitř?“
„Ráda,“ popadne svoji tašku, ale tu jí po chvilince doslova vyrvu z ruky a vezmu ji sám. Zářivě se na mě usměje a společně přijdeme až před Toma, který stojí ve dveřích.
„Ahoj,“ pozdraví Kelly stydlivě. Říkal jsem jí o tom, jak se Tom cítil.
„Ahoj. Jsem rád, že tě vidím,“ řekne Tom s úsměvem a Kelly líbne na obě líčka.
„Ani si nedovedeš představit, jak moc ráda vidím já tebe. Bože!“ vydechne a skočí Tomovi do náručí. Ten si ji jen spokojeně přivine k sobě a paže jí obmotá okolo zad a pasu. Pak se od sebe s úsměvem odtáhnou.
„No, půjdu ti odnést tašku do pokoje,“ řeknu a vydám se nahoru po schodech.
„Billy?“ křikne na mě lehce Tom a donutí mě otočit se.
„Ano?“
„Půjdu udělat něco k pití. Chceš něco?“
„Kafe, prosím.“
„Dobře.“
„Děkuji, broučku,“ usměju se a pokračuju dále v cestě vzhůru. Och, úžasné! Je tu Kelly!
…………….
„Co si dáš k pití? A chceš něco k jídlu?“ optám se té černovlásky, co se právě posadila v obýváku na křeslo.
„Mmmm, když se tak nabízíš, můžeš mi udělat kafe a vaše výborný vafle. Ty opravdu miluju,“ zasměje se a mlsně se olízne. Zkroutím nad tím jen hlavou a vydám se raději do kuchyně, kde si vše potřebné na vafle začnu vyndávat na linku. Když už mám vše vyndané, začnu to všechno míchat do sebe a v konečné fázi si zapojím do zásuvky vaflovač. Začnu dělat první vafli a náhle za sebou ucítím pohyb. Pak se hubené paže obmotají kolem mého pasu a na krk dostanu malou dětskou pusinku. Bill.
„Copak to tu děláš, ty můj kuchtíku?“
„Vafle. Dáš si taky?“ zeptám se mile, ale Bill se ode mě odtáhne. Otočím se na něj. Ve tváři má nechápavý výraz.
„To jsi tam nechal naši návštěvu jen tak sedět?“
„Sama si poručila vafle. A vypadá to, že má stejně napilno. Smskuje.“
„Píše smsky?“
„Ano.“
„Aha. Ale když už jsme u toho… Vafle bych si dal taky. Tak tam za námi pak přijď, jo?“
„Ano,“ naposledy mě líbne, doťapká ke dveřím, kde se ještě otočí, a pošle mi vzdušnou pusu. Pak zmizí. Já jen dám rychle udělat další a další vafle a dám vařit vodu na kafe. Všechno je šup sem, šup tam a po chvíli už mám vše hotové, takže po sobě jen uklidím svinčík a na podnos naskládám všechno občerstvení a vydám se s tím do obýváku.
„Jé, Tomi, kdybys řekl, přijdu ti s tím pomoct,“ usměje se na mě to trdlo a sápe se po tom.
„Necháš toho?!“ řeknu mu naoko káravě, když se v tom snaží přehrabovat, aniž bych to už položil na stolek.
„Když tak dobrý vafle, jako děláš ty, neumí nikdo jiný…“ mlsně se olízne, a když konečně pololžím podnos na stůl, hladově se na to vrhne. Jen nad tím zakroutím hlavou a s úsměvem na tváři se posadím na sedačku.
– flashback –
„Seď a nešij sebou.“
„Když ta postel je hrozně nepohodlná,“ zafňuká černovlasé stvoření a opět sebou začne šít na všechny strany.
„Bille, jestli chceš vážně vidět, co jsem ti přinesl, tak seď. Klidně!“
„Vydrž vteřinu.“
„Och, vážně jsi jak malý.“
„Jestli se ti to nelíbí, můžeš si sem jít lehnout místo mě.“
„Už sedíš? V klidu?“
„Jo, myslím, že už se mi to konečně podařilo,“ zahuhňá Bill a ještě si pod sebe strčí druhou peřinu. Tou třetí se přikryje.
„Komu by ne? Sestřička na mě koukala jako na blázna, když jsem ji poprosil, jestli by mi dala dvě peřiny…“
„Chci domů…“
„Já vím, já vím. Hmm, tak chceš to?“
„Co jako?“
„Něco jsem ti přinesl. Nějak zapomínáš, bráško.“
„Ajó! Samozřejmě, že chci!“
„Tak prosím…“
„Tomi, vafle! Och bože, dej to sem!“
– konec flashbacku –
„Copak to bylo za fešáka?“ zeptal jsem se Kelly, když jsem dojedl svoji vafli. Mňam.
„Myslíš Mathiase? Toho, který mě sem přivezl?“
„Ano, přesně toho.“
„Ehm…“ vypraví ze sebe Kelly a sklopí pohled. Že by nová známost? Ani se mi nepochlubila…
„No?“
„Seznámili jsme se nedávno, když jsem byla ve Vídni na nákupech. Bylo to vlastně docela trapný. Spěchala jsem na MHD, a jak jsem tak běžela, nevšimla jsem si ho a narazila do něj. Já se svalila k zemi a on na mě koukal jak na marťana. Nejdřív byl naštvanej, ale nakonec jsem ho pozvala na kafe, čímž jsem si ho tak nějak udobřila. Až to dopadlo tak, že jsme spolu začali chodit…“
„Wau! Že ses ani nepochlubila?!“
„Je to jen krátce. A navíc… ani jeden nevíme, jak to bude. Bydlí tady v Německu, ve Vídni byl na rodinné návštěvě.“
„Ach tak…“
„No, uvidíme, jak to všechno ještě bude. Každopádně… teď jsem tady s vámi. Nechcete mi říct něco vy dva?“ mrkne na mě, pak na Toma. Vstanu, abych se natáhl pro hrníček s kafem. Když se napiji, chci si sednout na místo, kde jsem seděl předtím, ale Tom si mě stáhne nenásilně vedle sebe a políbí mě do vlasů. Zapomněl jsem, že Kelly o nás ví.
„Přesně takhle se mi to líbí…“ zavrní spokojeně Kelly a krásně se na nás usměje.
autor: Pajule
betaread: Janule
Bože on je na něj tak hodnej…. i do nemocnice mu donese vafle…. užasny 🙂
takhle se mi to líbí…x)
Je fajn že si to vysvětlili ja myslela že sní Bill opravdu chodil.