Vyléčím tě láskou 14.

autor: Rachel

Na sluncem ozářené věži odbily hodiny půl třetí a zvuk zvonu se roznesl celým městem – až k ordinaci mladého lékaře, stojícího před velkým, naleštěným zrcadlem. Tom se zhluboka nadechl a téměř polonahý se natáhnul pro černé XXL tričko s bílými nápisy a pro vestu, která měla dnes být součástí jeho oblečení. Rychle si na sebe tričko oblékl, a zatímco si pečlivě upravoval a urovnával každý záhyb, očima zkoumal svůj odraz v zrcadle.

Jeho úpravy začaly už před půlhodinou, přesto měl však Tom pocit, že těch několik minut uběhlo mrknutím oka a on nestihl vůbec nic. Do prstů si vzal svou oblíbenou černošedou kšiltovku a otáčejíc ji kšiltem dozadu, nasadil si ji na černý šátek, který mu částečně zahaloval jeho černé copánky. Dnešní den byl pro něj velmi zvláštní a Tom by mohl přísahat, že jeho dnešní koncentrace na práci byl nadlidský výkon. Nedokázal se soustředit vůbec na nic, už od rána, kdy jej po tváři pohladily první sluneční paprsky, a on se rychlými kroky vydal ke své velké skříni, vybírajíc si tak své nejlepší oblečení. Nebylo to sice nic lehkého, po několika desítkách minut si však přeci jen vybral svůj nejoblíbenější outfit a s myšlenkami někde u dnešního odpoledne, se vydal do nemocnice. Netušil proč, ale dnešní den v nemocnici mu ubíhal pomaleji, mnohem pomaleji, než ty před ním. Jako by se minuty najednou neuvěřitelně dlouho vlekly, než odbila druhá hodina a Tom konečně pro dnešek odložil své pracovní povinnosti stranou. Teď byl čas na něco jiného, na něco mnohem důležitějšího a příjemnějšího, než zdravotní problémy jednotlivých pacientů…

Tomovy prsty pomalu obemkly malou lahvičku s jeho oblíbenou vůní a Tom si párkrát převoněl krk, usmívajíc se na sebe do zrcadla. Odložil lahvičku na malý stolek a tentokrát se na sebe zadíval ještě pozorněji. Musel se sám sobě usmát. Pocity z následujících okamžiků se v něm během nastávajících minut střídaly a on nedokázal potlačit nervozitu, zároveň však i vzrušení. Sám sebe nechápal. Na rande s dívkami byl už několikrát, nikdy předtím se však necítil tak jako teď. Možná to bylo i tím, že už pár měsíců nikoho neměl, Tom však moc dobře věděl, čím to je. Bill totiž nebyl jen tak někdo. Byl to ten nejkrásnější chlapec, jakého Tom kdy viděl a kterého včera pozval na procházku parkem. A jeho odpověď v podobě souhlasu u Toma vyvolala mnoho myšlenek, zároveň však i nervozitu. To kvůli němu si Tom snad hodinu vybíral správné oblečení, to kvůli němu se několik desítek minut šlechtil a kvůli němu teď postával před velkým zrcadlem a nervózně se sám na sebe culil. Chtěl se Billovi líbit a udělat na něj dojem a ani to nepopíral. Sám sobě si přiznal, že touží po Billově obdivu a hlavně – přál si, aby dnešní odpoledne bylo pro oba krásné a oba sblížilo o něco víc. Po ničem jiném teď netoužil. Naposled se zhlédnul ve velkém zrcadle a sebevědomě se na sebe pousmál. Sluší ti to, Tome. Přes rameno si přehodil svůj batoh, narychlo zkontroloval stav své peněženky a s klíči v ruce vyklouznul ven na chodbu, s myšlenkami na svou černovlasou krásku.

Dlouhé, štíhlé prsty udělaly poslední tah řasenkou a černovlasý chlapec se nervózně nahnul pro svou oblíbenou voňavku, aby mohl vzduch v nemocničním pokoji naplnit její nezaměnitelnou vůní. Vyděšeně vytřeštil oči, když mu lahvička málem vyklouzla z dlaně a narychlo přidával důležité nezbytnosti do své mini kabelky. Jako by ani nevnímal nic kolem sebe. A on opravdu nevnímal. Nic pro něj v tuto chvíli nebylo důležitější, než jeho vzhled, jehož úpravy začaly už téměř před dvěma hodinami.

Ano, opravdu to bylo už několik desítek minut, kdy se Bill, vracející se z oběda, poprvé postavil před velké zrcadlo, jehož pohled do něj mu stanovil jasný cíl – udělat ze sebe toho nejdokonalejšího kluka pod sluncem. A opravdu se snažil. Snad dvakrát se sprchoval, umýval si vlasy, sušil, foukal, líčil se a snad pětkrát se převlékal. Výběr oblečení byl podle Billa velmi důležitý a zároveň mu tím vždycky zabral nejvíce času. Černovlasý chlapec si dával pokaždé záležet, dnes však jeho úpravy a střídání jednotlivých outfitů nebralo konce. V jednu chvíli se nemohl rozhodnout vůbec a střídavě se oblékal i převlékal, i přesto však v duchu chválil mamku, která mu ještě včera odpoledne přivezla z domu jeho nejlepší kousky. Sice se včera malinko divila, když ji Bill v telefonu poprosil o své nejlepší oblečení, když to však šikovně zdůvodnil tím, že by chtěl jít odpoledne ven, nedivila se vůbec ničemu a sama se pokusila strefit se do módního stylu svého synka. A opravdu se jí to povedlo!

Billovy rty se zvlnily do milého úsměvu, zatímco na ně jejich majitel nanesl voňavý, jahodový balzám. Natáhnul se ještě pro papírové kapesníčky a lehce dopnul svou malou kabelku, stavějíc se před zrcadlo. Konečně! Konečně byl hotov. Jeho nekonečné úpravy konečně měly svůj konec, ale také výsledek, na který se teď Billovy oči upíraly. Nikdy nebyl pyšný, ani namyšlený, tentokrát se však musel pochválit. Sám sobě se líbil, moc dobře však věděl, jak nepodstatná ta skutečnost je. Chtěl se líbit jemu, jeho chtěl okouzlit, u něj chtěl vyvolat obdiv a úžas, co na tom, že on svůj vzhled shledával více, než dobrým. Mladý lékař byl objekt jeho zájmu, pro něj Bill strávil hodinu a půl v koupelně. S výsledkem byl však více než spokojený a už se moc těšil, zároveň jej však představa několika následujících chvil činila poněkud nervózním. Tohle mělo být jeho první rande a jen nad tou skutečností se Billovo bříško malinko sevřelo strachy. Nejen, že to bude jeho první rande vůbec, ale také to bude poprvé, co spolu s Tomem někam vyrazí. Doteď se vídali jen v nemocnici a možná právě proto Bill přijal Tomovu nabídku s neskrývanou radostí. Také jej chtěl poznat blíž a být s ním častěji, a už teď se na něj a na to všechno moc těšil. Tom mu ráno prozradil celý svůj nápad a tím byla procházka v rozkvetlém parku poblíž nemocnice, ve kterém Bill ještě nikdy nebyl. O to víc se však těšil, až si ho s Tomem celý projdou. Pokud mělo mít jeho první rande podobu romantické procházky, pak už nemohlo být krásnější. A Bill to věděl. S milým úsměvem a slabou nervozitou si vzal do dlaně svou černou kabelku a s hlubokým nádechem vyšel ze dveří pokoje ven.

Chladnější vzduch z chodby ovanul Billovu tvář a Bill lehce přivřel víčka. Celou chodbou se ozývalo několik hlasů a celkově na ní bylo lékařů i pacientů mnohem víc, což však Billa jen sotva znatelně odradilo. Tom mu totiž slíbil, že na něj počká někde na této chodbě a černovlasý chlapec pochyboval o tom, že by jej nepoznal. Byly přesně tři hodiny a Tom by tu na něj už měl čekat, alespoň Bill si to tak myslel. Rychlými kroky se vydal nemocniční chodbou, aniž by si uvědomil jednu skutečnost…. Srdce se mu rozbušilo o poznání rychleji, když míjel jeho ordinaci. Malinko zamrkal, když se však jeho očím naskytl nějaký nepovědomý mladík, sedící na lavičce, nevěnoval mu pozornost a chtěl jít dál, ale…

„Bille? Bille, tady jsem,“ plné rty s kovovými kuličkami v tom spodním se zvlnily do úsměvu a Tom rychle vyskočil na nohy, dívajíc se do očí chlapce, který k němu stočil svůj pohled a….

Oněměl úžasem. Pohled, který se jeho očím naskytl ani v nejmenším neodpovídal jeho představám, přesto však Billovo překvapení už nemohlo být větší. Už před ním nestál mladý lékař v zeleném oblečení a v bílém plášti. Teď před ním stál krásný, vysoký mladík s tím nejkouzelnějším úsměvem na světě a s těmi nejrozzářenějšími čokoládami, které se na Billa usmívaly, zatímco jejich majitel nechal černovlasého chlapce, aby si jej prohlížel svými překvapenými pohledy.

A Bill byl opravdu překvapený. Užasle upíral oči na XXL tmavé džíny, značkové boty, XXL černé tričko a vestu, jak jinak, než také obří. Jeho pohled doputoval až k šátku s kšiltovkou a černými copánky, které se pod ní ukrývaly a volně splývaly na Tomova ramena a ke dvěma ušním lalůčkům, které zdobily stříbrné náušnice. Cítil, že jeho překvapení už nemůže být větší. Překvapení, které se postupně začalo měnit v obdiv a v úžas, se kterým Bill k tomu mladému lékaři vzhlížel. Nevěděl a ani netušil, že Tomův styl je hiphoperský, dokonce jej vlastně ještě nikdy neviděl v civilu, už teď, po pár vteřinách, se mu však Tom líbil víc, mnohem víc, než předtím a Bill si musel přiznat jednu skutečnost. Pokud si myslel, že někdo, kdo je nejpřitažlivější na světě neexistuje, mýlil se. On stál přímo před ním!

„Tome,“ z Billových úst unikl výdech, plný obdivu a Bill znova vzhlédnul k nádherným mandlovým očím, které si jej prohlížely. A Bill nebyl jediný, u koho vyvolal vzhled toho druhého úžas. I Tomovo srdce se prudce rozbušilo při pohledu na černovlasé stvoření před sebou a Tom cítil, jak se mu zatajil dech. Stačil jen jediný pohled do té kouzelné tváře a on poznal a viděl, kolik času a práce nad svým vzhledem Bill strávil. A dosáhl svého – Tom byl více než okouzlen. Podvědomě se pousmál a popošel k němu blíž, nevšímajíc si lidí kolem sebe.

„Bille…. Už jsem se bál, že nepřijdeš. A teď už vím, co tě tolik zdrželo,“ šeptl a odhrnul pár černých pramínků z Billovy tváře, která k němu vzhlédla. Byla odpovědí na Tomovu otázku a Tom se sám pro sebe pousmál.

„Moc ti to sluší,“ zašeptal s neskrývaným obdivem a viděl, jak Billova líčka zrůžověla a Bill s nesmělým úsměvem sklopil pohled. Takže se mu přeci jen líbil – a Tom se líbil jemu.

„Tobě… tobě taky, Tome, j-já… vůbec jsem tě nepoznal,“ vykoktal stále překvapeně, a když mu byl odpovědí Tomův úsměv, i on se pousmál.

„Tak, půjdeme?“ Tomova dlaň něžně pohladila Billovu tvář a Tom viděl, jak Bill souhlasně pokýval hlavou. Nemohl se na něj vynadívat. Bill si dal opravdu záležet více než obvykle a očaroval Toma tak, jako ještě nikdo jiný. Jen jeho krásně plné, lesklé rty Toma lákaly a neuvěřitelně moc přitahovaly ty jeho, Tom však moc dobře věděl, že by to právě tady nebylo moc vhodné. Nechtěl, aby se tu na ně všichni dívali a následně z toho podle sebe vyvozovali ty nejnepravděpodobnější závěry.

Proto raději gentlemantsky přidržel Billovi dveře a po jeho boku s ním kráčel po schodech dolů, když je však ovanul teplý, svěží vánek léta, nedovedl už své pocity déle skrývat v sobě. Jemně si k sobě Billa přivinul a spojil jejich rty v dlouhém, procítěném polibku, který ani jednoho z nich nenechal chladným. Billovy překvapené oči mu byly jasnou odpovědí, když se od něj odtrhl a pousmál se.

„Promiň, ale… já už jsem to nemohl vydržet,“ zašeptal tiše, Billova reakce však byla úplně jiná, než jakou ji očekával. Ani černovlasý chlapec už nechtěl v tuto chvíli na nic čekat a odepírat si to, po čem teď toužil nejvíc.

„Já také ne,“ přiznal a teď to byl on, kdo vtiskl svůj polibek na rty toho druhého. Oba se na sebe mile usmívali a vůbec nevnímali skutečnost, že právě stojí před nemocnicí. Dokonce ani Tom, jehož právě míjeli jeho kolegové i pacienti a zvědavě se na něj otáčeli. Vnímal jen tu krásu před sebou a nic jiného ani vnímat nechtěl. Jeho srdce se rozbušilo o poznání rychleji, když se jeho prsty lehce dotkly těch Billových…

Černovláskovým tělem projel záchvěv šimrajícího pocitu a Bill téměř přestal dýchat. Zdálo se mu to, nebo ne? Stačil však jen jediný pohled dolů a on si byl jistý, že právě nesní. Že to, na co svůj pohled upírá, není jen sen. Jejich spojené ruce – to bylo to, co se Billovým očím naskytlo a nad čím teď Bill užasle vydechl. Ten nádherný dotyk, teplo Tomovy dlaně, které cítil na té své, bylo něco úžasného, něco, čemu se však bál uvěřit, aby mu to náhodou nezmizelo.

„Tome,“ vydechl tiše a vzhlédl k těm oříškovým očím, které teď šťastně zářily a jejichž majitel bříškem palce přejel po hřbetu jeho ruky. Věděl, co chce teď udělat.

„Smím si tě vést?“ optal se opatrně a trošku zaváhal. Netušil, jestli se to bude Billovi líbit a jestli i on bude chtít napoprvé ukázat svého přítele na veřejnosti tak jako on, odpověď, které se mu však dostalo, mu byla jasným signálem. Stačilo jen ucítit na své dlani jemný stisk ze strany černovláska a i Tomovy rty rozjasnil krásný úsměv. Ještě naposled se něžně políbili, a potom už vyšli vstříc dnešnímu odpoledni a rozkvetlému parku.

„Tome? Pověz mi něco o sobě. Skoro vůbec nic o tobě nevím,“ Billův hlas protrhl ticho mezi nimi, narušené jen bubláním malého jezírka a Bill tázavě stočil pohled k Tomovi. Procházeli úzkou cestičkou podél vysazených záhonků, plných květin a oba si tu úžasnou atmosféru vychutnávali plnými doušky. Tom se usmál.

„A co bys chtěl vědět o tajemném, mladém lékaři?“ zeptal se tázavě, moc dobře však očekával Billovu odpověď.

„Všechno! Úplně všechno,“ dodal Bill nadšeným hlasem a s pohledem, upřeným na Toma, začal naslouchat jeho poutavému vyprávění. Za celou dobu, kdy mu Tom vyprávěl o svém životě, se neodvažoval říci ani slovo, a to už bylo co říct. Překvapeně zamrkal, když Tom na konci pokrčil rameny a pousmál se.

„Tak, a teď jsem tady. Mám svůj vlastní dům a žiju si podle svého,“ dodal a viděl, jak Bill, až doteď pohledem visící na jeho rtech, vykulil oči.

„Takže, ty vlastně žiješ sám? Úplně sám? Bez tatínka? A není ti smutno?“ poslední větu zašeptal zvláštně smutným hlasem, čímž vykouzlil na Tomově tváři úsměv. Tom však zavrtěl hlavou.

„Ne, to není. Táta bydlí sám a já taky. Smutno mi není a ani nemám čas nad tím přemýšlet. Stejně trávím většinu času v nemocnici,“ odmlčel se, nato však pozvedl svůj pohled k tomu hlubokému moři čokolády, které k němu stále vzhlíželo.

„Ale dost už o mně. Teď bych chtěl vědět něco já o tobě,“ pousmál se a něžně stisknul Billovu dlaň v té své. Billův pohled se mírně sklopil dolů a Bill se nesměle pousmál, bedlivě se zamýšlejíc. Byla to pravda – teď je řada na něm.

„No, tak já mám taky jenom jednoho rodiče, ale mamku. Pracuje u jedné módní firmy jako módní návrhářka, a je v tom opravdu dobrá. Takže já žiju s mamkou a s Kazimírem,“ vysvětlil, nato jej však přerušila Tomova otázka.

„Kdo to je? Ten Kazimír?“ dodal tázavě, když viděl, jak Bill nechápavě svraštil čelo, které se však hned vyjasnilo, jakmile Billovi došlo, koho má Tom na mysli.

„Ach, tak. Kazimírek, tak to je můj malý černý kocourek. Někdy mu s mamkou říkáme chlupatá kulička,“ vysvětlil a zvonivě se rozesmál při myšlence na svého mazlíčka, a zároveň nejlepšího kamaráda, nato se však znova zamyslel.

„Jinak… nevím, co bych ti o sobě pověděl. Moje nejoblíbenější jídlo je pizza, jakákoli,“ vzpomněl si, následně byl však Tomem přerušen.

„Hmm, to moje taky,“ pousmál se Tom a dál Billovi naslouchal.

„Moje nejoblíbenější pití je Coca Cola,“ pokračoval, to však nepočítal s tím, že mu Tom opět skočí do řeči.

„Vážně? Moje taky,“ vykulil oči, a už předem tušil, jak bude znít Billova následující věta.

„A moje nejoblíbenější květiny jsou rudé růže,“ dodal důležitou informaci, to už se však Tom plácl do nohy.

„To snad není možné, moje taky!“ vykoktal nevěřícně, přesto však na jeho rtech zářil úsměv. Stejně, jako na Billových, jejichž majitel teď mile zamrkal víčky s dlouhými řasami.

„Vážně? My toho teda máme společného,“ poznamenal a uvolněně se rozesmál spolu s Tomem. Kdyby jen tušili, jak nedaleko jsou od pravdy a jak krutá ve skutečnosti je. Měli toho společného – dokonce více, než by si oba mohli myslet.