autor: Majestrix
Je usmíření vážně odpovědí? (část třetí)
Je to krok správným směrem.
„Nech mě na pokoji, Bille.“
„Ale Tomi-„
„Ne. Kvůli tobě mám průšvih!“ popotáhnul Tom a utřel si oči. Jejich matka na něj křičela, protože snědl dva dortíky, i když mu řekla, že mají být až na potom. Popravdě, on se zákusků ani nedotkl, ale Bill ano, a on svého bratra nemohl zradit.
„Omlouvám se, opravdu!“ Bill měl vyvalené oči a mluvil jako čistá nevinnost, ale bílá šlehačka na lemu jeho trička říkala jiný příběh. „Jen jsem jeden chtěl.“
„Mamka říkala, že nám jeden každému dá po večeři!“
„Já vím, ale já ten jeden chtěl hned.“
Tom se od Billa otočil pryč a podíval se ven z okna. Maminka říkala, že už nic nedostane a to nebylo fér, neměl šanci vzít si ani jeden dortík. Bill dostal tři. „A tak jsi mě dostal do průšvihu.“
„Nechtěl jsem, Tomi.“
„Nech mě být.“
„Ne! Tomi, prosím!“ Billovi se oči zalily slzami a on přicupital ještě blíž. „Omlouvám se. Půjdu to teď hned říct mamince.“
Tom se otočil a zavrtěl hlavou. Nemohl ustát myšlenku, že by Bill byl potrestaný místo něj. Brečel by. „Ne, nechoď. To je v pořádku, stejně jsem dortík nechtěl,“ řekl Tom spěšně.
„Nechtěl?“ popotáhl Bill a utřel si obličej rukávem.
„Ne, nechtěl.“ To byla lež. Tom chtěl jeden od té doby, co je mamka vyndala z trouby, ale nechtěl, aby Bill plakal. Nikdy nechtěl, aby Bill plakal.
„Oh, dobře. Přinesu ti nějaké hračky.“ Přikývl Bill a dal mu ledabylý polibek na tvář, málem ho převálcoval, jak vyběhl nahoru, aby mohl přinést hračky. Tom se usmál, ale doopravdy chtěl jeden z dortíků.
„Bille,“ zachraptěl Tom a odkašlala si. Cestou sem vykouřil celou krabičku cigaret a polovičku cesty pil kávu.
Sledoval, jak si Bill nervózně olízl rty a stáhnul si vršek županu k sobě. „Ahoj.“
Tom přikývl. „Ahoj,“ řekl bezdechu; Tom překročil práh a zoufale Billa políbil, zaradoval se, když mu jeho dvojče dalo ruce kolem krku a polibky mu oplácelo. Jeho euforie byla ale zabita, když ho Bill odstrčil.
„Ne, ne.“ Zavrtěl Bill hlavou, jako by si ji chtěl pročistit a znovu ho vystrčil ven, jen trošku silněji. „Nemůžu přemýšlet, když mě líbáš; není to tak jednoduché.“
„Já jen…“ Tomovi došla slova, když si uvědomil, že to Bill myslel vážně, najednou jako by se vzduch změnil. „Omlouvám se, neměl jsem…“
„Já… chápu to.“ Podíval se Bill dolů na svou ruku a všiml si, že ji má stále na Tomově hrudníku, dal ji pryč, jako by mu snad hořela. Uvnitř hrudníku mu poskakovalo srdce radostí; Tom se vrátil a on si připadal úplnější než za posledních pár měsíců dohromady. Ale hlas, který měl podle Stephena poslouchat, byl hlas, který mu říkal, že ta situace ještě není vyřešená. „Co tady děláš?“ rozhodl se zeptat.
„Mluvil jsem s Andreasem.“
„Oh?“ vyšlo to z něj chladněji, než chtěl, aby to znělo a viděl, jak Tom couvnul.
„Ano. Můžu jít dál? Zbytečně vypouštíš ven teplej vzduch,“ řekl a Bill si uvědomil, že stále stojí v otevřených dveřích.
„Jo, promiň; jsem rozespalý.“ Uhnul mu Bill z cesty a měl hrozně divný pocit z toho, že dává Tomovi svolení jít do domu, o kterém se domníval, že je i jeho. Zavřel dveře a opřel se o ně čelem, pak se otočil tváří v tvář svému dvojčeti. „Mluvil jsi s Andreasem? Další hádka?“
„Ne, spíš jsme si to vyříkali… tak nějak. On,“ zastavil se Tom a zhluboka se nadechl, pak to zkusil znovu. „Řekl mi, že jsi spal, když tě líbal.“
„Oh, takže ty jsi konečně někoho poslouchal? To je šokující.“ Odvrátil Bill pohled a uvědomil si, že v ruce stále drží Echo; svíral ho tak pevně, že měl klouby naprosto bílé. Zpěvák se zhluboka nadechl a pomalu vydechl, rozsvítil světlo a položil cenu zpátky do krabice.
„Tohle jsem si zasloužil. Omlouvám se, Bille, tolik mě to mrzí. Měl jsem tě poslouchat.“ Chytl ho Tom za zápěstí a povzdychl si, když se mu Bill vytrhl.
„Nedal jsi mi ani šanci, abych ti to mohl vysvětlit. Pak jsi mě málem uhodil. Mám si prostě myslet, že je to v pořádku? Co kdybys mě opravdu uhodil?“ zeptal se Bill těžce a pohledem se přehrabával v krbu.
Tom polknul a měl pocit, že bude zvracet. Tohle se vůbec nevyvíjelo směrem, v který doufal. „Já… Nemám žádnou omluvu za to, co jsem udělal, prostě jsem vyjel, a pak si uvědomil, že jsem málem udělal naprosto příšernou chybu. Byl jsem tak hrozně pitomej, Bille, stále jsem. Byl jsem hroznej kretén a nevím, jak se ti za to omluvit.“
„Najdi si způsob,“ řekl Bill jednoduše a přeťapkal ke svému novému gauči, posadil se na něj. „Máme čas.“
Tom narychlo zavřel oči a připojil se ke svému dvojčeti na gauči. Pak ale popřemýšlel a raději se posadil do křesla. Něco mu říkalo, že si Bill chce držet odstup, ale Tom se mu chtěl stulit do náruče a líbat ho, dokud to nebude lepší. „Choval jsem se jako kretén,“ řekl nahlas a Bill k němu zvedl pohled.
„Nikdy jsem si nemyslel, že bys mě neposlouchal. Nevěděl jsem, co se děje, a tys na mě jenom křičel. Víš ty vůbec, jak jsem se bál? Nikdy jsem se tě nebál, ale toho dne… v kuchyni, jsi byl někdo jiný. Ne můj bratr.“
„Nedokážu to vysvětlit. Necítil jsem se normálně. Já jen, mám dojem, že mi přeskočilo, opravdu.“ Tom se zakuckal přes slzy, které se mu tvořily v očích, snažil se je schovat. „Prošel jsem tolika emocemi, že si ten den ani moc nepamatuju. Pamatuju si, že jsem uhodil Andrease, pamatuju si, že jsem odtamtud utekl. Pak si už pamatuju jen kousky, jako bych to jen sledoval; nepřipadá mi, že bych se toho dění zúčastnil.“
„Nevím, jestli ses účastnil,“ poposedl si Bill a dal si nohy pod tělo. „Hrozně jsi mi chyběl a pak jsem si vzpomněl na pohled v tvých očích, když jsi mě chtěl uhodit, a bylo mi špatně, ale stejně jsi mi pořád chyběl.“
„Bille…“
„Ne. Dneska už nemůžu,“ řekl a zvedl se z gauče. „Potřebuje se vyspat, dokud je miminko v klidu, jinak se už nevyspím. Jsem vyčerpaný a nemůžu ti ani vyčíst to, že jsi měl nejdřív zavolat, protože jsem zničil svůj pitomej telefon, a ještě jsem si nebyl schopný koupit nový.“ Bill vypadal, jako by nevěděl, co má dělat s rukama, a Tom tu jen seděl a koukal na něj.
„Vyhazuješ mě?“ zeptal se neutrálně a Bill protočil oči.
„Ne. Tvůj pokoj jsou druhé dveře napravo.“
„Můj pokoj?“
„Máme hodně věcí, o kterých si musíme promluvit, nemyslíš?“ zeptal se Bill ostře a Tom se začervenal.
„Jo, máš pravdu.“
„Jo. Jdu spát, než udělám nějakou blbost.“ Otočil se Bill ke schodům, ale zastavil se, když přímo za sebou ucítil Toma. „Co to děláš?“ zeptal se a sevřel víčka k sobě. Tom byl horký a příjemný, a teď by bylo tak hezké mít tohle u sebe v posteli. Bill nikdy nemyslel na to, že v tak velké posteli bude spát sám.
„Já… Potřebuju tě… Prostě…“ natáhl Tom ruku a chytl Billa za rukáv od županu, všiml si, jak se mu třese ruka.
„O tom si promluvíme později.“ Procedil Bill skrz zuby a vyšel schody, aniž by se ohlédl. Tom zavřel oči a byl si jistý, že si tohle zaslouží, tohle všechno. Alespoň ho Bill nevykopnul, upřímně, počítal s tím, a byl odhodlaný si zajistit hotel.
Tom slyšel cvaknout dveře a vyběhl schody dvakrát rychleji, než bylo potřeba, rozhlédl se po druhém patře. Pamatoval si ten dům ještě z doby, kdy je tu Ariel provázela, oběma se moc líbil, protože všechny tři pokoje měly vlastní koupelnu a ten jeden, co neměl, byl perfektně veliký pro dětský pokojíček. Došel ke dveřím od hlavní ložnice a zapřemýšlel, co by se asi stalo, kdyby vešel a vlezl si k Billovi do postele.
Celé jeho tělo křičelo touhou po tom, aby to udělal, ale Tom věděl, že by to nebyl dobrý nápad. Po pár minutách se začal cítit jako idiot a odešel do svého pokoje. Otevřel dveře a nebyl překvapený, když viděl, že je pokoj vybavený. Bill možná něco nepoužíval, ale to neznamenalo, že to nemůže být vybavené a připravené. Středně velká postel s modrou přikrývkou a polštáři, všechno to ladilo s nábytkem. Vypadalo to krásně, ale neosobně. Všechno vonělo novotou a Tom zapřemýšlel, jestli to je symbolika nebo prostě smůla.
Bolelo ho tělo, hlava mu třeštila, ale ze všeho nejvíc mu vadilo, že se mu neustále obracel žaludek vzhůru nohama. Tom zašel do koupelny a jen tak mimochodem si povšiml, že to tu musela vybavovat jejich matka. Otevřel poklop toalety a vyzvracel do ní kávu a nějakou hnusnou dánskou věc, kterou si koupil na benzínce. Odplivl si, a hned se cítil líp, když si vypláchl pusu a podíval se na sebe do zrcadla. „Věděl jsi, že to nebude jednoduché,“ řekl svému odrazu, sundal si čepici a projel prsty své teď už volné dredy.
Stále ještě cítil Billovy rty, cítil ho ve svém náručí a chtělo se mu brečet. Zvedl pohled ke svému odrazu, ale odvrátil ho. Kruhy pod jeho očima vypadaly odporně a on si připadal jako duch ve svém vlastním těle. Tahle celá situace mu připadala surrealistická, ale alespoň byl poblíž Billa.
Alespoň.
~*~
Bill si připadal jako vězeň ve svém vlastním domě. Chtěl jít ven, pozdravit Toma, sednout si s ním a promluvit si; ale pokaždé, když na to pomyslel, připadal si hrozně unavený a nemohl vylézt z postele, jen když musel na záchod. Měl hlad a opravdu potřeboval jít dolů a vzít si něco k jídlu, to by ale znamenalo, že by potkal svého bratra.
Do háje s tím. Byl to jeho dům a on si může jít kamkoliv se mu zachce. Mimo to, doktor Robert mu řekl, že by měl jíst pokaždé, když má hlad. Bill zasténal a skoro zakřičel do jednoho z mnoha polštářů, pak vylezl z postele a promnul si oči. Okamžitě si připadal unavený, ale i tak se donutil ke sprše a k převlečení.
Podíval se na hodiny a všiml si, že je míň než si myslel. Je teprve půl desáté ráno. Tom ještě spí, stejně jako vždycky v tuto hodinu. Sakra, kdyby se to dítě nesnažilo si vyzkoušet, jaké to je, být pochodující vojsko, taky by teď ještě mohl spát.
Bill vyklouzl ven a viděl, že Tomovy dveře jsou stále ještě zavřené. To znamenalo, že ještě spí, a že s ním teď nebude muset mluvit. Odešel dolů a dojedl zbylou čínu, sám sobě nadával, že si nedošel nakoupit. Měl celou ledničku, kterou měl naplnit, a to ho z jakéhosi důvodu rozrušovalo. Byla to jeho lednička.
Jejich lednička, připomněl si.
~*~
Tom otevřel oči a uvědomil si, že je nějak moc rozvalený, a že mu polovina těla čouhá z postele ven. Rozhlédl se a vrátila se mu do vzpomínek poslední noc, zamručel a zabořil hlavu do polštáře. Vzal si telefon a podíval se na displej. Byla jedna odpoledne, proč byl ještě tak unavený?
Převalil se a sednul si, srdce se mu divoce rozbušilo. Rozhovor; dnes se to mělo stát. Chtěl s ním Bill ještě pořád mluvit? Možná ho teď vykopne a za to ho nebude moct doopravdy obviňovat. Z té myšlenky ho rozbolela hlava, už na to nechtěl myslet. Ale celá jeho mysl jako by se dožadovala jeho pozornosti; Tom přemýšlel o minulé noci, přemítal si všechno, co se stalo a všechno, co se nestalo.
Bill mu polibek oplácel, to byla dobrá věc, ne?
Tom nevěděl, co si má myslet, natáhl na sebe oblečení a odšoural se do přízemí. Podíval se do obýváku a usmál se nad tím vybavením. Všechno bylo z tmavého dřeva a černé kůže; Tom vždycky miloval tmavé dřevo a Bill si byl vždycky jistý tím, že chce mít v domě hodně kožených věcí. V jejich domě. Jeho domě. U stěny byly krabice, ceny a různé věci z jeho pokoje. Bylo tu ticho a prázdno, Tom viděl kousek papíru přilepeného izolepou na dveřích. Sloupl ho ze skla a přečetl si ho.
Šel jsem do krámu, vrátím se
Bill
Tom otevřel dveře a zkontroloval své auto, zapřemýšlel o tom, jestli Bill řídí sám. Ale ne, stálo tam, kde ho nechal. Tak jak se dostal do obchodu? Tom se podrbal na hlavě a dveře zavřel, byl zmatený. Neměl na své přemýšlení moc času, protože jakmile došel do kuchyně, slyšel, jak se hlavní dveře otevřely. Bill vešel dovnitř s taškami v rukou, Tom se zastavil a podíval se na něj.
V oblečení, co měl na sobě, vypadal spíš tlustý než těhotný, vlasy měl svázané v drdolu a zastrčené pod kšiltovkou. Brýle na Billově obličeji byly tak velké, že byla vidět jen nos a pusa; nebyl si podobný. „Jsi vzhůru,“ řekl Bill a sundal si svůj převlek.
„Jo, zrovna jsem se probudil,“ Tom čekal na vysvětlení, které se ale nedostavilo. Nastala chvilka ticha, Bill si během ní upravil vlasy, a pak něco hledal v tašce, vyndal krabičku.
„Přinesl jsem ti oběd, protože čínu jsem dojedl dnes ráno a nic tu k jídlu není.“ Podal mu Bill jídlo a začervenal se, když si všiml, jak na něj Tom zírá. „Vyspal ses dobře?“
„Do háje, Bille, opravdu se znovu snažíme zoufale najít témata ke konverzaci? Připadám si tak pitomě.“ Opřel se Tom o futra kuchyňských dveří a podíval se dolů na svá bosá chodidla.
„Nevím, jak o tom mluvit. Myslel jsem, že se spolu můžeme bavit normálně, ale nejspíše nemůžeme.“ Bill vypadal frustrovaně a podrážděně a Tom si připadal hrozně provinile.
„Jak ses dostal do restaurace?“
„Je hned za rohem. Musel jsem si jít koupit nový mobil, takže mě tam hodil taxík a zbytek jsem došel.“
„Proč jsi mě nevzbudil?“
„Protože jsi spal,“ řekl Bill jednoduše a odešel z chodby do kuchyně. Tom ho následoval, nechápal bratrovu logiku.
„Mohl jsi mě probudit,“ zopakoval něžně a Bill rychle zavrtěl hlavou.
„Ne, ne dokud si nepromluvíme.“
„Bude se ti omlouvat, jak dlouho budeš chtít,“ řekl Tom vážně a Billovi se na rtech objevil nepatrný slabý úsměv.
„Nejde jenom o tohle. Tome, proč jsi mi neřekl, čím procházíš? Proč jsi mě nechal si myslet, že jsi v pořádku?“
Tom zacouval, jako by ho udeřil a zavrtěl hlavou. „Nechci o tom mluvit.“
„Bože. Karty na stůl, Tome; to, jak jsme se chovali, to nefungovalo, znamená to, že musíme zkusit něco nového, být někým novým. Jsi tak přiblble paličatý; mohli jsme o tomhle mluvit už dávno, kdybys mě prostě poslouchal.“
„Omlouvám se,“ zopakoval Tom tiše, posadil se na židli a sedl si tak naproti místu, kde Bill stál.
Vokalista zavrtěl hlavou a podíval se dolů na svůj nový telefon. „Proč jsi mě neposlouchal?“
„Byl jsem na tebe naštvaný.“ Stephen mu řekl, že absolutní upřímnost je jediná cesta, jak si věci s Billem urovnat.
„Nevěděl jsem, že mě Andreas líbal.“
„To byla věc, která to všechno završila. Byl jsem na tebe naštvaný kvůli hodně věcem.“
„Wow.“ Přikývl pomalu Bill a zkřížil ruce. „Proč jsi na mě byl naštvaný?“
„Připadalo mi, že s tím, co Andreas udělal, souhlasíš, i když nám to tak komplikovalo život. Měl jsem pocit, že mě jím chceš nahradit. Měl jsem dojem, že je ti úplně jedno, jak se cítím a cítil jsem se jako ten jediný člověk z nás dvou, kterému jde o tvoje zdraví.“ Bill ho chtěl přerušit, ale Tom se postavil. „A to nejhorší, připadal jsem si jako ten jediný, který naše dítě doopravdy miluje.“
„Cože?“
„Zkus to popřít. Popři to, a já ti budu věřit,“ řekl Tom rychle a opřel se o stůl. „Řekni mi, že se pletu, a já už o tom nikdy nebudu mluvit.“
Bill odvrátil pohled a promnul si čelist. Z toho, jak pevně svíral židli před sebou, měl bílé klouby na rukou. „To je komplikované téma.“
„Já vím. Vím, že je to komplikované. Nebudeme o tom mluvit. Vlastně nebudeme mluvit o ničem.„
„Mohl jsi mi to říct dřív.“
„Nemohl. Nemyslel jsem, že to chceš slyšet, a upřímně, připadal jsem si, že jsem to já, kdo je v našem vztahu ten silnější.“
Bill se uchechtl. „To, že krvácíš z nosu, má být to tvoje ‚být silným‘? Mám dojem, že tahle poznámka mi unikla.“
„Polib mi prdel, Bille.“
„To nás asi dostalo do týhle situace, co?“ opáčil. Tom byl v šoku, chtěl mu něco odpovědět, ale začal se hrozně smát. Bill se nedobrovolně usmál a taky se zasmál; ale za chvilku smích přešel a znovu se rozprostřelo ticho. „Tomi, jsem teď divný. Nemůžu říct, že teď naši dceru miluju celým svým srdcem, ale dostávám se tam. Celá ta myšlenka už nepřevrací můj žaludek vzhůru nohama tak, jak to měla ve zvyku. Dokážu si představit, jak ji budu vychovávat, aby byla hodný dítě, a abych na ni mohl být patřičně pyšný. Ale to se nestane přes noc. Prostě ne.“
„Celou dobu si připadám tak vinen, Bille. Polovičku času se strachuju, že jsem tě donutil si to dítě nechat, a jestli bys nebyl šťastnější, kdybych tě nechal jít na potrat.“
„Nebyl jsem si jistý, jestli chci,“ řekl Bill, odsunul židli a posadil se na ni, vydechl. „Nebyl jsem si jistý. Ale teď si jistý jsem. Všeho se bojím.“
„Já taky,“ přiznal Tom a zasténal. „Všechno jsem to v sobě potlačoval a říkal si, že ti řeknu, jak se cítím, ale ono se to stupňovalo a věci se děly, a najednou jsem si musel ještě dělat starosti o tvoje zdraví. Bylo lehčí odsouvat věci pryč a nedělat si s nimi starosti a najednou to, co mi vadilo, bylo to, že bych ti o tom měl říct.“
„Co se stalo, že sis myslel, že o tom se mnou nemůžeš mluvit?“ zeptal se Bill vážně. „Nerozumím tomu; říkáme si všechno. Nebo to tak alespoň bývalo. Mohli jsme si říct i ty nejbláznivější věci, ty největší problémy, a teď jsme jako cizinci.“
Tom nakrčil nos. „Cizinci?“
„Cizinci, Tome. Kdy jsme si naposledy sedli a povídali si? Strávili spolu nějaký čas a neskončilo to hádkou? Nebo to nebylo v autě?“
„Před dlouhou dobou.“
„Jo. Je to už doba. Řekl jsem Stephenovi, že jsem si myslel, že bys mi řekl, kdybys něco nemohl zvládnout, kdybys potřeboval pomoc. Ještě předtím, než se to všechno zvrtlo, začal jsem si myslet opak. Nenávidím pocit, že jsem to předtím neviděl.“
„Scházel jsem se se Stephenem,“ řekl Tom tiše a Bill zamrkal.
„Jako pacient?“ zeptal se Bill překvapeně. Tom přikývl a Bill se usmál. „Pomáhá to?“
„Už delší dobu jsem neměl panický záchvat a krvácení taky přestalo.“
„Sakra, Tome. Přeju si, abych ti býval věnoval pozornost. Byl jsem ve všem tak upjatý a zapomněl jsem se ti věnovat. Je to taky tvoje dítě.“ Bill se zhluboka nadechl a utřel si oči. „Mluvím moc rychle a potřebuju na záchod. Do háje.“ Zvedl se a odešel chodbou pryč, jak nejrychleji mohl.
Když byl Bill hotový, otevřel dveře a byl překvapený, když uviděl Toma. „Omlouvám se, Bille,“ řekl vážně. „Nejsem ten člověk, jaký jsem býval.“
„Ani já ne. Neuvědomoval jsem si, jaký rozmazlený a sobecký fracek jsem.“ Protočil Bill oči po cestě zpátky do obýváku.
„Nebyl jsi tak zlý.“
„Myslím, že ano. Tome, budeme dobří rodiče?“ zeptal se najednou.
Tom pokrčil rameny a pomohl Billovi si sednout, pak se k němu připojil. „Netuším. Ale musíme. Nechci za dítě spratka.“
„Bože, já taky ne. Pamatuješ si na to dítě, co jsme viděli tenkrát v potravinách? Válelo se na zemi jako zvíře a jeho otec nad ním jen bezmocně stál,“ udělal Bill znechucený obličej a promnul si bříško.
„Bůh mi pomáhej, abych takhle nedopadl,“ pomodlil se Tom. „Kdybych měl u sebe tenkrát pásek, natřískal bych tomu dítěti sám.“
Bill se zasmál a zavrtěl hlavou. „Nedotkl bych se ho svým páskem, vypadalo oplzle.“
„Na to jsem zapomněl,“ zasmál se Tom. Znovu ta vtipnost odplula pryč, ale tentokrát to ticho bylo vcelku normální. „Chybíme mi.“
„Mně taky.“
„Chtěl bych, aby sis mě vzal zpátky.“
„Taky tě chci zpátky.“
Tom naklonil hlavu na stranu a zavřel oči. „Je tu nějaké ale.“
„Bude mi to nějaký čas trvat, Tome. Tohle se nevyřeší jednou konverzací, ať chci, aby to bylo vyřešeno sebevíc. Nejsem tu jenom já. My, tvoje dcera a já, se potřebujeme cítit v bezpečí. Nedokážu ti říct, jak mi bylo, když jsem si uvědomil, že jsem se tě bál. Nikdy jsem se tě nebál.“
Tom sklopil pohled do svého klína a cítil, jak ho začíná bolet hlava. „Snažím se si vzpomenout, odkud pocházíš.“
„Toho si cením. Nikdy jsem nechtěl, aby to mezi námi skončilo, to ty. Ale já jsem odhodlaný a připravený to vyřešit.“
„Bille, zníš, jako by to vyřešit nešlo. Jak by nemohlo, jsme to my!“ kytaristovi se vůbec nelíbil tón Billova hlasu. Zněl nejistě. Zraňovalo to jeho srdce víc, než mohl říct.
„Tome, řekni mi něco. Když jsme byli od sebe, cítil jsi úlevu?“ zeptal se Bill tiše. Tom otevřel pusu, chtěl mu to vyvrátit, ale to by byla lež, a on byl z lhaní svému dvojčeti unavený.
„Ano,“ zašeptal.
Bill přikývl. „To já taky.“
Tom znovu zavřel oči a opřel si hlavu o gauč. „Co to děláme?“
„Jednou se to muselo stát.“
„Jo.“
Bill se podíval na své dvojče a přitáhl si ho blíž. Podíval se mu do jeho krásných hnědých očí a jemně se usmál. „Všechno se děje z nějakého důvodu, pamatuješ?“
„Ty a ten tvůj osud,“ řekl Tom tiše a otřel se nosem o ten Billův. „Jsme si předurčeni?“ srdce mu tlouklo a mozek křičel, nechtěl znát odpověď, ale jeho srdce tentokrát vyhrálo závod.
„Rád bych si to myslel.“ Bill přivřel oči a Tom cítil, jak se mu jeho řasy otřely o tvář, otočil se trochu a vtiskl mu neexistující polibek na rty. Cítil malinký náběh na Billově rtu, ale netlačil na něj, seděli tu a dýchali dech toho druhého. Bill malinko naklonil obličej a sevřel Tomovo triko do rukou, tohle byl jejich první polibek se zavřenýma očima po velmi dlouhé době. Vydechl oproti Tomovi a malinko ho odstrčil „Jeď.“
„Co?“ zpanikařil Tom, ale než mohl říct něco dalšího, Bill mu položil prst na rty a protočil oči. „Jeď si pro svoje věci. Pořád to chci brát pomalu, ale nechci tu bydlet sám.“
Tom přikývl a opatrně Billa objal. „Půjdu se oblíknout a večer se vrátím.“
„Budu tady,“ řekl Bill a všiml si, že teď mu to tu konečně připadalo jako domov.
~*~
„Tři dny.“
„To je báječné.“ Usmál se Stephen a udělal si pár poznámek.
„Tak moc se bojím, že to poseru,“ řekl Tom nervózně.
„Proč?“
~~
„Protože věci kazím,“ řekl Bill vážně a oždiboval opěradlo gauče. Stephen se zamračil a přestal si psát.
„To neříkej. Zevšeobecňování věcí nikdy nic nevyřešilo.“
„Omlouvám se, máte pravdu. Jsem jen vážně nervózní. Chci, aby to fungovalo.“
„A jak spíte?“
~~
„Spím teď v hostinském pokoji.“
„Jak se kvůli tomu cítíš?“
„Upřímně? Poprvé mě to celkem vzalo.“
„A teď?“
„Jsem hrozně nadšený, že v tom domě jsem.“ Usmál se Tom.
„Připadáš si jinak?“
~~
„Ještě si nejsem jistý. Jsem jiný. To vím. Jen se bojím, že ho zase začnu mučit a on mě opustí.“ Dopil Bill svou lahev vody a zašrouboval ji.
„Vracíš se zpátky ke svému starému chování?“
„Ani nápad! Dělám věci sám, dávám mu prostor.“ Usmál se Bill pyšně.
„Dobře, to rád slyším. Jaká byla jeho reakce?“
~~
„Nejdřív mě to opravdu zaskočilo. Zvykám si zase okolo něj být.“
„Jak ses cítil?“
„Jako že mě už možná nepotřebuje.“
„A teď?“
„Je ta nejpřitažlivější věc, co jsem kdy viděl.“
~~
„Šel jsem sám nakupovat potraviny.“ Bill zněl tak hrdě. „A koupil jsem ovoce a zeleninu. A pak, když jsem přišel domů, něco jsem si uvědomil.“
„Co?“
„Že neumím vařit.“
Stephen se zasmál. „A co Tom?“
~~
„Sakra ne, podpálil bych barák.“ Odfrknul si Tom a rychle zavrtěl hlavou.
„Tak co budete dělat s jídlem? Jsme si jistý, že máte peníze na to, abyste pořád mohli jíst v restauraci, ale to není to nejlepší.“
„Myslím, že bychom si měli najmout hospodyni. Nechci, aby všechno musel dělat Bill, a mám dojem, že zase zhubnul. To mi dělá starosti.“
„V těhotenství je normální, že váha kolísá. Tvůj bratr je od přírody hubený, a jestli pořád pobíhá po domě a dělá věci, je více aktivní. Jsem si jistý, že mu Robert řekl, aby si zapisoval kalorie, a Bill bude zase přibírat.“
„Jo. Jen si dělám starosti.“
~~
„Dělá si starosti.“ Pokrčil Bill rameny a hrál si s prázdnou lahví v rukou.
„A ty?“
„Dělám všechno, co mám dělat. Piju ty koktejly, co mi dal Robert. Nevím, jak si pomoct.“
„No, to je správné.“ Přikývl Stephen. „Změnila se ti nějak nálada, teď když je Tom v domě?“
„Ano. Snažím se na to jít pomalu. Když ho vidím, chci, aby se o mě staral a objímal mě, abych na nic jiného nemusel myslet. Vím, že je to špatné, ale je to tu,“ přiznal se Bill.
„Dokud budeš identifikovat myšlenky dřív, než se stanou činy, jsi volný a můžeš si myslet, co chceš. Teď už víš, jak se vyhnout sobeckému chování, které jsi míval; je to stále boj a bude to těžké. Jsem hrdý, že jsi to zvládl až sem a ty bys měl být také.
Bill se začervenal, „Děkuji,“ zamumlal.
„Jen si pamatuj, Bille, snaž se užívat si své těhotenství. Není nic špatného na malém rozmazlování a není nic špatného na tom, že chceš, aby se o tebe někdo staral. Jen si musíš dávat pozor, abys tím neubližoval ostatním.“
~*~
Tom zvedl pohled a usmál se na Billa, který stál ve dveřích. „Ahoj,“ řekl tiše a odrhnul pryč peřinu. Spánek vypadal lépe a lépe, chtělo se mu spát, Tom potlačil zívnutí.
„Ahoj. Jen jsem si tě přišel zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku.“ Sledoval Bill, jak se jeho bratr chystá jít spát, trošičku se na to usmíval. Tohle mu chybělo, různé věci, které Tom dělal v běžném životě. Detaily, které byly pozadím k jeho životu.
„Jo, jsem v pohodě. Co ty? Je ti dobře?“ zastavil se Tom a sledoval, jak Bill přenesl váhu na druhé chodidlo. Měl na sobě velké tričko a boxerky, Tom se snažil nezírat na jeho prsa. Od té doby, co je naposledy viděl, celkem vyrostly.
„Dobře,“ řekl zpěvák zdráhavě a Tom pohledem sjel na Billova bosá chodidla. Kotníky měl trochu oteklé a Tom si povzdychl.
„Bolí tě nohy, Bille?“
„Trošku,“ přiznal; jako by byl přichycen při lži.
„Můžu ti je namasírovat, jestli chceš. Jen jednu rychlou, a pak půjdu zpátky k sobě do pokoje,“ slíbil Tom rychle.
Bill si skousl ret a přikývl. Opravdu chtěl, aby se mu konečně ulevilo a Tomovy ruce byly jako nebe na všechno, co bolelo. Už to bylo moc dlouho a Bill byl až trošku moc nadšený, když ho Tom následoval k němu do ložnice. Odhrnul peřiny a vlezl si do postele; Bill věděl, že až bude Tom hotov, vyhodí ho, a chtěl, aby to bylo pro jeho bratra co nejlehčí.
Tom si vlezl do té velké postele a zasmál se. „Pamatuju si, jak jsi říkal, že chceš tu největší možnou postel,“ řekl a rozhlédl se po pokoji.
„Jo.“ Opřel se Bill o horu polštářů a vystrčil nadšeně nohy. Tom se zasmál a začal mu jemně mačkat opuchlou kůži, trošku ho děsilo, jak červená Billova kůže byla. Přibraná váha mu tělo opravdu ničila. „Oh Tomi, to je úžasný,“ vydechl Bill a ta slova šla přímo to Tomova rozkroku.
Skousnul si ret a snažil se ignorovat zvuky spokojenosti od svého bratra, bylo to těžké, ale snažil se. Tom políbil jemnou kůži a Billovi se zachvěla víčka, pootevřel je; byla v nich touha, chtěl ho líbat po celé noze, ale Bill mu s ní ucukl. „Bille-„
„Věděl jsem, že to je chyba. Nejsem připravený. Omlouvám se, je to moje chyba,“ řekl Bill a zavrtěl hlavou, přikryl si nohy peřinou.
„Ne, to já. Neměl jsem-„
„Dobrou noc, Tome.“
Tom se pokusil zachytit Billův pohled, nebylo to ale možné, odmítal se na něj podívat, povzdychl si. „Dobrou, Bille.“ Vylezl z postele a připadal si jako naprostý idiot; vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře. Až u sebe v pokoji si uvědomil, jak prázdně vypadal, ne tak jako před pár minutami. Zhasl světla a zavřel za sebou.
Na jednom z nočních stolků mu zablikal telefon. Tom se podíval na displej a byl překvapený, když viděl Andreasův obrázek. Zpráva.
Jak se máš?
Tom si skousnul ret, nevěděl, jestli odpovědět nebo ne, vlezl do postele. Do tmy pokrčil rameny a zmáčkl zelené tlačítko. Dvakrát to zazvonilo a hovor byl přijat.
„Halo?“
„Andy?“
„Tome?“
„Jo.“
Nastalo ticho a Tom slyšel šelest. „…Jen jsem chtěl vědět, jak se máš.“
„Já vím,“ ujistil ho Tom. „Taky jsem se tě na to chtěl zeptat.“
„Oh, potkal jsem vážně milou holku.“
„Opravdu?“
„Jo.“
Tom se pořádně usadil a usmíval se, zatímco mu Andreas vyprávěl o té slečně, která se mu líbila.
Komentáře opět anglicky, pokud možno, díky J. :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
Skvělé!!! Já si to čtení užila, i když bych je už nejradši pořádně zpárovala k sobě!=)) Doufám, že to bude mezi nimi brzy v pořádku ♥ ♥ ♥ Protože u nich si to ani jinak nepředstavuju, takže ať už se Bill zmírní… a vtáhne ho pěkně k sobě!!!
"Sorry "… I think this is the most frequent word in this chapter. But it is cute, really. At least they are living together. 🙂
I absolutely adore how you write about their sessions with Stephen, it is so realistic. Of course I want Bill and Tom to be together, but when you are taking it slow, you make their relationship more believable.
The whole chapter was amazing, but I think the first scene about the cupcakes was the best 😉 I like your writing about the little twins 🙂
sorry,I just learning Spanish,so I´m confu
sed by languages xD
but of course this chapter was awesome.I so much love this FF.
so emotive.And sometimes funny.Just.Have to love it.
the first scene with cupcakes was so cute.
love it.
Can´t wait till I see on this blog tittle: "Makes Three 40."
just.
Majhestrix ur the best ♥♥♥
Super story,i love it♥♥♥!!!
perfect..x)
This story is something amazing. I am so glad that they made peace. And Tom Andreas. I am afraid until the end of the story. I love it. But I look forward to the birth of their child. It will be beautiful.
Vyzerá to sľubne,Tom a Bill patria k sebe som zvedavá ako to vyriešia do narodenia Z..
so perfect story!!! I love <3
These doctor´s dialogues with Bill and Tom were genius. But when will be they fine? Bill´s behaviors are cold, I think he should be more affable to father of his baby.
Love love story x)
i can´t go sleep when it is so interesting!!! why :D:D i don´t wake up tomorrow… it´s best story… really thank you!!!