autor: Sajü & Lorett
Zdravíme,
Takže… společně jsme chtěly napsat povídku už neuvěřitelně dlouho, a v létě se nám to umožnilo, jelikož jsme dostaly nápad, který jsme zrealizovaly, a vzniklo z toho pár prvních dílů. V první řadě chceme upozornit, že povídka je napsaná „pohádkovým stylem“. Je to hodně fantastický, takže s tím raději počítejte, než to začnete číst! Chtěly jsme začít s uveřejňováním v blízkosti Adventu, a doufám, že nám to Janul umožní! Víc už ani zatím dodávat nepotřebujeme a doufáme, že se Vám to bude alespoň trošičku líbit, jako se to líbí nám dvěma! Sajü & Lorett ♥
PS: Děkujeme s Lorry Majce, která byla ochotná a udělala nám k Adventu montáž, vystihující Billovu porcelánovou křehkost… ;o) DĚKUJEME!
PS: Děkujeme s Lorry Majce, která byla ochotná a udělala nám k Adventu montáž, vystihující Billovu porcelánovou křehkost… ;o) DĚKUJEME!
Už nejsem mrně
*flashback*
„Babičko?“ přicupitám k babičce, která sedí před svým domem na lavičce, pozoruje zasněženou krajinu a ani za mák jí nevadí, že je tady venku taková zima. Vysíleně položím medvídka Brumlu na její kolena a se vší námahou se vyhoupnu na lavičku za ní. Usměje se a napřáhne své ruce ke mně. Vezme mne do své, vždy hřejivé náruče a bezpečně okolo mě obmotá své ruce, jež hřejí pletené rukavice. Chytím její tvář do dlaní, zakoukám se do velkých pronikavých očí a na úsměv, jenž zdobí její tvář. Nikdy nevyhasne z jejího výrazu.
„Copak, Tomi?“ zeptá se mě svým mohutným, chraptivým, leč příjemným a vlídným hlasem. Usměji se na ni a vtisknu jí vlhkou pusinku na tvář.
„B-babi, ty jsi tak studená!“ poplašně koulím očima po její tváři, a ač se snažím přemýšlet sebevíc nad tím, proč má babička tak studené tváře, nepřijdu na to.
„Protože je zima, Tomi. Vidíš ty krásné sněhové vločky?“ Zdvihne ruku do výšky. Všude kolem nás dopadají nádherné bíle krystalické vločky, jež tvoří bílou peřinu země. Zakloním hlavu, zadrkotám zubama a štrejchnu modrou bambulkou na své čepičce o babiččinu bradu. Usměje se.
„Šmudlo, půjdeme dovnitř. Ještě nastydneš, a to by nám maminka dala. Pojď…“ vyzvedne mě do výšky a postaví na zem. Když dodupnu na bílý polštářek sněhu, zakřupe to pode mnou, a já se o kousíček propadnu do země.
Spínám své ručky a koukám na babičku prosebnýma očima. „P-prosííím, babičko, ještě chvíli.“
Zakroutí hlavou.
„Ne, ne. Už jsme spolu byli venku dlouho. Už je tma a začne chodit klekánice s čerty, která bere neposlušné děti s sebou pryč. Půjdeme si uvařit čajíček a za chvilku půjdeš spinkat, ano?“ Zaleknu se, když začne povídat o té klekánici. Mám z ní strach. Určitě je schovaná támhle za tím stromem a čeká jen na mě. Přikývnu babičce a rozběhnu se k domovním dveřím, kde se mi následně podlomí nohy a já jak dlouhý, tak široký, spadnu pěkně na zem. Slyším babiččin pobavený smích, stoupnu si, zadržím bolavý pláč a vejdu do domu. Sundám si vlhkou čepku, babička mi ji vezme a položí na teplý radiátor. Šálu, rukavičky, kombinézu a botky, jak pro sněhuláka, též.
Zadívám se na Brumlu a uvědomím si, že mu nejspíš musí být zima. „Brumlo, promiň. Já vím, že ti je zima, dám tě sem, koukej.“ Medvídka, který je téměř větší než já, drapnu do rukou a významně jej posadím na teplý radiátor. „To je místo pro tebe. Počkej chvíli, já si tě pak vezmu do postýlky,“ mrknu na něj. Oplatí mi to a koutky jeho pusinky se nepatrně zvlní do výšky. Máme to nacvičený! Ještě jej stihnu v rychlosti podrbat za uchem, ale to už se domem rozezní babiččin zvonivý hlas.
„Tome, máš ten čaj!! Kde se to zase loudáš?“ Místnost potemní, jakmile do dveří vstoupí babiččina postava, oblečená ve světle modré zástěrce, ruce v bok. Poplašeně šlehnu pohledem na medvídka. V pohodě, stihnul to. Musel jsem, prostě musel slíbit, že o něm nikomu nebudu povídat, jinak by mi pak už nepovídal pohádky před spaním a byl by jen obyčejný plyšák.
Strčím si ruce do kapes a s pokorným výrazem jdu k babičce. Nevnímám její káravé poznámky. Zasednu si k tomu obrovskému stolu a usrknu si z čaje. „Ááááá!!!“
„Co to provádíš? Vždyť jsem ti, Tome, řekla, že je to horké,“ načepýří se babička. Vypláznu bolavý jazyk a sáhnu si na něj svýma ledovýma prstíkama. „Co to děláš, ty čuně? Že ty sis neumyl ruce, viď? A hybaj si to pojď umýt.“ Pokrčím rameny a sklouznu ze židle, jdu za babičkou a stoupnu si úplně, jak nejvíc můžu, na špičky, abych si opláchnul ruce vlažnou vodou. Otřu si je a za chvíli zase usrkávám ovocný čaj.
„Babi?“
„Copak, broučku?“
„Proč jsou zapáleny jen tyhle svíčky?“ kouknu na babičku a ukousnu si z jablečného koláče.
„Protože je druhá adventní neděle, a to znamená, že jsou dva týdny do Vánoc. Vždycky se zapálí počet svíček podle toho, kolik ještě zbývá týdnů. Příští neděli společně zapálíme třetí, to je tahle svíčka,“ ukáže mi. „A pak tu další neděli poslední, a to nám budou všechny čtyři svíčky hořet, jsou tam čtyři, víš,“ usměje se na mě. Potěšena mým zájmem a odpije trochu ze své kávy. To takhle vždycky pijí s dědečkem, jenže já nemůžu, protože jsem prý moc malý. Už se těším, až vyrostu jako oni, a budu moct pít kávu a to, co pije děda… Neřekl mi, co to je…
„Babi?“
„No, copak zase?“
„Proč máš všude ty blbý panenky? Jsou namyšlený, a když do nich strčíš, spadnou a rozbijou se…“ Vyskočím ze židle a ukazuji babičce na jednu z mnoha porcelánových panenek. Tahle má bohaté zelené šaty, které jí ladí k očím, světle hnědé vlnité a husté vlasy a zelený klobouk. Sedí si na sedačce u polštáře.
„Už nikdy nechci slyšet, abys o nich tahle mluvil, Thomasi,“ zlobí se na mě babička a urychleně přiskočí ke mně. Pohladí tu porcelánovou panenku po světlých vlasech a láskyplně se na ni usměje. „Mám je moc ráda, víš. Jsou nádherné a křehké. Musíš se o ně starat a opečovávat je. Jsou krásnější než všechny princezny a víly světa, Tome. Nevinné a tak křehké…“ povzdychne si a pohladí druhou panenku. Tentokrát černovlásku s pomněnkovýma očima a šatama ve stejné barvě.
„To je Emily,“ poznám ji. Pamatuji si, že jsme ji dovezli babičce jako dáreček.
„Ano, přesně. Pamatuj si, že k panenkám musíš mít úctu. Jsou vznešené a nádherné, vždycky ti zvednou náladu, stačí jen podívat se na ně. Není na světě krásnější věc, než ony. Podívej…“ Přistoupí ke skříňce, na níž sedí blonďatá panenka v kanárkových šatech s černými puntíky a stužkou ve vlasech. „Tuhle mám nejradši… Sáru… dostala jsem ji, když mi bylo asi sedmnáct let. Tolik let uběhlo… a přeci je pořád tak nádherná, vidíš ji, viď? Jednou možná poznáš, jaké to je milovat panenky, Tomi…“ babička pohladí panenku rozechvělou rukou se zasněným výrazem.
„Budu si to pamatovat, babi,“ přikývnu, leč stejně věřím Brumlovi. Panenky jsou namyšlené holky, a když do nich strčíš, rozbijí se.
*konec flashbacku*
Natáhnu se pro zlatavou plechovku piva, ze které se hltavě napiju. Prsty něžně přejedu po snímači kytary a vyjedu prsty výš, hladíc tak struny. Přivřu víčka, když pomalu začnu vybrnkávat melodii, když odložím pivo na stolek a kolíkem začnu ladit kytaru, aby to mělo ten správný zvuk. Leonie začne bubnovat prsty do mikrofonu a Georg s Gustavem o něčem horlivě diskutují. Rozhlédnu se kolem sebe, všude jsou pověšené plakáty, nahý holky. Občas se divím, že Leonii naše kecy o sexu nevadí, ale jí je to všechno nějak jedno. Chová se spíš jako kluk, než jako normální kočka. Nenosí minisukně, ani topíky pod prsa. Prostě obyčejná holka. Znovu se hltavě napiju piva a odložím ho zpátky.
„Připravený!“ postavím se, poupravím si kalhoty, když se postavím za mikrofon vedle Leonie, a začnu podupávat nohou do rytmu, dokud se nepřemístí na svoje místa i obě Géčka. „Dáme teda Quietly?“ přejedu znovu prsty po struně kytary, a když mi je to lehkým souhlasným přikývnutím schváleno, začnu rychle vybrnkávat na kytaru. V tu chvilku se dostávám do pomyslné extáze. Všechno se se mnou v jednu chvilku zatočí, když začnu beze všeho hrát na kytaru moji oblíbenou písničku. Podupávám občas do rytmu nohou a vyžívám se v každém dalším drsnějším pohybu trsátkem po strunách. Přivřu slastně víčka a zakloním hlavu. Vždycky říkám, že hraní na kytaru je lepší než sex, a Gustavovu větu, že jsem „opravdový sex ještě nikdy nepoznal“, excelentně ignoruju.
„Připravený!“ postavím se, poupravím si kalhoty, když se postavím za mikrofon vedle Leonie, a začnu podupávat nohou do rytmu, dokud se nepřemístí na svoje místa i obě Géčka. „Dáme teda Quietly?“ přejedu znovu prsty po struně kytary, a když mi je to lehkým souhlasným přikývnutím schváleno, začnu rychle vybrnkávat na kytaru. V tu chvilku se dostávám do pomyslné extáze. Všechno se se mnou v jednu chvilku zatočí, když začnu beze všeho hrát na kytaru moji oblíbenou písničku. Podupávám občas do rytmu nohou a vyžívám se v každém dalším drsnějším pohybu trsátkem po strunách. Přivřu slastně víčka a zakloním hlavu. Vždycky říkám, že hraní na kytaru je lepší než sex, a Gustavovu větu, že jsem „opravdový sex ještě nikdy nepoznal“, excelentně ignoruju.
Poplácám Georga po zádech, když si schová svoji basovku do pouzdra, a s omluvou, že má rande, odejde z garáže. Postavím se před garáž, ve které hrajeme. Upřímně se divím babičce, že jí ta hlasitá hudba neleze na mozek. Prokřehlé prsty si promnu mezi sebou. Z nebe se snášejí drobné vločky, které dopadají na moji tvář. Přetáhnu si kapuci přes hlavu a zabořím prsty do heboučké mikiny, která mě dokonale chrání před chladem. Je neuvěřitelný, jak ten čas letí. Už zase je zima, už zase se blíží Vánoce. Jako malý jsem je miloval a teď? Přijdou mi otravné, pořád to samý dokola. Chtěl bych poznat znovu ty krásné Vánoce. Od doby, co před dvěma lety zemřel děda na rakovinu plic, Vánoce už nejsou to, co bývávaly. Vždycky se snažím rozveselit babičku, která celý dny stráví nad šitím šatů pro její porcelánové panenky.
„Tome?“ ozve se za mnou, pro mě až moc známý hlas, a na rameni ucítím lehký dotyk. Otočím se za babičkou a usměju se na ni. Je to pár let, co jsem se vytáhnul a přerostl jsem ji. Už dávno nejsem ten malý kluk, ale ona mě za něj pořád má a já jí to nezazlívám. Pohladím ji jemně po ledové tváři a usměju se. „Uvařila jsem ti čaj, tak hybaj do kuchyně,“ zasměje se a rychle odejde do domu. Ještě pár minut koukám na dveře, které za sebou zavřela, a konečně se vrátím do garáže, zavřu pořádně garážové dveře, všechno vypnu a po tmě dojdu do kuchyně, kde se rychle posadím na židli. Spokojeně se zasměju, když babička zavrtí hlavou. „Zase jsi chtěl být rychlejší, co?“ vytáhne z trouby borůvkový koláč, který mi ukrojí k horkému čaji. Kolem hrnku obemknu dlaně, aby se mi alespoň trochu zahřály, a okamžitě si od ní vezmu svůj borůvkový příděl, který tolik miluju. Pohled mi padne na tři panenky, které jsou posazené na kredenci, a znovu se podívám na babičku, která si je zálibně prohlíží. Nikdy jsem stejně nepochopil, proč jsou pro babičku tolik důležitý.
*flashback*
„Dědo, nee!“ rozkřičím se po celým baráku, když za mnou dědeček rozeběhne a oba křičíme jako ti indiáni v tom filmu. Oběhnu rychle sedačku a vypláznu na dědu jazyk. Pevně sevřu Brumlu ve svých dlaních a vítězně se začnu smát, když se dědeček zastaví a se smíchem se začne vzdávat. Začnu hopsat snad po celém obývacím pokoji a šťastně křičet. Konečně jsem vyhrál a dědeček se vzdal. Ani si neuvědomím, jak blízko stojím u vitríny s babiččinými porcelánovými panenkami. Rozpřáhnu v zápalu radosti ruce a jednu z těch namyšlených panenek shodím na zem. Rázem se uklidním, moje ruka vystřelí k puse a vyděšeným pohledem vyhledám dědečka, který spráskne, ve chvíli dopadu panenky na zem, ruce. Babička se okamžitě objeví mezi dveřmi a při pohledu na rozbitou panenku ve smetanových šatech, se světle zeleným kloboučkem na hlavě, se téměř sveze k zemi. Rychle přiběhne ke mně.
„Cos to, Thomasi, proboha provedl?“ rozkřičí se, když začne sbírat kousky tváře ze země. Se slzami v očích se na sebe oba zadíváme.
„Agens, to já!“ začne rychle dědeček, ale já zavrtím hlavou. Shýbnu se k ní na zem, Brumlu položím vedle sebe a začnu jí pomáhat, ale její ruka mě rázně zastaví.
„Upaluj do pokoje!“ řekne tvrdým, přísným hlasem a mně po tváři skane jedna slza, dokud nevyběhnu schody, zavřu za sebou i s Brumlou dveře, a zabořím ubrečený obličej do polštáře s medvídky.
„Já tu namyšlenou panenku nechtěl shodit, věříš mi, Brumlo?“ šeptám mýmu medvídkovi do ucha a posadím si ho na zem. Lehce se na mě usměje. „J-já… nechtěl jsem, aby mě babička teď neměla ráda!“ setřu si hřbetem ruky slzy z tváří a hlasitě zavzlykám.
„Cos to, Thomasi, proboha provedl?“ rozkřičí se, když začne sbírat kousky tváře ze země. Se slzami v očích se na sebe oba zadíváme.
„Agens, to já!“ začne rychle dědeček, ale já zavrtím hlavou. Shýbnu se k ní na zem, Brumlu položím vedle sebe a začnu jí pomáhat, ale její ruka mě rázně zastaví.
„Upaluj do pokoje!“ řekne tvrdým, přísným hlasem a mně po tváři skane jedna slza, dokud nevyběhnu schody, zavřu za sebou i s Brumlou dveře, a zabořím ubrečený obličej do polštáře s medvídky.
„Já tu namyšlenou panenku nechtěl shodit, věříš mi, Brumlo?“ šeptám mýmu medvídkovi do ucha a posadím si ho na zem. Lehce se na mě usměje. „J-já… nechtěl jsem, aby mě babička teď neměla ráda!“ setřu si hřbetem ruky slzy z tváří a hlasitě zavzlykám.
*konec flashbacku*
Bill
Smutně si pohladím rukou koleno, když se posadím na úplný kraj a spustím nohy dolů. Začnu jimi pohupovat a pohled zvednu k velkému lvíčkovi. Smutně si povzdychnu a rukou si pohladím vlasy. Jsou pořád stejné. Nic se na nich nezměnilo a já si stejně myslím, že každý den jsou jiné. Všude okolo je tma, jen pár světel svítí ve vitrínách. Znovu si povzdechnu, tentokrát však o něco hlasitěji, a můj pohled se zastaví na několika dívkách, které o něčem horlivě vypráví. Taky bych chtěl být jako ony. Tak pěkný a žádaný. Připadám si, jako bych tu byl zbytečným tovarem a nikdo po mně nemrkne ani očkem. Podepřu si hlavu dlaněmi, když se zapřu o svá kolena a pohledem sklouznu na obrovské kachličky. Bolí mě záda, ostrá bolest vystřeluje až do krční páteře, ale snažím se být statečný. Narovnám se a pohledem zavadím o malého králíčka vedle mě.
„Chico, je mi z-zima,“ přitáhnu si kolena k bradě, obepnu je rukama a položím si na ně zešikma hlavu. Uleví se mi, když si nahrbím záda. Nohy mi celé brní, paty téměř necítím a dokázal bych vyjmenovat všechny různé tupé a pronikavé bolesti mých obratlů na páteři. „Každý den musím stát ve stejné poloze se stejným výrazem… Proč nemůžu sedět jako ona… nebo ona… či tahle?“ kývu hlavou směrem k těm nafintěným nanynkám.
Uculí se. „Protože prostě musíš, je to tvůj úkol a zároveň i těžké břemeno, které musíš s úsměvem snášet do konce tvé etapy,“ přikývne, aby svým slovům dodal náležitou váhu.
Rozhořčeně si stoupnu, až se police zatřese, její ostatní obyvatelky na mě zlostně zakřičí pár ne zrovna přívětivých slov a osloví mě nemilými názvy. Sklopím hlavu a vlasy, které mi drží neustále stejný tvar, se pokornému pohybu přizpůsobí. Odevzdaně se opřu o okno a zahledím se na vločky snášející se z nebe. Na lampy, jež osvětlují tlumeným světlem ulice města. Na lidi, kteří s pobavenými úsměvy štrádují vstříc sousední hospodě, která je naproti tohohle krámu. Na lidi, co se chumlají do teplých kabátů, které já chrání před mrazy, a se zachmuřenými výrazy mizí v dálkách. Na odcházející a přicházející. Na děti, které ponocují, a s fantastickými grimasami hledí do výloh. Ač už jsou lidi, jací chtějí, všechny ovládla tradiční vánoční nálada. Projevují si lásku, ukazují štěstí. Kolikáté Vánoce jsem už stačil zažít… kolikrát jsem už toužil cítit ten mráz, cítit slzy v očích nebo se umět zasmát, kolikrát jsem si přál cítit něčí teplo… někomu patřit. Pevně semknu rty a zahledím se na své boty.
„Proč?“ šeptnu. „Nechci tohle. Toužím být jako oni. Tolik Vánoc přihlížím tomu, jak sem přichází nové zboží a odchází to staré. Tolik obličejů si pamatuji… A nikdo nikdy…“ smutně vydechnu, nejsem schopen doříct větu, přesto dobře vím, že mě chápe. Srdce mi bije o sto šest. Kleknu si na kolena a hledím králíčkovi do plných a výrazných očí.
„Jsi výjimečný… nejsi jako ony,“ nakrčí oči k těm princeznám. Rozhlédnu se, jak hlasitě štěbetají o svých zážitcích, o tom, odkud pocházejí a podobně…
Přivřu oči. „Děkuji, Chico, ale nepomůže mi to. Už ne. Zítra bude opět stejný den a já tu budu opět sám se stejným výrazem stát a čekat. Tak sám a sám…“
Tom
Hodím medvídka do skříně. Nechápu, proč si ho babička už nevezme do toho svého posvátného pokoje, kde má ty své lásky. Mohla by mu uplést nějaký slušný obleček, třeba jak krtek nosil kalhotky ze lnu… Trpce se zašklebím a ironicky pousměji nad vzpomínkou na mou oblíbenou dětskou pohádku. Měl jsem krásné dětství plné pestrých pohádek a vyprávění babičky či dědečka. Všechny pohádkové postavičky jsem měl přečtené od A do Z. Krásné hračky, které jsem měl pečlivě srovnané v pokojíčku (babička je pořádný perfekcionista, odmala mě učila čistotě…), mi záviděli kluci ze širokého okolí. Nejradši jsem měl však medvídka Brumlu. Stoupnu si k oknu a opřu se o zeď, zadívám se na vločky snášející se z nebe a zaksichtím se svým vzpomínkám.
Měl jsem nejradši Brumlu a také nikdy nechápal, co babička na těch panenkách z porcelánu vidí. Pravda je, že to nechápu dodnes. Postupem času jsem ale na pohádky věřit přestal a přestal jsem se schovávat v kouzelném světě hraček. Všechny jsem rozdal nebo vyhodil, co s tím, že?! Jen ten malej Brumla mi zůstal dodnes ve skříni, leč dělá tam akorát bordel, nejspíš řeknu babičce, aby se ho zbavila, nebo aby si ho vzala tam k těm panenkám. Tričko chytím za jeho lem a přetáhnu si ho přes hlavu, hodím ho pod postel, zítra ho dám babičce do prádla. Kouknu na své poměrně vypracované svaly… hmm… takže měl Geo přeci jen pravdu. To fitko fakt pomáhá, i když je to makačka. Rozepnu si pásek a volné kalhoty rychlostí blesku spadnou na zem, taky je čeká stejná cesta volným pádem pod moji postel jako to černé tričko. Lehnu si do postele a otočím se na bok k oknu, sleduji kontrast vloček s temnou noční oblohou. Měl bych už konečně někde sbalit nějakou kočku, kruci. Kluci si ze mě začnou za chvíli utahovat, a to přece není moje image. A ještě ty dárky, kruci! Nemám pro nikoho žádný vánoční dárek, a to už všichni podléhají vánoční nakupovací mánii. Musím něco vymyslet, hlavně pro babičku… něco speciálního. A ta holka by se taky šikla… Georg si myslí, že když je starší, že je king, ale to se chlapeček mýlí, ukážu mu, kdo je pravý Tom Kaulitz.
Už prostě holt nejsem tem malý kluk, který žvanil plyšovému medvídkovi jeho trápení a žadonil o imaginární pohádky. Fantazii jsem měl vždycky velkou na to, abych si představil, že mi je někdo opravdu povídá. No jo, děti… Taky nechápu, proč kruci zrovna dneska musím myslet na mé dětství, pohádky a hračky. Bylo to sice pěkný, ale já už jsem dospělý a mám kupu jiných starostí. Nevěřím na ně… takže dobrou, Tome.
Zavřu oči.
autor: Lorett & Sajü
betaread: Janule
hezký… tak bill je panenka 😀 jestli tomu rozumím ..
To začíná naprosto nádherně! Pohádky jsem měla vždycky ráda 🙂 Je to krásný a těším se na pokráčko!
hádám, že Tomí koupí babičce panenku, která bude Bill:) hezké_:) jen tak dál, těším se na další dílek:)
To je úžasné x)) Když se do toho pustí jedny z nejlepších spisovatelek jako jsou tyhle..
moc se těšeím na další dílek, nápad je úžasný
tak na tuhle povídku se moc těším…x)
Už po prvním odstavci jsem věděla,že tu povídku miluju 😀 Vážně…moc se mi líbí..dokonce mě tak dojala,až jsem se u ní rozbrečela..
Těším se na další díl 🙂
Prostě krásný…. <3 <3
Původně jsem si říkala, že novou povídku číst nezačnu, protože už tak jich mám rozečtených hodně, ale teď nelituji, Že moje zvědavost vyhrála. Povídka je kouzelná již od prvního dílu a nápad Billa, jako panenky (snad jsem to pochopila správně, mé blond hlavě to občas nemyslí), je úžasný. TĚŠÍM SE NA DAŠLÍ DÍLY :o* Díky holky za vánoční atmosféru, tu mám ráda..
no dokonalý. tak krásně je to popsaný,zavání to nezvyklým dějem… až na tu "maličkost", že mám fobii z panenek 🙁 z panenek a vos… nevím proč, ale mě prostě panenky děsí… no, pokusím se číst dál, ale jen kvůli tematice děje, a že u toho chytnu hysterický záchvat, to není vyloučený…
ale jinak krásně napsané, chválím holky 🙂
Moc překrásné
To jsem zvědava co stoho bude.
To je krásny a zaujímavý nápad 🙂 Tak Bill sa dožije konečne svojich Vianoc, tuším, že ho Tom kúpi, len neviem či babičke alebo sebe 🙂
Zaujímavý nápad. Rozprávky som mala vždycky rada 🙂
Tie flashbacky boli úžasné, malý Tomi bol strašne roztomilý 🙂
A Bill sa konečne dočká 🙂