autor: Janule
TOM
Prozvoň mě a za pět minut na záchodě. Naťukám po paměti pod stolem esemesku a odešlu ji bubeníkovi, dokud má ještě všech pět pohromadě. Doufám, že jsem tam neudělal moc chyb, ale tuhle tajnou konverzaci máme s Billem výborně secvičenou, už na to vůbec nemusím koukat. Gustav se nám celkem rozjel a konverzuje s holkama o sto šest. Jenže já potřebuju, aby mi pomohl uskutečnit pomstu, kterou jsem si během hovoru naplánoval.
„Omluvte mě na chvilku, důležitej hovor,“ zvednu se, když se mi konečně rozehraje mobil. Gustavovi to sice chvilku trvalo, než pod stolem nahmatal ty správný čudlíky, ale povedlo se. Zvednu se od stolu, a odpochoduju s mobilem u ucha na záchod. Mrknu na sebe do zrcadla a čekám na bubeníka… s holkama je sranda, vypadaj, že jsou rády za naši společnost, ale poslední čtvrthodinu se konverzace stočila ke Gustavově a Billově svatbě, a sklouzli jsme do holčičích řečí. Paty, ta zrzka, je zasnoubená, a plánuje svatbu, takže se Gustava začala vyptávat na jeho zkušenosti, a místo, aby se chudák rozptýlil náhodným sexem, jak to na začátku mohlo vypadat, podává raport novomanžela a zkušenýho ženicha. Určitě bude rád, že ho z toho vytáhnu. Když už jsem tady, dojdu si na malou, vypili jsme toho už celkem dost. Pivo už radši nepiju, abych mohl řídit, nerad bych, aby mě cestou domů zhaftli poldové pro řízení v opilosti. Když si umeju ruce, konečně do místnosti vrazí Gustav.
„Tak co potřebuješ?“ Ptá se, zatímco si zády ke mně u mušle rozepíná poklopec, aby si taky ulevil, když už je tady. Jsem rád, že má ke mně důvěru, aby přede mnou nezalejzal do kabinky jako kdysi Geo, i když si nejspíš pořád ještě myslí, že jsem na kluky. Kolikrát už jsem jim oběma vysvětloval, že mě ještě žádnej jinej chlap než Bill nepřitahoval, ale je to na nic, stejně si myslej svoje… Naštěstí se známe od dětství, takže nejspíš pochopili, že jim ode mě nic nehrozí.
„Potřebuju píchnout. Chystám pomstu, a potřebuju, abys mě a Sylvii u stolu nenápadně natáčel. Až budem odcházet, hodlám se k ní chovat trochu důvěrnějc, než by se Markovi líbilo,“ mluvím na sebe do zrcadla, abych blbě nezíral na Gustava u mušle.
„Koleduješ si o přesdržku,“ informuje mě bubeník, zatímco skončí svou misi a jde si umýt ruce. „Víš, že je Mark žárlivej kretén, rozbije ti hubu, jestli se to dozví,“ dodá, a zírá přitom na mě do zrcadla.
„Jo, přesně toho chci využít. A neboj… já už si s ním poradím,“ sdělím Gustavovi ležérně. Nebudu mu vyprávět, že hned potom, co se mu pomstím, hodlám změnit minulost, a že tohle všechno vlastně nikdy nenastane.
„Tak fajn, ale já tě varoval, jasný? Na mě to pak neházej,“ ještě mě upozorní, když ode mě přebírá mobil a dává mi svůj. Design maj podobnej, ale ten jeho nemá tak skvělou kameru, co umí natáčet i v přítmí, takže je to nutnost. Vysvětlím mu pár triků, jak to ovládat, aby to vypadalo tak, že si s mobilem jen pohrává, a vyrazíme zpátky.
Konverzace plyne dál, naštěstí jsme svatby a porody opustili, a probíráme filmy, který jsme v poslední době viděli. Patricie zrovna vykládá děj nějaký nový komedie, skoro ji neposlouchám, ale usmívám se, aby si toho nevšimla. Sedím vedle Sylvie jako předtím, ale po návratu ze záchodu jsem si přisunul židli trochu blíž. Nevím, jestli si toho všimla, ale nedala to najevo. Během mluvení na ni vrhám celkem jednoznačný pohledy, v podstatě se ji snažím balit. Je to taková klasická hra na oční kontakt a lehký doteky rukou, který snad Gustav svědomitě natáčí. To je přesně to, co potřebuju, a doufám, že se mi to podaří korunovat ještě něčím víc.
„Budu vás muset opustit,“ řekne najednou Sylvie, když se podívá na hodinky. „Manžel,“ vysvětlí jednoduše a protočí oči v sloup. Takže se to nezměnilo, což se mi hodí.
„Pořád ještě tak žárlí?“ zeptá se Gustav a významně se přitom na mě podívá.
„Bohužel, je to čím dál tím horší,“ přikývne Sylvie, mrkne spiklenecky na Patricii, ale dál to nerozebírá. Nejspíš o tom byla řeč, než jsme se k nim přidali my.
„Půjdeme taky, Gustav musí domů,“ využiju Taru jako důvod ke společnému odchodu, slíznu přitom bubeníkův naštvanej škleb, a mávnu na číšníka, že zaplatíme. Zatáhnu to všechno, pro jednou si zahraju na granda… můžu si to dovolit, tak co bych škudlil. V šatně si holky vyzvednou kabáty, venku už je kosa, tak jim oběma galantně pomůžu, a doufám, že to všechno Gustav natáčí. Když pomáhám do kabátu Sylvii, nakloním se k ní, jako bych jí zezadu něco šeptal do ucha, ale přitom mlčím a jen se snažím nás natočit tak, aby to byl dobrej záběr. Gustav mobil neustále drží tak, aby natáčel, a když vezmu obě holky familiérně kolem ramen, abych je vytlačil do schodů, které vedou nahoru na ulici, drží se za námi. Nenápadně svezu pravou ruku ze Sylviina ramena dolů až k pasu, a pohladím ji po zadku. Sylvie po mně loupne očima, co si to dovoluju, ale nemračí se, je vidět, že jí moje balení není proti srsti. Vypila už toho taky celkem dost, takže její ostražitost je dost výrazně snížená.
„Svezu vás domů, dámy,“ velkoryse jim nabídnu odvoz, ale Sylvie okamžitě zamítne mou nabídku s tím, že by ji Mark zabil, kdybych ji přivezl já, a že si radši mávne na taxi. Nic nenamítám, jsem nakonec rád, stejně jsem věděl, že to nevyjde, nerad bych se předváděl s tím svým předpotopním fárem. Je mi jasný, že už by to bylo moc, ale ve chvíli, kdy taxík přijíždí, významně mrknu na Gustava, abych ho upozornil, že teď má točit zcela určitě. Hodlám se totiž loučit polibkem. Nevím sice, jestli pak nedostanu facku, ale to se dá vždycky dodatečně ze záznamu vystřihnout.
„Tak ahoj, holky, díky moc za hezkej večer,“ chytnu je obě kolem ramen, jako když jsem je vedl z vinárny, a líbnu Patricii na tvář. Pak se otočím k Sylvii a než se stihne nadechnout, a zabránit mi v čemkoliv, podaří se mi ji líbnout na rty a chvilinku se zdržet, aby to nebyl jen čistě zdvořilostní polibek jako s její kamarádkou, která už mezitím mizí na zadním sedadle taxíku.
„Tome!“ zasykne modelka skoro vyděšeně, a div mi ji vážně nevrazí. „Jsme na ulici, může to někdo vidět,“ vyčítavě na mě prskne. „Jestli se to donese Markovi, tak ti zpřeráží všechny kosti,“ upozorní mě ještě. „Ale bylo to fajn, díky za hezkej večer,“ smířlivě se rozloučí, když nastupuje do taxíku za Patricií. Někde v přítmí by jí to evidentně nevadilo, takže když jí později zavolám, tipuju, že přijde. Ale snad to nebude potřeba, video by mělo stačit.
„Taky děkujem, mějte se,“ mávneme, a pak už jen zíráme za odjíždějícím taxíkem.
„Ty vole, jestli se to domákne Tara, tak mě zabije,“ ozve se mi hned za zády Gustavova výčitka. Bože, on už se bojí i toho si jen tak pokecat se ženskejma, to ho musí Tara nejspíš vážně dusit. Ale snad se to nedomákne, nevšiml jsem si, že by nás někdo sledoval.
„Prosimtě, čeho by se domákla, vždyť jsi nic nevyváděl… a i kdyby… to vyžehlíme. Budu tvůj svědek, že se nic nestalo,“ slíbím mu, ale vidím na něm, že já rozhodně u nich doma za důvěryhodnýho svědka v těchhle případech neplatím. No co… tak si aspoň Tara uvědomí, že ho nemůže tak omezovat, aby ji nakonec neopustil. Gustav nebyl nikdy žádnej svatoušek, baby po něm jely a on toho využíval. Vždycky byl spíš tichá voda, chodil lovit do klubů a nikde nic neroztruboval, jako jsem musel já, abych si zachoval pověst. Snad ho nějaká taková Tara vnitřně nezlomí, aby si nechal všechno líbit. Jednou ten kotel plnej páry praskne, a on určitě vyvede nějakou blbinu, tak bude lepší tomu předcházet. Když na něj Tara bude trochu žárlit, neuškodí jim to.
„Máš to všechno?“ zeptám se Gustava, když si měníme mobily, a on jen přikývne.
„Doufám, občas to bylo fakt těžký,“ dodá ještě, ale já myslím, že z toho materiálu dokážu sestřihat docela slušný video a pár screenů, který milýmu Markovi pošlu. Bude zírat, hajzl jeden. Sice to asi Sylvie trochu odnese, ale vzhledem k tomu, že vzápětí nato, co mu to pošlu, změní Filip minulost, a tohle se nikdy nestane, bude to OK. Tak… mám to vymyšlený. Pomsta je vážně sladká, už se nemůžu dočkat, až ten parchant uvidí, jak mu drze balím ženu, a jí to nijak zvlášť nevadí.
Gustav se rozloučí, a vydá se pěšky domů, pronajali si byt kousek odtud, takže to má blízko, a já se rozejdu ke svýmu autu. Parkuju o dvě ulice dál, v takový zapadlý uličce, aby mě nikdo neviděl, jak z něj vystupuju, tak doufám, že to v tý tmě najdu. Začíná bejt docela dost kosa, měl bych asi vytáhnout zimní mikinu, tahle skořápka profukuje. Bill si někde na druhý polokouli užívá letní teplo, a já se tady klepu jak ratlík. Ještě dva dny a přijedou… musím zajít pro Billovo auto, abych pro ně do Hamburku nejel jako vandrák, nemám ve Fabii sedačku na kluka, takže bych to musel přehazovat. Tohle by měla bejt ta ulička, kde parkuju… teda doufám, že si to dobře pamatuju. Kapucu mám nasazenou do očí, aby mi pod lampou nikdo neviděl do ksichtu, a když proti mně vyjde zpoza rohu postava, ještě hlavu skloním, aby to bylo bezpečnější…
SABINE
„Panebože, to je puch,“ nemůžu si odpustit už asi podesátý tuhle poznámku. To byl ale nápad, jet se podívat na pitomej gejzír. Takovej smrad, co je tady, snad dokáže i poleptat sliznici, jak je štiplavej. Jak tady ty lidi můžou žít? Myslela jsem, že padnu, když jsme vylezli z klimatizovanýho auta, kde se to podařilo aspoň trochu vyvětrat. Venku je to děs. Jako by tu bouchla chemická továrna.
„To vydržíte, ne?“ ušklíbne se Bill, „je to jenom kousek do kopce, za chvilku tam dojdeme,“ utěšuje mě, ale vidím na něm, jak přidává do kroku, jako by ho ten smrad popoháněl.
„Tatí, počkej na mě,“ dohání ho malej, s jeho krátkejma nožičkama to nemá lehký. Jsme oba proti němu jako žirafy, a náš krok je trojnásobek jeho.
„Chceš vzít na koně?“ nabídne mu Bill.
„Jasně!“ zajásá prcek, nejspíš už na tatínkovi delší dobu nejel. Bill si ho vyhodí na ramena, malinko se pod ním prohne, ale ustojí to.
„Nějak jsi vyrost,“ podotkne, když mu Dejv připlácne ruce na čelo, a vydají se spolu vpřed. „Seš těžkej jako pytel cementu,“ dodá po chvilce funění, ale už radši mlčí, aby ten kopec vůbec udejchal. Nejspíš přecenil svoje síly, a když dorazíme konečně k malé dřevěné tribunce, která obklopuje z části místní atrakci, aby se turistům líp sledovala, s úlevou kluka shodí z ramen. „Zpátky pudeš po svejch,“ ještě Dejvovi oznámí, aby si nedělal už žádný naděje, a protáhne se, až mu zapraská páteř.
Sedneme si na sedačky, a zíráme na panorama před námi. Krásný lesy, divoká příroda… vážně zážitek to vidět takhle živě. Na bílém kamenném podkladě se pár metrů pod námi tyčí malá bílá mohyla, ve které jen tak pobublává voda a stoupá z ní pára. Bill nám čte z cedule, že se tenhle gejzír jmenuje Lady Knox a rovnou překládá do němčiny, co tam píšou. Musíme prý počkat, až si matka země uráčí ulevit, tak sedíme s hromadou dalších zvědavců, foťák a kameru připravené, a čekáme, co se bude dít. Nejsme tu sami, většinou samé rodinky s dětmi, jako jsme my, a když se konečně země rozburácí, a do výšky postupně vystoupá obrovský gejzír horké vody, všichni obdivně hučí. Je to vážně nádherný… horká pára stoupá ze země, a pokropí nás sprška ještě teplé mlhy z vody, jak se drobounké kapičky snášejí na okolí, a my jen zíráme, jak se voda postupně stahuje zpátky, až zase s bubláním zmizí ve své bílé mohyle.
„To bylo kráááásný,“ rozplývá se Dejv a radostně poskakuje. „Já chci ještěěěě,“ huláká nadšeně, a my se na sebe s Billem jen útrpně podíváme.
„Ale jenom jednou a pak musíme zpátky, nebo nám zavřou hotel,“ vyřeší to Bill otcovskou autoritou, a já si oddechnu, že se toho smradu brzy zbavíme. Tady na kopci už to není tak strašný, profukuje tu větřík, tak to snad zvládnem. Už abych se vykoupala a smyla to všechno ze sebe.
BILL
Včera k večeru, když jsme konečně dorazili do hotelu, spláchli jsme ze sebe prach z cesty a uložili malýho do postele. Byl utahanej, zrovna tak jako já a Sabine, takže jsme brzy zalehli a usnuli, ještě ani nebylo devět hodin. Takhle brzy jsem snad v životě spát nešel, a taky jsem se podle toho vzbudil. Je deset dopoledne, a my už jsme po snídani a připraveni vyrazit na nákupy a do místní ZOO. Davídek se nemůže dočkat, až uvidí zvířata, já se těším na nákupy a Sabine nejspíš na obojí. Včerejšek byl náročnej, dnešek bude asi taky hektickej, ale zase jsme o jeden den blíž našemu návratu domů. Sice nás čeká čtyřicet hodin dlouhá cesta letadlem s přestupem v Londýně, ale to vydržím… Musím… ještě dva dny, a uvidím svýho miláčka. Co asi teď dělá? V Německu je teď deset večer, mají tam ještě včerejšek, tak doufám, že mi brzy zavolá. Ten časovej posun mi dělá občas potíže, mám tendence mu volat večer, než si včas uvědomím, že on nejspíš ještě sladce spí.
„Tak tatí, jdeme,“ pobízí nás kluk, když odevzdávám klíče v recepci na jeho vkus moc pomalu.
„Nespěchej, ještě budeš skuhrat, jak tě budou bolet nohy, než tu zoologickou projdeme celou,“ vyhrožuje mu Sabine a vezme ho za ruku, aby se tu nepřerazil o kufry, stojící uprostřed. Právě přijel autobus turistů, a je obtížný se jim vyhýbat. Doufám, že to nejsou Němci, ty jsou taky všude… narazím si kšiltovku víc do čela, kdyby náhodou, a vyrazíme ven. Je nádherně, slunce už hřeje, tak nám nic nebrání v tom si den krásně vychutnat.
„A proč tady nemají hady?“ zeptá se Dejv, když stojíme před klecí s papoušky, a pozorujeme, jak chrní a nic je nezajímá. Aspoň pohnout by se mohli, když už na to tak dlouho čekáme. Právě jsem přečetl z chytrý cedule zvědavýmu synáčkovi, že hady tu nemají, protože na celém Novém Zélandě se tenhle zvířecí druh vůbec nevyskytuje. Samotnýho mě to překvapilo, neměl jsem o tom páru. Kdyby tu neměli ještě pavouky, a vůbec veškerej hmyz, tak bych se sem klidně odstěhoval, ale takhle je mi to jedno.
„Jak to mám vědět? Nemám tušení,“ přiznám synovi, „asi se tady prostě nevyvinuli, no,“ odpovím vyhýbavě, takový věci jsem fakt nikdy neřešil. „Hele, já si dojdu na záchod, tak čekejte, až se pohnou, za chvíli jsem zpátky,“ oznámím rodince, už mě tohle zdlouhavý zírání vážně nebaví. Aspoň budu moct v klidu zkusit zavolat Tomovi. Je divný, že se pořád ještě neozval, většinou touhle dobou zavolá a chvilku kecáme. Nejspíš si myslí, že ještě spím, tak ho překvapím.
„Zkuste to prosím později, volaný účastník není dostupný,“ ozve se mi už asi počtvrtý hláška z telefonu. Sakra, to je divný… co se děje? Tom přece mobil nikdy nevypíná. Leda by ho měl vybitej, ale to se stalo snad jen dvakrát, co ho má… vždycky byl na tohle pečlivej. Zvláštní… doufám, že se mu nic nestalo… zavolám mámě, třeba bude něco vědět.
„Ahoj, zlato,“ ozve se mámin hlas, a já si oddychnu, že zní naprosto normálně. Kdyby s Tomem něco bylo, nejspíš by se tak neradovala, že mě slyší.
„Ahoj, mami, nevíš, proč má Tom vypnutej mobil?“ hned se zeptám.
„Netuším, Bille, já s ním mluvila naposledy před třemi dny, a radila mu, jak zahustit omáčku… on se vůbec neozve, jen když něco potřebuje, nevděčník nevděčná, jinak nezavolá, jak je rok dlouhej,“ postěžuje si máma, a já jen obrátím oči v sloup. No jo… z nás dvou jsem to vždycky já, kdo se mámě pravidelně ozývá, Tom na to není zvyklej, tak to nedělá ani teď, když bydlí jinde. Dokud mu máma nezavolá sama, nic o něm neví.
„Hmmm, je to divný, tak kdyby ses něco dozvěděla, zavolej mi, jo? Budu to zkoušet. Třeba se mu jenom rozbil,“ ujistím sám sebe, než típnu hovor. Máma nemá čas, jsou s Gordonem na nějakým večírku, a já taky musím za papouškama. No nic… snad se mi Tom později sám ozve. Co to říkala? Že chtěl vědět, jak zahustit omáčku? Proboha, co tam ten Tom vyvádí?
autor: Janule
betaread: Áďa
Jsem nadšená! *dance**dance**dance* Jen jsem zvědavá, co se děje s Tomem:-o doufám, že je v pořádku, a nic se mu nestalo!!!:-o
No sakra, ale já si myslím, že se mu něco salo, protože jak se Mark s tou Silvií bavil, tak tam přece sama říkala, že ji všude sleduje a jestli to udělal i tentokrát, tak je s Tomem na 100% viděl a nco mu udělal. Nebo si na to někoho najal, navíc v takové temné uličce nikdo nikde, Tom slepej když si nasadil kapuci a je to fakt, že nejde nic vidět. No a než se stačil vzpamatovat mohl ho někdo praštit a bylo by. No ale jsem vážně zvědavá co s ním nakonec bude.
Co je s Tomem? Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se ten strůjce pomsty zas do něčeho namočil. 🙂 Že by byl Mark tak akční a složil toho svůdce rovnou po akci v té zapadlé uličce? Nebo že by si najal nějakého toho hlídače počestnosti své drahé ženy? Jsem vážně zvědavá, co se s Tomem děje. Já už se tak těšila, jak se ty dvě hrdličky sejdou na letišti! Ale když se Billovi nehlásí, určitě se mu něco stalo. Ach jo, jen žádné únosy a výkupné, prosím! To úplně nesnáším!
Vážně se o něj bojím, ani si nemůžu pořádně vychutnat přírodopisnou přednášku o NZ. Hmmm… gejzíry, krásná krajina a žádný hadi, kdyby se tam nevyskytovali i pavouci a hmyz, dala bych si říct :-))
Oh, Tome, děje se něco? Že by postava, co vyšla zpoza rohu byl někdo "negativní"? Těžko říct. Každopádně.. ach, gejzíry. Vždycky mě to hrozně zajímalo, jak a proč to vlastně vzniká, co to vlastně způsobuje. Asi před rokem jsem se to konečně(?) dočetla v jedné chytré encyklopedii.. Ale tys mě teď, Janul, úplně navodila na to, že bych to chtěla vidět. Asi si budu muset ušetřit myslím dosti veliký balík peněz a podstoupit čtyřicet hodin v letadle. A pak smrad. No, říkám si.. v konečné fázi to k životu vlastně nepotřebuju…
tak sem to konečně dočetla celý aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa dost mě to bere…strašně se mi to líbí…. je to krásně vymyšlený, promyšlený a ten sex je úžasně napsaný…prostě dokonalostttttttttttttt
No co by vyváděl .. Dělá omáčku pro Filipa …
A já se snad toho jejich setkání nedočkám .. to mi děláš naschvál Janule co ? No tak já počkám ještě tejden …
Ale díl se ti povedl – ten Tom je děsnej blbounek !! Je mi líto Sylvie … Ale prožije si to "peklíčko" s mužíčkem jen chvilku ..
Opět se těším na další díl ..
No je to zajímavý, Mark se bude asi pěkně vztekat, až uvidí video, který Gustav natočil, no uvidíme, jak to dopadne. Ten Billův výlet za "smradlavýma" gejzírama mě fakt pobavil, to bylo skvělý. 😀 Nějak nemám dobrý pocit z toho, že Tom najednou nebere mobil a v temné uličce proti němu šla nějaká osoba, to nevypadá asi dobře…doufám ale, že se mu nic nestane, snad je to jen můj pocit…moc pěknej díl, tak jako vždy. 🙂
Já to taky vidím na tu podivnou postavu vycházející zpoza rohu, kdyby neměla nějakou významnější roli, snad bys jí nezmiňovala… Vsadím se, že to byl Mark popřípadě nějaký jeho kumpán a že preventivně Tomovi napravil fasádu… Tom je odvážlivec, být jím, tak se do podobných riskantních akcí nepouštím, nemůže vědět, co se tomu bláznovi Markovi odehrává v bedně, ještě někde Toma propíchne… Ale jsem ráda, že jsem se naučila něco nového o Novém Zélandu. Gejzíry musí být naprosto kouzelné i přes to, že ty výpary tak páchnou. Nemůžu se dočkat dalšího dílu, jsem napjatá. Jejich život je zde opisován opravdu do nejmenšího detailu, téměř bych byla radši, kdyby to šlo rychleji a konečně bych se dozvěděla, jak budou problémy vyřešeny.
[8]: Že joo ? Ať to jde rychleji .. Ale na druhou stranu chci aby to mělo dlouhej děj a já měla co číst a na co se těčit každou neděli 🙂
Tak, a teď mám strach, že ta osoba vycházející za rohem je Mark 😀 Že to všechno viděl a teďka Toma zmlátí 😀 Já tady nejspíš zase jenom fantazíruju, ale to bylo to první, co mě napadlo. Mark není žádný svatoušek, zjistila jsem, že občas i špehuje svoji ženu, takže bych se nedivila.