Hope 35.

autor: B-kay

Přešlo několik dní, já si však vůbec neuvědomoval, že by čas kolem mě plynul…

Od člověka, který kdysi neměl vůbec nic, a najednou držel své štěstí v nejisté náruči, byste ani nic jiného očekávat nemohli. Přesně tak. Předtím jsem neměl nic. Neměl jsem rodinu, ani skutečné přátelé, dokonce ani místo, kterému bych mohl říkat domov. A najednou, krůček po krůčku, jsem nacházel úplně všechno.

Bill se Simone se mi stali více než rodinou. Stali se mi úplně vším. Byli mými nejlepšími přáteli, ukázali mi, jak nádherné může být místo, zvané domov. A Bill? Ten mi ukázal úplně všechno.

Byl u mě tehdy, kdy jsem to já sám vzdával. Bojoval za mě, když jsem já neměl sílu bojovat. Chránil mě a miloval, a to bylo to nekrásnější, co mohl pro mě udělat.

Nikdy jsem po ničem jiném netoužil. Nepřál jsem si nic jiného, než trošku lásky. Nic víc jsem ke štěstí nepotřeboval.

Během těch několika dní se můj stav malinko zlepšil. Modřiny, i když pořád ještě ostře viditelné, už nezpůsobovaly takovou bolest jako předtím. Pomalu jsem si zvykal i na zlomenou ruku a bolavá stehna, kam mě nejspíš kopal. Všechny rány jsem si nepamatoval a raději ani pamatovat nechtěl.

Ještě jsem sice nedokázal pořádně chodit, ale to už nebylo podstatné. Pro mě byl důležitý jedině Bill. Během těch několika dní se ode mě ani nehnul. Když jsem se potřeboval projít, držel mě a povzbuzoval v každém dalším kroku, který jsem se chystal udělat, a když jsem ležel, tak ležel vedle mě a o něčem mi povídal. Někdy jsem byl natolik unavený, že jsem ho nedokázal soustředěně poslouchat, ale jeho blízkost jsem vnímal i tehdy, když se mi únavou přivírala víčka. Byl prostě úžasný. Koupal mě, pomáhal mi s oblékáním, někdy mě dokonce krmil, abych se nemusel namáhat. Neskutečně jsem si vážil každé drobnosti, kterou pro mě udělal. Jednou večer, mi dokonce četl pohádku z knížky, kterou jsem si od bratrance přinesl.

Byla to sice jenom obyčejná knížka plná dětských pohádek, ale pro mě měla obrovskou cenu. Díval jsem se do ni skoro každej večer. Jako malý kluk jsem si zvědavě prohlížel ty krásné obrázky a smutně hleděl na písmena, která jsem neuměl přečíst. Nerozuměl jsem jim. Pamatuju si, jak jsem vždycky býval smutný, že jsem si tu pohádku nemohl přečíst, dokonce jsem neměl nikoho, kdo by ji přečetl mně, a když jsem se s tím svěřil Billovi, začal mi číst… Myslel jsem, že ho už víc milovat nemůžu, ale každým dnem se to stupňovalo. Miloval jsem jej pořád víc a víc.

A nejkrásnější na tom bylo to, že se má dobitá tvář konečně pomalu vzpamatovávala a my se mohli opět líbat. Bylo to sice jenom něžné, pomalé líbání, ale pro nás oba moc znamenalo…

…

Simone právě vařila večeři. Nadšeně pobíhala po kuchyni a moc se těšila, očekávajíc návštěvu, která měla přijít každou chvíli. Její sestra jí měla přivézt malou Tilí na několik dní a ona tu malou holčičku prostě zbožňovala. Nebyla však nadšená jenom kvůli tomu. Tom byl zpátky! Byl zpátky u nich a naštěstí se ze všeho pomalu dostával. S jeho příchodem se i nálada jejího syna změnila jako mávnutím kouzelné hůlky. A ona byla prostě konečně šťastná taky.

Tom jako by jí nahradil syna, o kterého přišla, a zachránil Billa před smutkem a bolestí. Teď už věděla moc dobře, že pojmenování zázrak, bylo pro něj to pravé.

S lehkým úsměvem na tváři mísila těsto na čokoládové koláčky a zlehka se pohupovala do rytmu pomalé písně. Přišla jí známá, ale nemohla si vzpomenout, kde ji už slyšela. Až po několika vteřinách si to uvědomila. Byla to přesně ta píseň, při které je našla tančit v zamilovaném objetí. Stalo se toho tolik od té chvíle, že na to, co tehdy viděla, úplně zapomněla. A ani teď se tím nechtěla nějak trápit. Proto se rozhodla, že to s nima prodiskutuje později a opět se pustila do tančení…

(Bill)

„Hmm,“ krátce jsem zapřemýšlel. „Jahoda,“ vyhlásil jsem vzápětí s úsměvem a s otevřenými ústy jsem očekával další dobrůtku.

„Tohle už ale neuhodneš,“ slyšel jsem Tomův tichý smích, ale tvář jsem mu bohužel vidět nemohl, jelikož jsem měl na očích černý šátek.

„To se ještě uvidí. Já jsem šikula,“ nadšeně jsem se na dece zavrtěl a dál jsem čekal. Když mi v ústech přistálo něco malého, rychle jsem do toho kousl a vzápětí jsem se znechuceně zaxichtil. „To je kyselé,“ nezůstávalo mi nic jiného, než spolknout to. Toma jsem tím zřejmě skvěle pobavil, jelikož jsem slyšel, jak se vedle mě pobaveně směje. „Borůvka?“ tímhle jsem si opravdu nebyl jistý. Díky té prudké kyselosti, jsem si ani neuvědomil, o jaké ovoce se jednalo.

„Já s tebou nehraju. Tohle není možný. Uhodneš úplně všechno.“ Tentokrát jsem se pobaveně zasmál já. Byl neskutečně roztomilý. Jako malé dítě, když se zlobilo, že prohrálo v nějaké hře. „Nemám rád borůvky. Líbí se mi jenom jejich barva,“ řekl jsem po chvilce, když mi Tom jednou rukou opatrně rozvázal uzlík na mámině šátku.

„I ty vypadáš jako borůvka,“ Tom se na mě nádherně usmál a prstem ukázal na moje fialové triko. „Ty si zase jako jahůdka,“ ukazováčkem jsem projel rukáv červeného trička. „Taková křehká, ale krásná,“ zadíval jsem se mu hluboce do očí. Leskla se v nich nádherná záře slunce a jejich hloubka a hořkost mě hřála u srdce.

„Nejsem krásný,“ odpověděl tiše a smutně sklonil tvář.

„Ale jsi. Nezáleží na tom, co se stalo. Mně jsi se líbil od první chvíle, a teď se mi líbíš ještě víc,“ opatrně jsem jej chytil za tvář a dlouze jsem jej políbil.

„Strašně moc tě miluju,“ zašeptal jsem proti jeho rtům.

„Já tebe taky,“ řekl se zavřenýma očima a poslepu opět vyhledal moje rty. Kdybych mohl, povalil bych jej do trávy a líbal bych se s ním celé hodiny. Teď však byl ještě pořád slabý a já se bál, že bych mu tím ublížil. Proto jsem líbání po několika vteřinách přerušil a láskyplně jsem jej k sobě přivinul.

„Půjdeme dovnitř, ano? Třeseš se,“ ještě jednou jsem jej dlouze políbil.

„To není zimou,“ řekl nesmělým hlasem a posmutněle se na mě usmál. Opět jsme se k sobě omámeně přibližovali, ale zvuk zvonku, nesoucí se zahradou, nás vyrušil. Tušil jsem, že na sebe budeme mít čas, až když Tilí usne.

„Pojď, půjdeme,“ pomohl jsem mu vstát, chytil jsem jej kolem boků a pomalu jsem s ním kráčel dovnitř….

…

Moje tušení bylo až děsivě pravdivé. Tilí byla mým miláčkem a měl jsem ji moc rád, ale dnes byla obzvlášť hyperaktivní. Mamka musela jít večer za babičkou, a tak zůstalo na nás, abychom se o ni postarali.

Zatímco já jsem se snažil něco vymyslet k večeři, Tom si s ní hrál před krbem v obýváku. Pohled na ně byl nádherný. Tom se vesele usmíval a Tilí pořád tleskala ručkama a natahovala se pro Tomova plyšového medvídka. Hope pobíhala kolem nich a snažila se také chytit medvídkovu tlapku.

Byl to přímo nádherný pohled. Až mě malinko zabolelo u srdce. Já mu dítě nikdy nebudu moci dát…

Láska je občas osamělá cesta
Jdu pořád dál
Až k okamžiku, kdy budeš můj
Je to dlouhá cesta
Tam, kde k sobě patříme
Ale dojdeme tam brzo…