autor: Bajik
Ahoj úchyláčci, těšili jste se?? Konečně přijde na řadu odhalení postav:) abych pravdu řekla, vaše odhadování se mi hodně líbilo, ale už vás nebudu zbytečně napínat:) tak a schválně-kdo pozná, co to je za písničku??:P
Bajik
We are, we are the shaken
We are the monsters underneath your bed
Believe what you read
We are, we are mistaken
We are the voices inside your head
Believe what you see
We are the monsters underneath your bed
Believe what you read
We are, we are mistaken
We are the voices inside your head
Believe what you see
Nemusíš věřit, stačí to jen předstírat
*~*
New York – usedlost pana D.
Taxík zastavil před starým domem a chlapec se chvíli na něj díval se zamhouřenýma očima. Nelíbilo se mu to tady. Ponuré, tajemné, až hororové.
„No tak, mladej, nejseš jedinej, kdo chce někam svést,“ houkl na něj taxikář.
„Pardon,“ odvětil chlapec otráveně a dal taxikáři peníze za cestu. Vylezl z taxíku a podíval se na dům znovu. Když tam tak teď před ním stál, zdál se mu ještě strašlivější než zpoza okénka. Byl to dům jako vystřižený z nějakýho hororu o upírech. Stará zašlá upírská usedlost.
Blbost. Upíři přece neexistují.
S touto myšlenkou šel po staré kamenné cestě a potom po schodech k černým mohutným dřevěným dveřím. Zhluboka se nadechl a vydechl, měl trošku trému. Potom zaklepal.
Zpoza dveří se po chvíli ozvaly kroky, pak zašramocení klíče v zámku a poté se dveře s hlasitým zavrzáním otevřely. Stál v nich muž s černými vlasy v culíku v černém saku.
„Přejete si?“ zeptal se jej zdvořile a sjel ho pohledem od hlavy až k patě.
„Prý tady hledáte nějakého doučovatele nebo tak něco…“ řekl mladík nesměle. Byl natolik rozhozený tou světlou pletí, která kontrastovala s černým sakem, že ani nepozdravil.
Muži se rozzářily oči a na tváři se usadil úsměv.
„Ano, pojďte dál,“ poodstoupil od dveří, aby mohl chlapec projít, a rychle za ním zavřel. Snad aby nemohl utéct.
„Pojďme do mé pracovny,“ pobídl chlapce a ukázal na dřevěné schody.
Celá hala byla vybavena velmi stroze; pár soch, černé závěsy a nad schodištěm nejspíš rodinný erb.
Muž na něj nespěchal, šel před ním, aby mu ukázal cestu. Tím aspoň chlapec získal trošku času na okouknutí, kde by asi tak pracoval. Poté, co vyšli schody a zabočili doleva, šli krátkou chodbou přímo k jeho pracovně. Muž otevřel a pustil chlapce prvního. Zavřel za ním dveře a posadil se do křesla za stolem.
„Posaďte se,“ pokynul chlapci, ten položil tašku vedle křesla, na které muž ukázal, a posadil se. „Takže, vy máte zájem o tuto práci?“
„Samo sebou, že jo. Myslím, že teď bych asi vzal i práci u ďábla, jen abych se uživil,“ odpověděl bez ostychu mladík.
„Sám v New Yorku?“ zeptal se pobaveně muž. Pobaveně kvůli tomu ďáblovi. To ještě hošánek neví, že vlastně chce sloužit ďáblovu společníkovi.
„A taky poprvé,“ dodal chlapec a pohodil svými černými vlasy.
„Honba za lepším životem?“
„Jo, něco na ten způsob,“ odvětil mu a dál se o tom nehodlal bavit, což muž tak nějak pochopil. Vždyť byl mezi lidmi už nějaký ten rok…
„Ta práce… kdy byste byl schopný nastoupit?“ zeptal se jej muž a vytáhnul z šuplíku nějaký papír.
„Klidně hned. Nic mě nikde nedrží,“ odvětil mu a usmál se.
„To je skvělé. Tak tedy potom vyplňte tento formulář,“ řekl muž a strčil mu do ruky papír a propisku. „Jak dlouho to je, co jste dělal maturitu?“ zeptal se jej znenadání.
Chlapec zvednul zrak od listu papíru. „Teprve pár měsíců.“
„O to je to lepší… A váš průměr…“
„1,3. Byl jsem druhý nejlepší ze třídy… Kdybych propadal, asi bych tu nabídku nevzal,“ upozornil jej jemně.
Muž tedy už nemluvil a nechal chlapce vyplnit smlouvu. Pozoroval ho, jeho jemné, téměř ženské rysy v obličeji, čokoládově hnědé oči, a barvu vlasů, stejnou, jako má on sám a jeho syn. Vlastně si byli docela podobní…
Chlapec odložil pero a podal papír muži. Chvíli si jej četl a poté jej odložil. Vstal a přešel ke dveřím. „Promiňte, musím si něco vyřídit,“ omluvil se muž a odešel z pokoje. Musel zavolat Edwardovi, aby ty plakáty už nelepil. Mohl po něm klidně žádat, aby je sundal, ale to přece po sluhovi nemohl chtít, leda by se jej chtěl ještě na nějaký čas zbavit.
Chlapec mezitím vstal z křesla a šel se podívat po pokoji. Všechno vypadalo tak… starobyle, ponuře, tajemně. V knihovně byly už jen od pohledu strašně staré knihy psány v cizích jazycích. Sám by nepoznal, co to je za jazyk. Snad nějaká ruština nebo tak něco.
Přešel k oknu a podíval se ven. Krásný výhled na Central park. Začal podzim, takže hrál všemi teplými barvami. V lehkém vánku poletovalo listí a padlo procházejícím se lidem do vlasů. Jeho pohled se stočil k černému závěsu. Nemohl odolat a sáhnul na něj. Byl jemný, jako z hedvábí. Možná by se ani nedivil, kdyby opravdu z hedvábí byl.
Uslyšel šramot na chodbě a usoudil, že muž se už vrací. Otočil se, a že si půjde sednout, ale upoutal ho velký obraz na stěně naproti oknu. Šel k němu blíž a zůstal na něj zírat div ne s otevřenou pusou. Byli… krásní. Avšak tohle nebyla krása. Bylo to něco víc. Byli… nepopsatelně krásní.
Tři dívky, jedna sedící na křesle, druhá stojící nad ní a třetí klečící vedle křesla, a chlapec, který stál v pozadí obrazu, jako by s nimi snad nechtěl vůbec nic mít. Byli od sebe hodně odlišní, ale přece jen byli stejní. Měli stejné rysy.
Jeho děti, pomyslel si a ani si nevšiml, že muž již vešel zpátky do pokoje. Stál vedle něj a díval se na obraz zároveň s ním.
„Krásné, že ano?“ řekl muž a chlapec se na něj vyděšeně otočil. Lekl se ho, ale snažil se to na sobě nedat znát.
„Ach, ano, jsou překrásné. Všichni jsou krásní,“ odvětil zadýchaně a otočil se zpátky k obrazu. „Akorát… Vypadají příliš dospěle na to, aby šli teprve do prvního ročníku.“
„Ano, jsou na to trošku víc… staří, ale to přece neznamená, že by se nemohli vzdělávat.“
„Však já nic neříkám…“
Muž si povzdechnul. „Ta zrzka, je to moje nejstarší dcera. Jmenuje se Aleera. Ta černovlasá je Verona a blondýnka je Marishka. A to je můj následovník, můj syn Tom,“ ukazoval lehce prstem po obraze.
„Zvláštní jména,“ špitnul chlapec. Doufal, že jej muž neslyšel.
„Každé dítko mám s jinou ženou z jiné země, to proto ta jména…“ vysvětlil muž a odmlčel se. „Jak na vás působí dům?“
„Popravdě? Docela strašidelně, tak tajemně, hororově. A necítím psa, takže vlkodlaci tu asi nežijí,“ zasmál se chlapec a muž se na něj vážně podíval. Ihned se smát přestal; nechtěl si přece svého šéfa znepřátelit.
„Ano, vlkodlaci strašlivě páchnou,“ dodal muž po chvíli a usmál se, aby odlehčil situaci. „Pokud se tady nebojíte, můžu vám nabídnout dokonce pokoj, protože podle toho, co jste říkal, asi nemáte zajištěné žádné ubytování…“
„Pokud budu mít střechu nad hlavou, vezmu klidně i psí boudu nebo kumbálek na zahradě.“
„Tak tomuhle říkám přístup. Pojďte, zavedu vás do pokoje,“ řekl muž nadšeně a vyšel ven z pracovny. Vedl jej dlouhou chodbou zase zpátky ke schodům, které minuli. Šli pořád rovně a pak zabočili doprava. Člověk by ani neřekl, že by ten dům mohl být tak velký; zvenčí totiž vypadal podstatně menší. Chlapec vlastně ani nedával pozor, kudy jdou; jeho pozornost upoutaly fotografie a obrazy na stěnách. Musely mít vysokou cenu.
Muž zastavil u jedněch dveří. „Váš pokoj,“ řekl jen a otevřel dveře. „Kdybyste, Bille, něco potřeboval, stačí říct,“ dodal a pustil jej do pokoje.
„Pane?“otočil se na něj Bill. Muž se na něj tázavě podíval. „Děkuju.“
„To já děkuji za to, že jste tu práci přijal. Až se mé dcery vrátí, dojdu za vámi. Ehm, koupelna je hned vedle, kdybyste se chtěl umýt, a kdybyste měl hlad, řeknu Edwardovi, ať vám něco připraví. A… říkejte mi pane D.“
„Dobře… pane D.,“ usmál se černovlásek a vstoupil do pokoje. Pan D. odešel a nechal jej tam tak samotného.
Celý pokoj byl sladěn do kontrastu černé s bílou. Pokoji dominovala především velká černá postel s bílou peřinou a černými nebesy, moderní nábytek ze dřeva nalakovaného na černou a bílou. Černě natřené stěny, bílý huňatý koberec a skleněný lustr spuštěný ze stropu. Velké okno zakrýval bílý závěs až po zem, tak jako asi ve všech pokojích v domě.
Bill za sebou zavřel dveře a hodil tašku na podlahu. Nebude to zas tak hrozné, jako to bylo doma. Vlastně by jej i zajímalo, co se děje doma. Máma nejspíš zahání kocovinu dalším alkoholem a Candy si užívá s jeho druhým ‚nejlepším‘ kamarádem. Nic neobvyklého, nic zvláštního. Prostě den jako každý druhý. Co by na to asi řekl Andy?
Při myšlence na jeho prvního a jediného opravdového nejlepšího kamaráda, se mu stáhlo srdce. Jeden pro druhého znamenali všechno. Ale teď bylo všechno jinak. Bylo to už víc než rok, co se to stalo. Neodhadl to, a teď se válel v rakvi na jednom montrealském hřbitově. I přes to, jak velký to byl jeho kamarád, mu nešel na pohřeb. Chtěl si jej uchovat v myšlenkách jako živého, ne jako mrtvolu. Jeho smích, jeho pláč, jeho hlas, jeho úsměv. Všechno na něm, každá myšlenka na něj, měla zůstat navždy živá. Avšak nemohl tomu nijak zabránit. Tomu, aby se to nestalo. Byla to jeho volba. Vždycky se nerad něčeho vzdával a i na to doplatil. Vždyť on… Zatřepal hlavou, aby vyhnal tyhle chmurné myšlenky, a přešel k posteli.
Lehl si do měkkých peřin a zadíval se do stropu. Netušil, že by to šlo tak lehce. Avšak něco mu na tom tajemném panu D. a jeho dětech nesedělo. Všechny dívky vypadaly tak dospěle, a že by šly teprve do prvního ročníku na střední škole? Řekl by, že střední už musí mít dávno za sebou. Jejich bledá kůže a strašidelný dům? Nedivil by se, kdyby v každém pokoji nebo ve sklepě měl každý svou rakev, a kdyby v lednici místo zeleniny a jogurtů byla krev v sáčcích, co se dává jako transfúze v nemocnicích. Možná bude rád, když přežije, když ho nikdo přes noc nevysaje. I když… kdyby ho prvně někdo vysál tam dole, pořádně, možná by mu to umírání potom nemuselo zas tak vadit.
Nadržený hovado, okřikl se v duchu. Možná, že se s Candy neměl rozcházet hned, i když to je a vždycky byla pěkná děvka. Možná si ji měl pozvat do NY, vzít ji do nějakého baru, pořádně si s ní naposledy užít, a až pak jí dát kopačky, aby z toho něco měl. No, aspoň si to bude pamatovat pro příště. A… neříkala náhodou ta zrzka něco o tom, že jede do NY na stáž? Mohl by jí zavolat, aby se sešli…
Ale až později. Teď si přece nemohl dovolit volat z cizího telefonu. Jemu osobně by to sice nevadilo, ale jeho šéfovi by se to nemuselo zrovna líbit. I když by se jej mohl jít zeptat. Jo, dobrý nápad.
Vstal z postele a vydal se za záhadným panem D., ale byl tu jeden problém. Nevěděl kudy. Dům byl spleť chodeb a dveří. Nemohl jej najít hned. A volat na něj na chodbě a udělat ze sebe úplně neschopného debila, se mu fakt nechtělo. Šel tedy rovně a postupně zkoušel každé dveře. Většina z nich byla zamčená. Ale poslední dveře v chodbě byly odemknuté. Neváhal a vešel dovnitř.
Byla to věž. Vlastně si ani nevšiml, že by tam nějaká věž byla. Nebyla však obydlená a vlastně ani nemohla být. Asi sloužila jen jako okrasa. Všude byly trámy, žádný další pokoj, žádné schody.
Šero a prach a zima, to vše jej obklopilo. Musela sloužit jako půda. Nevypadalo to, že by tady někdo delší dobu byl.
Ale samozřejmě, že se mýlil na plné čáře.
„Tohle je moje skrýš,“ ozvalo se a Bill se otočil.
autor: Bajik
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
To byl Tom, to byl Tom to byl určitě Tomí!
Tyyy jo…já jsem úplně napnutá se těším jak něco na další dílek
Saurinka to řikala, Saurinka to řikala!!! xP xDDD
já to typovala naopak… ale neva xD
Rychle dál x)
ja som myslela, že ten doučovateľ je určite bill… takže prekvapenie 😀
Taky jsem si to myslela naopak 😀
ale je to úžasný, strašně se těším dál!
Aaaa, to je SUPER! 😀 Moc se mi libilo to "A necítím psa, takže vlkodlaci tu asi nežijí," zasmál se chlapec" 😀 Upřimně mě to rozesmálo 😀 A teďka se seznámí s Tomem a bude to všechno SUPER! 😀 Ale ty nás můžeš úřekvapit čímkoli, tak to beztak bude Aleera. 😀
parada:-d. už see těším na další dílek! xDD.. je to moc hezké zajímávé a m to moc hezký děj.. 😉
Juj, tak Bill by se nechal wysát jo?
jo já jsem řikala že ten z Montrealu je Bill..:D já to říkala..:D:D:D jo a tenkdo tam přišel je Tomíno..:D:Djinak krásná povídka..:) mám ráda tuhle tématiku..:))