autor: Rachel
Hnědé mandlové oči přelétly svým pohledem po dvoustránce plné slov a černovlasý chlapec si jen sám pro sebe povzdychl, upírajíc oči na text před sebou. Slunce příjemně hladilo jeho tvář hřejivými paprsky a teplý letní vánek, vanoucí do pokoje pootevřeným oknem, lehce cuchal Billovy uhlově černé vlasy, které si teď Bill zastrčil za ucho, zatímco jeho myšlenky opět začaly bloudit někde úplně jinde, než u děje jeho oblíbené knížky…
Uplynulo už několik hodin, stovky desítek minut od rána, kdy se časně vzbudil a napjatě očekával Tomovu lékařskou návštěvu. Právě proto si dnes brzy přivstal a s pohledem, upřeným na dveřích, Toma netrpělivě vyhlížel. Byl velmi zvědavý, jaké bude jejich první dnešní setkání po společně stráveném včerejším odpoledni, jaké však bylo jeho zklamání, když se místo mile se usmívajícího chlapce s nádhernýma očima ve dveřích objevil postarší lékař a s úsměvem na tváři jej místo Toma začal prohlížet on, aniž by Tomovu nepřítomnost jakkoli zdůvodnil. Choval se sice k Billovi hezky a mile, přesto měl však černovlásek ve své hlavě dokonalý zmatek. Neměl nejmenší tušení, proč Tom nepřišel a neprohlédl ho on. Možná měl dnes nějaké volno, to by mu však přeci včera řekl? Nebo měl jen moc práce?
Černovlasá hříva se mírně zatřásla, jak její majitel nechápavě zavrtěl hlavou a znova se zamyšleně zahleděl do stránky, nevnímajíc význam slov na ní napsaných. Od rána Toma neviděl a mladý lékař za ním ani nepřišel, a možná to bylo to, co u Billa minutu od minuty vyvolávalo nepříjemný pocit. Pocit, že něco není v pořádku. Nevěděl, proč Tom nepřišel, a tahle nevědomost ho užírala. Co když nepřišel ne kvůli práci, ale kvůli němu? Co když bylo včera něco špatně a on se teď na něj zlobí? Ale proč by se měl zlobit? Ještě včera večer se tady na pokoji přeci líbali… Z Billových rtů vyšel hluboký výdech a Bill si nervózně promnul ruce. Nerozuměl tomu… a zároveň jej trápila myšlenka, že jej Tom možná nechce vidět. Ani v nejmenším si neuvědomoval, jak moc se mýlí…
Tiché zaklepání na dveře se rozneslo celým pokojem a přinutilo tak Billa odtrhnout se od svých, nikam nevedoucích myšlenek. Pomalu pozvedl pohled od knížky, když uslyšel slabé cvaknutí dveří a…
„Tome,“ Billovy oči se rozzářily jako ty nejjasnější hvězdy na nebi a Bill šeptem vydechl jméno toho, jehož tvář se teď na něj usmívala mezi dveřmi. Rychle knihu zavřel a položil ji na noční stolek, očima putujíc po vysokém štíhlém lékaři, který k němu s úsměvem na tváři popošel.
„Ahoj, Bille,“ pousmál se a posadil se na okraj Billovy postele, kde mu Bill uvolnil místo. Zvědavě se vyšplhal do sedu a zamrkal na Toma, který si vysíleně promnul prsty na ruce. Práce jej dnes pěkně vyčerpala, zároveň byl však rád, že je tady, u svého černovlasého pacienta. Cítil, že mu dluží vysvětlení.
„Bille, promiň, že jsem dnes ráno nepřišel, ale… Jen co jsem došel do nemocnice, musel jsem projednávat něco s tátou, a když jsem za tebou chtěl jít později, v čekárně to bylo na prasknutí a já měl od oběda co dělat. Proto jsem poprosil pana Hoffmanna, aby se na tebe dneska ráno podíval on. Omlouvám se…. promiň, měl jsem ti to po něm alespoň dát vědět,“ zavrtěl hlavou nad svou nevědomostí a vzhlédl k Billovým očím, které se na něj usmály. Billovi spadl ze srdce kámen tak velký, až si Bill úlevně vydechl.
„To je v pořádku, Tome, jen… Nevěděl jsem, kde jsi a proč jsi nepřišel. Už jsem si myslel, že dnes nepřijdeš vůbec. Že jsi na mě možná zapomněl,“ zašeptal tiše to, co jej v posledních hodinách trápilo nejvíc a ani si neuvědomoval, jak moc byla tahle jeho obava zbytečná. Tomovu tvář rozjasnil malý, téměř nepatrný úsměv a Tom se pousmál nad tím hlupáčkem, sedícím před sebou. Byl tak roztomilý a nevinný, až měl Tom chuť umačkat jej v náručí a zulíbat jeho dokonalou tvář. Jak mohl vůbec něco takového říct, když to byl právě on, kdo dokonale popletl mladému lékaři hlavu?
„Opravdu si myslíš, že bych na tebe dokázal zapomenout, Bille? Zapomenout, když… když jsem kvůli jednomu černovlasému chlapci včera večer nedokázal zamhouřit oka, a když ano, v mých snech se mi zjevovala jeho dokonalá tvář, čokoládové oči a rty, které se na mě usmívaly a líbaly mě tak krásně, až jsem si přál, aby můj sen nikdy neskončil? Opravdu si myslíš, že bych na tohle všechno dokázal zapomenout?“ zašeptal a s úsměvem si Billovu tvář něžně natočil k té své. Srdce mu poskočilo radostí, když jeho oči spatřily jiskřičky v tom hlubokém moři čokolády, které si tolik zamiloval. Opatrně natočil svou tvář k té Billově, a zatímco černovlasý chlapec jen s prudce bušícím srdcem vyčkával na jeho reakci, on neváhal. Pomalu přitisknul své rty na ty Billovy a dnes poprvé mu věnoval svůj polibek, cítíc, jak se hejno motýlků v jeho bříšku zatetelilo blahem. Na tohle čekal celou noc a téměř celý dnešní den – a toho se dočkal.
„Měl bych tě pochválit,“ pousmál se, jen co se od něj odtáhl. „Doktor Hoffmann byl překvapený tvým výborným zdravotním stavem. Děláš mi stále větší radost,“ dlaní pohladil po vlasech Billa, který se sebevědomě usmál.
„Já rád,“ odvětil a nato se dychtivě přisunul k Tomovým rtům. Zprvopočátku se líbali opatrně, až téměř nesměle, poznávajíc rty toho druhého, po chvilce prvních polibků však oba zatoužili po něčem víc. Bill pomalu pootevřel své rty, jen co se však špička jeho jazyka zlehka otřela o Tomovy měkké polštářky, k jejich uším se dolinulo dosti slyšitelné klepání na dveře, což dokonale přerušilo jejich činnost. Oba chlapci se od sebe rychle odtrhli a odsunuli do bezpečné vzdálenosti – a právě včas.
Bílé dveře se pootevíraly stále více a více, až do pokoje nakoukla usmívající se tvář osoby, kterou by tu teď Bill čekal ze všeho nejméně.
„M-mami,“ vydechl nevěřícně a pohledem si měřil Simone, která za sebou zavřela dveře.
„Ahoj, zlatíčko. Dobrý den, pane doktore. Malá návštěva mého synka. Doufám, že vás tady nějak neruším a nejdu nevhod,“ úsměv z jejích rtů na okamžik vymizel a Simone nejistým pohledem těkala po Billovi a mladém lékaři, který by se nejraději hanbou propadnul do země. Doufám, že vás tady nějak neruším… Kdyby jen Simone tušila, od čeho je vyrušila. Toma v tu chvíli na okamžik napadlo, jak by se asi tvářila, kdyby jí řekl, že se právě líbal s jejím synem, okamžitě tuto myšlenku však zavrhl.
„N-ne, to… t-to je v pohodě, To-… tedy pan doktor mě právě zkontroloval, jestli je mi dobře a… Samozřejmě, že nerušíš,“ Bill se nervózně pousmál, pokoušejíc se tak odlehčit situaci a docela se mu to i povedlo. Zatímco Tom se souhlasným úsměvem popošel ke svým lékařským pomůckám, aby je mohl zkontrolovat a přerovnat, než odejde, Simone to nejspíš jako odpověď stačilo. Popošla k Billově posteli a k ležícímu Billovi a s úsměvem si svlékla sako, přehrabujíc se ve své kabelce.
„Měla jsem původně v plánu přijít později, ale potom mi něco odpadlo, práci jsem měla pro dnešek hotovou, a tak jsem si říkala, že…. Bille, posloucháš mě vůbec?“ optala se, a když její oči spatřily Billův zasněný úsměv a pohled, upřený někam do neznáma za ní. Do neznáma, kde se na černovlasého chlapce usmívaly dvě oříškové oči a rty, naběhlé od dokonalých, procítěných polibků.
„C-cože? N-ne… tedy…. a-a-ano, mami,“ vykoktal Bill zmateně, snažíc se si vybavit mamčinu předešlou větu a vracejíc se zpátky do reality. Ta dokonalá osoba s nádherným úsměvem a tváří za ní, jej dokonale srážela na kolena a on užasle pozoroval každé Tomovo gesto či pohyb. Byl jím okouzlen. Tento mladý lékař si jen pouhým pohledem či úsměvem dokázal během vteřiny získat veškerý jeho obdiv.
„Tak… já asi půjdu, určitě chcete být o samotě a já mám stejně ještě nějakou práci,“ odvětil a moc dobře na sobě cítil Billovy obdivné pohledy, které k němu černovlásek vysílal.
„To je v pořádku, pane doktore. Děkuji za ochotu a starost,“ pousmála se Simone a na Tomův pozdrav se s ním i ona rozloučila – stejně jako černovlasý chlapec, ležící v bílých peřinách.
„Nashledanou,“ zašeptal tiše a dal si záležet, aby Tom viděl jeho dlouhý, tajemný pohled, který k němu v poslední vteřině vyslal. A Tom jej opravdu viděl. Pomalu vyšel ven na chodbu a sám pro sebe se pousmál. Bill jej okouzloval a získával si jej stále víc a víc. A právě proto pro něj chystal malý dárek v podobě překvapení, které jej dnes napadlo po rozhovoru s doktorem Hoffmannem. Potřeboval si však ještě něco zařídit…
„Tak co, jak se cítíš? Simone se posadila na volnou židli u Billovy postele a pohladila svého syna po ruce. Bill se pousmál.
„Výborně, už dlouho mi nebylo špatně a doktoři taky říkají, že jsem na tom dobře. A co ty? A Kazimírek?“ jeho tvář rozjasnil úsměv, když si vzpomněl na svého malého chlupatého mazlíčka, který mu tu spolu s mamkou chyběl ze všeho nejvíc.
„Kazimírek se má dobře, ale stejně na něm vidím, jak se mu po tobě stýská. Tebe mu nikdo nedokáže nahradit, prostě je pořád zvyklý na to, že se s ním jeho páníček mazlil,“ dodala s úsměvem a viděla, jak Bill pokrčil rameny, stále se usmívajíc. S kocourkem spolu trávili nejvíce času, a když byl jeden bez druhého, oběma chybělo jejich mazlení a hrátky.
„A co přehlídka, mami? Už je všechno hotové?“ vzpomněl si Bill na akci, kterou Simone a její tým připravovali více než čtvrt roku. Simone si povzdychla.
„No, sice kolem toho bylo víc stresu, starostí a povinností než obvykle, ale nakonec je to všechno připraveno. I místo už máme domluvené, důležité hosty pozvané, takže přehlídka může začít. Bude tuhle sobotu, takže po zítřku. Mrzí mě, že tam tentokrát nebudeš,“ smutně se na Billa zadívala a stiskla jeho dlaň v té své. Bill jí byl vždy oporou a největším fanouškem na každé módní přehlídce, kterou jejich společnost pořádala. Také smutně zamrkal, nato se však slabě pousmál.
„Tak, to pro jednou nevadí, nedá se nic dělat. Na modely se ale určitě potom podívám, musíš mi je ukázat,“ připomněl rozhodně a viděl, jak se Simone tajemně pousmála, natahujíc se pro svou kabelku.
„Ukážu ti je i teď, pokud budeš chtít. Mám tu katalog,“ dodala a ani nečekala na Billovu odpověď. Bill si vždycky rád prohlížel a obdivoval její modely. Vždyť měl téměř všechny její výtvory ve svém šatníku. Podvědomě zpozorněl, když se jeho očím naskytla záložka s pánskou módou a stačilo jen pár stránek, aby mu do oka padly šedohnědé kalhoty, které mu svým střihem a vzhledem dokonale vyrazily dech.
„Mami, t-to… to je úžasný, nádherný. S tím černým páskem jsou perfektní,“ obdivně pěl jednu chválu za druhou na Simone, která se pousmála. Věděla, že se mu budou líbit.
„Navrhla jsem je jako poslední, v době, kdy jsi sem odjel. A rozhodla jsem se věnovat tenhle model speciálně tobě,“ usmála se na Billa, který vykulil oči nad krátkým věnováním pod obrázkem modelu a nato šťastně objal Simone tak silně, až jí málem vyrazil dech. Věděl, co to znamená. Tyhle kalhoty byly navrhnuty speciálně pro něj.
„Díky, mami. Jsi úžasná,“ přiznal šeptem a šťastně sevřel v náruči pro něj tu nejúžasnější mamku na světě.
S korunami stromů v parku si pohrával večerní vítr a slunce pomalu začalo stahovat své paprsky z modré oblohy. Billovy oči zabloudily někam k posledním odleskům na nebi a Bill se na své posteli pohodlně uvelebil. Opět osaměl, najednou mu to však vůbec nepřišlo smutné ani depresivní. Se Simone si popovídali o všem možném, společně se nasmáli a on cítil, že v téhle chvíli už mu nic nemůže udělat větší radost. Neměl nejmenší tušení, co jej v následujících chvilkách čeká…
Tiché cvaknutí dveří jej přinutilo odtrhnout pohled od svých dokonale upravených nehtů a Bill zvědavě vzhlédl. Milý úsměv přelétl přes jeho tvář, když spatřil Toma, který za sebou s úsměvem zavřel dveře.
„Neruším?“ optal se trošku nejistě, Billův úsměv jej však přesvědčil o opaku.
„Ne, nerušíš. Mamka před chvilkou odešla. Omlouvám se za to odpoledne,“ vzpomněl si, jak Simone přišla v nevhodnou chvíli. Tom však zavrtěl hlavou. Teď měl v hlavě něco úplně jiného.
„Ne, nemusíš se omlouvat, to vůbec nevadí. A mimochodem – mám pro tebe překvapení,“ prohodil naoko ledabyle a přesně očekával Billovu reakci. Bill se zvědavě vyšplhal do sedu a pousmál se.
„Tak počkej, budu hádat. Hmm…. zítra máš volno v práci,“ vybafl na Toma první, co jej napadlo, když však spatřil Tomův úšklebek, rychle přemýšlel nad jinou variantou. Tom se však jen usmál a něžně vzal jeho dlaň do té své. Téhle chvilky se nemohl dočkat, už od okamžiku, kdy doktor Hoffmann přistoupil na jeho návrh. A nechtěl už déle čekat. Pevněji stiskl Billovu dlaň a zadíval se do jeho očí.
„Pokud zítra ráno bude tvůj stav dobrý a budeš v pořádku, tak… tak tě na víkend pustíme domů,“ šeptl polohlasně a cítil, jak se Billova dlaň v té jeho zachvěla. Bill nevěřícně vykulil oči a pootevřel pusu. Ne, tohle nemohla být pravda. Tohle je jen krásný sen.
„T-to… to znamená, že budu o víkendu… doma? Budu u mě doma, s mamkou, ve svém pokoji? A… konečně uvidím Kazimírka?“ nevěřícně chrlil jednu otázku za druhou, když mu však odpovědí byl Tomův úsměv a pokývání hlavou, šťastně na posteli nadskočil a vesele se rozesmál. Bylo mu jasné, kdo za tím stojí a díky komu se alespoň na dva dny může vrátit domů.
„Tome, děkuju! Děkuju, děkuju, děkuju, děkuju!“ silně Toma objal a malými polibky šťastně pokrýval celou jeho tvář. Jeho myšlenky byly někde doma a Bill se se smíchem pohodlně opřel o svůj polštář. Ani si nevšimnul výrazu, který se objevil v Tomově tváři. Tom si nervózně poposedl a pousmál se. Byl moc rád a i jej činila šťastným skutečnost, že udělal Billa šťastným, to důležité pro něj však mělo teprve přijít. Trošku nejistě zamrkal a zadíval se na stále usmívajícího se Billa.
„Bille?“ oslovil šeptem černovláska, a když k němu Bill pozvedl svůj rozzářený pohled, v duchu se zhluboka nadechl. Hodně štěstí, Tome.
„Chtěl jsem…. chtěl jsem se tě zeptat, jestli… jestli máš na víkend něco v plánu?“ dostal ze sebe trochu trhaně a v duchu se modlil. Bill zvážněl, zamyslel se a pokrčil rameny.
„Já nevím… asi nic,“ dodal zamyšleně a byl velmi zvědavý, proč se Tom ptá. Tomovo srdce poskočilo radostí.
„Víš, j-já… říkal jsem si, že když budeš doma, tak… mám v sobotu volno a… mohl bych se pro tebe stavit a mohli bychom vyrazit někam ven,“ šeptl nadějným hlasem a mírně svým pohledem uhnul před tím Billovým. Přes Billovy rty přelétl úsměv a Bill se pousmál nad tím sladkým lékařem, sedícím před sebou. Moc dobře věděl, kam tím Tom směřuje – a vůbec se tomu nebránil.
„Mám to brát jako pozvání na rande?“ zeptal se s úsměvem a během vteřiny mu bylo jasné, že Toma dokonale prokoukl. Tom krátce pokýval hlavou a nesměle sklopil svůj pohled, očekávajíc Billovu odpověď. A Bill nepotřeboval dlouho přemýšlet. A ani nechtěl.
„Tak… myslím, že… tuto sobotu mám celou volnou,“ opatrně naznačil svou odpověď a pousmál se. Tomovo srdce vynechalo jeden úder a Tom upřel své oči do těch Billových.
„Vážně?“ otázal se nevěřícně, stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. Billovy rty se lehce dotkly těch jeho a Bill jej na důkaz svých slov dlouze políbil.
„Stačí tohle jako odpověď? Sobotu chci strávit s tebou, Tome,“ zašeptal proti jeho rtům a pohladil jej po tváři. Úsměv, který se jeho očím naskytl, už nemohl být zářivější. I Tom mu jeho polibek oplatil, když mu však v kapse u kalhot zavibroval mobil jako připomínka pracovních povinností, naposled jej políbil.
„T-tak dobře, j-já musím už zase jít a… zítra se uvidíme, ano?“ vykoktal rychle a měl pocit, že se radostí snad zblázní. Bill mu s úsměvem ukázal směr dveří, a když se za Tomem zavřely, uvolněně se položil do peřin. Tento den už pro něj snad ani nemohl být krásnější. Zasněně přivřel víčka se šťastným úsměvem na rtech, aniž by si uvědomil jednu skutečnost.
A neuvědomil si ji ani lékař, jdoucí po chodbě směrem ke své ordinaci, s neméně šťastným úsměvem. Ani on si neuvědomil, jak vážný Billův zdravotní stav doopravdy je. Jako by i on zapomněl díky své zamilovanosti na to, v čem se Bill tolik lišil od ostatních. Jako by i on zapomněl na jeho nemoc a na riziko, s ní spojené. Ona však nezapomněla… ona ne…
autor: Rachel
betaread: Janule
to nezní mo dobře……=(
takhle nás strašit!!!
Ne…ať není nemocný, chudáček…
Rachel, ty mě děsíš x(
Ona však nezapoměla..ona ne..
Jsem si v první chvíly řekla že ONA znamená smrtka..nebudu malovat čerty na zeď ale každopádně mě to děsí
Ona nezapomněla, bohužel… Zato Bill zapomněl. V sobotu má přeci jeho maminka přehlídku, ne? Myslím, že se to ještě zkomplikuje, protože Simone bude chtít, aby šel Bill na její přehlídku. Nebo že by vyrazili – Bill a Tom – společně? No, nechám se překvapit. Moc se těším na další díl..
Teda holky, překvapily jste mě… Ani jsem nečekala tolik komentářů:-D♥ Vidím tady různé dohady, odhady nad tou poslední větou… No, uvidíme, jak se to vyvrbí. Ale myslím, že je vám jasné, že to nenechám pořád tak růžové, jak to je teď…
Děkuju moc za komentáře a za podporu, mám vás moc ráda:-D♥
ach, to ne! Co se stane? bojím se!
ale je to ndherné!!!
To mi nedělej,tak krásně se to čte.Ty mi tam chceš hodít smutek.