autor: Lorett & Sajü
Dárek pro babičku?
„Dobré ráno, babičko!“ postavím se za ni a políbím ji na tvář, jako to dělám od malička, vezmu si ze stolu sladkou buchtu s kávou a dojdu do obýváku. Přepínám jeden program za druhým, všude dávají to samý a nic, co by mě zajímalo.
„Tome? Dneska půjdu na hřbitov, zapálit dědečkovi a rodičům svíčky. Půjdeš se mnou, nebo půjdeš někam s klukama?“ otře si prsty do své modré zástěry a usměje se na mě. Pokrčím ledabyle rameny. Nemám rád návštěvu hřbitovů, a už vůbec ne v předsvátečních chvilkách, kdy se mi svírá hrudník úzkostí a steskem po milovaných osobách. I když jsem odmalička vyrůstal s babičkou a dědečkem, pořád mám v srdci i rodiče. Polknu sousto borůvkového koláče a napiju se z hrnku kávy.
„Půjdu s klukama, jestli ti to nevadí,“ usměju se a mrknu na ni. Spiklenecky na mě mrkne okem, zahrozí na mě prstem a odejde zase do kuchyně, kde připravuje oběd. Vždycky se ke mně chová jako k malému klukovi, ale já jí to jednoduše vytýkat nemůžu a nechci. Znovu se zadívám na televizi, než pohledem sklouznu k panence s blankytně modrýma očima v šatech stejné barvy. Tiše si povzdychnu a převrátím se zavrtěním hlavy oči.
„Tome? Dneska půjdu na hřbitov, zapálit dědečkovi a rodičům svíčky. Půjdeš se mnou, nebo půjdeš někam s klukama?“ otře si prsty do své modré zástěry a usměje se na mě. Pokrčím ledabyle rameny. Nemám rád návštěvu hřbitovů, a už vůbec ne v předsvátečních chvilkách, kdy se mi svírá hrudník úzkostí a steskem po milovaných osobách. I když jsem odmalička vyrůstal s babičkou a dědečkem, pořád mám v srdci i rodiče. Polknu sousto borůvkového koláče a napiju se z hrnku kávy.
„Půjdu s klukama, jestli ti to nevadí,“ usměju se a mrknu na ni. Spiklenecky na mě mrkne okem, zahrozí na mě prstem a odejde zase do kuchyně, kde připravuje oběd. Vždycky se ke mně chová jako k malému klukovi, ale já jí to jednoduše vytýkat nemůžu a nechci. Znovu se zadívám na televizi, než pohledem sklouznu k panence s blankytně modrýma očima v šatech stejné barvy. Tiše si povzdychnu a převrátím se zavrtěním hlavy oči.
„Joo, jdeme tam!“ směje se Andreas a všechny nás táhne k nejstaršímu hračkářství ve městě. Byl jsem tam vždycky jako malý, odtamtud mám i Brumlu. Přetáhnu si kapuci přes hlavu a začnu se smát, společně s Georgem a Gustavem.
„Přeci nechceš jít do hračkářství?“ zasměje se Gustav, odhodí nedopalek od cigarety a zašlápne ho patou do hrubé vrstvy sněhu. Odplivne si, tak jak je jeho zvykem po kouření, a vrazí jako první do dveří hračkářství a my za ním. Ozve se řinčení zvonků a starší děda se na nás mile usměje. Všichni nastejno zdvihneme ruce k pozdravu a rozejdeme se k regálům. Georg se okamžitě zastaví u dětského auta a začne se do něj soukat. Převrátím oči v sloup a sleduju Andrease, který si nasazuje Santovy fousy. Začnu se smát, posadím se na malou motorku a ‚nastartuju‘. Je všude kuželkami udělaná trasa, aby si děti mohly zkusit zajezdit. Gustav si okamžitě vybere další mini motorku, nastartuje vedle mojí a oba na sebe střelíme soutěživý pohledy. Zakřením se na něj, když se jako první rozjedu a začnu kličkovat mezi barevnými kužely. Zabrzdím v CÍLI a spokojeně od Andrease převezmu malého plyšového slona! Gustav naštvaně sleze z motorky a rozeběhne se uličkou dál. Všude po krámu zní vánoční muzika a všechno je tu vánoční. Všude jsou sněhové vločky, sněhuláci, dárky, vánoční stromečky… odložím slona do regálu mezi ostatní sloníky a přejedu si dlaněmi po mokrých kalhotách, od sněhu.
„Přeci nechceš jít do hračkářství?“ zasměje se Gustav, odhodí nedopalek od cigarety a zašlápne ho patou do hrubé vrstvy sněhu. Odplivne si, tak jak je jeho zvykem po kouření, a vrazí jako první do dveří hračkářství a my za ním. Ozve se řinčení zvonků a starší děda se na nás mile usměje. Všichni nastejno zdvihneme ruce k pozdravu a rozejdeme se k regálům. Georg se okamžitě zastaví u dětského auta a začne se do něj soukat. Převrátím oči v sloup a sleduju Andrease, který si nasazuje Santovy fousy. Začnu se smát, posadím se na malou motorku a ‚nastartuju‘. Je všude kuželkami udělaná trasa, aby si děti mohly zkusit zajezdit. Gustav si okamžitě vybere další mini motorku, nastartuje vedle mojí a oba na sebe střelíme soutěživý pohledy. Zakřením se na něj, když se jako první rozjedu a začnu kličkovat mezi barevnými kužely. Zabrzdím v CÍLI a spokojeně od Andrease převezmu malého plyšového slona! Gustav naštvaně sleze z motorky a rozeběhne se uličkou dál. Všude po krámu zní vánoční muzika a všechno je tu vánoční. Všude jsou sněhové vločky, sněhuláci, dárky, vánoční stromečky… odložím slona do regálu mezi ostatní sloníky a přejedu si dlaněmi po mokrých kalhotách, od sněhu.
„Hey, kluci!“ křiknu, když mi dojde, že nikde nejsou, a projdu do druhý uličky, kde na mě vyvalí maličká holčička s copánkama oči a rychle zaleze do domečku, z jehož okýnka kouká další malá copatá holka. Strčím si dlaně do kapes a projdu do další uličky. Všude jsou porcelánové panenky, oblečené do různých šatů. Každá mi přijde v obličeji naprosto stejná. Co to je za práci, změnit jim jen vlasy a oblečení? Protočím zase oči a po několika se podívám. Byl by to úžasný dárek pro babičku. Dojdu až na konec regálu, vedle kterého je obrovské okno a pohled mi padne na panenku v bílé košili s černými kalhotami. Její vlasy jsou učesané do obličeje a oči má zvláštně orámované černou barvou, ne jako ostatní panenky. Ona je… jiná? Je tak… nádherná! Její tvář je naprosto jiná než ostatních panenek. Má vyrýsované lícní kosti, které mají lehký nádech červeně, nebo se mi to jen zdá? Prudce zamrkám očima a tiše vydechnu při pohledu na tu porcelánovou panu. Počkat… to nemůže být panenka, nemá přeci šaty. Že by to byl „kluk“? Takovou panenku babička rozhodně ve svojí sbírce nemá. Přejedu si jazykem po popraskaných rtech a vztáhnu k ní opatrně ruku, abych se jí dotknul.
„TOME!“ ozve se téměř přes celé hračkářství Andreasův chraplavý, hluboký hlas a já polekaně nadskočím. Jako bych se probral z nějakého transu. Rychle se rozeběhnu pryč od té panenky a zastavím se až u Andrease, který sedí na malé židličce společně s klukama, a stavějí lego.
Bill
Překvapeně se dívám na toho člověka, stojícího přede mnou. Zvláštně se na mě dívá, až to ve mně hoří. Cítím se tak zvláštně. Zvláštně se mi chvějí kolena pod těmi černými kalhotami, které mě obepínají a já mám chuť se svézt podél té kovové podstavy dolů a vykulit na něj oči. Mám chuť se usmát. Dívá se na mě tak pronikavě. Vnímám to dobře, nebo mi opravdu hledí do očí? Pod rukávem, který mám stažený i přes dlaň, stisknu lehce prsty k sobě. Zamrká svými víčky, vypadá to jako ty motýlí křídla, když je na jaře pozoruji, jak poletují kolem výlohy. Ten člověk je nádherný. Má nádherný pohled a-a celý je tak krásný, že bych se mu nejraději nabídl, aby mě vykoupil tady odsud. Ale jistě, že za chvilku si všimne i jiných panenek, než jen mě a vybere si jinou. Hezčí. S nadýchanými šaty a krásným kloboučkem, kterých je tu spousty. Možná si vybere zrovna tu, která je naproti mně a je celkem opuštěná. Zajímalo by mě, jestli Chico taky vidí toho nádherného člověka, který na mě hledí. Pomalu ke mně natahuje ruce a já se dál přemáhám, abych se nezačal smát štěstím, že si mě snad chce vzít. Nebo se mnou chce jen hodit o zem, protože se mu nelíbím? Ale ne, nevypadá na to, že by byl zlý. Opravdu si mě chce koupit?
„TOME!“ ozve se hlasitě a on stáhne ruku zpět ke svému tělu. Ani se na mě nepodívá a utíká pryč, pryč z uličky. Zklamaně přivřu víčka, alespoň na chvilku, než tudy projde další člověk, aby si vybral nějakou panenku. Proč se mě alespoň nedotkl? Přál bych si, aby se mě dotkl. Alespoň by se mě dotkl někdo tak nádherný jako ještě nikdo, a já bych si možná nepřipadal tak nepěkný? Otočím pohled ke konci uličky, jestli se nevrátí, ale nevidím ho.
Můj pohled se v momentě zmlhaví a já přestanu vidět podrobnosti okolo sebe. Celý svět se změní v jednu velkou čmouhu. Jednu výhodu to však má, alespoň nemusím s kamennou tváří čelit posměšným výrazům ostatních panenek. Drobně pootevřu rty, kdybych mohl dýchat, trhavě tak popadnu hrstku vzduchu do svých plic.
Kdykoliv se na mě nikdo z kolemjdoucích lidí nedívá, mohu se alespoň trochu uvolnit a zamrkat dlouhýma řasama, abych zahnal tu příšernou mlhavost v mých očích. Ulička se vylidní. Myslím, že se všichni zde přítomní odebrali do jiného oddělení. Hlasitě si oddechnu a nenápadně vyjdu z podstavy. Potřebuji si rozchodit nohy, jsou celé strnulé a ty záda… Ještě není ani pět hodin a mě už tak šíleně bolí záda!! Pohledem šlehnu někam pod sebe. Mé oči těkají po vyhrazeném místu a hledají malého králíčka. Mám jej moc rád. I když na první pohled vypadá malý, opak je pravdou. Ve skutečnosti je hodně velký – myslím tím duševně. Vždycky mě rozesmutní, když si vzpomenu na to, jak nás berou lidé. Jsme pro ně jen věci, dárky a harampádí. Nikdy nedokážou pochopit, že každý z nás má svojí vlastní duši, v níž toužebně žije. Představuje si ve své mysli své sny, které se odehrávají v jeho hlavě, a promítá si je neustále dokola jako film. Čeká na to, až si jej někdo konečně odnese domů, a on tak dostane celé srdce.
Kdybych tak měl někoho, komu bych to mohl říct. Kdybych tak někomu patřil…
„Chico?“ šeptnu potichu. Nemohu jej najít… Reflexivně otočím hlavu po blížícím se zvuku. Zalezu si na podstavu a zapřu se o kovovou tyčku, která mi dopomáhá k tomu, abych to tady celý den vydržel, abych se neskácel k zemi. Narovnám hlavu tak, aby byla brada v rovině, ale můj pohled směřuje jinam. Dívám se směrem tam, kam odešel ten nádherný člověk. Jeho tvář bych mohl popisovat donekonečna. Stačil mi matný pohled na to, abych si jej až do konce své etapy zapamatoval. Jeho mandlové oči a zvláštně spletené vlasy, narůžovělé plné rty a tamta kulička v nich, či co to tam bylo, a dlouhé husté řasy… Přivřu oči. Jeho pohled byl tak zvláštní. Možná bych dokázal i říct, že mnou byl zaujatý. Zaujal jsem jej? Byl jsem pro něj zvláštní a třeba i krásný? Nebo se díval jen na experimentální mistrovo dílo? Vím, že žádná má kopie na světě neexistuje, neboť já jsem byl spíše pouhý rozmar a experiment. Nejspíš se nad tím podivil, neboť určitě nikdy tak ošklivou panenku neviděl…
I když jsem jediný chlapec, musím se řadit k panenkám. Nikdy se nezbavím toho prokletí být jen porcelán. Kéž by si mě někdo koupil, pomyslím si opět. Moje největší přání je zažít opravdový život, tak jako všichni lidé. Rád bych věděl, co mají na té čokoládě, jak studí sníh a jak voní jehličí. Jenže to se mi nejspíš nikdy nepodaří. Nejsem toho hoden, navíc jsem pouho pouhá obyčejná hračka. Jako dárek k Vánocům si mě nikdo nekoupí… Pořád doufám, ale nikoho nezajímám. Nikdo si mě nevšimne, a když ano, tak když si mě ohmatá, odejde pryč s odůvodněním, že nejsem pravá klasika, které je tady okolo mě plno, tudíž si vezmou jednu z mých rivalek. Jen on… ten nádherný člověk. Polovina srdce se mi opět rozbuší jako o závod. Jen on jediný se na mě nedíval s posměchem, on si mě sám od sebe všimnul! Vybavím si ty jeho překrásné zlatavě hnědé oči… Byl tak nádherný, leč vzpomínky na něj mi nestačí. Nemohou mi stačit, protože už jej zřejmě nikdy neuvidím, nanejvýš jeho záda, když odejde z obchodu. Pocítím vlnu zdrcující touhy, alespoň ještě jednou jej spatřit. Prosím, prosím, ať projde okolo mé strany. Přál bych si jej ještě jednou zahlédnout. Protože jen pohled na něj mi dodává větší sílu dále tu být a nerozpadnout se, což je má největší můra…
Malá holčička se světlýma vláskama ukazuje tatínkovi jednoho roztomilého malého králíčka. Na chviličku od okna odvrátím zrak a zaostřím jej. Rozšíří se mi zorničky, když pochopím, že té malé holčičce se nejvíc líbí právě Chico. Opět cítím tu mlhu v mých očích. Jestli mě i Chico opustí, nemám potuchy o tom, co budu dělat.
Nevnímám svět, pouze se soustředím na určitou šlápotu v malé hromádce sněhu. Neuvědomuji si, že na mě sahá nějaká nestydatá ruka. Že mě celého osahává a hraje si semnou. Krčí mi a rovná ruce, pokud možno pohybuje s nohama, otáčí hlavu sem a tam, zavírá a otevírá mi oči a prsty přejíždí po mých řasách a ledové tváři. Nesnáším to, připadám si po takovéhle kontrole vždycky tak využitý!! Je to jako kdyby mě znásilnili. Totiž, abych si to opět sám pro sebe vysvětlil a zároveň i krátil čas.
Otočí mi hlavu k uličce, kam zmizel ten krásný kluk. Volali na něj Tome…
Opět mi tělo tak hnusně, znechuceně a bolestivě pod doteky toho prodavače vibruje. Není to starý dědeček, který s námi zachází krásně, ale jeho sadistický syn. Přes moji košili provlíknul tu kovovou tyč, ruce mi dal za sebe a gumičkou je spoutal, totéž udělal i s mýma nohama. Dotýká se mě a já myslím na něj – na toho Toma. Kdyby se mě dotýkal on, nepřišlo by mi to odporné…
Opět surově pohybuje s mou hlavou, kterou natočí k výloze. Aspoň mohu sledovat vločky, jak se samovolně snášejí z nebe až na zem. Vidím procházet spoustu smějících se lidí. Vcházejí a vycházejí odtud.
Prohrabuje mi vlasy.
Zahledím se na jednoho vysmátého, vysokého a štíhlého blonďáka. Něco horlivě povídá druhému klukovi, který má hnědé mikádo a usrkne s plechovky piva, následně mu jí vezme kluk s černými těžkými brýlemi, je z nich nejmenší, ale úplně nejblíže k výloze jde kluk s podivně zapletenými vlasy a zlatavě hnědýma očima. Srdce se mi zastaví a přivázané ruce rozechvějí…
Tom
„Hej, ale kluci jako, neměli bychom jít už někam jinam? Překážíme tu malým dětem,“ podám polopatické vysvětlení třem habánům u lega. Doufám, že se někdo chytne, jinak tu podle jejich nadšení zůstaneme až do Vánoc, a to já rozhodně tenhle čas hodlám využít jinak!!!
„Jo,“ chytne se mě překvapivě Georg. „Měli bychom zajít už konečně do toho jednoho clubu, prej tam jsou fakt roštěnky, který by stály za hřích,“ spiklenecky mrkne. „Klidně bych si pořádně zaš- – -…“
„Nenarušuj tady mravní výhovu, joo?!“ Vytáhne Andy své pravé obočí a hystericky se rozesměje, když sleduje Georgův nechápavý výraz. Gustav jako obvykle mlčí, jen se přiblble usmívá.
„Zvedejte se, vy holoto,“ ženu je ven. Samy by se odtud jistě dostali až po zavírací době. „Toto je pakáž,“ kroutím nad nimi se smíchem hlavou.
„Hej, nemluv jako tvoje babička, jo?“ zakření se připitoměle Andy, Geo mu to odsouhlasí a následně si upije piva.
„HEY, něco proti?! Nemám snad pravdu?“ opáčím se sebevědomím a dál si jich raději nevšímám. Zahledím se do bohatých výloh hračkářství. Věc, která upoutá mou pozornost, je ON. Mám snad vidiny? Tamten maník hračku nejspíš opravuje, nebo co já vím, hlavu panence nakrčil úplně na doraz směrem ven do ulice. Má přivřené oči a tak skleněný a smutný výraz v nich. Vyrazí mi to dech, proto raději odvrátím svůj pohled někam mimo.
„Proč dělaj ty hračky s vizáží prodaných nevěst?“ zeptám se stále ještě v šoku kluků, kteří na mě udiveně a nechápavě koulejí oči.
„Proč co?“ vzpamatuje se jako první Gustav.
Zavrtím hlavou a mávnu nad tím rukou. „Nechte to být… jen jsem se zamyslel. Kam teda jdem?“ stočím debatu na jinou vlnu. Vím, že by se mi ty paka posmívali, kdybych jim řekl, jak moc mě zaujala jedna panenka.
Všichni se rozejdeme k malému, zasněženému parku uprostřed města. Je to tu nádherný. Kousek odsud je obrovský kopec, kam jsem s dědou vždycky chodil sáňkovat. Kdykoli tudy nebo okolo kopce jdu, vrátí se mi do hlavy všechny vzpomínky. Od vyvrtnutého kotníku po moji chřipku, díky zimě, kterou jsem den co den absolvoval venku se sáňkami. Před klukama si držím svoji image, kdy nedávám znát najevo svoje pocity. Tvářím se před nimi, jako bych byl ten největší machr pod sluncem, a přitom to tak není. Andreas vytáhne ze svojí tašky přes rameno další plechovky piva, každý si od něj jednu plechovku vezmeme a já si jí zkoumavě začnu prohlížet. Proč by mě zajímalo, jaká je ta panenka na dotek? Pořád na NĚJ musím myslet. Byl tak jiný než ty ostatní namyšlený panenky. Byl tak, kouzelný? Musím se tam ještě vrátit, snad zítra, abych si HO mohl znovu prohlédnout. Proč neustále myslím na to, že měl načervenalé tváře, když jsem se na něj upřeně díval? Zatřepu hlavou a pohled vrhnu na Gustava, který dělá další kouli ze sněhu a snaží se jí trefit mě.
„Ty hajzle!“ položím plechovku do sněhu, pořádně jí zavrtím, takže se pod křupavým nádechem propadne o něco hlouběji a rozeběhnu se za tím malým černovlasým hajzlem, který do mě strefil během mého přemýšlení několik tvrdých sněhových koulí. Povalím ho do sněhu a začnu na něj házet sníh, až za mikiny a bundu. Hystericky se všichni smějeme a já konečně dostanu z hlavy tu panenku…
Bill
Konečně zhasnou poslední světla a ozve se krámkem tichý zvuk cvakání zámku. Smutně se posadím zpátky na kraj poličky a nohy svěsím dolů. Sklopím hlavu k podlaze, na které stál ještě nedávno ten člověk. Proč pořád musím myslet na to, jakým stylem mě pozoroval? Jak se na mě díval? Tolik bych si přál nebýt sám. Připadám si jako uvězněný člověk v porcelánu. Chci být jako oni, tam venku. Pootočím hlavu k velkému oknu a sleduju další drobné sněhové vločky, slétající se k zemi. Ani Chico tu už se mnou není. Není tady nikdo, s kým bych si mohl popovídat. Kdo by mě utěšil a snažil se mě rozveselit. Chico odešel a já vím, že ho nikdy neuvidím. Byl to jediný můj přítel. Opravdový. Byl tu se mnou takovou dobu a najednou tu není? Chci, aby si mě někdo koupil. Chci, aby mě někdo odsud vysvobodil a staral se o mě tak pěkně. Smutně si obejmu kolena, která si přitisknu k hrudníku a opřu si o ně tváře. Proč nemůžu mít takové štěstí jako všechny ostatní hračky? Vsadím se, že do Vánoc budou muset přivézt nové a nové panenky, protože tyhle, které si tu teď horlivě štěbetají, budou vyprodané… Chtěl bych, aby si mě koupil ten krásný člověk. Znovu se mi zvláštně zamlží před očima, tak, jako se tomu dnes stalo už dvakrát, a já několikrát zamrkám očima.
Tom
„Ahoj, babičko,“ zavřu domovní dveře a pohledem okamžitě sklouznu na babičku, sedící ve svém křesle u televize, štrikující nějaké věci. Sundám si promočenou bundu i s mikinou a přehodím to přes věšák, když boty položím na podložku, abych nezašpinil podlahu. Babička se na mě zase zářivě usměje a zvedne ke mně na pozdrav jehlici. V televizi zase dávají nějaký Vánoční film. Zavrtím nad babičkou hlavou, vyběhnu rychle schody nahoru, abych se umyl, a znovu seběhnu dolů. Posadím se na sedačku, když si přitáhnu tácek se sladkým pečivem k sobě a do té křupavé nádhery se zakousnu. „Už zase pleteš?“ zavrtím hlavou, špičkou jazyka si olizujíc drobné drobky ze rtů.
„Ano, musím uplést něco nového,“ mrkne na mě přes brýle, když odtáhne svůj pohled od kousku pletenice. „Všiml sis? Taky Ingrid jsem upletla nový klobouček, tamten byl už moc starý,“ usměje se na zrzavou panenku, která sedí na televizi, a já se musím zasmát. „Kde jsi byl celý den, Tome?“ zeptá se automaticky tak, jako se ptá už od mých dvanácti let, kdy jsem začal chodit ven s kamarády. Ledabyle pokrčím rameny. Nejraději bych jí o NĚM řekl, ale tu možnost zahodím rychle za hlavu a hlasitě zazívám.
„Promiň, babi, jsem hrozně unavený. Byl jsem s klukama venku, znáš nás!“ zasměju se, když odložím tác a dojdu k babičce, lehce ji políbím na tvář a s přáním krásných snů se odeberu do svého pokoje. Zhasnu všechna světla a dojdu ke skříni, ze které vytáhnu plyšového Brumlu. Posadím se s ním na postel a začnu si ho protáčet v dlaních. Připadám si, jako šílenec. Točím s ním ve svých dlaních a prohlížím si ho, přesně jako v době, kdy jsem byl opravdu malý a žil jsem ve svém světě fantazie. Tiše si povzdechnu, když pohled stočím k oknu, za kterým padají vločky sněhu.
„Promiň, babi, jsem hrozně unavený. Byl jsem s klukama venku, znáš nás!“ zasměju se, když odložím tác a dojdu k babičce, lehce ji políbím na tvář a s přáním krásných snů se odeberu do svého pokoje. Zhasnu všechna světla a dojdu ke skříni, ze které vytáhnu plyšového Brumlu. Posadím se s ním na postel a začnu si ho protáčet v dlaních. Připadám si, jako šílenec. Točím s ním ve svých dlaních a prohlížím si ho, přesně jako v době, kdy jsem byl opravdu malý a žil jsem ve svém světě fantazie. Tiše si povzdechnu, když pohled stočím k oknu, za kterým padají vločky sněhu.
*flashback*
„Babi?“ jen v pyžamu a tlustých uštrikovaných ponožkách, které jsem od babičky dostal k Vánocům, doběhnu do obýváku, s Brumlou v rukách.
„Copak, Tomi?“ usměje se na mě babička a odloží hrnek s kávou. Vyhoupnu se jí na klín a obejmu jí jednou rukou kolem krku.
„Existují pohádky?“ zašeptám a namotám si její dlouhé vlasy na prstík, hned pramen však rozpletu a usměju se na ni. Chci jí ukázat, že jsem velký kluk, když mi chybí dva dolní a dva horní zuby. Dědeček se začne u sporáku smát, takže se zakucká bramborou, kterou ujídal z kastrůlku, a babička se na něj s přísným výrazem otočí.
„Tomi, každý na světě ví, že pohádky existují. Někdo říká, že to není pravda, že si to jen vymýšlíme, ale opak je pravdou. Odkud si myslíš, že jsou plyšáci?“
„Z hračkářství…“ odpovím hrdě a babička si povzdychne, ale pokračuje ve svém vyprávění.
„To sice ano, ale kde myslíš, že první plyšáci vznikli? V pohádkách, přeci,“ oznámí mi s klidem a já s vykuleným výrazem přikyvuji hlavou. Má pravdu. Kdo by jinak vymyslel Brumlu? Podívám se na něj. Spokojeně se usmívá a znovu na mě nacvičeně mrkne stylem – ‚JÁ TI TO ŘÍKAL‘. Dám babičce rychle pusu na tvář a rozeběhnu se z jejího klína zpátky do pokoje, vlezu si pod peřinu a Brumlu si posadím na polštář. Za okny poletují sněhové vločky.
„Brumlo? Vyprávěj mi prosím, prosím pohádku…“ zakoulím na medvídka očima a nakrčím dětsky rty.
„Existují pohádky?“ zašeptám a namotám si její dlouhé vlasy na prstík, hned pramen však rozpletu a usměju se na ni. Chci jí ukázat, že jsem velký kluk, když mi chybí dva dolní a dva horní zuby. Dědeček se začne u sporáku smát, takže se zakucká bramborou, kterou ujídal z kastrůlku, a babička se na něj s přísným výrazem otočí.
„Tomi, každý na světě ví, že pohádky existují. Někdo říká, že to není pravda, že si to jen vymýšlíme, ale opak je pravdou. Odkud si myslíš, že jsou plyšáci?“
„Z hračkářství…“ odpovím hrdě a babička si povzdychne, ale pokračuje ve svém vyprávění.
„To sice ano, ale kde myslíš, že první plyšáci vznikli? V pohádkách, přeci,“ oznámí mi s klidem a já s vykuleným výrazem přikyvuji hlavou. Má pravdu. Kdo by jinak vymyslel Brumlu? Podívám se na něj. Spokojeně se usmívá a znovu na mě nacvičeně mrkne stylem – ‚JÁ TI TO ŘÍKAL‘. Dám babičce rychle pusu na tvář a rozeběhnu se z jejího klína zpátky do pokoje, vlezu si pod peřinu a Brumlu si posadím na polštář. Za okny poletují sněhové vločky.
„Brumlo? Vyprávěj mi prosím, prosím pohádku…“ zakoulím na medvídka očima a nakrčím dětsky rty.
*konec flashbacku*
Zajímalo by mě, v jaké pohádce viděli JEHO. Chtěl bych tu pohádku potom vidět. Není na světě krásnější panenka, než je ON. Ani jedna z těch namyšlených panenek, které má babička dole v obýváku, nejsou tak pěkné, jako je on. Přivřu víčka a Brumlu si přitáhnu blíž k sobě. Musím se zasmát. Chovám se vážně jako před x lety, kdy jsem byl ještě malý dítě a nosil jsem mikiny a svetry s Disney postavičkami. Položím Brumlu vedle postele a překulím se čelem ke zdi. Lehce se pousměju nad tím, jak dětinský dokážu v tolika letech být. Musím se tam jít zítra podívat znovu. Doufám, že si ho ještě nikdo nekoupil.
autor: Lorett & Sajü
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
však on tam na tebe počká…x)
WoW..já nemám slov…tohle je vážně dokonalý..navíc jak je to psaný jako pohádka tak je to…já newím jak to popsat..ale je to úžasné..Moc se těším na další díl!!!♥
Páni… tohle mě neskutečně zaujalo, okamžitě si makám dočíst první díl a doufám, že bude rychle další! Úžasné:)
bože, to je neskutečně pohádkový:) sem se asi zamilovala do týhle povídky:) a to sem to prvně nechtěla číst jako, teď na tom budu závislá! jen tak dál holčeny, je to úžasný!:-*
To by mě zajímalo,jak Bill obživne,a jak se zvětší.Teda,doufám,že se zvětší,jinak by to asi nešlo xD!!
To je tak pěknýý :)Myslím,že by to byl i moc hezký film.. Těším se na další díl 🙂
To je krásný, takový něžný celý..:-)
Už s těším, až si Tom Billa koupí..:)
To je ale nádherný! Snad Billa Tomovi nikdo nevykoupí…Je to naprosto krásný!
Páni, to je takový zasněný… odlehčující. Je to opravdu kouzelné. Moc se mi to líbí. =)
Nádhera:))normálně..jak to je propracované..brečím u toho:D Bill jako porcelánová panenka..*MmMm* krása:)*