autor: Áďa
Ahojík, moc se omlouvám za zpoždění, ale jaksi mě opustila tvůrčí múza, která se ráčila vrátit až teď… Ale nemusíte se bát, i kdyby díly měly mezi sebou delší rozestupy, tak povídka bude dokončena, neskončí v muzeu 🙂
Chmurný déšť, vytrvale bubnující do oken, neustal ani následujícího dne. Ledové slzy se železnou pravidelností stékaly po skle, na chodníku vytvářely kaluže, které už některé kanály nestíhaly pojímat a halily svět do smutné monotónní šedi. Šedi, která se bez nejmenšího zaváhání dala krásně přirovnat k Tomově náladě. Duše mladého chlapce dlela daleko mimo tělo, byla kdesi v nezměrných dálavách, v nichž tušila svou druhou půlku, své dvojče. Lékaři už vzdali jakoukoliv snahu přimět Toma ke komunikaci nebo k tomu, aby si dal něco k jídlu či pití, jen sem tam přehodili přes duchem nepřítomné tělo huňatou deku nebo do krku nalili povzbuzující výživný nápoj. Tom ho sice automaticky spolkl, nevěděl však, jakou to má chuť či zda se jednalo o čaj, džus, kafe či minerálku. Nezajímalo ho to, nezajímalo ho nic. A to jediné, co jeho mysl upoutávalo, bylo bezvládné ležící tělíčko na nemocničním lůžku, které nemělo ponětí, že není samo…
O to víc Toma rozčilovalo prostředí, ve kterém se nacházeli. Zářivá bělost pokoje ostře kontrastovala s šedostí vnějšího světa, napjatý nucený klid se tloukl s pravidelně se opakujícím pípání, monitorujícím činnost Billova srdce, a žíla na levé ruce byla naběhlá v místech, kde se do ní vpichovala kapačka. Při těch několika málo okamžicích, kdy se Tomova mysl vrátila do reality, ho všechno kolem něj neskutečně rozčilovalo. Neskutečná čistota pokoje, vůně dezinfekce, klidné prostředí, všechno se to na něj snažilo působit přátelsky a relativně poklidně, a to ho rozčilovalo ze všeho nejvíc. Sakra, proč tu nikdo není? Proč se všichni, kdo v nemocnici pracují, bezcílně potulují někde jinde, místo toho, aby se snažili jeho nebohého bratra přivést k vědomí? Proč mu všichni říkají, že potřebuje spánek a klid, když klidný může být jedině doma? Tom moc dobře věděl, jak Bill nemocnice nesnáší, jak ho rozčilujou a především traumatizujou. Až se vzbudí, začne se bát a to jeho zdravotnímu stavu moc nepřidá! Ale tím už zkoušel argumentovat, a to už docela dávno, a nikdo na to nechtěl slyšet.
Jeho bráška prý nutně potřebuje lékařský dozor, alespoň do doby, než se probere z narkózy a než mu bude líp. Nikoho nezajímaly Tomovy názory, že Billovi bude nejlíp doma, a že se o něj rád postará. To nikdo nechtěl slyšet, alespoň prozatím, a proto Tom teď nemohl dělat nic jiného, než poslouchat jednolité bušení dešťových kapek do oken, odpočítávat vteřiny na hodinách visících nade dveřmi a modlit se, aby se jeho bratr co nejdříve probral.
Bylo to na zabití. Čas se táhnul jako slina a Tom byl čím dál víc nervóznější. Nevěděl, zda je tady už několik hodin, dní nebo snad týdnů, nevnímal čas. Jenom si zoufal a mlčky vysílal k Billovi němé prosby, ať se už konečně probere. Leč marně. Jeho láska nadále spočívala na břiše a obličej ležící na levé tváři vrhal na sněhobílý polštář stín, který krásně podtrhoval jeho půvabný profil. Kéž by se ty dlouhé řasy alespoň zachvěly v mlhavém náznaku probuzení! Ale nic takového se nedělo a ještě dlouho nemělo dít. Billovo tělo bylo příliš zesláblé na to, aby uposlechlo niterní touhu Toma.
Uplynulo několik nekonečných hodin a stále se nic nedělo. Tom stále střídal přítomnost své mysli s nepřítomností a sem tam uchopil do dlaně stříbřitě se lesknoucí prstýnek, který od něj Bill dostal, a který nyní spočíval na nočním stolku, kde zatím marně vyčkával, až si jej jeho majitel nasadí na ruku. Když ho Tom sevřel v ruce, překvapilo ho, jak moc ledový ten kousek kovu je. Čekal, že bude studený, ale ne zas tolik. Diamanty na něj házely smutné odlesky a až příliš živě mu evokovaly vzpomínku na okamžik, kdy se skvostně zatřpytily na uříznutém prstu ve chvíli, kdy Tom krabičku s onou hrůznou zásilkou otevřel. Původně chtěl nechat i prst pro případ, že by se jej povedlo znovu přišít, ale když se dozvěděl, že z nějakých pro něj nesrozumitelných záležitostí, ve skutečnosti však odborných lékařských pojmů, by přišití bylo nemožné, poslal Davida, ať se prstu někde zbaví. Příliš ho děsila představa, jakým způsobem o něj Bill musel přijít a jak moc ho to muselo bolet. Nemluvě o infekci, která se mu tam mohla dostat a působit mnoho komplikací, lékaři ho však ujistili, že naštěstí k ničemu takovému nedošlo, že šlo poznat, že rána byla hned začerstva pečlivě ošetřená. Tak jako ostatní zranění na zpěvákově těle.
To Toma překvapovalo. Na jednu stranu se mu velice ulevilo, že se ten psychopat o rány, které způsobil, alespoň náležitě, a podle doktorů i docela profesionálně, postaral, protože tím určitě předešel mnoha potížím při hojení, obzvlášť, vezme – li se v potaz sklepení, ve kterém byl Bill držený, aspoň podle videonahrávky. Ale na stranu druhou to nechápal. Když už někdo ubližuje, tak by takovouhle pozornost způsobeným zraněním neměl přece věnovat, nikde se s tím nesetkal, ani ve filmu, ani v literatuře.
Tak rád by se s Holgerem ještě někdy potkal! Jednou, jedinkrát. Aby si to s ním mohl vyřídit. Aby mohl svého mladšího brášku pomstít. Zoufale toužil tomu bezcitnému hajzlovi dát stejnou bolest, jakou on dal Billovi. Nechat ho pocítit, jaká je bezmoc, když se nemůže bránit a někdo mu ubližuje, a ještě se u toho škodolibě směje. Tolik by to chtěl udělat! Nebo mu přinejhorším vrazit jednu pořádnou ránu pěstí, až by se mu zlomil nos a vypadaly všechny zuby.
Jenže to by nedopadlo dobře. Tom si až příliš živě vybavoval, jak před necelým rokem v afektu udeřil jednu holku jen proto, že už měl dost toho jejího věčnýho šmírování, a ještě k tomu měla ta mrcha tu drzost típnout retko o jeho zbrusu nové autí! To prostě přehnala, jemu ruply nervy a dal jí lepáka… Ale jaké to bylo sousto pro bulvár! Hned byl tím největším násilníkem v zemi, co bije nebohé fanynky. A jak by to dopadlo teď? Chmurně se pousmál při představě těch titulků. „Sláva přerostla Tomovi Kaulitzovi přes hlavu! Bije ubohého staršího muže v době, kdy má spoutané ruce a nemůže se bránit!“ Ano, takhle nějak by to dopadlo a tentokrát by nemusel mít vůbec to štěstí, že by se vyhnul soudním sporům. Zřejmě by totiž Holgera na místě zabil, umlátil ho k smrti, a z toho by ho už ani sebelepší právník nevysekal. Šel by sedět a to nemohl dopustit. Bill ho teď bude potřebovat. Kdesi v podvědomí Tom totiž tušil, že Billův otřes z tohohle hrůzného zážitku bude ještě dost dobře znatelný i v době, kdy fyzické rány budou zahojené. Jeho bratr byl vždycky citlivou duší, a sledovat jakékoliv utrpení bylo pro něj mučením, ať už to byl nějaký horor, zprávy z Iráku nebo dění na politické scéně. Ale tohle se s ním ještě dlouhou dobu ponese a právě Tom bude tím, kdo mu s tím vším pomůže. Kdo mu bude oporou v bezesných nocích, kdo mu nastaví rameno, aby se na něm mohl Bill kdykoliv vyplakat. Kdo ho bude budit z ošklivých snů a naopak střežit spánek, v němž budou sny krásné a dodávající sílu.
Zmučeně si povzdechl a znovu se nepřítomně zahleděl na okno, po němž stékal déšť, když vtom jeho tělem projelo cosi jako zásah elektrickým proudem – v dlani, kterou svíral dlaň Billovu, ucítil najednou slabý stisk! Sice velice slabý, přesto ale znatelný. Okamžitě se probral z dočasné myšlenkové absence a sklopil zarudlé oteklé oči k posteli. A skutečně, Billova dlaň tu jeho stiskla znovu, a to o poznání znatelněji!
„Lásko?“ šeptl tiše Tom a nejistě položil druhou ruku na Billovu ofinu, kterou při tom pohybu bezděčně zastrčil za ucho.
„…me,“ ozvalo se tichoulince z postele.
„Ššššššt, Billí, je dobře… nic se neděje,“ snažil se ho Tom ukonejšit, ale jeho slova přerušoval slabý hlásek.
„…me,“ zasípal Bill znovu. „…me… To… me… To… me…“
Copatému chlapci chviličku trvalo, než v tichých stenech rozpoznal své jméno.
„Jsem tady, Bille… neboj se,“ šeptl o trošku hlasitěji. Rozhlédl se, zda jsou v pokoji skutečně sami, skrčil se a vtiskl na kdysi sametově hebké, nyní však suché a popraskané rty, plné stroupků ze zaschlé krve, opatrný polibek. Napřed se o ně jenom zlehoulinka otřel, pak ale na ně své rty přitiskl a opatrně na ně dýchl.
A v tu chvíli se stalo něco, co v danou chvíli ani nečekal. Dlouhé řasy se nepatrně zachvěly…
„Bille?“ šeptl Tom nevěřícně, odpovědí mu však byl pohyb černovlasou hlavou a tiché prosebné zasténání.
„No tak, neboj se… To jsem já, lásko… tvůj Tomi.“
Znovu tichý nářek.
„Ne… prosím, ne… Tomi… pomoc…“
„Billí, nic se neděje… to se ti zdá, všechno je už v pořádku.“
Bill znovu pohnul hlavou, až mu pár černobílých dredů sklouzlo ze zad na postel. Měl pocit, že slyší Tomův hlas, ale bál se otevřít oči. Určitě si to jenom namlouvá. Musí! Záda ho totiž bolela a on poznal, že leží na břiše, a na něm zásadně nikdy nespal. Někdo ho tudíž do téhle pozice donutil… a Tomův hlas, znějící mu jako nebeský chorál, se mu jenom zdá. Tolik se nechtěl probudit a být zase ve sklepení… čím mu ten muž ublíží příště, až zjistí, že je vzhůru? Se strachem v hlase tichoučce zakňučel.
„Tomi…“
„Lásko, neboj se… už ti neublíží, jsem tady…“
Ten hlas byl tak vážný, tak reálný, tak přesvědčivý. Bill by tak rád uposlechl své srdce, které mu velelo otevřít oči! Ale když otevře oči, bude zase ve sklepení a vize jeho milovaného bratra zmizí jako sníh na slunci a zůstanou jenom nešťastné vzpomínky. Nevěděl, jak dlouho ještě mukám, které tu prožíval, dokáže čelit a bál se, aby tenhle krásný sen nebyl tím posledním, který se mu o jeho dvojčeti bude zdát…
Když ale znovu zaslechl ten kouzelný zvuk, srdce nad ním zvítězilo a on se odvážil pootevřít oči. Jenom na maličkou skulinku, aby je mohl kdykoliv zase rychle zavřít…
Spatřil před sebou obrys něčí postavy. Vyděšeně zanaříkal, když ale ucítil hřejivé pohlazení na tváři, donutil se otevřít oči ještě víc…
„Tome?“
Zavrtěl hlavou. To už je blázen, má halucinace nebo jeho krásný sen přetrval? Ať tak či tak, rozbušilo se mu srdce, když k té známé tváři natáhl ruku… Víc ale udělat nestihl, protože Tom už se neovládl a rychlostí blesku mu padl kolem krku.
„Bille… ach bráško… probral jsi se!“ vyjekl tiše, ale šťastně a do krásných očí mu vstoupily slzy přesně ve chvíli, kdy se za oknem skrze mraky dokázal probojovat jeden jediný slaboučký sluneční paprsek, který na okamžik prozářil nemocniční pokoj těsně předtím, než ho opět zakryl mrak.
Bill zmateně zatřepal hlavou a nakrčil obočí. Nepoznával místnost, ve které byl, ačkoliv po ní začal nejistě těkat pohledem… ale v tu chvíli cvakly dveře.
„Ne!“ vyjekl dřív, než se stačil ujistit, že už není v moci šíleného psychopata. Je to on, jde si pro něj… Strachy se přitiskl ještě víc k matraci, na níž ležel, a pokusil se tenké prostěradlo, které ho přikrývalo, natáhnout přes hlavu, jakmile se mu to ale povedlo, uvědomil si, že mu čouhají na druhém konci kotníky, tak nohy skrčil, načež ani nepípl, jen jeho tělem začal cloumat třas. Nebyla to pravda. A on už tomu tak věřil! Ve své zmatenosti si neuvědomil, že obrys postavy, kterou přes prostěradlo viděl, se k němu natahovat, patří sestře, která přišla zkontrolovat jeho stav. On v tom obrysu viděl svého mučitele, a to mu vehnalo slzy do očí. Nemá šanci se odsud dostat. Své dvojče uvidí jenom ve snech, pokud se mu o něm ještě někdy bude zdát. Naživo ho neuvidí už nikdy, protože v téhle kobce bez oken umře…
autor: Áďa
betaread: Janule
Chudáček x( Billa teda nejspíš čeká ještě dlouhá cesta než bude psychycky v pořádku..
Chudák Billi!!!!
Teda ae jestli nedostane tetanowku aby se ještě wic wyschýzowal, tak s tebou neka! 😛 😀
Ano! Další dílek! Jak jsem se na tento krásný den těšila xD
bozee.. chudacik Bill.. nechcela by som to zazit..
honem další dilek je to úžasné
teeeeda! koukam, ze new dil sem nepribyl hodne dlouho, tak doufam, ze tu bude co by dup:D
Pred par dny jsem si po asi roce a pul sedla k twincest blogu, pac jsem onemocnela… Tuhle povidku jsem zacla cist hned jako druhou. sice byly chvile, kdy jsem mela, co delat, abych udrzela obsah zaludku v sobe, ale tyhle posledni dily me div nerozplakaly! proste absolutni nadhera! Billi se z toho bude dostavat jeste hodne dlouho, vid?:(
Ale mas muj velky obdiv, takova fantazie! a styl psani naprosto uzasnej, jak profesionalka. ze jsem tak smela. muzu se zeptat, kolik ti je, Radko? (to jsem postrehla u starych komentu:D) Tak ja jdu cekat na dalsi dilek:)))
[7]: děkuji za pochvalu 🙂 je mi 21 🙂
jinak neboj, Bill se z toho bude dostávat skutečně dlouho… a za čekání se omlouvám, ale stíhat univerzitu a práci dohromady je poněkud časově náročnější… ale snažím se psát, jak to jde 🙂
Já jsem z této povídky úplně unešená. Čtu ji jedním dechem. Miluju tvá přirovnání, jsou v této povídce od samého začátku a nádherně se čtou. Přirovnání Tommyho pocitů a jeho celkového rozpoložení ke světu monotónní šedi a ledovým kapkám deště, to je opravdu nádherné. Stejně nádherný byl okamžik, kdy Tommy ucítil Billův slabý stisk a uslyšel jeho "…me". Tatarák od Mr.Lovetta snesu a tady bulím, fakt, Áďo. Billyho zachvění řas při Tommyho lehounkém polibku… Já věděla, že Tommy dokáže, aby se Billy "vrátil", i když ho to bude stát spoustu síly. Je na tom psychicky strašně zle. Tommy mu ale určitě se vším pomůže. Pořád cítím naději. Naději mi dává i ten prstýnek, který jen čeká, až si jej Billy nasadí na zdravou ručku.♥ Když se Billí bál otevřít oči, ale srdce mu napovídalo, že je má otevřít…otevřel je a uviděl svou lásku. To nemá prostě chybu. A navíc v momentě, kdy do pokoje svítil sluneční paprsek. A pak, zakryl ho mrak a nastalo pro Billa opět temno. Z něj ho Tommy musí dostat. On to zvládne.
Tohle je nádherně napsané. Budu to zřejmě opakovat pořád dokola, ale tohle je paráda!