autor: Fabiana
Ahoj lidičky, takže pár plků na úvod. Tohle vzniklo předevčírem (úterý) večer, když jsem se pohádala s rodiči; z takových těch nálad, jaké mívám po hádkách, vznikají potom takovéhle básně a mám toho doma tuny (no, tuny… možná tak šest, sedm, různě po pokoji), tohle je ale první, která se líbí i mně, a to docela dost; kdykoli jsem později pročítala své básně, verše zněly dost trapně, tohle mi tak ale nepřijde, tak uvidím, jak vám 😀 a teď trochu něco k příběhu. Je to myšleno, jako že Bill umřel a tohle se Tomovi honí hlavou, když vidí jeho studené tělo; všechny nevyřčené pocity, bolest ze ztráty… a tak dále, prostě jak to bývá. Původně jsem do toho chtěla zakomponovat i jména, ale nějak mi to nevyšlo no 😀 tak doufám, že se vám to bude aspoň trochu líbit 🙂
Fabiana
Ve všeobecném tichu
když svírám ruku tvou
příliš bledou
a příliš studenou
a z očí tvých kane mi
slza za slzou
jež na mé hlavě jsou
a tak i zůstanou;
druhý pár očí mých
k prachu se navrátí
v podobě popela,
když svírám ruku tvou
příliš bledou
a příliš studenou
a z očí tvých kane mi
slza za slzou
jež na mé hlavě jsou
a tak i zůstanou;
druhý pár očí mých
k prachu se navrátí
v podobě popela,
který se neztratí.
Vzpomeň si, bratře můj,
na svoji slávu,
vzpomeň si,
vrať se zpět
ke svému právu;
skrz vroucí lávu
mezi všemi kameny
tvé tělo, jako ony,
bude jedno z mnoha,
zmizí tvůj úsměv mi,
navždy se ztratí,
na křídlech havranů
běh času zvrátí,
a ptáci barvy vlasů tvých
tiše se modlí
za spásu člověka,
všichni se shodli,
že cesta daleká
zůstane.
na svoji slávu,
vzpomeň si,
vrať se zpět
ke svému právu;
skrz vroucí lávu
mezi všemi kameny
tvé tělo, jako ony,
bude jedno z mnoha,
zmizí tvůj úsměv mi,
navždy se ztratí,
na křídlech havranů
běh času zvrátí,
a ptáci barvy vlasů tvých
tiše se modlí
za spásu člověka,
všichni se shodli,
že cesta daleká
zůstane.
Kdykoli přivstat si
pro tvoji krásu;
uzřím, když po ránu
spícího anděla,
vzpomínky noži jsou
vnikaje do těla
jen bolest zbude.
Nespatřím více již
tváře tvé rudé,
jakkoli zlý je svět
vždycky tu bude
mučivá beznaděj
a neschopnost vzít zpátky
vše špatné,
co řek´ jsem ti snad
za život tvůj krátký;
nahradit slovy lásky.
pro tvoji krásu;
uzřím, když po ránu
spícího anděla,
vzpomínky noži jsou
vnikaje do těla
jen bolest zbude.
Nespatřím více již
tváře tvé rudé,
jakkoli zlý je svět
vždycky tu bude
mučivá beznaděj
a neschopnost vzít zpátky
vše špatné,
co řek´ jsem ti snad
za život tvůj krátký;
nahradit slovy lásky.
Miluji tě říkat jsem měl
tobě dnes a denně
srdce mi puká,
v nemoci bezejmenné
jež je láskou zvána
a lásku budí
už pozdě je, vím,
tvá duše hřeje jen
chladné tvé tělo,
sbohem buď, bratře,
odpouštět by se mělo
zoufalým hříšníkům
jež ranili tvé cítění;
ačkoli omluvami
nic se nemění,
přesto prosím tě
o odpuštění…
tobě dnes a denně
srdce mi puká,
v nemoci bezejmenné
jež je láskou zvána
a lásku budí
už pozdě je, vím,
tvá duše hřeje jen
chladné tvé tělo,
sbohem buď, bratře,
odpouštět by se mělo
zoufalým hříšníkům
jež ranili tvé cítění;
ačkoli omluvami
nic se nemění,
přesto prosím tě
o odpuštění…
autor: Fabiana
betaread: Janule
Krásný, krásný! Pro někoho jako jsem já s absolutním básničkovým netalentem, to byla slast♥
Nádherný x)
To je dokonalé! Naprosto úchvatný!
Cathy, potěší když nejsem sama:) ale jinak…usper!Naprosto dokonalí
ne tohle nemuzu docist… pokazdy kdyz v pribehu nekdo umre vzpomenu si ns rodice:-/ krasa jen zech par versu co jsem precetla bzlo nadhernych…
Hmmmm… Tak to teda smekám klobouk… :)) Dokonalost, prostě nechápu jak tohle někdo může napsat… nikdy to nepochopím, je to božský… :))