autor: Kiki
Sedí mladý hnědovlasý chlapec se slzami v očích a na tváři v rohu nádherně vyzdobené místnosti. Pouta, biče, provazy a nejrůznější další věci k sexu. Už je to rok, co je tady. Co každý den vypláče miliony slz. Rok, co ho unesli a on musí dělat tuto odpornou práci. Uspokojovat své pány. Ano, je kluk a musí sloužit chlapům. Nezvykl si tady. Chce domů. Za mámou, Gordonem, ale hlavně za svým dvojčetem… láskou… Tomem. Mezitím, co on tady plakal, schoulený do klubíčka a celý se třásl, přišel za majitelem tohoto podniku jeden mladý a dredatý kluk.
„Dobrý den. Chci tu nejkrásnější, co máte.“ Poručil si.
„Dobrý. No, o někom bych věděl, ale není to dívka. Je to chlapec. Jenže je tady jeden problém. Musíte si ho zkrotit. Každý, kdo si ho zaplatil, potom nadával. Chce to jen ale trošku přísnosti a půjde to.“
„Dobře, chci ho na celou noc.“ Rozhodl se. Vytáhl peníze, zaplatil a nějaký chlápek ho dovedl přesně před „pokoj“.
„Dobrý. No, o někom bych věděl, ale není to dívka. Je to chlapec. Jenže je tady jeden problém. Musíte si ho zkrotit. Každý, kdo si ho zaplatil, potom nadával. Chce to jen ale trošku přísnosti a půjde to.“
„Dobře, chci ho na celou noc.“ Rozhodl se. Vytáhl peníze, zaplatil a nějaký chlápek ho dovedl přesně před „pokoj“.
„Díky, dál už to zvládnu sám.“ Vešel do místnosti, chlápek je zamkl a až potom se jeho pohled upřel na třesoucí se klubíčko, které pořád opakovalo: „Prosím, už ne!“
Dredatý chlapec si před něj klekl a promluvil.
Dredatý chlapec si před něj klekl a promluvil.
„Neboj se mě.“
Bill, tak se jmenoval hnědovlásek, na něj upřel svá hnědá očka a okamžitě se mu vrhl kolem krku.
Bill, tak se jmenoval hnědovlásek, na něj upřel svá hnědá očka a okamžitě se mu vrhl kolem krku.
„Tomi! Ty jsi mě našel!“ Jeho slzy mu smáčely Tomovo tričko.
„Cože? Odkud mě znáš?“ Vyhrkl.
„Z maminčina bříška… Ty mě nepoznáváš?“
„Ne…“ pokrčil rameny a Bill se od něj odtáhl.
„Jsem Bill. Tvé dvojče. To ty vlasy. Měl jsem je černé, ale před rokem mě unesli a přebarvili mi je…“ Fňuknul.
„To ti mám věřit?“
„Cože? Odkud mě znáš?“ Vyhrkl.
„Z maminčina bříška… Ty mě nepoznáváš?“
„Ne…“ pokrčil rameny a Bill se od něj odtáhl.
„Jsem Bill. Tvé dvojče. To ty vlasy. Měl jsem je černé, ale před rokem mě unesli a přebarvili mi je…“ Fňuknul.
„To ti mám věřit?“
„Prosím… věř mi.“ Řekl zoufale a svěsil hlavu.
„To nejde. Podívej. Přijdu do bordelu, kde mi jeden kluk řekne, že je mé dvojče. Je to normální?“
„Co mám udělat, abys mi věřil?“ zašeptal.
„J-Já nevím…“
„Řeknu ti cokoliv… co budeš chtít.“ Opět mu nahlédl do jeho očí. Byly stejné jako ty jeho.
„Tak… kdy jsem, teda, jsme se narodili?“
„1.9.1898 v Lipsku.“
„No…“ zauvažoval.
„Jednou jsme byli v dešti venku. Pak, když jsme přišli domů celý mokří a od bláta, máma, Simone po nás křičela a měli jsme angínu. A když nám bylo šest, rodiče se rozvedli. Teď, pokud vím, máma žije s Gordonem.“
„To je pravda.“
„Když jsme něco provedli, utíkali jsme se schovat do pole. Jednou, bylo nám asi deset, jsi mě v létě učil plavat v rybníku. Kolem mě proplula ryba a já začal vyvádět. Vůbec mi to plavání nešlo. Dodnes to neumím. První pusu jsme dostali od stejné holky. Já hned na druhý den…“
„To nejde. Podívej. Přijdu do bordelu, kde mi jeden kluk řekne, že je mé dvojče. Je to normální?“
„Co mám udělat, abys mi věřil?“ zašeptal.
„J-Já nevím…“
„Řeknu ti cokoliv… co budeš chtít.“ Opět mu nahlédl do jeho očí. Byly stejné jako ty jeho.
„Tak… kdy jsem, teda, jsme se narodili?“
„1.9.1898 v Lipsku.“
„No…“ zauvažoval.
„Jednou jsme byli v dešti venku. Pak, když jsme přišli domů celý mokří a od bláta, máma, Simone po nás křičela a měli jsme angínu. A když nám bylo šest, rodiče se rozvedli. Teď, pokud vím, máma žije s Gordonem.“
„To je pravda.“
„Když jsme něco provedli, utíkali jsme se schovat do pole. Jednou, bylo nám asi deset, jsi mě v létě učil plavat v rybníku. Kolem mě proplula ryba a já začal vyvádět. Vůbec mi to plavání nešlo. Dodnes to neumím. První pusu jsme dostali od stejné holky. Já hned na druhý den…“
Celou noc Bill vyprávěl, co spolu zažili. K žádnému sexu nedošlo a ani k tomu, že by Tom uvěřil.
„Haló! Končíme!“ Zabouchal na dveře zase nějaký chlápek a odemkl.
„Tome, prosím!“ Rozplakal se Bill zoufale.
„Promiň, Bille… Možná večer…“ Vyšel ze dveří, které okamžitě někdo zamkl.
„Tome!!! Ne!!!“ Zakřičel, ale pozdě. Zase osaměl. Ale ne na dlouho. Tím si byl jist.
„Tome, prosím!“ Rozplakal se Bill zoufale.
„Promiň, Bille… Možná večer…“ Vyšel ze dveří, které okamžitě někdo zamkl.
„Tome!!! Ne!!!“ Zakřičel, ale pozdě. Zase osaměl. Ale ne na dlouho. Tím si byl jist.
Celý den bylo zase jedno a to samé dokola. Sex, slzy, pláč a prošení. Nic jiného. Bill byl opět v rohu místnosti. Ve stejné poloze, třesoucí se, pláče… to stejné, co včera. Dnes ale s jedním rozdílem. V ruce pevně svíral přívěšek, ve kterém byla fotka. On a Tom. Opět se otevřely dveře. Pokolikáté už? Nevěděl. Přestal to počítat po prvních třech zákaznících.
„Bille?“ Otázal se příchozí.
Otázaný se na něj jen koukl. Nic nedělal, jen ronil slzy.
„No tak, Bille…“ klekl si před něj.
On jen pozoroval tu fotku vevnitř. ‚Tady jsme byli ještě šťastní‚, pomyslel si. Na té fotce se oba smáli a objímali se. Začal plakat ještě víc.
„Co to máš?“ Zeptal se, když si všiml, že pořád něco drtí v ruce.
„Nic.“ Bylo jeho první slovo. Teda, večer.
„Ukaž mi to… prosím.“
„Já taky prosil.“ Pořád upíral zrak na tu malou fotečku.
„Dobře, můžu jít.“
„Ne!“ Vykřikl a koukl na něj. „Tak na.“ Podal mu ho.
„T-To jsem já!“ Vykřikl.
„A já…“ Zašeptal, ale on to slyšel.
„Bille?“
„Hm?“
„Jsi to vážně ty?“
„Jak jinak bych věděl věci, které jsem ti vykládal včera?“
„To snad není pravda!“ Vykřikl šťastně a vrhl se na něj… kolem krku. „Promiň! Promiň, že jsem tě tu nechal!“ objímal ho. Bill se na něj okamžitě přilepil. Po tak dlouhé době cítil náruč někoho, kdo ho má rád. Bratrovu náruč. Jenže on se zvedl a odcházel.
„K-Kam jdeš?“ zaskočilo ho to.
„Neboj. Nikdo už ti ubližovat nebude.“ Usmál se a zavřel dveře.
Otázaný se na něj jen koukl. Nic nedělal, jen ronil slzy.
„No tak, Bille…“ klekl si před něj.
On jen pozoroval tu fotku vevnitř. ‚Tady jsme byli ještě šťastní‚, pomyslel si. Na té fotce se oba smáli a objímali se. Začal plakat ještě víc.
„Co to máš?“ Zeptal se, když si všiml, že pořád něco drtí v ruce.
„Nic.“ Bylo jeho první slovo. Teda, večer.
„Ukaž mi to… prosím.“
„Já taky prosil.“ Pořád upíral zrak na tu malou fotečku.
„Dobře, můžu jít.“
„Ne!“ Vykřikl a koukl na něj. „Tak na.“ Podal mu ho.
„T-To jsem já!“ Vykřikl.
„A já…“ Zašeptal, ale on to slyšel.
„Bille?“
„Hm?“
„Jsi to vážně ty?“
„Jak jinak bych věděl věci, které jsem ti vykládal včera?“
„To snad není pravda!“ Vykřikl šťastně a vrhl se na něj… kolem krku. „Promiň! Promiň, že jsem tě tu nechal!“ objímal ho. Bill se na něj okamžitě přilepil. Po tak dlouhé době cítil náruč někoho, kdo ho má rád. Bratrovu náruč. Jenže on se zvedl a odcházel.
„K-Kam jdeš?“ zaskočilo ho to.
„Neboj. Nikdo už ti ubližovat nebude.“ Usmál se a zavřel dveře.
Tom šel opět za majitelem.
„Chci Billa domů. Na noc.“
„Vy jste ho zkrotil? Vy jste to dokázal!“
„No… jo?“
„Samozřejmě. Ale ráno ho musíte zase přivést. Má nabitý celý den. A taky zítřek. Kdyby něco vyvedl, nebo tak, dejte nám vědět a my ho už potrestáme.“ Usmál se a otočil se k telefonu. „Přiveďte mi Billa!“ Rozkázal a vyčkával. Asi za pět minut se rozrazily dveře a v nich ten stejný chlápek, co ho k němu vedl, tahajíc křičícího Billa za vlasy. Pustil ho přesně před Tomovy nohy, před které také dopadl na kolena. Tak, tak se držel. Už ani neměl sílu se zvednout. Tom se k němu okamžitě sehnul a vzal ho do náruče. Okamžitě s ním odcházel. Ještě si i stačil všimnout divných pohledů a pak už hurá domů.
„Chci Billa domů. Na noc.“
„Vy jste ho zkrotil? Vy jste to dokázal!“
„No… jo?“
„Samozřejmě. Ale ráno ho musíte zase přivést. Má nabitý celý den. A taky zítřek. Kdyby něco vyvedl, nebo tak, dejte nám vědět a my ho už potrestáme.“ Usmál se a otočil se k telefonu. „Přiveďte mi Billa!“ Rozkázal a vyčkával. Asi za pět minut se rozrazily dveře a v nich ten stejný chlápek, co ho k němu vedl, tahajíc křičícího Billa za vlasy. Pustil ho přesně před Tomovy nohy, před které také dopadl na kolena. Tak, tak se držel. Už ani neměl sílu se zvednout. Tom se k němu okamžitě sehnul a vzal ho do náruče. Okamžitě s ním odcházel. Ještě si i stačil všimnout divných pohledů a pak už hurá domů.
„Jedl jsi něco?“
„Naposledy… včera… asi.“
„Včera? Asi?“
„Jo.“
„To ale musíš jíst!“ zděsil se a zabočil na parkoviště místní restaurace.
„Naposledy… včera… asi.“
„Včera? Asi?“
„Jo.“
„To ale musíš jíst!“ zděsil se a zabočil na parkoviště místní restaurace.
„Dej si, co chceš.“ Promluvil Tom, když seděli u stolu.
„A-Ale…“
„Bille…“
„Já nevím.“
„Co nevíš?“
„Nic…“ Nechtělo se mu mluvit.
„Tak já objednám, jo?“
„Hm…“ zabručel.
„A-Ale…“
„Bille…“
„Já nevím.“
„Co nevíš?“
„Nic…“ Nechtělo se mu mluvit.
„Tak já objednám, jo?“
„Hm…“ zabručel.
Tom vstal, šel k obsluze objednat vybrané jídlo i pití, a okamžitě se vracel.
„Bille, já se vážně omlouvám, že jsem tě tam nechal.“
„To je v pohodě.“
„Ne, není.“
„Vrátíš mě tam?“ zeptal se se strachem.
„Blázníš?“ vykulil oči.
„Ne…“
„Jasně, že ne… A co myslel tím potrestat?
„Ukážu ti to… potom.“
„Dobře…“ Přinesli jim jídlo, respektive šunkovou pizzu s redbullem a oni se do toho okamžitě pustili.
„Páni. Jak dlouho jsem tohle nejedl…“ olizoval se hnědovlásek.
„Chyběl jsi mi, víš to?“
„Ty mně víc.“
„Hledali jsme tě.“
„Vážně?“
„Jo. Všichni. Ale nenašli jsme tě.“
„Děkuju.“
„Ale vždyť jsme tě nenašli…“
„Ale našel jsi mě teď.“
„Měl jsem tam jít dřív…“
„Já už nemůžu.“ Chytil se za břicho po třetím kousku, ignorujíc Tomovu poznámku.
„Tak pojď.“
„Ne, dojez to.“
„Já už nemám hlad.“ Vstali, Tom zaplatil a vydali se domů.
„To je v pohodě.“
„Ne, není.“
„Vrátíš mě tam?“ zeptal se se strachem.
„Blázníš?“ vykulil oči.
„Ne…“
„Jasně, že ne… A co myslel tím potrestat?
„Ukážu ti to… potom.“
„Dobře…“ Přinesli jim jídlo, respektive šunkovou pizzu s redbullem a oni se do toho okamžitě pustili.
„Páni. Jak dlouho jsem tohle nejedl…“ olizoval se hnědovlásek.
„Chyběl jsi mi, víš to?“
„Ty mně víc.“
„Hledali jsme tě.“
„Vážně?“
„Jo. Všichni. Ale nenašli jsme tě.“
„Děkuju.“
„Ale vždyť jsme tě nenašli…“
„Ale našel jsi mě teď.“
„Měl jsem tam jít dřív…“
„Já už nemůžu.“ Chytil se za břicho po třetím kousku, ignorujíc Tomovu poznámku.
„Tak pojď.“
„Ne, dojez to.“
„Já už nemám hlad.“ Vstali, Tom zaplatil a vydali se domů.
„Vítej zpátky.“ Usmál se Tom.
Bill se pomalým krokem rozešel do svého pokoje. Teda, do koupelny. Zamkl se a začal hledat černou barvu na vlasy.
„Bille! Bille!“ Bouchal Tom na dveře.
„Jsem v pohodě.“
„OK, ale neproveď si něco, ano?“
„Jo.“
„Kdyby něco, jsem u sebe!“
„Jasně!“ Konečně našel to, co chtěl. Nebylo to poprvé, co si barvil vlasy, takže to měl celkem rychle. Vlasy si poté vyfoukal, nalíčil se, pohledal čisté oblečení a spokojeně vykračoval do Tomova pokoje. Bez zaklepání otevřel dveře a postavil se před Toma.
Bill se pomalým krokem rozešel do svého pokoje. Teda, do koupelny. Zamkl se a začal hledat černou barvu na vlasy.
„Bille! Bille!“ Bouchal Tom na dveře.
„Jsem v pohodě.“
„OK, ale neproveď si něco, ano?“
„Jo.“
„Kdyby něco, jsem u sebe!“
„Jasně!“ Konečně našel to, co chtěl. Nebylo to poprvé, co si barvil vlasy, takže to měl celkem rychle. Vlasy si poté vyfoukal, nalíčil se, pohledal čisté oblečení a spokojeně vykračoval do Tomova pokoje. Bez zaklepání otevřel dveře a postavil se před Toma.
„Konečně jsem to já.“ Usmál se.
„Vidím.“ Stáhl si ho k sobě Tom na klín.
„Pamatuješ si, jak to bylo před tím?“
„Do detailů.“ Usmál se a políbil ho.
„Pořád tě miluju.“
„Já tebe taky. Hele, tak jaké byly ty tresty?“
„Vážně to chceš vidět?“
„Jo. Jsem připravený.“
„Tak dobře…“ povzdechl si a sundal si tričko.
„Ježiši!“ Přikryl si rukou pusu. „Čím..“
„Bičem…“
„Pane Bože, Bille…“ Objal jej, „Už se ti nikdy nic nestane.“
„Já ti věřím.“
„Pojď… Nebo tu zůstaň a lehni si na břicho.“ Řekl a šel pro mastičku na zahojení. Bill si mezitím lehl a ani se nehnul.
„Jsem tu.“ Usmál se Tom a v ruce nesl už zmiňovanou mastičku, kterou si pak dal na ruce a jemně mu začínal mazat ty krvavé šrámy.
„Bille, tak mě napadlo. Co kdybychom se odstěhovali?“
„Kam?“
„Třeba do Hamburgu…“
„Proč?“
„Aby se ti už nic nestalo a nic ti nepřipomínalo ten rok…“
„Tak jo… a Tome?“
„Ano?“
„Kde je máma s Gordonem?“
„V Berlíně. Pracují tam a bydlí.“
„A to tě tu nechali samotného?“
„Je mi osmnáct…“
„Já vím.“
„Tak co kdybychom se mrkli na netu na nějaký ten domeček či byt?“
„Fajn. Tak jdeme.“ Tom ho přestal mazat a zapnul svůj laptop. Bill si tričko neoblékl, čekal, až mu mastička zaschne.
Začínají nový život. Společně. Už je nikdy nic a nikdo nerozdělí. Bill si bude muset zvyknout na všední život, nebát se lidí a Tom mu jistě pomůže zapomenout….
Tak, tohle byla moje další jednodílka. Doufám, že se Vám líbila, protože jsem ji psala ani ne před měsícem, takže je celkem nová. Děkuju za všechny komentáře (pokud nějaké budou xD)!
Kiki
autor: Kiki
betaread: Janule
jů….ten začátek mě vzal…je to povedený *roztává* moc rostomilý
Krásná povídka..moc se mi líbila x))
teda…úžasný nápad! chudák Bill, to je neuvěřitelný! ještě, že mu Tom nakonec uvěřil!
hezonký…jen by mě zajímalo jak ho naučil zapomenout 😀 mohla bys udělat 2 řadu jenom jednu aby měli přehled jak sou na tom 🙂 jinak moc krásný 🙂
Kdyby to měla být moje povídka, tohle by byla kostra, kterou bych si načmárala někam do zápisníku a podle ní bych později udělala regulérní vícedílnou povídku. Nápad je výborný, ale bohužel jsem z tvých slov necítila žádné emoce…
hezká povídka ;)..(kde furt bereš ty nápady?:D)
MOc hezký. =) Ale tak nějak se mi to nepozdává jako jednorázovka. =D Ten konec přímo volá po pokračování. No ne? xD
Ikdyž Kiki musím říct že mi ten název připomíná moji vícedílovku, Prachy, únos a láska..
Únos, bordel a láska
Prachy, únos a láska
Docela podobné x)
Tohle by si rozhodně zasloužilo pokračování!!!
pěkné….x)
[8]: jejky… tak to se omlouvám. Vůbec jsem si na tu povídku nevzpoměla *červená se* a o to jsem jí četla. Já totiž něvěděla, jak tu povídku nazvat….
[11]: Když ten název není stejný, tak se není o čem bavit… 😀 Povídka se mi líbila, sice nebyla zrovna emocionální, ale máš fakt dobré nápady a to obdivuju… 🙂 Druhá řada by se mi líbila…
[11]: mě to však Kiki nevadí xD Jak řekla Lofi..když to není stejný tak se není o čem bavit xD je to dobrej název a pro tvoji povídku se skvěle hodí takže se nemusíš červenat xD Ještě jednou musím říct že se ti povídka opravdu povedla x))
Dobře holky, ukecaly jste mě. Píšu pokráčko xD
[14]: Júúú jsi zlatáá! xD
No, doufám, že se Vám bude líbit, protože místo toho bych se měla učit přírodopis a chemii xD
hezký to chce potlesk mě se takový sny že by to byli i nejčtenejší povídky ale jako možná že by vás to i bavilo klidně mi řekněte já vám nejaký z mých snu napíšu a pošluxD a jako neco podobnýho se mi i zdálo ale Tom si ho neodvedxD
Nápad výborný, ale zpracování poněkud pokulhává… je vidět, že ještě nejsi moc rozepsaná, ale to se určitě časem zlepší 🙂 Promiň, nemůžu si pomoct, ale jednu technickou poznámku: zkusila sis někdy na rozervanou kůži namazat mast?! O_o ok, jsem detailista, promiň 😀
[18]: No, to nezkoušela, 😀 ale on tam má jako že strupy…NN v pohodě 🙂 To měla být jednodílka, ale holky mě ukecaly. Talže proto je ten první díl na rychlo.
je to skveli pribeh..
Moc nereálný. Bill se chová až příliš normálně na rok strávený v bordelu.
Vypada to zajímavě.