Advent 3.

autor: Lorett & Sajü

Odteď můj!

Bill

Tak rád bych si prohnul a protáhnul zkřehlé tělo. Všechno mě bolí od neustálého a hlavně nuceného rovného držení těla. Proč mě nenechal jen tak stát? Teď, když mi přivázal ruce, nohy, a dokonce i pas k tyčce, která je součást podstavce, tudíž mě tak nutí stát rovně jako svíčku, mě bolí celé tělo. Nemohu si večer sednout volně k oknu a pozorovat zasněžené ulice a šťastně se procházející lidi. A i když jsem součástí davu všech hraček tady, skutečnost je poněkud jiná, neboť k nikomu z nich nepatřím – jsem sám. Ani k těm překrásným panenkám, přestože jsem jeden z nich.

Celá noc byla tak neskutečně dlouhá. Každé pohnutí mého těla, byť to bylo jen pouhé mrknutí víčka a náhlé zatřepotání řas, bylo dosti bolestivé. Je zvláštní, že necítím nic, kromě bolesti. Necítím žár ani chlad, slzy mi z očí netečou, nevím, co to je ta chuť nebo mít hlad či žízeň. Nikdy jsem nepocítil žádný cit k ničemu. Možná jen pouhou náklonnost a touhu a zase tu bolest na srdci. Počítá se to jako pocit?

Prozkoumám všechny zákoutí tohohle oddělení. Tělo mám jako kus ledu, nemůžu se vůbec pohnout. Nejspíš jsem zatrnul. Takové proudy lidí se tudy procházejí a vybírají si dárečky. Kolik panenek už tady dneska není… Je sobotní noc, ulice už začínají potemňovat. Jelikož je zítra první adventní neděle, začíná ta pravá vánoční nálada, a tudíž se celým světem už jistojistě a potvrzeně roznese přílivová vlna s vánoční náladou a akustikou. Lidé už začínají propukat vánočnímu, nakupovacímu šílenství, není proto divu, že se za den vyprodalo už několik velkých, porcelánových panenek. Nespočetně moc tváří jsem již směl zahlédnout. Mnoho blýskavých očí, a ač byly sebekrásnější, žádné nepatřily jemu. Povzdychnu si a sklopím pohled k zemi, nemám náladu, aby si mě pohrdavě prohlížela partička kluků, jež si myslí, jak nejsou velcí a jací to jsou borci. Vzpomenu si na jeho zvláštní pohled a jiskru v jeho zlatavě medových očích, jež byly tak nádherné! Po zbytek svého bytí na toho chlapce budu vzpomínat. Budu pouze přežívat a ta půlka mého srdcem, kterou v sobě mám, bude bušit pouze pro něj…

Bojím se, že skončím někde vyhozený, rozbitý, na kousíčky roztříštěný a hlavně nechtěný a opuštěný někde na prohnilé skládce. Že děti budou mít radost z toho, když mi pošlapou a rozbijí obličej, nebo když mi vytrhají všechny vlasy z hlavy.

Bázlivě se otřesu, až spolu s podstavcem začnu padat na stranu. Upadnu na bok a nikoho z kolemjdoucích nenapadne upravit mě. Zůstanu tak ležet na regálu, kousek ode mě další namyšlená panenka, a jediné, co mám, je pouze vzpomínka na něj…

Tom

Nemohl jsem doma zůstat. Babička pořád pletla všechny šatičky pro své porcelánové lásky, které tak zbožňuje, a mně už všechno lezlo na mozek. Měl jsem mít sice zkoušku, domluvili jsme se na dnešek, ale nějak na to nemám náladu, a proto jsem se jim omluvil. Vzal jsem Scottyho a vydal se do města, pročistit si hlavu. Chci být chvíli sám, doufám, že mě tady nikdo neuvidí. Zítra začíná Advent a já nemám potuchy, co mám začít shánět za dárky. Nikdy jsem si s tímhle hlavu nelámal, ale postupem času, asi opravdu stárnu, je mi blbé kupovat nějaké nepodstatné dárky. Myslím, že ty dárky by měly zahřát u srdce, měly by potěšit a nezáleží na tom, kolik stojí. Horší je však s realizováním tohohle rozmaru. A taky chci být opravdu sám. Ulice už osvětlují pouliční lampy, hodně brzo se stmívá, a všude je moc lidí. Obchůdky, kavárničky a restaurace pukají ve švech, zásluhu na tom jistě mají začínající vánoční veletrhy a proudy turistů. Pohladím Scottyho a zahledím se na jeho černou, hladkou srst. Je jemná a temná, to ano, leč včera jsem uviděl věc, které měla vlasy snad i černější, jak ebenové dřevo. Připomínaly noční oblohu. Měl tak bílou a jistě ledovou pleť jako sníh. A rty rudé jako krev… i když… to jsem přehnal, viď, Scotty. On nevypadal jako Sněhurka z pohádky. Jeho rty byly tak krásně vykrojené a plné, kdyby nebyly tvrdé jako kámen a on nebyl panenka, jistě by byly měkoučké jako polštářek. A byly tak roztomile narůžovělé! Přerývavě si povzdychnu a zastavím se, když se přiblížím k té magické budově. Prohledal jsem už tolik výloh a obchůdků, jenže nikdy jsem nenašel nic lepšího, než jsem to, co jsem viděl včera. Doufám, že mi ho nikdo nevykoupil… Strašně moc by mě to mrzelo, protože jsem ještě nikde neviděl žádnou panenku takovou, jako je ON. Tak strašně krásnou… Babičce by se určitě moc líbil…

Uvážu Scottyho o sloup, je zvyklý a poslušný, sedne si a koulí očima po točících se kuřátkách v pojízdném stánku naproti. Uculím se.

„Když budeš hodný, možná ti pak za to něco dám, hm?!“ pohladím jej ještě po uchu a vejdu do obrovského hračkářství. Včera jsme se tady tak vyblbli. Protočím nad tím oči a suverénně si to jdu do oddělení s panenkama a plyšákama. Je tu tolik lidí a hrajících si dětí, čtu v nich, jako v otevřené knize. Cítí se tu jako v ráji. Tolik nejrůznějších hraček, od klasiky až po nejmodernější novinky na trhu. Pro rodiče je to jistě taky tak trochu pálka, když se kouknu na cenu u jedné barbie, nebo u obrovského modrého slonečka, okolo kterého teď procházím.

Rozhlédnu se, zmate mě několik věcí. Uvědomím si, že se tu hračky od včerejška poměrně prostřídaly a jsou tu teď jiné kousky. Polije mě vlna horka, srdce se rozbuší, ruce rozklepou… co když tu už není? Je mi jasné, že tak originální kousek bude jistě žádaný… Rozeběhnu se až k oknu, posledních pár kroků se klepu jako ratlík. Nevím proč, ale chci ho znovu vidět, možná mi ruplo v hlavě, nebo začínám být jako babička, když tak toužím po té panence. Všude okolo se na mě usmívají dokonalé porcelánové slečny, které nemají žádnou chybu, přesto jsou tak chladné… namyšlené. Vzpomenu si na Brumlovo slovo a zasměju se. Těkám očima po všemožných místech a hledám jej. Panebože… kde je??

Rozhlížím se snad všude, ale mezi tou změtí panenek ho prostě nevidím. Co když si ho někdo koupil? Každý musel vnímat tu jedinečnost, originalitu a nádhernost. On totiž nádherný byl. Musel si ho každý všimnout. Jak dlouho tu přeci jen mohl být? Tak dva dny? Nedivím se, že ho někdo koupil. Ani si to neuvědomuju, ale moje ruce se tlačí v pěst. Tiše si povzdychnu, když v tom můj pohled upoutá spadlá panenka. Rozbuší se mi srdce a rychle se mi začne nadzvedávat hrudník, když do rukou chytím JEHO. Je nádherný. Tolik krásný, jako včera. Jeho tvář je mnohem bělejší, než těch ostatních panenek. Jeho tváře nemají ten příšerný nádech meruňkové nebo červené. Pohladím ho po vlasech a sundám mu gumičky. Jistě ho to musí tlačit. Zavrtím nad sebou hlavou. Panenky přeci nežijí!
„Chcete s něčím poradit?“ osloví mě menší paní a mile se na mě usměje. Jen zavrtím hlavou.
„Už jsem si vybral,“ úsměv jí opětuju a obejdu jí, abych se rozešel k pokladně.
„Máme tu na výběr lepší sortiment. Určitě byste si vybral. Pro koho ta panenka bude?“ zeptá se a já přetočím oči. Nesnáším tak vlezlý lidi. Co jim je sakra do toho, co a pro koho kupuju? Určitě by jim bylo příjemný, kdybych k nim chodil a ptal se jich na totéž. Naprosto stupidní. „Máme tu různé panenky a i větší velikosti,“ vezme do ruky nějakou blonďatou, namyšlenou panenku a načechrá jí šaty. Podívá se na ní a pak na mě. „Isabelle, velice žádané zboží…“ pousměje se a natáhne ke mně ruku i s panenkou.
„Omlouvám se, ale já už si vybral, naschle!“ vytáhnu ze zadní kapsy peněženku a postavím se do fronty. Neustále si musím prohlížet tu nádheru. On je vážně nádherný.

Bill

Nemůžu tomu uvěřit, nechci tomu uvěřit. Dotýká se mě. Zbavil mě gumiček, které nepříjemně svazovaly mé končetiny, a já se cítím být volný. Snažím se tisknout k jeho dlaním, abych se o ně mohl otírat, lísat se k nim. Chtěl bych vědět, jak jsou teplé. Jestli moc nebo jsou spíše zmrzlé. Přivřu pomalu víčka, dávám si ale pozor, aby si toho nevšiml. Nesmí si toho všimnout. Svým pohledem pořád přejíždím po jeho naprosto bezchybné tváři. Je krásný. Viděl jsem za celou dobu, co jsem tam stál, na tom hloupém bílém regálu, tolik tváří. Ať už dětských nebo dospělých, ale tenhle člověk je ten nejkrásnější. A vím jeho jméno. TOM! Nikdy jsem takové jméno neslyšel. Je tak pěkné. Líbí se mi, ale na něm se mi líbí vše. Od těch zvláštních copánků, až po jeho jméno. Tak pěkně to zní. Tom. Chtěl bych si ho říct nahlas, ale nemůžu, protože jsou kolem lidé, a on mě drží ve svém náručí. Postoupí o pár kroků k pokladně, a najednou si mě od něj někdo vezme. Natočí mi hlavu směrem k němu a zadívám se mu do očí, stejně tak se on zadívá do těch mých. Moje tváře musely určitě zčervenat. Je zvláštní se na něj tak dívat. Mám chuť k němu vztáhnout ruce, aby si mě zase vzal do rukou, ale ani to nemůžu. Strčí mě do krabice, s velkým otvorem, abych byl v ní vidět. Bříškem prstu mi přejíždí po tvářích, než mě dá do barevné tašky, vezme do rukou a rozejde se z obchodu. Zachránil jsi mě, Tom.

Tom

„Babi?“ křiknu z předsíně a tašku s krabicí, v níž je ON, se snažím zamaskovat svojí bundou, kterou jsem si zrovna stáhnul. Usměju se, když si všimnu bílé obálky. Babička není doma. Vždycky byla moc pečlivá a snažila se dělat věci tak, aby byly viditelné. Kdykoli odejde z domu, byť jen na pět minut, napíše vzkaz, který dá do úhledné bílé obálky, kterou položí na stolek, kam se odkládají klíče. Vždy musí mít vše perfektní a já jí mám za to neuvěřitelně rád. Rychle vytáhnu lístek, na kterém stojí její oblíbená věta – Jsem u Agathy, v ledničce je oběd, najez se! Babička. Jak typické, pro ni. Vyběhnu schody, položím tašku na postel a zmizím v koupelně, abych se mohl umýt. Proč jsem měl takový divný pocit z té prodavačky? Chovala se tak, jako by říkala, že je ON příšerně špatný výběr. Může to mít dvě varianty. Buď je tak úžasný, že si ho tam chtějí nechat, nebo mi chtěla prostě podstrčit panenky, kterých má babička neuvěřitelné množství. Stáhnu si z nohou kalhoty promoklé od sněhových vloček a cákanců vody, když jsem běžel přes břečky na silnicích. Otráveně se na sebe podívám do zrcadla. Nemám rád zimu, jako takovou. Vadí mi, že je chladno, vadí mi, že kdykoli vyjdu ven, ať už jen před barák, moje věci jsou okamžitě mokré. Letos sněží víc jak kdy jindy. Nezažil jsem, aby někdy tak krásně sněžilo, ale sníh mi nevadí. Přetáhnu si přes hlavu i tričko, které pohodím na okraj vany, vedle kalhot, a rychle si umyju ruce, obličej a nastříkám se vůní, je to můj zlozvyk. Kdykoli si stoupnu do koupelny, musím si dát další dávku vůně. Lehce se usměju. Jsem tak rád, že jsem ho babičce koupil. Bude z něj mít radost, i když, pro jeho krásu bych si ho nechal pro sebe. Je to škoda, že hračky nejsou živé. Že neožívají. Že nemůžou cítit to, co cítíme my. To, co cítím já, když se na něj podívám. Nevěřícně nad sebou zavrtím hlavou. Ksakru, co to se mnou provedla jedna panenka?

Projdu chodbou do pokoje, otevřu dveře a znovu houknu na babičku, jestli už se nevrátila a zalezu zpátky do pokoje, když je všude kolem ticho. Sednu si na postel vedle tašky a vytáhnu z ní krabici. Jeho tváře jsou zvláštně začervenalé, když se mu dívám do očí. Vytáhnu tu křehkou nádheru z krabice a prsty něžně obkroužím jeho rysy obličeje. Je opravdu tak nádherný. Je to až neuvěřitelné. Musela to být dřina, vyrobit ho. Každá panenka je stejná, ale on je opravdu… jedinečný. Prsty ho chci znovu pohladit i po černých vlasech, které má zplihlé do obličeje, ale v kapse se mi rozezvoní telefon a já ho musím odložit. Jak nerad.

„Nazdar, Tome, nemáš dneska náladu? Trochu si s kamarádama povyrazit.“

„Ehm… a víš, že ani ne?!“ zachraptím do telefonu.

„Ale no tak, nebuď přece máčka!!! Přece se nebudeš s bábi dívat na ty ujeté romantické seriály, které do nudných a stereotypních životů občanů naší vlasti, kteří právě procházejí do druhé mízy, vnáší pravidelnou dávku emocí… a luštit přitom křížovky. To mi nechceš namluvit, že ne?!!“ strachuje se Andreas.

Mlčím.

„No tak, Thomasi! Mě neodradíš, to víš! Za čtvrt hodiny zvoním u tebe na zvonek, dohodnuto…- – -“ Typický Andy. Zbytečně se mě nikdy neptá na to, jestli chci, nebo nechci jít. Vždycky pro jistotu zavolá a ubezpečí se, kde jsem, a pak pro mě nemilosrdně přijde. Častokrát zvoní jako exekutor, tudíž jsem vždycky nucený mu jít otevřít. Protočím na tím oči a odhodím mobil na postel. Ještě naposledy lehce přejedu prsty po chladné a hladké tváři panenky a se sebezapřením ho strčím opět do té krabice. Nebudu ho žádnými umělohmotnými provázky zavazovat ruce ani nohy, to teda ne, nejsem přeci nějaký sadista, abych takhle týral hračky.

Volnými kroky přijdu ke skříni, abych si vzápětí na sebe hodil další kousky z mého oblíbeného oblečení. Babička tomu říká pytle, ale mně se to líbí. Patří to ke mně a s tím už asi nikdo nic nezmůže. Nasadím na sebe huňatou mikinu. Seběhnu po dvou schody a jdu si pro něco do kuchyně. Pořád musím něco jíst, nemůžu za to, vždycky jsem měl poměrně apetit, ale nikdy mi to nikdo nevěřil, protože ať toho sním kolik chci, jsem pořád stejný. Co se musím namakat v posilce a všude jinde, abych měl alespoň nějakou korbu těla a nevypadal jak slečinka. Tolik potu jsem tam už vypotil, abych měl aspoň nějaký svaly a po překonání mého odporu ke cvičení mi to přineslo kýžené ovoce.

Babička sice psala, že mám oběd v ledničce, ale on už je jaksi čas večeře, takže by mi to mohlo dobře posloužit. Vytáhnu si z ledničky připravený pokrm, šoupnu to do mikrovlny na dvě minuty a za chvíli už se můžu spokojeně ládovat. Super. Mám to v sobě raz dva. Špinavé nádobí hodím do myčky, a když procházím okolo stolu, všimnu si na něm pečlivě nachystaného adventního věnce. Jo, zítra je první adventní neděle, čas Vánoc se sem opravdu rychle dere. Jak je možné, že je tahleta doba tak strašně zvláštní a emotivní? Proč jsou Vánoce tak magické? Pokrčím nad tím rameny a nakouknu do obýváku, kde má babička postupně rozestavěné všechny její skvosty. A když si je na chvíli prohlížím, musím uznat, že jsem vybral snad to nejlepší, co existuje. Té křehké porcelánové panence, kterou mám v pokoji, se žádná z nich nevyrovná. Pořád na ni myslím a často si i připadám jak malý kluk, který je šťastný z nově obdržené hračky, po které toužil celý rok, a na Vánoce ji konečně dostal, s tím rozdílem, že já tu hračku někomu daruju. Co mě však udivuje mnohem víc je to, že i přes můj nevděk ke všem hračkám, bych si zrovna jeho s radostí nechal.

Byl bych ale pěkný magor. Zaženu tuhle myšlenku zpět. Mít v pokoji vystavenou porcelánovou panenku, všem bych byl akorát pro smích. Ne. To není můj styl. Popádí k babičce, chlapeček. A je to vyřešený. Teď si půjdu s nějakou holkou pěkně užít a zítra budu dospávat ztracené hodiny, popřípadě léčit se z kocoviny. Tak.