autor: B-kay
Milování u vodopádu
„Když jsem tady byl naposled, byl jsem ještě dítě,“ stáli jsme u malého jezírka, na jehož hladině se odráželo zářivé slunce. I když nebylo příliš teplo, slunce lehkému větru dodávalo zvláštně příjemnou atmosféru. Kolem nás se procházelo několik lidí, všichni se drželi za ruce a obdivovali okolní krásu. Dokonce i já sám jsem si připadal jako v pohádce. Líbilo se mi tam úplně všechno. Připadal jsem si jako malý kluk. Jako by mi bylo pořád sedm let a bratranec mi nakonec dovolil z toho auta vystoupit. Přesně takhle jsem se cítil. Hope se držela neustále při nás. Ani byste nevěřili, jak úžasný pejsek z ní pomalu rostl. Měnila se úplně stejně jako já. Každým dnem pomalu víc a víc překonávala svůj strach z lidí.
Pohledem jsem opět utkvěl na Billovi, který se šťastně díval na zářivou vodní hladinu a pevně tiskl mou zdravou ruku. Černé vlasy mu povlávaly v lehkém vánku. Byl nádherný.
„Uklouzl jsem a skončil jsem ve vodě. Od té doby z ní mám strach,“ stiskl mou ruku ještě pevněji.
Byl jsem si jist, že mu myslí proletěla ta samá vzpomínka jako mně. Vzpomínka, na kterou jsem chtěl co nejdříve zapomenout. Doteď jsem nad tím nechtěl přemýšlet, ale až tady a teď jsem si uvědomil, že jsem jej už tehdy moc miloval. Utíkal jsem jak blázen, když jej tehdy Andreas hodil do vody a on se vůbec nevynořoval. Myšlenka na to, že mi mohl umřít v náručí, mi způsobovala husí kůži po celém těle.
Bill se na mě otočil a zadíval se mi hluboce do očí. Díky hloubce jeho očí mé srdce tlouklo dvojnásobně rychleji.
„Můžu tě obejmout? Slibuju, že budu opatrný,“ ještě pořád jsem nemohl uvěřit, s jakou něhou o mně mluvil. Jako bych byl křehkou panenkou z porcelánu. Na tu otázku se mě však vůbec nemusel ptát. I kdybych byl polámaný úplně celý, jeho objetí by bylo pokaždé tím jediným, co bych chtěl cítit. Místo, kde jsem se tolikrát ukrýval…
Vím, že se bál, aby mi neublížil ještě víc, ale pro tuto chvíli šla všechna bolest bokem. Nehledíc na zlomenou ruku, jsem jej k sobě pevně přivinul, a opět, jako už snad tisíckrát, jsem se ukryl v jeho objetí. Jako bych náhle přestal vnímat okolní svět. Dokázal jsem vnímat jenom jediné. Jeho nádhernou vůni a klidný tlukot srdce. Cítil jsem, jak mě jemně hladí po zádech a láskyplně líbá do vlasů.
Bylo to naše první objetí od chvíle, co mě bratranec zmlátil.
„Miluju tě,“ zašeptal přímo plačtivě. „Každým dnem víc a víc,“ nevědomky jsem se k němu přitulil ještě víc.
„Já tebe taky,“ odpověděl jsem nesmělým hlasem, vzápětí jsem se však od něj musel odsunout, protože právě tehdy vyšla z nedalekého obchůdku Simone i s Tilí, která si v drobných dlaních nesla několik lízátek. Simone ji pečlivě držela za ruku a Tilí dělala opatrné krůčky. Opravdu jí to šlo…
Simone pomalu mířila ke klukům, už zdálky si však všimla zamilovaného přitulení a pohledů plných lásky. Až tady si konečně uvědomila, že to mezi nima zřejmě nebyl jenom obyčejný flirt. Kdykoliv se na jednoho z nich zadívala, díval se na toho druhého.
„Tak Tilí, podívej, už jenom kousíček,“ povzbuzovala ji, a když konečně došli až ke klukům, vzala ji do náruče a otevřela jí jedno lízátko.
„Máte hlad? Nepotřebujete něco?“ oba láskyplně pohladila po tváři a mile se na ně usmála. „Nemám hlad, ale děkuju,“ usmál se na ni Tom, naklonil se k ní blíž a pohladil malou Tilí po vlasech.
„Já taky ne. Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, mami, jestli bych nemohl Tomovi ukázat jedno místo. Je to jenom kousek odtud, za chvilku bychom byli zpátky,“ Bill hned věděl, čím si svou maminku získat. Hodil na ni psí pohled a Simone nedokázala odolat. Krom toho jaksi tušila, že by chtěli být spolu sami.
Věděla, že nedělá správnou věc, ale nemohla si pomoct. I když si vždycky přála, aby si Bill našel skvělou nevěstu, a ona měla kopu vnoučat, chvíle, kdy spolu líbajíc se tancovali, ji přesvědčila, že se mají zřejmě skutečně rádi. A krom toho, Toma si skutečně zamilovala a vážila si jej za to, kolik lásky a něhy dokázal dát jejímu synovi.
Ještě jednou prolétla tváře obou, zavrtala se do jejich nevinných zamilovaných pohledů a nakonec přikývla.
„Ale dávejte na sebe pozor, ano? Nechci, abyste šli moc daleko,“ oba poslušně kývli. „Je to jenom kousek. Sám bych Tomovi nedovolil jít daleko. Za chvilku jsme tady, ano?“ usmál se a zadíval se na Toma, který se cítil jako malé dítě, o kterého se všichni bojí. Ale byl to moc příjemný pocit…
„Ještě vydrž. Ještě kousek,“ Bill Toma pomalu vedl k místečku, které mu chtěl ukázat. Neustále jej však podepíral. Od chvíle, co se to Tomovi stalo, mu přišel ještě křehčí a zranitelnější, a bál se, že by přílišná chůze mohla jeho bolavé nohy unavit. Tom měl poslušně zavřené oči, nechal se Billem vézt a těšil se jako malý kluk na překvapení, které mu chtěl Bill ukázat. Naslouchal jenom jeho slovům a okolnímu šumu přírody. Cítil se opravdu hezky. Ať už mu chtěl Bill ukázat cokoliv, věděl, že to bude určitě nádherné místo. V hrudi mu mocně bilo srdce a on se nemohl dočkat chvíle, kterou si budou moct užít společně po tak dlouhém odloučení.
„Jsme tady. Můžeš otevřít oči,“ na rtech mu přistál měkký polibek. Ještě jednou se zhluboka nadechl, zaposlouchal se do silného zurčení vody, a až poté se odhodlal otevřít oči. Nejdřív si myslel, že se mu to všechno jenom zdá. Před nima se rozprostíral menší, uměle vytvořený vodopád, ale pro něj se stal téměř okamžitě skutečným.
„Je to nádhera,“ opatrně popošel blíž a zadíval se na silný proud tekoucí vody, která dopadala na menší skály a vytvářela tím menší jezero. Zavřel oči, vzápětí je však znovu otevřel. Jako by tomu všemu nemohl uvěřit. Přišlo mu to všechno až příliš krásné. Bylo to malinko odlehlejší místo. Dál od všech těch obchůdků, dětských hřišť, nebo promenád na procházení, jež se nacházely hned na začátku parku. Nejkrásnější na tom všem bylo, že tam zůstali sami dva.
„Nevím, co mám říct,“ přistihl se, že jej v očích štípou slzy, ale plakat nedokázal. Byl až příliš šťastný. Bill se na něj nádherně usmíval.
„Jsem moc rád, že se ti tady líbí,“ zadívali se na sebe, vzápětí však oba plaše sklopili pohled. Chvíle, kdy spolu byli naposled, byla už celkem dávno, a oni oba znejistěli. Od té doby se toho stalo tolik, že jim to přišlo jako celá věčnost, co spolu byli naposled sami. Přesto se této chvíle nemohli dočkat.
„Chodí sem hodně málo lidí. Většinou vůbec nikdo, protože jim ten vodopád nahání strach. Nejsou na to zvyklí,“ Bill promluvil jako první.
„Ty z něj strach nemáš?“ Tom jej vzal nesměle za ruku a zadíval se na tu krásu před sebou. „Jsem přeci s tebou. Když jsi u mě, nebojím se ničeho,“ naklonil se k němu a dlouze jej políbil.
„Já tomu ale nerozumím. Nejsem silný, ani odvážný, většinou chráníš ty mě,“ sklonil tvář, kterou mu Bill vzápětí konečky prstů pohladil a zvedl do úrovně té své.
„Ty nemusíš být silný, dokonce ani odvážný. Vyvoláváš ve mně takové pocity, díky kterým vím, že se nemusím ničeho bát. Cítím se s tebou v bezpečí,“ láskyplně jej pusinkoval po tváři, na které zůstaly už jenom namodralé fleky po modřinách, několik menších ran na rtech a monokl pod okem. Jinak se pomalu stávala opět bezchybnou.
„Je to zvláštní,“ Tom se na něj posmutněle usmál. „Nikdy jsem neznal pocit bezpečí a poznal jsem jej tehdy, když mě jedna neskutečná osoba, málem přejela autem,“ neudržel se, musel se usmát.
„Já si tě nevšiml. Šel jsi mi rovnou pod kola,“ společně vzpomínali na moment, kdy se poprvé potkali, na tváři obou se zračil něžný úsměv.
„Možná to tak mělo být,“ Tom zavřel oči a nosem se otřel o ten Billův. Zhluboka se nadechl jeho vůně a opět se zaposlouchal do zurčení tekoucí vody. Bylo mu opravdu krásně.
„Za chvilku budeš úplně v pořádku a všechno bude tak jako dřív,“ Bill opatrně omotal své ruce kolem Tomova krku, pořád se však usmíval.
Dlouhé vlasy mu nyní spadaly do tváře, jak se změnil směr větru.
„Myslím, že ne,“ Tom jej jednou rukou chytil kolem boků a druhou se zadíval do jeho upřímných očí. „Teď si tě vážím ještě víc než předtím. Za to všechno, co jsi pro mě udělal, ti nikdy nebudu moct dostatečně poděkovat. Staral ses o mě, dokonce se o mě ještě pořád staráš. Byl jsi prvním člověkem, kterému na mně záleželo, a já byl hloupý, že jsem chtěl od tebe odejít v naději, že ti tím zachráním život,“ smutně si opřel hlavu o Billovo rameno, nechal se šimrat jeho vlasy. Vnímal, jak jej Bill pomalounku hladil po zádech.
„Ty jsi můj život,“ Bill přímo naléhavě opřel své čelo o to Tomovo. „Nemusíš mi za nic děkovat. To já bych měl děkovat nebesům, že jsi to přežil,“ zapnul si mikinu až ke krku a totéž udělal i Tomovi. Vzduch kolem nich se malinko zchladil.
„Ach Bille,“ Tomovi po tváři pomalu stékala zbloudilá slza, kterou Bill setřel jediným polibkem. „Moc tě miluju,“ zasténal mu do tváře a ještě jednou se k němu přitulil. Jemně jej políbil na obě přivřená víčka a podržel jej, když Tom na krátkou chvíli ztratil rovnováhu. „A chci ti to dokazovat každý den. Líbat tě, dotýkat se tě, milovat se s tebou,“ u posledních slov oba dlouze vydechli. „Ale teď mám ještě strach, nechci ti ublížit,“ Tom nesměle přikývl a vděčně líbal Billovy dlaně, kterými jej hladil po líci. Přesně po tom líci, na které několikrát dopadla nelítostná ruka Tomova bratrance.
(Tom)
„Miluju tě,“ jenom tahle dvě slova dokázala vyjádřit to, co jsem mu v tu chvíli prostě musel říct. Sevřel mě v náručí a zahříval mě svým teplem, které z něj vyzařovalo. Lidé si
většinou myslí, že milovat lze jenom fyzicky. Divoce, prudce a vášnivě…
většinou myslí, že milovat lze jenom fyzicky. Divoce, prudce a vášnivě…
Já bych to však řekl úplně jinak. Milování znamená mnohem víc než to. A pro mě to znamenalo v tu chvíli jenom jediné – Bill…
autor: B-kay
betaread: Janule
Úžasné, co jiného ještě dodat? Nemám slov.. krása..
Ach, to je nádhera! také nemám slov, dokonalé!
krááása!!!
Nádhera, opravdu už nenacházím slov k tomu, abych vyjádřila, jak moc je to procítěné a nádherné… Miluju to!!!:-D♥