autor: Áďa & Bitter
„Dobré ráno,“ usmál se Many, sotva se Billovy oči otevřely. Seděl tady už od samotného slunečního úsvitu a šťastně svého brášku pozoroval. Teď, když se konečně probudil, neodolal a pohladil ho po tváři. Billovi chvilku trvalo, než se zorientoval, a pak prudce cuknul hlavou.
„Nesahej na mě!“ štěkl a vytáhl se do sedu. Tento pohyb byl však doprovázený tichým bolestným zaskučením, jak ho celé tělo a hlavně jeho, za běžných okolností sedací část, bolela.
„Ale no tak, Michaeli…“
„Já nejsem Michael, kolikrát to mám říkat?“ zaúpěl Bill a chtěl vstát, Manyho ruka ho ale zastavila. Pevně sevřel jeho rameno a přitáhl si ho k sobě.
„Ale jsi… nebojuj s tím… no tak…“ zavrněl a otřel se rty o ty Billovy.
„Ne!“ vyjekl Bill a tak rychle, jak mu to jen bolest dovolila, se zvedl z postele a odcupital až ke dveřím. Když však bral za kliku, doktor ho za ruce prudce přitiskl na dřevo a začal líbat jeho krk. Jen se pousmál nad Billovým zmítáním se.
„Ale no tak, kroť se… vždycky jsi byl výbušný, ale to se sem teď nehodí. Hezky drž… Copak nechceš být zase se mnou?“ šeptal mu vábivě do ucha a rukou sjel na jeho rozkrok, který majetnicky stisknul.
„Ne… prosím, já už nechci…“ šeptl Bill prosebně a roztřásl se strachy.
„Ale ano… chceš… někde uvnitř to chceš stejně jako já, jen se tomu musíš poddat,“ zafuněl mu doktor do ucha a obratně mu stáhnul kalhoty tak, jak bylo třeba. Rozepnul si poklopec a vzrušeně se o chlapce otřel.
„No tak, Michaeli… uvolni se… nechceš přeci, aby tě to bolelo jako včera… no tak, klid,“ zašeptal a rukou nasměroval svůj penis k Billovu vstupu.
„No tak… ty víš, že mě to bolí stejně jako tebe… nechci ti ublížit, ale copak mi dáváš na výběr? Tak Michaeli… nezlob přece,“ zašeptal, prudce do Billa přirazil a zakryl mu ústa dřív, než mohl Bill vykřiknout. Ten se okamžitě začal zmítat, tlačil rukama proti dveřím, ale bylo mu to houby platné. Manfred do něj prudce a tvrdě přirážel a Bill se po pár vteřinách pod návaly bolesti stěží držel na nohou, natož aby dokázal odporovat. Bylo to snad ještě horší než včera. Zatímco jedna doktorova ruka ho málem dusila, druhou cítil bloudit po celém svém těle. Jeho tělo se třáslo bolestí i vzlyky zároveň, ale doktor na to nijak nereagoval. Dál bezhlavě přirážel a funěl Billovi slastně do ucha.
„Ach Michaeli…“ zavzdychal, naposledy prudce přirazil, rychle z Billa vyšel, otočil ho k sobě čelem a stáhnul ho na kolena. Ještě nebyl hotový, ale samý vrchol si přál prožít jinak, a to dřív, než mu po tom krásném teplíčku bude na jeho ctěné přirození zima.
Bill párkrát ucuknul hlavou, ale doktor ho chytil za vlasy, škubnul a v příštím okamžiku Billa dusil jeho pulzující penis, přirážející mu hluboko do pusy. Snažil se ho od sebe odstrčit. Bez výsledku, zato když se Many konečně udělal, málem se pozvracel a udusil najednou.
Svezl se na všechny čtyři a začal zběsile kašlat. Muž ho okamžitě zvedl, položil zpět do postele a přiložil mu ke rtům sklenici vody.
„Napij se, uleví se ti,“ vyzval ho a starostlivě ho pohladil po vlasech.
„Neboj, na to si zvykneš,“ pousmál se a jen co Bill dopil, vyndal injekci a dřív, než stihl Bill jakkoliv zareagovat, nadopoval ho. Bill jen zamžoural očima a během pár minut znova usnul.
„Spinkej, lásko,“ šeptl Many a líbl ho do vlasů…
„Jak to myslíš, že mě k němu nemůžeš pustit? Sakra, Many, jsem jeho bratr, on mě potřebuje, sám jsi viděl, jak je na mě fixovanej!“ rozčílil se Tom a praštil pěstí do stolu. Doktor jen zavrtěl hlavou a uložil nějaké spisy do kartotéky.
Tomovo chování ho prudilo, ale on se snažil zůstat v klidu. Copak to tenhle usmrkanec nechápe? Není to jeho Bill, je to jeho, Manfredův Michael. Nepustí ho, Tom by ho přesvědčoval, že je Bill a to nedopustí. Nikomu už Michaela nedá.
„Tak Many… to si mám kleknout?“ zaúpěl Tom a zoufale se na Manyho zadíval. Zoufalý skutečně byl. Včera dopoledne dal Billovi mobil a on se mu ještě neozval, a to už je druhý den odpoledne. Tohle prostě nebylo v pořádku, Bill by mu napsal, zavolal, prostě cokoliv, vždyť kvůli němu utekl, miluje ho, tak proč by se najednou neozýval? Nedávalo mu to smysl. Kdyby jen býval tušil, že Billovi mobil Many sebral, už by to chápal, ale to on nevěděl.
„Tome, nemůžu tě za ním pustit. On se potřebuje léčit… potřebuje klid.“
„Copak ho tahám do lunaparku?“ prskl Tom a postavil se přímo naproti němu. „Prosím.“
„Ne,“ uzavřel doktor debatu a znova se posadil za stůl.
„Fajn… sbohem,“ sykl Tom a s prásknutím dveří kancelář opustil.
„Debil doktorskej,“ ulevil si a už už se chystal odejít, když si všiml Billovy psycholožky. Ta by mu mohla pomoci…
„Paní doktorko!“ křikl a už se za ní hnal. Meredith zvedla pohled od papírů a usmála se na Toma.
„Ahoj, Tome. Potřebuješ něco?“ zeptala se mile a zaklapla bílé desky.
„Ano… prosím, pustíte mě za Billem? Prosím, jen na chvilku,“ zaškemral Tom a doktorka jen kývla.
„Dobře, právě za ním jdu. Prý se mu udělalo zle nebo co… Nevím, doktor Schwarz mi nic víc neřekl,“ rozhodila Meredith rukama a následovaná Tomem se vydala k Billovu pokoji.
„Snad už mu bude líp,“ pousmál se Tom, ale když vzala doktorka za kliku a dveře zůstaly zavřené, smích ho přešel.
„P – proč je zamčeno?“ šeptl vykolejeně a Meredith zkusila dveřma trochu zalomcovat, jestli se náhodou nezasekly. Nic, bylo zamčeno a zevnitř se začaly ozývat tlumené vzlyky.
„Co se to děje?“ zeptal se Tom doktorky a sám zkusil dveře otevřít.
„Já… já nemám ponětí… dojdu pro doktora Schwarze,“ rozhodla Meredith a okamžitě se vydala k jeho kanceláři, zatímco Tom dál lomcoval dveřmi.
„Bille! Jsi tam?“ křikl a zabouchal.
„Tome! Tome, pomoc!“ ozvalo se z pokoje a Tom jen zalapal po dechu. Co se to tady ksakru děje?!
Bill se mátožně zvedl z postele, došel ke dveřím, opřel se o ně a přejel nehty po dřevě.
„Tomi…“ špitl zoufale a znova se rozvzlykal.
Tom se zatím snažil všelijak dostat do pokoje, bohužel bezvýsledně. Dveře se ani nehnuly.
Ještě jednou s nimi zalomcoval, a pak se o ně stejně jako Bill opřel, a konečky prstů hladil dřevo, jako by to byla Billova tvář.
To už naštěstí přiběhla Meredith se svazkem klíčů v ruce.
„Kde je doktor?“ zeptal se Tom zmateně a sledoval Meredith, která s klením zkoušela klíč po klíči.
„Nevím, je pryč… řekla jsem si o klíče vrchní sestře,“ vysvětlila, a konečně se jí povedlo dveře odemknout. Usmála se, otevřela, a rázem jí v náručí přistálo Billovo tělo.
„Bille!“ vyjekl Tom a okamžitě ho z doktorky sundal, Bill ale nebyl schopný stát bez opory na nohou, tak si ho vzal do náručí a vešel s ním do pokoje, kde ho jemně uložil do postele.
„Bille, co se stalo? Včera jsi byl v pořádku…“ zakroutila doktorka hlavou a zkontrolovala mu zorničky. Byly rozšířené a zmateně těkaly kolem sebe.
„Tomi…“ šeptl dezorientovaně a její otázku nevnímal.
„Sakra, co to je?“ zeptala se Meredith a vzala do ruky Billovo předloktí, natáhla ruku směrem k sobě a nevěřícně si prohlížela vpich. Bill přece podle papírů nic brát neměl, ne něco, co se podávalo injekcí.
„Bille, kdo ti to dal?“ zeptala se důrazně a otočila jeho obličej k sobě. „Bille…“
„Ma… Many…“ šeptl Bill a stočil se na bok k Tomovi, zády k doktorce, a ta jen zalapala po dechu, když spatřila zakrvácené kalhoty.
„To snad ne… Tome, zůstaň tady s ním, dojdu pro primáře.“
O MĚSÍC POZDĚJI
„Ahoj, mami… jo, akorát jsme dorazili… jo, celkem fajn, ani turbulence moc nebyly… Bill spí, usnul už v taxíku… Ne, zvládnul to, jen byl unavenej… Dobře… Tak já jdu vybalit a večer ti ještě brnknu, jo?… já tebe taky, ahoj…“ ukončil Tom informační hovor o tom, že jsou už
v jejich novém domě v Americe, a že let byl bez problémů. Dokonce i Bill byl celkem v klidu na to, kolik bylo kolem něj lidí. Tom se bál, že po tom, co ho Manfred k celkové špatné psychické diagnóze ještě navíc zneužil, to bude ještě horší, ale zdálo se, že to bylo naopak. Bill jako by znovu nalezl smysl života, důvod, proč žít, a konečně se odhodlal vzepřít. Ta záležitost s doktorem byla poslední kapka, někdo by se zhroutil, ale on začal konečně bojovat.
Vzepřel se všemu, co se dělo, a i když to nešlo hned všechno najednou, měl přece Toma, a ten mu vždycky pomohl. Byl s ním, když se zhroutil kvůli těm fanynkám, byl s ním, když ho Many znásilnil, odvedl ho odtamtud a dohodl mu specialistu tady v L.A., za kterým bude Bill docházet. Nejlepší ale bylo, že nebude muset být v nemocnici. Meredith mu napsala do správy, že pro něj bude nejlepší domácí léčení, vzhledem k okolnostem.
Konečně to vypadalo, že se vše obrací k lepšímu, David vyhlásil, že kapela bude mít na dobu neurčitou volno, tolik volna, kolik bude Bill potřebovat k tomu, aby se uzdravil, tělesně i psychicky, aby mohl zase vystupovat. A na původně děsivě vyšklebeném rozřízlém zápěstí se už několik dní bělala jediná tenká jizva. Všechno se hojilo, tak jak mělo, nikdo však nebyl schopný říct, za jak dlouho se i přes pozitivní zpěvákovu náladu zahojí i zlomená ponížená duše.
Tom potichu, aby nevzbudil spícího brášku, vybalil všechny svoje i Billovy věci, a pak padnul na oranžovou koženou sedačku, kterou vybral Bill. Vlastně všechno, celé zařízení jejich nového domova, vybíral Bill. Seděli u počítače, Bill ukazoval na věci, a Tom to pak zařídil a musel uznat, že se to Billovi moc povedlo, ačkoliv to původně vypadalo v Tomově fantazii docela děsivě a chaoticky. Obývák byl oranžovo – černý, ložnice krémová a rudá, koupelna bílo – modrá, kuchyň zeleno – žlutá, jídelna béžovo – kaštanová…
Bill si s tím vyhrál, včetně doplňků a dekorací na nábytku, a když přijeli, doslova skákal radostí, jak byl na sebe pyšný, dokonce se nechal od Toma obejmout…
Ano. Bill na tom byl opravdu lépe, co se psychiky týče, jeho tělo ho ale odmítalo poslouchat a uhýbalo před každým, byť jen nepatrným dotykem. Proto bylo to objetí pro Toma neskutečným překvapením. Jindy Bill vždycky ucuknul…
„Tomi…“ ozval se tichý hlásek chlapce, mžourajícího do obýváku, který ozařovala jen televize. Bylo už pozdě večer, a když se Bill probudil a všude byla tma, a nikdo nikde, začal se bát, a co nejrychleji začal hledat Toma. V kuchyni nebyl, v koupelně taky ne… nikde, obývák byla poslední a správná možnost.
„Tomi,“ šeptl ještě jednou a klekl si ke gauči, na kterém Tom usnul. Bill se pousmál, vypnul televizi a rozsvítil malou lampičku na stolku. Tom se zavrtěl, něco zamumlal a zamžoural kolem.
„Bille… já usnul… kolik je?“ koktal zmateně a rozhlédl se kolem.
„Bude půlnoc… Tomi… pojď si lehnout do ložnice… prosím, nechci tam být sám,“ zaškemral černovlásek a udělal na Toma ten nejsmutnější pohled, jakého byl schopen.
Tom se jen usmál a kývl.
„Dobře, za chvilku jsem tam, jen se umyju, jo? Běž si lehnout, lásko,“ vyzval Billa a ten s úsměvem přikývl a odešel zpět do ložnice, kde se znova zakutal pod rudou přikrývku a svou hlavu položil na krémový polštář. Když za pár minut přišel Tom, doslova se mu zatajil dech nad tím, jak krásně Bill kontrastoval s těmi barvami. Rychle taky zalezl pod přikrývku, ale zůstal na své půlce, dávajíc přitom velký pozor na to, aby se Billa nedotknul. Jaké bylo ale překvapení, když se k němu Bill přitulil a sám si položil jeho paže kolem svých ramen!
„Miluju tě, Tome… dej mi ještě chvilku a já ti slibuju, že zas budu jako dřív… jen chvilku.“
„Dobře, lásko, máš tolik času, kolik chceš… už se neboj, už jsme doma, v bezpečí…“
….V bezpečí? Nikde není bezpečno, to si pamatuj, Tome…
autor: Áďa & Bitter
betaread: Janule
A sakra..já tuším jak to bude..bude to pokračovt tak že si je ten psychouš najde a unese Billa, bude ho znásilňovat a bude střílet a zabíjet a..do háje to jsou nervy! Tou poslední větou jste nás chtěli uklidnit? xD
No já z toho mám větší traumata než Bill. Jako během čtení jsem si musela dát pauzu. Dneska jsem na to nějak neměla žaludek. Psychopat hnusnej je to. Doufám, že nakonec shnije někde ve vězení a už Billovi neublíží.
Bože holky, vy nás zničíte. Sotva se začne maličko vyjasňovat, už se zase pomalu ale jistě stahují černá mračna…
Ale nestěžuju si, je to dokonalý