autor: Bajik
You don’t know me
Don’t ignore me
You don’t want me there
You just shut me out
You don’t know me
Don’t ignore me
If you had your way
You’d just shut me up
Make me go away
Don’t ignore me
You don’t want me there
You just shut me out
You don’t know me
Don’t ignore me
If you had your way
You’d just shut me up
Make me go away
Pro někoho potřebný, pro někoho nechtěný
*~*
New York – usedlost pana D. – věž
Jediné, co viděl, byl stín v dálce asi dvaceti kroků. Vlastně ani nepředpokládal, že něco uvidí. V místnosti bylo šero a jeho oči neměly takové vlastnosti jako oči kočičí, které v šeru prý vidí podstatně lépe než lidé.
Stín přešel o pár kroků blíž. Bill v něm poznal postavu z fotografie, když už stál pár kroků před ním; držel si svůj odmítavý odstup. Černé rovné vlasy mu splývaly na ramena a v jeho očích bylo znát nepřátelství. Pohrdavý pohled, jako by snad on byl něco víc.
„Ty jseš ten novej?“ zeptal se jej stejným tónem, jaký Bill očekával. Nadřazený, pohrdavý, znechucený, vysmívavý.
„A ty teda potom musíš být ten starej,“ odvětil mu Bill stejným tónem a sjel jej od hlavy až k patě. Pod obyčejným bílým tričkem byly znát svaly, každičký záhyb jeho těla; vlasy barvy havraní černě už od pohledu byly hedvábně hebké; téměř bezbarvé rty zdobila černá ozdoba. Vypadal mnohem lépe než na té fotografii.
„Takže to ty nás máš doučovat?“ zeptal se jej chlapec stále stejným tónem a přešel k němu na minimální vzdálenost. Pomalým krokem si jej obešel a pohledem jej zkoumal. Musel si přiznat, že netušil, že by jeho otec mohl najmout někoho tak mladého. Kolik mu mohlo být? Sedmnáct? Maximálně osmnáct. Sám osobně si představoval, že najme nějakého starého pupkatého neatraktivního staříčka, co bude mít za sebou nejméně 40 let praxe, ne něco mladého hubeného a strašně atraktivního, co teprve vylezlo ze školky. A navíc – nádherně voněl…
„Představ si, že jo. To potom nejspíš znamená, že budu učit i tebe, co?“ zeptal se jej na oplátku Bill a snažil se, aby to znělo co nejotráveněji. Chlapec se mu podíval zpříma do očí; teprve teď mohl určit jejich barvu. Byly tmavě hnědé až černé. Kontrastovaly s bledou pokožkou jako uhlíky na sněhulákovi.
Za to oči, do kterých se díval bledý chlapec, byly karamelově hnědé. Zdály se být plné života, přičemž už byly dávno mrtvé. Bylo v nich vidět, že všechny sny už zatratil, že to, pro co žil, bylo nenávratně pryč.
„Taky mi to dělá velikou radost, stejně jako tobě,“ řekl Bill nezávazně, když mu chlapec neodpověděl a jeho otázku ignoroval.
„To potom máme něco společného,“ šeptnul znechuceně a jeho hlas se vytratil do ztracena. Otočil se k němu zády a odešel zpátky do tmy.
„Asi nejste úplně normální rodinka, co?“ nakousnul Bill a čekal, že jej chlapec přijde zamordovat. Trefil se do citlivého místa, přímo do černého. Zastavil se totiž na místě a dlaně sevřel v pěst.
„Podle čeho soudíš?“ zeptal se popuzeně ten bledý a otočil se. Tohle každopádně neměl říkat. Co si to ten fracek dovoluje?
„Jména tvých sester, tvůj záhadný otec a tenhle barák. Navíc všichni vypadáte jako ze špatnýho filmu o upírech,“ přitvrdil Bill. Rád lidi slovně provokoval; vždycky se pod tlakem zlosti prořekli a řekli pravdu. Na to, že mu bylo osmnáct, toho věděl o lidech spoustu. Byl dobrý pozorovatel.
„Špatnej film o upírech?“ zeptal se jej bledule a hořce se nahlas zasmál. „A věděls, že právě ty jseš v tom špatným filmu o upírech hlavní role?“ jeho úsměv zmizel a Bill nestačil ani mrknout a stál před ním. Jeho oči žhnuly zlostí.
„Tak to aspoň dostanu větší honorář,“ odpověděl Bill nezávazně a pak se usmál. Chlapec stojící naproti němu vycenil zuby a přitiskl jej ke dveřím. Cítil chlad jeho kůže přes tričko a tenkou mikinu. Byl to moment; Bill si ani nevšimnul, že dveře zavřel. On sám je totiž nechal otevřené.
„A na co ti ten honorář bude, když budeš mrtvý, co?“ zeptal se jej a odhrnul mu vlasy stejné barvy jako ty jeho z krku.
Teprve teď Billovi došlo, že to opravdu bude upír, že zašel až moc daleko. A co bylo na tom horšího – nebránil se. Pud sebezáchovy se nedostavil. Věděl, cítil, jak mu v žilách koluje adrenalin z toho, co bude. Jeho srdce tlouklo zběsile na poplach, a kdyby mohlo, vyskočilo by mu z hrudi a uteklo daleko pryč. Nedokázal se bránit, prostě to nešlo.
Vlastně se jej ani nebál.
Pocit strachu se nedostavil ani v tu chvíli, když se mu kluk podíval do očí, a on mohl vidět, jak se mění jejich barva na světle modrou. Bledý chlapec se lehce zasmál, čímž ukázal své perfektně rovné a bílé zoubky s dlouhými špičatými špičáky.
Rukou ho chytl pod krkem a párkrát přejel palcem po jeho krční tepně, snad aby věděl, jak zběsile mu bije srdce; bylo to, jako by se jej dotkl kus ledu. Přiložil rty k jeho krku a vyčkal, co bude jeho oběť dělat. Cítil jeho horkou krev, užíval si ten pocit, jak bije do jeho rtů; vždyť by stačilo jen málo, jen trošku pootevřít ústa… Očekával, že se bude vzpouzet, křičet, ječet, kopat kolem sebe. Ale nic takového se nestalo. Odtáhl se od něj a nechápavě se na něj podíval.
„Co? Mám snad začít dělat scénu? Promiň, ale na tohle nejsem stavěnej. Chceš mě kousnout, tak si mě pro mě za mě kousni,“ řekl Bill naoko znuděně, jeho tep se začal zpomalovat, jak se upírovy oči měnily zpátky.
„Každý by se bránil,“ podotknul upír a sundal ruku z jeho krku. Bill si jej párkrát promnul, aby zahnal ten chlad, který prostoupil hluboko pod jeho kůži.
„Nejsem jako každý,“ odpověděl mu stroze Bill a spustil ruku dolů. „Hele, ty mě nesnášíš už jen od pohledu a já tě mám doučovat. Možná by bylo lepší, kdybychom uzavřeli dohodu.“
„Dohodu? Odkdy lidé smlouvají s upíry o dohodě?“ zasmál se trpce upír.
„Právě odteď,“ řekl Bill vážně a počkal, až se uklidní. „Já tě nebudu nijak otravovat, budu dělat, že v místnosti nejsi, pokud budeš chtít, a ty se mě nebudeš pokoušet víckrát zabít. Ale doučovat tě budu stejně, na tom nic nezměníš. Platí?“ a natáhnul k němu ruku. Možná byl příliš bláhový, že si myslel, že by na tohle mohl přistoupit.
„Možná,“ odpověděl upír a založil ruce na prsa. Tenhle soplík mu přece nebude říkat, co může a co ne. Když dostane hlad, bude první po ruce, to ať si nemyslí, že ne. Na nějakou jeho dohodu se může akorát tak…
„To mě těší,“ usmál se neupřímně, hraně Bill. „Takže tady se schováváš?“ zkusil se na něj normálně promluvit a čekal odpověď, i když věděl, že nic kladného to určitě nebude.
„Říkals, že mě nebudeš otravovat,“ podotkl upír a pohodil hlavou. Už by se měl nechat ostříhat, chce to změnu. Dlouhý vlasy jsou na nic.
„Pardon teda… Jen, zabloudil jsem; kde má tvůj otec pracovnu?“
„Doleva, rovně, doprava, pak dlouho rovně, doleva a první dveře naproti tobě,“ řekl automaticky upír, jak kdyby nad tím ani nemusel přemýšlet. Vlastně nad tím nemusel přemýšlet, znal ten dům nazpaměť. Chodba sem, chodba tam, dveře sem, dveře tam.
„Dík, Tome,“ poděkoval slušně Bill a byl překvapený sám sebou. Skoro nikdy nikomu neděkoval. Asi byl z toho zjištění, že se nastěhoval k upírům, trošku mimo. Vlastně, kdo by nebyl.
I upír zůstal stát jako opařený. Skoro nikdy nikdo nevyslovoval jeho jméno. Edward mu říkal Pane, jeho otec Synu, a jeho drahé a všemi milované sestřičky pro něj asi neměly ani jména.
Nic neřekl, vystrčil kluka před dveře věže a zavřel. Vyhoupl se na jeden z trámů, které byly nejvýš, a zavřel oči.
Uteče, co nejdřív. Nedokáže se dívat na někoho, kdo je tak podobný hraběnce Alexis. Vzpomínka jej vrátila do té noci, kdy se to stalo. Všechno bylo perfektní, tak jak to oba dva chtěli. Stačil však jen pouhý špatný dotek a všechno bylo pryč. Navždy.
Bill byl vskutku překvapený, že Tom řekl cestu do pracovny pana D. tak bezchybně a bezmyšlenkovitě. Zaklepal a vyčkal, až jej starý upír pustí.
Upír. Teprve teď mu došlo, co to slovo znamená.
Bože, upsal se upíru, celé famílii upírů. On měl doučovat jeho dcery? To ony by mohly učit jej! Na co by je měl učit třeba anatomii? Vždyť ony musely být u první veřejné pitvy! Na co by je měl učit dějiny? To ony byly, když se psaly! Určitě si pamatovaly alespoň Napoleona. Třeba to byly kurtizány, kdo ví.
„Dále,“ ozvalo se zpoza dveří a Bill chytnul za kliku. Pan D. seděl za stolem a četl si nějaké spisy nebo co to bylo. Jakmile chlapce uviděl, na tváři se mu rozlil úsměv a zahodil papír na stůl vedle dalšího komínku. „Bille, potřebujete něco? Stalo se něco?“
„Ne, všechno je v naprostém pořádku,“ teda až na to, že mě chtěl tvůj syn zabít, “ jen jsem se tu ztratil. Nechápu, jak se tady můžete vyznat.“
„To víš, už to je pár let, co tady bydlíme. Posaď se,“ ukázal na křeslo před stolem. „Řeknu Edwardovi, aby ti udělal nějaký jednoduchý plánek domu,“ řekl nějak duchem mimo a zadíval se do nějakých papírů.
„To nemusí být. Nějak si poradím sám… Jen jsem se přišel zeptat, jestli bych si mohl zavolat…?“ zeptal se opatrně upíra a počkal na jeho odpověď.
Pan D. se díval do papíru. Samé žvásty, pomyslel si, zmačkal papír a hodil jej vedle stolu. „Ale ano, samozřejmě. Telefon ve vašem pokoji je vám plně k dispozici.“
„Děkuju,“ poděkoval slušně a vstal ze židle. Pan D. se usmál, avšak nevzhlédnul od papíru, který teď třímal v ruce.
Dům se otřásl v základech, když dole bouchly vchodové dveře. Celým sídlem se ozval ženský smích. Během okamžiku se rozlétly dveře do otcovy pracovny a v nich stály tři dívky, jedna krásnější než druhá.
„Tatínku, už jsme doma,“ řekly zároveň a vrhly se na svého otce.
„Nejde si vašeho příchodu nevšimnout. Jak se vám líbila škola?“
„My tam nechceme!“ zakřičela blondýnka Marishka, a zbylé dvě se k ní přidaly.
„Tatínku, nech nás doma. Prosím! Už nebudeme chodit jen po nákupech.“
Avšak tašky zavěšené na jejich rukách říkaly něco jiného. Nebyly ve škole. Udělaly si jenom výlet do města. Vždyť dneska měli dovézt novou kolekci bot od Manola Blahnika, to si přece nemohly nechat ujít.
„Ne!“ zakřičel upír a dívky se stáhly do ústraní. „Nechci o tom už nic slyšet!“
Bill se zatím tiše vypařil z pokoje. Takže bude učit tři shopaholičky a jednoho zakomplexovanýho blázna. Nemluvě o té skutečnosti, že jsou všichni upíři. Nic lepšího si nikdy nemohl přát. Možná si teď přál, aby byl doma a nechal si nadávat od své opilecké matky do idiotů a bůhví čeho ještě. I když zase by přišel o tohle, o tu možnost se poznat s upíry, bydlet u nich a pracovat pro ně. Všechno bylo lepší než doma.
Teď bude žít v luxusu, bude dostávat peníze, bydlet v domě kde je uklizeno. Nestarat se o to, jestli se matka vrátí z hospody zdravá, jestli Candy náhodou nemá AIDS a s kým ho zrovna podvedla.
Všechno se zdá být v tuhle chvíli jednodušší.
autor: Bajik
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
úplně úžasně píšeš 😀 tak vtipně a bezprostředně 😀 a je to fakt skvělý!!!
Bezchybná povídka..jsem se bála že Billíka zakousne xD
no zabi ho hned první den..xD
Užasný díleček! Věděla jsem že to Tom neudělá, Bill se zachoval statečně, to já bych pištěla! xD
Je super, že je všechno super, když bydlí v domě uplném krvelačných upírů :D:D A kdo je Alexis ? :D:D
Heey, tak to jo. XD To se mi líbí… XD Tak kdy bude další pokráčko? =)
perfektní!:)
Je to super. Moc se mi to líbí