Byl jednou jeden učitel 14.

Ticho.
Prázdno.
Tma…

Prudce sebou trhnu a otevírám oči. Nade mnou se skví bělostný strop, zdobený zlatavými proužky od slunce.
Posadím se a s radostí shledávám, že jsem stále ve svém pokoji. Naštěstí.
Pohledem na hodiny zjišťuji, že jsem spal docela dlouho. A také to, že školu už nestihnu, a chodit tam na poslední dvě hodiny by bylo zbytečné.
Svalím se zpět do vyhřáté postele a ze všech sil se snažím vybavit si sen, jehož svědkem jsem se před chvílí stal. Vím jen, že mi volal Bill, dál nic. A možná byl ten telefonát taky součástí snu, ačkoli si to nemyslím. Na rozdíl od hrůzného příběhu, odehrávajícího se v mé hlavě, z hovoru jsem si pamatoval každé slovo. A taky tón Billova hlasu; zněl tak slabě, skoro jako by byl… vyčerpaný. Nebo zraněný. To ale určitě nebyl, mám jen bujnou fantazii.
Pomalu jsem vstal, vzápětí mi ale došlo, že něco je jinak. Kam se poděl ten strach? Ten mučivý pocit beznaděje, jenž mě ničil v posledních několika dnech, byl prostě pryč. Po týdnu, který mi spíše připadal jako rok, jsem se zase mohl normálně hýbat, volně se nadechnout a možná se i zasmát, kdyby bylo čemu. Jenže nebylo.

Oblékl jsem se, s mytím se neobtěžoval a vyrazil jsem ven, projít se. Na školu už opravdu kašlu, nemělo by cenu tam chodit; prostě řeknu, že mi bylo špatně. Však taky bylo.

Bez jakéhokoli pocitu jsem opustil dům a vyrazil směrem z města. V centru by mě totiž mohl někdo vidět, a problémy s chozením za školu teď rozhodně nemám zapotřebí.

Brzy jsem dorazil k lesu. Klidně jsem se posadil na trávu (sníh byl dávno v… pryč) a zády se opřel o kmen stromu. Nejradši bych tady zůstal nejméně do večera, příroda tu je tak čistá a svobodná, což je, na sousedství s městem, docela výkon; po několika minutách jsem se ale přinutil vstát. Mokré kalhoty se mi lepily k tělu; na to, abych se šel domů převléknout, jsem ale opravdu neměl náladu. Přesto jsem se pomalým krokem vydal zpět k městu. Chvíli jsem jen tak bezcílně bloumal okrajovými ulicemi a přemýšlel. Jo, kdyby tak z téhle uličky vyběhl Bill, v červené bundě a hodně, hodně nalíčený. Povalil by mě na zem a pak bychom se dlouho, dlouho líbali. Jenže to se nestane, tak proč si dávat naději. Na Billa si ještě budu muset počkat.
Aniž jsem si to uvědomil, dorazil jsem na minisídliště v romské čtvrti. Tady přece bydlí Bill, došlo mi vzápětí. Teď tu ale není, tak co tady dělám já? Když už jsem tady… trochu se tu porozhlédnu.

Pomalu dojdu k jednomu z polorozpadlých paneláků. Měl by to být ten, v němž jsem byl „na návštěvě“ u Billa. Aspoň myslím.
Už na první pohled mi bylo divné, že tu nikdo není. Když jsem tu byl minule, lidmi se to tu jen hemžilo; z tohoto nepřátelského ticha mi běhá mráz po zádech. Jediné, co se v ozvěně nese domem, jsou mé kroky, jejichž zvuk se snažím všemožně redukovat. Snad až příliš brzy dorazím do kýženého patra. Ostražitě dojdu ke dveřím a chystám se zaklepat, dřevěná deska se ale pod náporem mých prstů vylomí z rámu a s nepříliš hlasitou ránou dopadne na zem a rozvíří prach.

Vypadá to tady jako v nějakém hororu. Všechno je špinavé, na zdech chybí velké kusy omítky a všude se válí skleněné střepy.
„Marion?“ Zašeptám, když si vybavím jméno Billovy „paní domácí“. Žádná reakce. Prosklené dveře do kuchyně při otevírání bolestně zaskřípou; pohled mi padne na zdevastovaný nábytek.
Postupně se bytem propracuji až k Billovu pokoji a po důkladném nádechu otevřu dveře.
Tahle místnost, snad jako jediná, není zničená. Naopak, nachází se v poměrně zachovalém stavu. Z rozvrzané postele je staženo povlečení a jediné, na co se tedy mohu posadit, je stařičká matrace. No, něčím měkkým a pohodlným rozhodně nepohrdnu, takže se na ni svalím. Vzápětí ale zjišťuji, jakou jsem udělal chybu; to když se mi jedna z pružin zapíchne do zadku a já se slzami v očích opět vyskočím na nohy. Při detailním pohledu na matraci zjišťuji, že inkriminovaná pružina rozhodně není jediná, jejíž hrot touží po kontaktu s lidskou kůží. Jak na tomhle Bill proboha mohl spát?!

Stále si masírujíc zadek, se rozhlížím po pokoji. Polorozpadlá skříň je prázdná, všimnu si ale rámečku, ležícího na podlaze v rohu místnosti. Opatrně jej zdvíhám. Je v něm fotka. To je samozřejmě ohromně překvapivé, že. Na fotce byl Bill. Ale ne takový, jakého ho znám. Bill na obrázku byl… voják. Na fotce vypadal o moc mladší než dnes, asi tak na patnáct. Vlasy měl krátké a rozcuchané, tvář už tehdy zjizvenou, přesto se usmíval a vedle něj stál jiný chlapec, o několik let starší, a objímal jej kolem pasu. V pozadí byla vidět část vojenského karavanu. Jako poslední jsem si všiml přilby, již Bill držel v ruce.
Při pohledu na fotku se mi oči znovu zalily slzami. Vypadali oba tak šťastně. Hlavou se mi honily tisíce otázek, nicméně, přinutil jsem se je potlačit, vytáhl fotku z rámu a strčil si ji do kapsy. Teď jsem mohl dům opustit.

Na ulici jsem se dostal rychle, poháněla mě hlavně nutkavá potřeba čerstvého vzduchu. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a pohledem na věž kostela se ujistil o dostatku času. Takto zabezpečen (ha ha) jsem se vydal směrem k hlavní třídě.
Na rohu ulice jsem si všiml muže, opírajícího se o plot, odkud jsem já nedávno pozoroval Billův odjezd. Když mě uviděl, odhodil cigaretu a zkoumavě se na mě zadíval. Nevěnoval jsem mu pozornost, když jsem se ale dostal k přechodu a čekal, až na semaforu blikne zelená, najednou tu byl taky. Přešli jsme, a já jsem se pro jistotu vydal na opačnou stranu, než jsem měl původně v plánu, a taky o něco rychleji – s potěšením jsem shledal, že muž zamířil jinam než já, a dokonce jsem si dovolil na chvíli se posadit na popsanou lavičku.
Sotva jsem se jakž takž uvelebil, najednou tu byl zas. Posadil se přímo vedle mě, ale nedíval se na mě. Ztuhl jsem. Vyzařovalo z něj nebezpečí. Okamžitě jsem vstal a vydal se ulicí dál; brzy jsem však shledal, že je opět za mnou. To už se mě opravdu začínala zmocňovat panika; rozběhl jsem se pryč, nejrychleji, jak jsem uměl. Rozběhl se za mnou. Teď už jsem nepochyboval, že po mně jde. Běžel jsem, co mi síly stačily, nicméně moje odmítání jídla v poslední době, a taky absence tréninku, sehrály svou roli. Brzy už jsem nestačil.
To je můj konec, blesklo mi hlavou, když po mně skočil a přimáčkl mě k zemi.
Všechno mi splynulo v jednu rozmazanou šmouhu událostí. Bolest v odřených kolenech a dlaních, strach, nejistota. Vím jen, že mi něco přetáhl přes hlavu a někam mě vedl, ne ale moc dlouho. A najednou jich bylo víc, předávali si mě jako balík na poště, šel jsem z rukou do rukou a nevěděl, co bude, a pak mě položili na zem, ale už to nebyl asfalt. Tahle země byla měkčí a o něco pohodlnější. Slyšel jsem zavírání dveří, znělo jako u dodávky (což poznám, protože dodávku jsme dlouho měli doma), a pak tlumené hlasy. Několik mužů a jedna, možná dvě ženy, diskutovaly, nejspíš, o mém dalším osudu. Nerozuměl jsem jim ani slovo. Když hovor skončil, někdo si nastoupil do auta a nastartoval.
Až teď jsem si uvědomil, že mám svázané ruce.
Pokusil jsem se vydat nějaký zvuk.
„Ticho budeš.“ Ozvalo se zepředu; ženským hlasem s neznámým přízvukem.
Nechápal jsem nic.