autor: B-kay
Udělal jsem chybu, ale věřím, že ty odpouštět umíš
Ozvěna tichých kroků se pomalu linula zahradou. Všude kolem se rozléhal tmavý stín pozdního večera.
Osoba, jež nejistě kráčela ke svému cíli, se nejednou zarazila uprostřed kroku.
Váhal. Má jít dál? Nemá jít dál?
Tak dlouho nad tím přemýšlel, že si nedovolil otočit se a odejít pryč. U roztomilé zahradní houpačky seděla skloněná postava a házela malý míček dítěti, které sedělo jenom kousínek od ní. Už zdálky slyšel tichý smích a povzbudivá slova, která byla věnována malé holčičce, které se nedařilo míč chytit. Kolem nich běhal malý pejsek a soudě podle soustavného vrtění ocasem, si chtěl taky hrát. Zvláštní.
Nevzpomínal si, že by měl Bill psa. Jediné, na co si moc dobře pamatoval, byly chvíle, které s Billem jako malí kluci na té houpačce strávili. Hráli si spolu a bláznili tak, jak to dělávají nejlepší přátelé. A on to všechno zničil. Všechno zkazil svou hloupou žárlivostí.
A bylo by to určitě ještě horší, kdyby Bill věděl celou pravdu. Kdyby zjistil, že to díky němu skončil Tom v nemocnici, už nikdy by s ním nepromluvil. Byl by schopný jej nenávidět po tom všem? Opravdu by to Bill dokázal?
V očích jej štípaly slzy, hlavou mu vrtaly nepříjemné otázky. Měl strach. Věděl, že když udělá ještě jeden krok, Tom se otočí a uvidí jej. Opět zaváhal. Stejně mu to neodpustí…
(Tom)
„No vidíš, jsi šikulka,“ pohladil jsem malou po baculatém líčku, když se jí konečně podařilo chytit míč. Tilí se na mě rozkošně zaculila, sundala si svůj malý klobouk a začala ním vesele mávat kolem sebe. Jak jsem říkal. Úplně jako Bill. I jeho reakce byly vždycky takhle kouzelně roztomilé a nečekané. I teď bych jej chtěl mít u sebe, ale bohužel to nebylo možné, protože hned po příjezdu zpátky domů usnul, a já jsem jej nechal spát. Chtěl jsem, aby si alespoň jednou pořádně odpočinul, a proto jsem jej nevzbudil. Simone šla mezitím uvařit večeři a já jsem vzal malou na zahradu.
Tohle místo jsem na jejich domě miloval snad nejvíce. Miloval jsem všechny ty kytičky, stromky, jejich houpačku i sad Billovy maminky, ve kterém jsme se s Billem poprvé milovali…
Nevědomky jsem sklouzl pohledem na místo, kde tehdy ležela naše deka a nevědomky jsem se usmál. Škoda, že to všechno muselo skončit takhle.
Pohled mi padl na zlomenou ruku, ve které jsem cítil ostrou bolest. Simone nebyla nadšená, když jsem se kulhajíc vydal s Tilí na zahradu, ale já jsem opravdu chtěl. Vím, že by mi to Bill nedovolil, ale chtěl jsem jít ještě na chvilku ven. A navíc, tohle místo jsem opravdu miloval.
Když jsem se konečně probral ze svých myšlenek, Tilí už u mě nebyla. Na místě, kde předtím seděla a vesele si tleskala, zůstal jenom její klobouk. Vyděšeně jsem se rozhlédl kolem sebe. Tilí byla asi tak tři metry ode mě, po čtyřech se blížila k tmavé osobě, opírající se o zeď domu. V tu chvíli jsem úplně ztuhl. Vyděšeně jsem se díval na tmavý stín před sebou. Chtěl jsem vstát, ale prudká bolest nohou mě srazila k zemi. Zhluboka dýchajíc a vší silou potlačujíc bolest, jsem to zkusil ještě jednou. To už ale Tilí spočívala v náručí osoby, která mě tolik vyděsila.
„Dej mi ji,“ odmítal jsem se mu podívat do tváře. Natáhl jsem po ní ruku, dívajíc se do země a jediným mým přáním bylo, aby uposlechl, dal mi ji a odešel.
„Jsi v pořádku? Nemám dojít pro Billa?“ Tilí opatrně položil vedle mě a sám si ke mně klekl. Nemohl jsem uvěřit tomu, co právě řekl. Nejdřív prozradil bratranci, kde bydlím, a teď se o mě snad bál. Trpce jsem si skousl rty, vzal jsem Tilí jednou rukou do náruče a posadil jsem si ji na klín. Vypadala jako andílek. Dívala se na mě velikýma posmutnělýma očima, zřejmě čekala, že se na ni usměju tak jako pokaždé.
Nedokázal jsem to. Přitulila se ke mně a hlavu zavrtala do mé mikiny.
„Je mi fajn,“ procedil jsem skrz pevně semknuté rty, pořád jsem však odmítal opětovat jeho přímý pohled.
„Co je to za pejska? Je roztomilej,“ zeptal se po delší chvíli ticha a zlehka pohladil Hope po zádech. Neodpověděl jsem. Neměl jsem sílu navázat s ním delší rozhovor. Jenom jsem si k sobě Tilí přitulil ještě víc.
„Tome,“ vyslovení mého jména mě donutilo podívat se na něj. Poprvé mě oslovil mým jménem. Poprvé mi neřekl tuláku nebo žebráku. Poprvé se na mě nedíval s takovým odporem a nenávistí jako ještě nedávno. Oči se mu leskly, po tváři mu dokonce stékala slza.
Třásl se a vypadal bezmocný.
„Moc mě to všechno mrzí. Omlouvám se za všechno, co jsem ti udělal. Za všechno, co jsem ti kdy řekl. Byla to chyba. Udělal jsem velikou chybu, a teď jsem ztratil mnohem víc, než jsem chtěl získat.“
„Chtěl získat?“ prolétl jsem jeho obličej nevěřícným pohledem. „Ty jsi to také i získal! Nenáviděl jsi mě od první chvíle. A teď na sobě nemám jediné místo, kde by nebyla modřina. Nedokážu bez pomoci projít sám ani několik metrů. Je tohle to, co si chtěl?“ můj tón hlasu byl pořád smutný, tichý a plný bolesti. Nikdy jsem nedokázal být na někoho zlý, nebo po někom křičet. Ani po tom všem, co mi udělal, to nešlo.
Andreas tiše popotáhl a téměř neznatelně zakýval hlavou. „To jsem nechtěl,“ zašeptal.
„Možná je už ale trošičku pozdě litovat,“ sklopil jsem hlavu.
„Já vím. Přiznávám se. Udělal jsem velikou chybu, kterou mi možná neodpustíš, ale chtěl jsem to jenom zkusit,“ naposled se na mě zadíval a vstal. Se skloněnou tváří jsem se díval na Tilí, která si vesele hrála s malou vyšívanou beruškou, již měla na tričku, a já si pomalu uvědomoval, co udělal.
Udělal sice velikou chybu, ale omluvil se.
Přišel za mnou i přesto, že jsem mu tehdy v nemocnici řekl, aby odešel. I přesto, že věděl, že s ním zřejmě nebudu chtít mluvit. Přesto to zkusil.
Tehdy, když jsem řekl, že byl stejný jako bratranec, jsem se zmýlil. Bratranec dělal chyby a ubližoval lidem, ale nikdy se nikomu neomluvil. Nikdy si svou chybu nepřiznal.
„Andreasi?“ zavolal jsem za ním, sotva udělal několik kroků. S nadějí v očích se na mě otočil, dokonce se pousmál.
„Po… pomohl bys mi prosím vstát?“ zeptal jsem se jej smutným hlasem. Opravdu mě to bolelo, sám bych nedokázal vstát.
„Samozřejmě,“ ještě jednou se na mě pousmál, setřel si zbylé slzy a popošel opět ke mně…
…
„Tome,“ Simone se na mě ještě jednou zadívala v přesvědčení, že budu souhlasit s tím, aby mě vzala do nemocnice.
„Jsem v pořádku. Jenom jsem prudce vstal, je to moje chyba,“ odpověděl jsem tiše a vložil jsem Tilí do pusinky dalšího gumídka.
„Bill by nebyl rád, kdyby věděl, co se stalo. Má o tebe strach. Musíš být opatrnější,“ zlehka mě pohladila po tváři a jedním stisknutím tlačítka vypla nesmyslný pořád, který právě dávali v televizi.
Měla pravdu. Bill by nebyl rád. Kdyby se mi opravdu něco stalo a já bych skončil opět v nemocnici, přinesl bych mu akorát další trápení.
„Budu,“ slíbil jsem a co nejopatrněji jsem se postavil. Chtěl jsem jít nahoru za Billem, zanést mu večeři a být s ním. Po tom všem, co se dnes stalo, jsem si nepřál nic jiného, než ležet u něj a užívat si jeho blízkosti.
„Tome, potřebovala bych s tebou ještě o něčem mluvit,“ Simone si posadila malou Tilí na klín a zadívala se na mě ustaranýma očima. Nestihl jsem ani zareagovat, a už se zhluboka nadechla a pokračovala dál. „Vím o tom, co se děje mezi tebou a mým synem,“ v tu chvíli jsem na všechnu bolest, kterou jsem cítil, zapomněl a bezradně jsem se díval do její tváře, která byla neutrálně klidná. Zůstal jsem stát u dveří, pevně se přidržujíc jejich rámu, neschopen slova.
„Ty víš, že tě mám moc ráda, Tome. Přeju si jenom, abys mi řekl, co k mému synovi skutečně cítíš. Pokud jde o pouhý flirt, prosím, řekni mi to. Jste kluci, byli jste dlouho spolu, a já vím, že někdy prostě přeskočí jiskra a je to. Pochybuju, že je to však natolik silné, abyste spolu vytvořili rodinu a žili společně tak, jak se žít má,“ její slova sice dávala smysl, ale jenom z jejího pohledu. Ne z toho mého. Jenom já jsem přesně věděl, jak moc byla moje láska silná. Proto byla moje odpověď taková, jaká byla.
„Mýlíte se, paní Kaulitzová. To mezi náma je mnohem silnější,“ vzal jsem do dlaní jeho večeři a pomalu jsem odkráčel pryč…
Naděje přichází k člověku spolu s jiným člověkem… Dante Alighieri
To naděje mi tě přinesla, Bille…
autor: B-kay
betaread: Janule
sem ráda, že Andreas přišel…x)
Krásné,jako vždy!!!
Krásné, dobře to Simone Tom řekl. A Tilí je rozkošné děťátko… No, jsem zvědavá, co se ještě přihodí…:-D♥
nádherné! Andreas mě fakt naštval, ale je teda fakt, že se omluvil, a že je mu to fakt líto, ale stejně je to hrozný, co udělal…
No já to vidim skepticky, podle mě jenom chce být Billovi blíž a pak Tomovi zas ublíží… Ale možná se pletu 😉
So rada, že Andreas prišiel za Tomom. Som rada, že to zvládol, len Simone ma prekvapila, zdalo sa, že vidí aký majú Bill s Tomom vzťah, že je to očividné, čo k sebe cítia. Ale verím, že pochopila…