autor: Lorett & Sajü
První chuť
Za okny se znovu snáší sníh. I když jsem vevnitř, v teplém pokoji, při pohledu na snášející se vločky z nebe vím přesně, jaká je venku zima. Stočím pohled k němu. Tiše oddechuje, stočený do klubíčka na mojí posteli, z notebooku se line tichá melodie, aby nebylo takové tíživé ticho. Podívám se na hodiny. Je skoro čtvrt na deset večer, babička před chvílí přišla s posezení u nějaký paní. Nemám hlad. Nemám chuť. Pořád jsem jenom s ním, a i když mi několikrát volali kluci a zvonil tu i Andreas, já veškeré hraní dneska zatrhnul. Znovu se zadívám na jeho roztomilou bílou tvář. Kdykoli mu řeknu něco pěkného, roztomile mu tváře zrudnou a našpulí, nejspíš nevědomě, rty. Připadám si s ním vážně jako v meziprostoru. Nic kolem nás není, když mu vykládám něco o sobě. Pobízel jsem ho, aby mi řekl taky něco, ale on s rázným zavrtěním hlavy zamítl. Poposednu si blíž k posteli, o kterou se opírám zády, a bříšky prstů ho pohladím po tváři. Nerozumím tomu. Pořád mi to vrtá hlavou a já nejsem s to přijít k odpovědi. Rozluštit onu záhadu, JAK TO, že on ožil. V baráku máme nespočet panenek a zrovna on? Pokládám si až příliš otázek na to, abych je mohl zodpovědět sám. Stočím pohled k nočnímu stolku, na kterém mám rámeček s dědovou fotkou. Slabě se pousměju a přivřu pomalu víčka, když si lehnu na koberec, vedle mojí postele.
*flashback*
Obejmu pevně Brumlu, když mě babička navleče do prasátkovýho pyžamka, a položím se pod peřinu do postele..
„Může mi jít dědeček ještě něco vyprávět?“ zadívám se prosebně na babičku, která jen lehce přikývne a lehce mě políbí na čelo. Přivřu víčka. Mám rád, když mi děda vypráví nějaké zážitky. Přitisknu si Brumlu k hrudníku, když se otočím na bok, abych na dědu viděl.
„Tak co, lumpe? Přichystal jsi mi místo?“ zasměje se dědeček a dojde k připravenému křeslu u mojí postele. Radostně zatleskám a podívám se na Brumlu, který se na mě usměje. Dědeček se posadí na svoje místo v křesle a rozsvítí malou lampičku, když babička zhasne velké světlo. Zachumlám se pořádně pod peřinu a zadrkotám zuby. „Co chceš dneska vyprávět?“ chytí mi nos mezi prostředník a ukazováček, a lehce mi ho zkroutí. Pomalu se zamyslím.
„Může mi jít dědeček ještě něco vyprávět?“ zadívám se prosebně na babičku, která jen lehce přikývne a lehce mě políbí na čelo. Přivřu víčka. Mám rád, když mi děda vypráví nějaké zážitky. Přitisknu si Brumlu k hrudníku, když se otočím na bok, abych na dědu viděl.
„Tak co, lumpe? Přichystal jsi mi místo?“ zasměje se dědeček a dojde k připravenému křeslu u mojí postele. Radostně zatleskám a podívám se na Brumlu, který se na mě usměje. Dědeček se posadí na svoje místo v křesle a rozsvítí malou lampičku, když babička zhasne velké světlo. Zachumlám se pořádně pod peřinu a zadrkotám zuby. „Co chceš dneska vyprávět?“ chytí mi nos mezi prostředník a ukazováček, a lehce mi ho zkroutí. Pomalu se zamyslím.
„Jak jsi poznal babičku?“ natěšeně se zašklebím, stejně jako to udělá i Brumla, a oba sledujeme dědečka, který se nadechne. Vždycky mu to trvá, než se úplně rozvzpomene, ale mně to nevadí.
„Je to dlouhý příběh, Tome. Nechceš slyšet něco kratšího?“ zasměje se, ale vím, že mi to rád bude vyprávět. „Dobrá… když mi bylo sedmnáct, pracoval jsem s tátou, tvým pradědečkem, na poli, kam chodila děvčata a nosila nám obědy. Jednou přišla i Agens, tvoje babička, a hned se mi líbila. Můj táta nám domluvil, abychom šli spolu ven, na veselku, která měla být za pár dní ve vedlejší vsi,“ odmlčí se a já s vykuleným pohledem naslouchám jeho vyprávění, než znovu začne vyprávět. Vnímám každé slůvko, které mi říká. Vypráví to docela jako pohádku a v některých chvilkách se mi to i jako pohádka zdá. Mrknu po očku na Brumlu, který se usmívá, a stejně jako já, naslouchá dědečkovu vyprávění.
Po asi dvacetiminutovém vyprávění přivřu víčka, když se ke mně dědeček nakloní, aby mi mohl vtisknout pusu na čelo, na dobrou noc. Pousměju se, když mi zhasne lampičku a dojde ke dveřím. Přitisknu si Brumlu víc k hrudníku a zadívám se na dědečkovu odcházející postavu.
„Taky bych si, dědo, přál, abych potkal někoho, jako máš ty babičku,“ zašeptám do ticha v pokoji, soukromě jen pro dědečka a zazubím se.
„Na to si ještě malý, Tome, ale jednou určitě někoho takovýho potkáš,“ stoupne si mezi dveře. Díky světlu na chodbě se mu můžu dívat do obličeje.
„Na to si ještě malý, Tome, ale jednou určitě někoho takovýho potkáš,“ stoupne si mezi dveře. Díky světlu na chodbě se mu můžu dívat do obličeje.
„A ten někdo bude moc krásný,“ šeptnu Brumlovi. „Jako třeba Sněhůrka,“ zasměju se a políbím Brumlu na hlavičku, než si ho znovu pod peřinou přitisknu k sobě a zavřu oči.
*konec flasbacku*
Bill
Promnu si unavené oči, posadím se do sedu na posteli a rozhlédnu se kolem. Všude je tma, jen díky oknům sem vniká světlo. Přitisknu si mikinu více k tělu a přivoním k ní. Ta vůně… je jako jeho. Nádherná vůně, z které se mi podlamují kolena, kdykoli ji cítím. Je zvláštní, že ta vůně je převážně v pokoji. Proč není úplně všude? A kde vůbec je? Poplašeně zamrkám a pošoupnu se po posteli, blíž ke kraji. Můj pohled okamžitě sklouzne na zem, kde leží stočený v klubíčku Tom. Na mé tváři se vykouzlí slabý úsměv, když si ho prohlédnu. Ale proč leží na zemi a ne na téhle vyhřáté posteli? Pomalu, abych ho neprobudil, slezu z postele na zem, kleknu si k jeho tělu a roztřesenými prsty ho pohladím po tváři. Je tak jemná, až musím přivřít oči. Tak dokonalá a bezchybná. Je tak krásný. Když jsem se na něj dnes díval, všiml jsem si malého znaménka na líci. I já mám takové… Chico říkal, že je to poznávací značka, ale kdo ví? Možná ano, když on má něco podobné na líčku. Bříškem prstu po tom znaménku jemně přejedu. Ustrašeně ruku stáhnu v okamžiku, kdy se mu zatřepotají řasy a on pootevře oči, kterými na mě zamrká. Skrčím se víc od něj, přitulím se k měkké, krásně teplé a voňavé mikině. Nemluvíme, jen se na sebe díváme. Oba rozespalí, ale s lehkými úsměvy. Vyšplhá se do sedu a posadí se naproti mně.
„C-chtěl jsem, a-aby jsi si lehnul na postel,“ ukážu prstem k místu, kde jsem spal. „J-já můžu ležet tady,“ usměju se lehce. Přeci jen je to jeho postel a já? Já jsem jen panenka. Smutně sklopím pohled, když se na mě s nakrčeným čelem a obočím dívá. Zavrtí hlavou a usměje se. Jako první se zvedne a vztáhne ke mně své přívětivé dlaně. Svým pohledem se zavrtám do toho jeho, kterým mě pobízí, abych přijal jeho teplé dlaně a já tak udělám. Nechám se vytáhnout na vratké nohy. Všechno ve mně hoří, vře. Srdce mi bije jako splašené, když se mě dotýká, když mě prstem hladí po hřbetu ruky. Polknu hromadící se sliny v mých ústech a zadívám se plaše do jeho očí. Jemně se usměje.
„Je ti zima? Třeseš se,“ šeptne potichu. Pořád šeptá. Mluví nahlas jen zřídka a mně to nevadí. Jeho hlas zní pokaždé jinak. Jednou roztřeseně, jednou zase pevně a mohutně. Někdy zase chraptí. Cože se mu tolik mění hlasy? Jen slabě přikývnu hlavou na jeho otázku, pohledem začnu hypnotizovat naše spojené ruce. Pustí je a přejde k posteli, do které se položí. Posune se až ke zdi a zadívá se na mě. Přešlápnu na místě a ruce si schovám do kapsy v mikině. Krásně mě hřeje, i když je mi pořád zima, třesu se. Ale netřesu se jen kvůli zimě, ale i kvůli němu. Kvůli tomu nádhernému člověku, který leží na místě, na kterém jsem před chvilkou ležel já.
„Pojď ke mně,“ zašeptá měkce. Přejedu si jazykem po rtech. Dělám to teď pořád, ani nevím proč. Znovu přešlápnu, než si lehnu zády k němu, na měkkou postel. Stáhnu si nohy k bříšku a obejmu je dlaní. Cítím jeho teplý dech vzadu na mém krku. Přišoupne se po posteli blíže ke mně. Jeho teplá dlaň, kterou bych už za těch několik hodin poznal mezi tisíci, přejede po mém pase a obejme mě kolem bříška. Zkrátí se mi dech, hrudník se mi prudce nadzvedává. V mém břiše to zvláštně šimrá, ale je to tak krásný pocit, když cítím jeho dlaně na svém těle. „Jen aby ti nebyla zima,“ zašeptá těsně u mého ucha a položí si hlavu znovu na polštář. Beze slova přikývnu a přivřu víčka. Přestanu se třást, když se přitiskne svým hrudníkem k mým zádům, naráz se však znovu roztřesu. Žádná zima mnou neprochází, necítím žádný chlad, jen jeho blízkost. Blízkost, kterou už nebudu cítit příliš dlouho? Smutně vydechnu, když jeho palec něžně pohladí mé břicho, schované pod tričkem a mikinou.
Tom
Nevím, co mě to popadlo, ale když jsem viděl, jak se třese a plaše na mě kouká těma svýma obrovskýma očima, nemohl jsem dělat cokoli jiného. První věc, která mě napadla, byla, aby si lehl vedle mě. Abych mu mohl být znovu blízko. Je to zvláštní, co se najednou děje. Mám potřebu ho pořád chránit. Tisknu se k jeho zádům, ale bojím se přitlačit se k němu víc nebo snad stisknout mu ruku. Bojím se toho, že by se rozpadnul. Je opravdu tak křehký jako ta panenka. Sakra, už znovu přemýšlím nad tím, kde se tu vzal. Kam by jinak opravdu zmizela ta panenka? Pochybuju, že by někdo byl tak stejný, do přesnosti stejný, jako je on. On, moje panenka. Je záhada, co se to stalo, ale vím, že nechci, aby byl znovu malý, z porcelánu. Určitě už spí. Stále se v mém náručí chvěje, možná má strach, že mu něco udělám, ale plete se, pokud má z toho strach.
„Dobrou noc, panenko,“ zašeptám do jeho jemných havraních vlasů, i když vím, že to teď nemůže slyšet. Nakloním se více přes něj, abych uviděl jeho dokonale symetrickou tvář. Ač se kdykoliv na něj podívám a snažím se sebevíc, nemohu na jeho tváři najít chybu. Alabastrová pleť, plné, nyní našpulené a pootevřené rty, podmanivé oči, které jsou však teď zakryty víčky s husou řadou dlouhých tmavých řas. Odvážím se jej nyní lehce po tváři pohladit. Uvědomuji si, že jednám pošetile. Mohl bych jej kdykoliv probudit sebemenším dotykem, copak já mohu vědět, jak moc je křehký? Jeho řasy se o hřbet mé dlaně zatřepotají tak, jako kdyby se jich dotkla motýlí křídla. Neubráním se tichému vydechnutí a následnému skousnutí rtu. Zavrtí se a já ustrnu. Tělo mi ztuhne jako kámen, neboť se moje panenka otočí čelem ke mně. Nevědomky zašmátrá rukama, a když se o mé přítomnosti ujistí, přitulí se ke mně a poklidně sní dál. Silně přivřu oči. Cítím jeho teplý vláčný dech na mé hrudi. Spí, tiše vzdychá a nepatrně se na mě namáčkne. Na tváři mu hraje andělský výraz. Ebenové vlasy ještě více podtrhují a zvýrazňují jeho rozbitnost. Je jako neviňátko. Ubohé neviňátko, jež tiskne své zkřehlé tělo ke svému zachránci.
Položím si napnutou hlavu na volné místo na polštáři. Se spokojeným výrazem a rozporuplnými pocity nečekaného proudu štěstí pomalu usínám. Omámen sladkou a nepatrnou vůní jeho těla. Propadám se hluboko do snů, v nichž hraje hlavní roli jedna nádherná černovlasá panenka s klučičím jménem Bill.
Bill
Neklidně se zavrtím, dál naslouchám svým snům. Svým ustrašeným otázkám.
Jak asi vypadá východ slunce nad zasněženou krajinou? Jak vypadá černočerné nebe poseté miliardami vzdálených hvězd zpod obětí spřízněné duše? Jako chutná čokoláda? A jak studí sníh? Kolik je na světě očí a kolik moří? Kolik je na světě snů a hoří? Adventní čas začíná, můj čas se neodbytně počítá. Stihnu poznat alespoň špetku z toho mála, co bych si přál zažít? A jak velká je vlastně špetka?
Tom
Pokojem se rozléhá tažná vůně spánku z tvého hořícího těla. Napjatě sleduji každý tvůj pohyb, sebemenší zatřepotání řasy, jež mě vždy spolehlivě dokáže zabavit. Už není časné ráno, ba naopak, je téměř poledne. Dům je prázdný. Babička spolu s jejími vrstevnicemi dnes jela na zájezd navštívit nějaký kostel a veletrh, kde prý dělají ty nejlepší vánočky v celém Německu. Jsem i tak rád. Nemusím se tak bát babiččiných otázek. Viděl jsem, jak tvrdě spíš, zedralo by mi to srdce, kdybych tě musel násilně vzbudit, proto jsem šel dolů za netrpělivou babičkou. Tyhle výlety bere strašně vážně. Ostatně tak jako všechny ostatní babičky. Pobyl jsem tam s ní tu chvíli, než si sbalila s sebou pár svých švestek, které se rozhodla táhnout na výlet, a odešla. Vrátil jsem se sem, abych tě zkontroloval, a už jsem se prostě od tebe neodtrhl. Nemohl jsem odtáhnout rentgenový pohled od tvé dokonalé tváře. Nechtěl jsem, aby ses probudil do osamělého pokoje. Proto tu teď už hodnou chvíli čekám na to, až se konečně probudíš. Spíš dlouho. Nejspíš se ti to zalíbilo, spát. Taky mám spánek rád, moc rád, leč dneska jsem prostě nemohl déle spát. Zamhouřit oko po tom, co jsi se ke mně s tichým a naléhavým kňouráním přitulil, jsem nemohl. Snažil jsem se, ale nešlo to.
Tvé řasy se jemně zatřepotají.
Trhavě polknu.
Tvé velké a pronikavé oči se otevřou. Dezorientovaně se rozhlíží po pokoji, jako kdyby jej nikdy v životě neviděly. Malátnými pohyby se posadíš, málem přepadneš.
Přiskočím k tobě a lehce tě pohladím po vlažné tváři. Usměju se na tvůj nechápavý, přesto potěšený pohled.
„Ahoj, Bille, jak ses vyspal?“ přisednu si k tobě a očima těkám po tvé tváři. Jsi ještě celý vláčný a rozespalý po tvrdém spánku, jsi krásně roztomilý. Zakoulíš velkýma tmavýma očima a tváře se ti nafouknou vzduchem, který zadržíš v ústech a postupně jej vyfukuješ. Pohled tvých černých očních panenek směřuje někam k levému rohu stromu. Přemýšlíš. Zachvěješ se.
„Ehm… příjemně,“ přikývneš na důkaz svého slova. Nikdy jsem ještě neslyšel někoho, kdo by na tuhle otázku takhle odpověděl. Usměju se. Vlasy ti pohybem spadnou do očí.
„To jsem rád,“ řeknu měkkým tónem hlasu. Na další a další pohled, jež ti věnuji, si všimnu, že vlastně pořád jsi ve svém oblečení. Jen jsi zachumlaný v mé mikině a trochu se otřeseš. Musí to být strašně nepohodlné, ty úzké černé rifle, které máš na sobě. Přitáhneš si nohy a na kolena si položíš bradu, pořád na mě koukáš, ale kdykoliv se ti pohledem zahledím do tvých mandlových očí, stydlivě uhneš.
„Děje se něco?“ pozdvihnu obočí a natáhnu se k tobě víc.
„No… ehm… j-já…“ polkneš a téměř dětským, nejistým pohledem se zahledíš do země. „Potřebuju a-asi na záchod.“ Směšně krčíš a zároveň spojuješ obočí a špulíš přitom rty. Zasměju se tvému stydlivému a provinilému pohledu. Jako kdybys mohl za to, že se ti chce na záchod. Pro mě je to čistě obyčejná každodenní věc, a ne jen pro mě, ale pro tebe je to vlastně něco nového, sakra.
„Aha…“ usměju se. „Víš, jak vypadá záchod?“
Zavrtíš hlavou. „Tu věc jsem zatím nikdy nevidě… ani o ní neslyšel.“
„No… já ti to nebudu vysvětlovat, to poznáš sám, jenom ti řeknu, kde to je, jo?!“
„Ano.“
„Tak vyjdeš z těchhle dveří a půjdeš rovně po chodbě, a tam hned ty dveře kousek naproti – to je koupelna. Rozsvítíš si světlo, abys tam nebyl po tmě,“ zasměju se té představě. „Sakra,“ uvědomím si, když na mě vyděšeně koukáš. „Vždyť ty jsi nikde jinde sám nebyl. No… já tě tam zavedu. Pojď…“ Zvednu se z postele a čekám, až se vymaníš jít ven. Postavíš se na nohy, které jsou stále ještě vratké, zavrávoráš, proto tě spěšně chytím za ruku. „Pro případ, kdybys spadl,“ ujistím tě s úsměvem a vydám se ven z pokoje.
Projdeme rychle chodbou. Nedůvěřivě ťapkáš za mnou jako ocásek, držíš se mé dlaně.
„Tady.“ Kouknu na tebe a otevřu koupelnu, rozsvítím světlo a ukážu ti na záchod. „Tam to je ono. Zvládneš to sám, viď?“ ujišťuji sám sebe. Ostýchavě s vykulenýma očima přikývneš a zajdeš do koupelny. Čekám na tebe o kousek dál. Nechci vypadat úchylně, ale zase nechci, aby se ti něco stalo. Jdeš sice jen na blbý záchod, ale děláš tuhle věc poprvé. My, když jsme byli malí, taky nás rodiče učili, jak sedět na nočníku. Protočím nad sebou oči, ale vlastně mám pravdu. Čekám celkem dlouho. Sakra, co tam můžeš tak dlouho dělat? Snad si mi do té mísy nespadl!?! Rozhodnu se jít do pokoje, nechám otevřené dveře, abych všechno slyšel, kdybys o něco zakopl třeba nebo tak. Sednu si do křesla a zadívám se ven z okna. Musí tam být zima…
Bill
Zapínám si ten strašný pásek. Vůbec jsem nevěděl, jak se toho mám zbavit, a jak se to odepíná. Nešlo mi to. Chvěly se mi od toho ruce, mám je celý červený, jak jsem se marně snažil rozepnout ho. Oddychnu si, když už vypadá stejně tak, jak když jsem ho měl předtím, rukou nechtěně štrejchnu o jakousi věc, která se zmáčkne a z té věci začne syčet voda. Uskočím leknutím pryč. Je to tak strašidelné. Co když z toho vyleze nějaká čarodějnice? Viděl jsem jich už přes oddělení pár a byly opravdu děsivé a škaredé. Co by mi tak mohla udělat? Zapřemýšlím a srdce mi začne pumpovat o sto šest. Nohy se mi začnou chvět a žaludek je někde až v krku. Vezmu nohy na ramena, ani se nerozhlížím okolo. Pryč odtud, rychle!! Hlasitě bouchnu dveřmi, leknu se, až nadskočím, a se skloněnou hlavou jdu najít Tom.
„Bille, jsem tady!!“ zahuláká jako hrom z jeho pokoje. Zase se leknu, div nespadnu na zem. Teď jeho hlas zněl tak hlasitě a pevně jako hrom. Zachvěji se a zadrkotám zubama, přitisknu si tu velkou měkoučkou mikinu více k sobě. Něco mě nutí, aby se mi tělo třáslo a cvakal jsem zubama.
„T-tom?“ pípnu tiše. Vejdu do toho jeho pokoje. Sedí na křesle a sleduje zahradu z okna.
„Zvládl jsi to?“ otočí se na mě a usměje se.
Skousnu si ret. „Ano.“ Zahledím se do země. „Ale nešel mi… z-zapnout ten pásek.“ Ukážu na koženou černou věc, která obepíná mé boky.
„Nešel ti odepnout?“ usměješ se.
Přikývnu a přešlápnu nad dalším chvěním mého těla.
„Je ti zima?“ udiveně na mě koukneš.
„Zima?“ zopakuji po tobě s otázkou.
Stoupneš si ke mně, trochu se sehneš a má ramena promneš svými dlaněmi. Cítím, jak mi jednotlivé části těla zběsile skáčí. „Chvěješ se.“ Sleduji pořád tvé zvláštně krásné oči a přikývnu, vlasy opět v očích, zuby mi zadrkotají. „Je ti zima,“ přikývneš. Pokrčím rameny.
„Víš, co?“ usměje se. „Dám ti něco na sebe. Nemám sice asi věci, které by se ti líbily, ale bude tě to hřát a nebude ti zima… ehm… nebudeš se tak třást, víš?!“ opět se usměje. Ledabyle pokrčím rameny a přikývnu.
„Tak dobře.“ Jdu za tebou k tvé skříni. „A-a proč by se mi to nemělo líbit?“ zeptám se tě udiveně s očima široce rozevřenýma. Pobaveně se zasměješ.
„Nemám tušení. To je tvoje věc. Mně se moje oblečení líbí, proto ho nosím, ale řadě lidí to připomíná spíše pytle, protože to je XXL.“
„XXL?“ kouknu na tebe s otazníkama.
„To je takové číslování velikostí oblečení. XXL znamená, že je to prostě moc velký,“ mrkne. „Necháš si svoje úzký džíny, nebo budeš chtít půjčit nějaký moje?“
Zamyslím. „Ehm…“ to je špatný takhle si to brát, ozve se mi hlavě ozvěna mého svědomí. „Stačí mi ty moje,“ pípnu tiše.
„Vem si tohle,“ podá mi něco velkého. „To je teplý. A… chceš pořád tu mikinu, nebo jinou??“
„Pokud ti to nevadí… n-nechám si ji.“ Zašeptám. Chci si nechat jen ji, nechci žádnou vypranou. Takhle mikina je tak hřejivá a nasáklá jeho ohromující vůni. Chci jen ji, neboť mohu neustále vonět po něm.
„Dobře. J-já… já ti jdu udělat snídani. Zatím si můžeš dát to tričko a pak za mnou můžeš přijít. Tam dolů, po těch schodech… nebo klidně zavolej, jo?“
Přikývnu. Vpíjím se do jeho očí.
„Jo a vlastně… co by sis dal?“
Svěsím hlavu a zase pokrčím rameny. „Nevím. Já nemám hlad.“ Podivně mi zakručí v břichu. Udiveně si na něj šáhnu. Co to zase dělá?? To nemůže držet pusu to břicho jednou?
„Evidentně jo,“ pobaveně se uculuješ. „Budeš chtít něco sladkýho, slanýho…??“ kouká na mě těma svýma zlatavýma očima a srdce mi opět silně buší, kolena slábnou.
„Ehm…. sladký?“ našpulím rty a nevědomě zamrkám očima, když na tebe hledím. Ruce se mi chvějí, schovám je za sebe.
„Tak joo. Něco vymyslím,“ mrkneš a rozejdeš se ke dveřím. Několikrát se za mnou ještě otočíš a s drobným úsměvem odejdeš.
Dobrou chvíli ještě hledím na zavřené dveře. Závan vzduchu ke mně dovane tvou vůni. Opět tak jemně intenzivní. Ano, já vím, že je to zvláštní slovní spojení, ale je to opravdu tak.
Ten život je zvláštní. Tolik rozmanitostí se v něm nachází.
Sednu si na postel, která se pode mnou tiše zhoupne. Sundám si mikinu, ale jen na chviličku, a rozepnu si knoflíčky u mojí košile. Ihned se opět začnu třást a kůže se mi podivně zježí, je to nepříjemné. Honem se protáhnu jako rybka ve vodě jeho obrovským tričkem, takové velké jsem viděl jen na něm, a rychle se zachumlám do jeho teploučké mikiny. Jako kdyby mi přirostla k srdci, stejně tak jako on. Pořád na něj musím myslet, na svého zachránce. „Tom.“ Zašeptám si pro sebe jeho jméno. Tak se mi líbí! Pořád si ho v duchu opakuju. Bojím se, že jej zklamu něčím. Že se mu nebudu líbit, anebo že jej budu nudit a vyhodí mě pryč. Jsem přece jeho panenka, koupil si mě.
S nastraženýma ušima a vykulenýma očima se rozhlížím po chodbě, na níž jsem už měl tu čest být. Uvidím schody, o nichž mi Tom říkal, a tak se podle jeho slov vydám po nich dolů. Bojím se, nalepím se co nejvíce to jde na zábradlí a postupuju pomaličku. Je to takové strmé. Snad nespadnu. Zpotím se nad tou myšlenkou a uvědomím si, že kdybych opravdu spadl, byl bych rozpadnutý na cimprcampr. Ne pouhé ostré kousky porcelánu. Vlastně… sáhnu si teď na ruku. Nejsem z porcelánu. Sestoupím konečně dolů na zem a rozhlídnu se okolo. Je to tu moc pěkný. Čistý a příjemný.
Hledám tě… Kde jsi, Tom? Uslyším nějaký ťapkavý zvuk, otočím se po něm a polije mě horko. Zpotí se mi dlaně a zároveň mi začne být děsná zima. Srdce bije někde v krku. Stojí přede mnou nějaká velká, černá, chlupatá šelma.
„Aááá-áááá, pomooooooc!“ utíkám rychle pryč.
autor: Lorett & Sajü
betaread: Janule
Dokonalé jako vždy!
úžasný. dále! to bude Scooty xD
😀 jéžiš, to je tak roztomilý, jak Bill vůbec nic nezná 🙂 je to vážně nádherný!
Bojím se,že se tu naznačuje nějaká tragédie: Adventní čas začíná, můj čas se neodbytně počítá.
To znamená,že Bill oživl v prvním dnu adventu,a na Štědrý den z něho bude zase panenka?To snad ne!!!!Jestli to tak bude,tak se zblázním,musím doufat,že Tomova láska ho zachrání!!!
[4]: Taky mě to napadlo..
Ježiš ten Bill je sladkej, sladkej xx)))
Je to zvláštní. Velmi zvláštní. Číst, jak se někdo učí běžným denním činnostem. Je to takové.. nenormální, či jak to mám napsat. Asi bych si nedokázala představit být Billem…
taky si myslim, že ožil jen na advent…no uvidíme…každopádně ho teď taky možná sežere ta velká šelma..xDDD
aww.Bill jse tááák sladkej <3
Scotty je pěknej pacholek xD xD takhle nám ho děsit xD nebo co to tam maj za chlupatou potvoru 😀 😀
Taky mě děsí ta věta s počítáním zasu os prvního adventu 🙁 prosím o krásný happy end <3
a alespoŇ ať se uskuteční v brzký době nějaká ta pusinka! <3
[4]: přesně, taky mě to napadlo! To by bylo hrozné!
[4]: Taky se mi to honí hlavou… =)
Ono je to tak strašn roztomilý, jak se učí všemu, co je takové… všední a obyčejné. =) A jak se vylekal huňáče.. =) Krása.
[4]: aj mňa to napadlo…ale dúfam že to bude mať šťastný koniec…a prídu na niečo kvôli čomu Bill zostane navždy človek :-pp
Tak konečně jsem se zase dostala k týhle nádherně něžný povídce, kterou jsem si zamilovala hned, jak jsem si… trochu privilegovaně předem… přečetla první dva díly 🙂
Lorettko, Sajü – píšete spolu krásně! Strašně se mi líbí, jak Bill neskloňuje Tomovo jméno… vždycky řekne jen "Tom" 🙂 Je roztomilý, jak se panenka Bill učí všemu novému, neví, proč má tam upovídaný bříško a proč se mu "ježí kůže"… Ještě že věděl, jak se správně zbavit toho pocitu, že "potřebuje asi na záchod" 🙂
je to originální povídka, originální nápad a já jsem vážně zvědavá, jak bude pokračovat… a jestli dobře skončí… 🙂
Bill..sladkej jako vždy..:)**
Ten Bill je tak roztomilý. 🙂