autor: Rachel
Závoj a otupělý pocit, až doteď plně ovládající mysl černovlasého chlapce, se začal pomalu mírnit a vůbec poprvé během několika posledních desítek minut ubral na své intenzitě. Celou tu dobu byl černovlasý chlapec pod jeho nadvládou a on se jej nechtěl vzdát, po nekonečně dlouhých minutách to však až teď začalo vypadat, že se karta obrací…
Dlouhé černé řasy se mírně zachvěly a víčka, až doteď pevně semknutá, poodhalila hnědé mandlové oči, ještě zastřeny spánkem. Nejprve zamrkaly a nato se porozhlédly kolem sebe, zatímco jejich majitel se poprvé pokusil trošku pohnout. Cítil, jak se mu do těla začíná vracet cit, cítil, jak jej šimrá i v konečcích jeho dlouhých štíhlých prstů, přesto však nebyl sto ani pozvednout ruku. S přivřenými víčky se znova rozhlédl kolem a pohledem se zastavil na nedalekém okně. Ozařovaly jej poslední paprsky slunce, které se právě blížilo k obzoru a jehož odlesky právě spočinuly na Billově tváři. Její rozespalý výraz se změnil na překvapený, až zmatený a Bill očima přejížděl po místnosti, ve které se právě nacházel. Postel, na které ležel, neznal, stejně tak jako celou tuhle místnost. Ještě nikdy v ní nebyl. A teď se v ní probudil zničehonic, ležíc na posteli s myšlenkami zatoulanými bůhví kde. Ale proč? Proč tu byl? Jen matně si pokoušel vybavit, co se stalo, jako by jej však opustil zdravý rozum a jeho mysl nebyla sto odpovídat mu na otázky, které si právě pokládal. Cítil poslední dozvuky palčivé bolesti hlavy, ani to mu však nepoodhalilo skutečnost, kterou si nepamatoval. Jen matně si vybavoval to všechno – procházku, modré nebe nad sebou, louku plnou kopretin a…
„Tome,“ z Billových úst vyšel sotva slyšitelný výdech, osoba sedící u postele jej však dobře slyšela. Tomovy oči jako by procitly ze spánku a Tom zamrkal před sebe. Obrovský kámen spadl z jeho srdce, když mu odpovědí byly dvě čokoládové oči. Konečně! Kolik jen zažil do této chvíle strachu? Nikdy se necítil hůř.
„Bille… konečně. Už jsem ani nedoufal,“ přiznal a vzal Billovu ruku do té své, aby mohl políbit její hřbet. Tohle byly ty nejhorší dvě hodiny v jeho životě.
„Kde… kde to jsem?“ Billova otázka protrhla ticho mezi nimi a Bill jen očima těkal po jemu neznámém místě, odpovědi se mu však dostalo téměř vzápětí. Tom něžně stisknul jeho ruku.
„Ššš, klid, Bille. Jsi u mě doma, v bezpečí. Tady se ti nemůže nic stát,“ ujistil jej dalším polibkem, tentokrát však na čelo. Tolik byl rád, že jej opět vidí v pořádku. Strach, který do této chvíle zažil, se nedal srovnat s ničím. Nejistota a obavy byly horší než cokoli jiného. Černovlasý chlapec se pomalu vyšplhal do sedu, když jeho hlavou však projela prudká vlna bolesti, pevně semknul víčka. Ještě stále netušil, co se vlastně stalo, a proč tu je, ona jej však začínala připravovat na nejhorší.
„Co… co se stalo?“ optal se šeptem, jako by se bál Tomovy odpovědi. A on se jí opravdu bál. Bál se toho, co přijde, už jen při pohledu do Tomových očí, které před těmi jeho sklopily svůj pohled. Tom se zhluboka nadechl.
„Nic, jen… Rozběhl ses ke mně z kopce a… asi tě zklamaly síly. Viděl jsem, jak padáš, říkal jsi mi, že tě strašně moc bolí hlava a… potom jsi mi omdlel v náruči. Odnesl jsem tě raději ke mně domů. Asi jsi přebral sluníčka,“ dodal, v duchu si však důvod Billovy náhlé slabosti a nevolnosti vysvětloval jinak. Billovy oči smutně upřely svůj pohled někam dolů a Bill tiše vydechl. Tolik se na dnešní den těšil. Proč se tohle muselo stát? Bylo to snad kvůli němu?
„Můžu za to já. Je to všechno moje vina,“ šeptl, odpovědí mu však bylo Tomovo nesouhlasné zavrtění hlavou.
„Nic z toho není tvoje vina, Bille. Jen se ti udělalo nevolno, to se může stát každému. Nic jsi nezkazil. Nemůžeš za to,“ odporoval mu a tak si to i myslel. Tohle nebyla Billova vina. Billův názor byl však jiný.
„Vím, že ano,“ špitnul poníženě a sklopil hlavu.
Jako by se jeho mysl rázem probrala z toho bezvědomí, ve kterém tak dlouho byla, jako by se všechny jeho myšlenky vrátily zpět. Nebyly však pryč jen ty dvě hodiny, ve kterých se nacházel ve spánku z omdlení. Byly pryč mnohem déle – a černovlasý chlapec si tu skutečnost teprve teď začínal uvědomovat. Jaký byl vlastně jeho život asi před dvěma týdny? Věděl o svém životě, o své nemoci a byla to právě ona, které všechno podřídil a vše jí uzpůsobil. Své myšlení, své chování, svůj přístup k okolí. Byl vyrovnaný a smířený sám se sebou a s tím, co jej čeká. A potom…
Do cesty mu vstoupil mladý, hezký lékař s nádhernýma očima a okouzlujícím úsměvem. A on? Zbláznil se do něj. Dokonce tak moc, že si vůbec neuvědomoval realitu a budoucnost, nad kterou většinou strávil přemýšlením celé dny. Tohle nebyl jeho svět. Nacházel se ve světě zamilovaných, tam, kde neexistovalo žádné zlo, žádné nemoci. A v něm také žil poslední dva týdny. Jak se to jen mohlo stát? Jak na to mohl zapomenout? Láska jej zaslepila a pohltila natolik, že si ani neuvědomil to, co bylo pravdou a děsivou skutečností. Jeho nemoc. Až teď, když tu seděl po dlouhém bezvědomí a omdlení, si uvědomoval, jak hloupý byl, když na ni zapomněl. Co si proboha myslel? Že ji láska přemůže? Že ji Tom přemůže? Jak naivní byl, když v něco takového doufal. Tohle nešlo dohromady, tohle ne. A pokud ano – za jakou cenu? Byla vysoká, velmi vysoká a Bill to věděl. Byl to život člověka, kterého miloval. Až teď si své city k němu uvědomil – a také si uvědomil, že tohle po něm žádat nesmí. Nesmí mu zanechat ošklivé stopy a rány v jeho životě. Už jen kvůli tomu, co k němu cítí. Nesmí to dopustit… a moc dobře to ví…
„Tohle… tohle nemá cenu,“ Billovy rty tiše vyslovily pár slov a Bill bolestně semknul víčka k sobě. Právě jej čekal jeden z nejhorších okamžiků v jeho životě.
„Co?“ Tom zvědavě pozvedl oči k těm Billovým, které se na něj dívaly se zvláštním soucitem a lítostí. Odpověď, které se mu dostalo, však vůbec neočekával.
„Tome, j-já… Chci… chci se rozejít,“ pevně semknul rty k sobě a okamžitě sklopil pohled dolů. Nechtěl vidět oříškové oči, které se na něj okamžitě upřely.
„Cože?“ Tom jen nevěřícně zamrkal očima, do kterých se nekontrolovatelně začaly vkrádat slzy. Nemohl tomu uvěřit. Tohle mu řekl jeho Bill, jeho láska? Realita však byla mnohem zdrcující, než jakou ji očekával.
„Bude to tak pro nás oba lepší, Tome. Ty si půjdeš svou cestou… a já zase tou svojí,“ odpověděl Bill, pohled však k mladému lékaři nepozvedl. Bylo mu jasné, co bude následovat, i přesto to však nechtěl vzdát. Musel jej uchránit.
„A-ale… proč?“ plačtivý hlas protrhl ticho mezi nimi a první slza si našla cestu po Tomově tváři. „Nejsem dost… Dělám něco špatně? Nechovám se dobře? Nebo…“ Tomova slova, plná tichých vzlyků, však přerušil Billův hlas a jeho zavrtění hlavou.
„Ne, to ne, Tome. Jsi úžasný kluk a…“
„Tak proč? Proč, Billi? Pověz mi to,“ Tomovy oči se znova zaleskly slzami a Tom je upřel do těch Billových, které k němu vzhlédly. Jejich majitele píchlo u srdce, když je spatřil. A právě proto chtěl být upřímný. Tom si zasloužil pravdu.
„Tome, já… Je to moje vina. Chyba není v tobě, to ne. Je ve mně a já to vím. A taky vím, že… že takhle to dál prostě nejde. Já… jsem nemocný a vím, co mě čeká. Jsem hlupák, protože jsem si to neuvědomil dřív. Já jsem se do tebe zamiloval… a moc, Tome. Tak moc, že jsem tu skutečnost přehlížel. A právě proto… to musíme ukončit… dokud je ještě čas a… dokud tu jsem. Měl jsem si to uvědomit dřív a nedovolit to už na začátku a všechno by bylo v pořádku. Můžu za to já. Tohle se nikdy nemělo stát,“ zavrtěl hlavou, aniž by si uvědomil, co svými pár větami chlapci sedícímu před sebou způsobil. Tomovo srdce krvácelo nad jejich významem a Tom cítil každou ránu, která se do něj zabodávala. Přál si, aby se probudil a zjistil, že to byl jen zlý sen.
„Ty si myslíš… Chceš říct, že… že toho všeho lituješ?“ optal se nevěřícně a nedokázal dál skrývat slzy smutku a zklamání. Stejně, jako černovlasý chlapec před ním. Copak to i pro něj nebylo těžké? Bylo – mnohem víc, než by si mladý lékař mohl myslet.
„Ne, to ne, Tome. Tohle… tohle celé, ty dny, které jsem s tebou mohl prožívat… Byly to ty nejkrásnější dny v mém životě. A já jsem ti za ně vděčný, Tome, a nadosmrti budu. Jsi krásný, hodný, milý a laskavý kluk s tím nejkrásnějším srdcem. Mé pocity k tobě jsou silné, znamenáš pro mě něco, co pro mě ještě nikdy nikdo neznamenal. A právě proto si tvou lásku nezasloužím a nemůžu ji mít, nezasloužím si tě. Ty si zasloužíš někoho, kdo bude takový jako ty, bude ti tvou lásku oplácet, bude s tebou chodit na procházky a do kina a nebude ti před očima omdlévat. A hlavně – bude s tebou moci být pořád. A to já ti dát nemůžu, Tome. Za pár týdnů už… budu někde úplně jinde. A chci, abys na mě vzpomínal v dobrém a pamatoval si mě takového, jaký jsem byl a ne takového, nad kterým nemoc zvítězila. To nemůžu dopustit, pochop to, prosím. Nechci ti zničit život. Nechci, abys… abys to peklo prožíval se mnou. Nechci, aby ses trápil,“ zašeptal se slzami v očích, stále však hleděl do Tomových očí. Jako by si i jejich majitel uvědomil tu krutou realitu… věděl však, co by se stalo, kdyby jej Bill opustil.
„Trápit se budu, když budu bez tebe,“ pronesl zamyšleně, v tom však ucítil na své tváři plné slz Billovu teplou dlaň. Myšlenka, že ji už nikdy nebude držet v té své, že ji neucítí, že ji nepolíbí, byla více, než strašná.
„Bude to pro oba lepší, Tomi. Se mnou by byl tvůj život horší než beze mě, věř mi. Nemusíš na mě brát ohledy kvůli tomu, že… že jsem nemocný a zůstanu sám bez tebe. Nechci, aby ses kvůli mně nějak měnil, omezoval, nebo se mnou zůstával a léčil mě ze soucitu,“ dodal, stalo se však něco, co vůbec neočekával. Tomovy oči vzhlédly k těm jeho a Tom pozvedl hlavu. Soucit. Ano, on měl soucit. S pacienty, kteří byli nemocní a které léčil. Ale Bill… K němu necítil žádný soucit, žádnou povinnost pomáhat mu. Cítil k němu něco, soucit to však nebyl. Bylo to něco úplně jiného.
„Opravdu si myslíš, že… že to všechno, co jsem pro tebe dělal, byl soucit? Že z té louky jsem tě omdleného v bezvědomí přinesl sem a pomohl ti jen ze soucitu, proto, že jsem lékař?“ Tomův klidný tón hlasu se dolinul k Billovým uším a Bill k němu překvapeně vzhlédl. Slzy na jeho tváři už stačily zaschnout a on už neplakal. Nechtěl plakat. Ne teď. Pláčou jen poražení a tím on být nechtěl. Právě teď chtěl sebrat všechny své síly a zabojovat o svou lásku – i kdyby jej to mělo stát život!
„Nebylo to ze soucitu, ani z povinnosti pomoct ti, Bille. Pomáhám pacientům, ale… Ty už dávno nejsi jen můj pacient, Bille. Získal sis mě, mou přízeň a důvěru, získal sis to, co se ještě nikdy nikomu nepodařilo získat. Získal sis tohle,“ pomalu vzal Billovu dlaň do té své a přiložil ji k místu, kde mu pod kůží bilo srdce. Teď už věděl pro koho bije a komu patří.
„A právě tohle je důvod, proč jsem na tebe od začátku dával pozor, proč jsem tě chránil a proč jsem tě dnes odnesl z louky ke mně domů. To nebyl ten soucit, který jsem znal do doby, než jsem tě poznal, Bille. Když máme někoho rádi a záleží nám na něm, tak nám není jedno, co se s ním stane. A není nám to jedno o to víc, když…. když toho druhého milujeme,“ zašeptal tichým, až zastřeným hlasem, a bříška jeho prstů spočinula na Billově tváři, která k němu překvapeně vzhlédla. Billovo srdce vynechalo jeden úder a Bill cítil, jak se mu na okamžik ztratil dech. Nemohl uvěřit svým uším. Tohle nemohla být pravda – jen krásný sen.
„Cože?“ Billovy rty jako ve snách vyslovily jedno jediné slůvko a Bill se zadíval mladému lékaři do očí. Viděl v nich lásku, nehynoucí lásku, která patřila jen jemu, a kterou Tom cítil. A cítil ji i ve svém srdci daleko víc než kdy předtím. Byl si jistý a věřil každému slovu, které jeho rty vyslovily. Vždyť to bylo právě jeho zamilované srdce, které mu je našeptávalo.
„Bille… opravdu si myslíš, že jsi mi lhostejný? Opravdu si myslíš, že k tobě nic necítím?“ šeptem vyslovil svou otázku, když mu však odpovědí byl Billův pohled, sklopený k zemi, něžně si jeho tvář nadzvedl do úrovně té své.
„Teď mě dobře poslouchej, Bille. Nikde není napsáno, že umřeš a nikdo to ani neříká. Jsi v jedné z nejlepších nemocnic v Německu, pod dohledem tě mají špičkoví lékaři a máš právo bojovat stejně jako ostatní. A lékaři a já jsme tu od toho, abychom ti pomohli ten boj vyhrát. K čemu si myslíš, že byly ty dvě kontroly každý den, rentgeny, testy a vyšetření? Abychom věděli, kdy bude ta nejvhodnější chvíle k operaci. Snažíme se a pomáháme ti… ale musíš se snažit i ty. Ještě není nic ztraceno, Bille. Všichni lidé před tebou, většina z nich to zvládla s přehledem a měli mnohem menší naděje na uzdravení než ty. A zvládli to právě proto, že bojovali, nevzdali to předem. Nevzdávej to, Bille, a bojuj, prosím. Už kvůli mně. Neodvracej se od toho a nenech se porazit. Ta nemoc to cítí a ví, že to vzdáváš a právě proto vítězí. Pak už není cesty zpět…“ dokončil a pohladil po vlasech Billa, který se nad významem jeho slov zamyslel. Byl odjakživa ten slabší, ten, kdo nechával vyhrávat druhé. Nikdy neměl dostatek sil na to, aby zvládl přemoci silnějšího. A i když se v něm po Tomových slovech probudilo odhodlání bojovat, věděl, že to sám nezvládne. Sám ne…
„T-Tome, ale co když… Co když nevyhraju? Co když zklamu? Nejsem tak silný, abych ji dokázal přemoci sám. Já… J-já to sám nedokážu. Ne bez tebe,“ zašeptal plačtivě to, co jej trápilo nejvíc, stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. Tomova dlaň se jen lehce dotkla té jeho a Tomovy prsty se propletly s těmi jeho v něžném spojení. Stačil okamžik a oba pocítili, že není nikdo a nic, kdo by mohl jejich ruce rozpojit. A cítil to i mladý lékař, když si Billovu dlaň schovával do té své. Cítil, že právě tam je její místo… a vždycky bude.
„Bille, miluji tě. A chci být s tebou v dobrém i ve zlém. Vše, co jsem a co mám, chci dát tobě. Slibuji ti tady a teď, že budu s tebou a neopustím tě, ať se stane cokoli. Patří ti mé srdce a to nic nezmění, ani jakékoli zlo, ani jakákoli nemoc. Nebudeme se vzdávat hned, ani za cenu toho, že se stane cokoli. Společně budeme bojovat proti ní a náš boj také vyhrajeme, to ti slibuji, Bille. Věříš mi?“ optal se a snažil se najít odpověď v Billových očích. Teprve teď očekával svůj konečný ortel. Jeho srdce prudce bušilo – stejně, jako srdce černovlasého chlapce, jehož myšlenky právě opustily jeho mysl a zůstala jen ta jedna jediná.
Nepotřeboval už déle přemýšlet. Právě se rozhodl – a za svým rozhodnutím si chtěl poprvé ve svém životě stát. Jeho tvář se sklonila k té Tomově a jeho rty se setkaly s těmi Tomovými v prvním polibku, jako odpověď na Tomovu otázku. Jejich boj právě začínal…
autor: Rachel
betaread: Janule
fňuk, to mě dojalo, krásný! Bille nesmíš to vzdát, už kvuli Tomovi x(
Tak mě napadá že jsou na posteli xDD Tak by už ehm xD mohli xD
To bylo krásné. ZTatím jasně nejlepší díl!!!! Miluju tuhle povídku!!!!
Bille, bojuj!!!!!!!!!!
Bill je ale trubka 🙂 ještě, že mu Tom tak hezky domluvil a spolu to musejí vyhrát!!!
[1]: Taky mě to napadlo xD xD xD
[4]: že? Tu na to čekám a pořád nic a nic xD teď to vypadá nadějně xDDDD
Bill ten boj vyhraje…je silnej…x)
[1]:
[4]:
Nebojte holyk na to taky dojde,ale zatím ne jak jí znám.
Rachle hraju hrut na icq a tam brečím pořád děkuju ti ta slyz navíc xDDDD je to super
Brečím, já vážně Rachel brečím. Co to se mnou sakra holka děláš? Lapám tu po dechu a zaboha nemohu přijít na to, co vyťukat za písmenka na klávesnici do tohodle malého okýnka, aby to dávalo smysl. Ty víš moc dobře, že tvoje povídky se mi líbí. Vždy se mi líbily. Beru si z nich do života mnoho. Nebo se v tom jen utvrdím, že tak by to mělo skutečně být. Ale i to je hodně. Opravdu nevím, co napsat. V jednu chvíli mě to nakoplo, v druhé chvíli rozbrečelo. Nevím, jak jinak bych to měla napsat – nemám slov. Možná se opakuji, ale je to tak. Co se lásky a emocí týče, tvoje povídka mě jednoznačně dostává do kolen. Díky, Rachel :o*
[5]: Illyrias, víš koho ty mě připomínáš??? Jednoho kámoše, ale ten je taky stejně takhle neúnavnej a vytrvalej jako ty:-D Vás spolu snad seznámím, vy byste se k sobě hodili…:-D Neboj se nic, přece bych nezklamala…:-D♥
Holky, já… Ani popravdě nevím, co bych tu teď měla napsat. Vůbec jsem nečekala tolik ohlasů, a navíc tak příjemných a krásných. Přiznávám, že tenhle díl je jeden z mých oblíbených, tenkrát mi šla ruka sama po papíře a musím se přiznat, že když jsem se nad tím chvílemi zamýšlela, i mě to dojímalo. Proto chápu třeba Pajuli, která mě svými pár větami dorazila, v dobrém slova smyslu, samozřejmě xD
Ani já už nevím, jak bych vám měla poděkovat. Slovo DĚKUJU mě přijde nicotné, když si uvědomím, jak moc jsem vám za tuhle vaši podporu vděčná… Děkuju vám všem moc, děkuju za to, že jste!!! Bez vás by tohle nikdy nebylo, máte na tom svůj podíl. Děkuju a zase ve čtvrtek:-D♥♥♥♥
[9]: To jako že ve čtvrtek už budou sexovat? x) Tak to se těším, jako na každý díl. Mimochodem kluk? No nevím nevím xDDD Bysme se asi nedomluvili když máme stejnou povahu xD
[10]: No, já jsem nic neřekla xD K něčemu malému možná dojde, ale určitě tam nebude hned teď sex. Na to je ještě brzo. Ještě jsem je ani nepodusila a už je budu hnát do postele, ne???:-D
To je pravda, asi byste se nedomluvili. Vzhledem k tomu, že on řeší každou blbost… Ale myslím, že by sis zvykla:-D Já mu radši vždycky ustoupím, mávnu rukou, odpapouškuju, že jo, že má pravdu a konec, abych ho nemusela poslouchat xD
Jinak ještě jednou všem děkuju:-D♥
Myslela som si, že ho vezme do nemocnice. No ale on je lekár tak snáď vie. Billiho nápad rozísť sa bol poriadne strelený. Ešteže je Tom inteligent a krásne z toho šoku Billa prebral. Už som sa zľakla, že sa budem trápiť, ale Rachel nesklamala ♥