autor: Fabiana
Tma a zvuk motoru drásaly mé nervy neustále, už bůhvíkolik hodin. Mlčel jsem a jediné, co jsem cítil, byla bolest. Nebyl jsem schopen se pohnout, provazy se mi zařezávaly do zápěstí, z dlouhého ležení na pravém boku mě bolelo celé tělo, a navíc mi začínalo být špatně. Vždycky je mi špatně, když jedu autem dlouho. Přesto mohu přísahat, že jsem se nebál. Jako by můj mozek najednou získal nějaký blok, zabraňující mi cítit strach.
Když už jsem si myslel, že se bolestí zblázním, motor utichl a auto se náhle zastavilo. Nastražil jsem uši. Ozvalo se bouchnutí dveří auta a pak otevírání těch zadních.
Teď bych měl křičet. Volat o pomoc, blesklo mi hlavou; ale neudělal jsem to.
„Jméno?“ zeptala se mě ta žena.
„Tom Kaulitz,“ procedil jsem skrze zaťaté zuby. „Můžeš… můžete mě prosím rozvázat?“ požádal jsem; něco mi říkalo, abych vsadil na slušnost. „Bolí to,“ dodal jsem. „A přísahám, že neuteču.“
„No… dobře.“ Souhlasila jen váhavě. Zavřela dveře a mé ruce byly najednou volné. Pomohla mi vstát; nebo spíš posadit se. Jen co jsem si protáhl záda, moje pravá ruka automaticky vystřelila k asi-šátku, jímž jsem měl zavázané oči, žena mě ale pleskla po ruce. „Ten šátek,“ odmlčela se, „si necháš, jasné?“ Přikývl jsem. Poslední, co bych chtěl, je naštvat ji.
„Hodnej. Budu se tě teď muset zeptat na pár věcí. Takže datum a místo narození?“
„1. 9. 1989 v Lipsku.“ Zamumlal jsem.
„Souhlasí.“ Poznamenala. Neunikl mi uznalý tón jejího hlasu, jako by ani nečekala, že to řeknu.
„Nějací sourozenci?“
„Bratr… Bill.“
Zasmála se. „Nepřekvapuje mě, že ho znáš pod tímto jménem.“
„Má snad i jiné jméno?“
„Bill je velice nestabilní.“
Když už jsem si myslel, že se bolestí zblázním, motor utichl a auto se náhle zastavilo. Nastražil jsem uši. Ozvalo se bouchnutí dveří auta a pak otevírání těch zadních.
Teď bych měl křičet. Volat o pomoc, blesklo mi hlavou; ale neudělal jsem to.
„Jméno?“ zeptala se mě ta žena.
„Tom Kaulitz,“ procedil jsem skrze zaťaté zuby. „Můžeš… můžete mě prosím rozvázat?“ požádal jsem; něco mi říkalo, abych vsadil na slušnost. „Bolí to,“ dodal jsem. „A přísahám, že neuteču.“
„No… dobře.“ Souhlasila jen váhavě. Zavřela dveře a mé ruce byly najednou volné. Pomohla mi vstát; nebo spíš posadit se. Jen co jsem si protáhl záda, moje pravá ruka automaticky vystřelila k asi-šátku, jímž jsem měl zavázané oči, žena mě ale pleskla po ruce. „Ten šátek,“ odmlčela se, „si necháš, jasné?“ Přikývl jsem. Poslední, co bych chtěl, je naštvat ji.
„Hodnej. Budu se tě teď muset zeptat na pár věcí. Takže datum a místo narození?“
„1. 9. 1989 v Lipsku.“ Zamumlal jsem.
„Souhlasí.“ Poznamenala. Neunikl mi uznalý tón jejího hlasu, jako by ani nečekala, že to řeknu.
„Nějací sourozenci?“
„Bratr… Bill.“
Zasmála se. „Nepřekvapuje mě, že ho znáš pod tímto jménem.“
„Má snad i jiné jméno?“
„Bill je velice nestabilní.“
Vůbec jsem nechápal smysl té věty, a ačkoli momentálně zněla docela vesele, nechtěl jsem riskovat a ptát se.
Položila mi ještě několik otázek, a na konci „výslechu“ prohlásila, že všechny odpovědi byly správné a že už ví, že jsem opravdu ten, koho hledala.
„Nepotřebuješ nic?“ zeptala se mě nakonec.
„Jako co?“
„No já nevím, třeba jíst, pít, nebo… na záchod?“
„Ne.“
„Tak jedem.“
Přestoupila si opět dopředu a nastartovala. Opřel jsem se o něco za svými zády; netuším o co, ale bylo to měkké a příjemné. Nevím, jestli si mohu dovolit promluvit, ta žena rozhodně nepřátelsky nezněla, ale co kdyby… za zkoušku nic nedám, ne? Alespoň myslím.
„Kam jedeme?“ Vyrazím ze sebe nakonec.
„To ti nemůžu říct,“ řekla. Jako bych si to nemyslel.
S uraženým výrazem jsem se odvrátil, což jí bylo nejspíš jedno, protože řídila a určitě se dívala na cestu. Za chvíli pustila hudbu. Podle hlasu bych ji na metal rozhodně netipoval.
„Nepotřebuješ nic?“ zeptala se mě nakonec.
„Jako co?“
„No já nevím, třeba jíst, pít, nebo… na záchod?“
„Ne.“
„Tak jedem.“
Přestoupila si opět dopředu a nastartovala. Opřel jsem se o něco za svými zády; netuším o co, ale bylo to měkké a příjemné. Nevím, jestli si mohu dovolit promluvit, ta žena rozhodně nepřátelsky nezněla, ale co kdyby… za zkoušku nic nedám, ne? Alespoň myslím.
„Kam jedeme?“ Vyrazím ze sebe nakonec.
„To ti nemůžu říct,“ řekla. Jako bych si to nemyslel.
S uraženým výrazem jsem se odvrátil, což jí bylo nejspíš jedno, protože řídila a určitě se dívala na cestu. Za chvíli pustila hudbu. Podle hlasu bych ji na metal rozhodně netipoval.
Dlouho bylo ticho. Předpokládal jsem, že se soustředí na řízení, a konečně jsem si dovolil poodtáhnout šátek ze svého pravého oka. Přizpůsobení se světlu mi chvíli trvalo, ne však dlouho. Důkladně jsem si ženu prohlížel. Neviděl jsem jí sice do tváře, ale všiml jsem si, že je malé postavy a má krátce střižené a dost rozježené zrzavé vlasy. Pro jistotu jsem si pak oko zakryl, kdyby se náhodou otočila. Evidentně moc nestála o to být viděna. A já nechtěl mít problémy; ačkoli nebezpečně rozhodně nevypadala. Však Bill taky na vojáka nevypadá.
Nudit jsem se začal až příliš brzy. A poté, co z jejího playlistu zazněla jedna z mých oblíbených písniček, jsem se docela uvolnil a nabyl sebevědomí. „Už tam budem?“ Vyhrkl jsem.
„Ne.“ Ozvalo se zepředu.
Na chvíli mě to umlčelo, ne však na dlouho. „Tak už tam budem?“ Zeptal jsem se zase.
Na chvíli mě to umlčelo, ne však na dlouho. „Tak už tam budem?“ Zeptal jsem se zase.
„Ne!“ Vykřikla. Zněla dost naštvaně.
„A teď?“
„NE!!!“
…
„Už tam budem?“
„Ne!“
„Už tam budem?“
Ozvalo se kvílení brzd a jakási neznámá síla mě odmrštila dozadu, takže jsem narazil do dveří, které se v tutéž chvíli otevřely, takže jsem skončil na silnici. A ta křehce vypadající žena něco vztekle zavrčela, vytáhla mě na nohy, vrazila mi facku (a to pořádnou, až se mi orosily oči – naštěstí to nemohla vidět) a nacpala mě zpátky do auta. Uslyšel jsem specifický zvuk izolepy, a pak už jsem mluvit nemohl. Namísto naštvaných urážek její osoby, mi ze rtů vyšlo jen nesouvislé mumlání.
Zabouchla dveře a opět si nastoupila dopředu a nastartovala. Jakmile jsme se rozjeli, začal jsem křičet. Nešlo to moc slyšet, ale trochu ano. Chtěl jsem ji jen naštvat, tak, jako ona naštvala mě. Ale nepovedlo se mi to; v klidu pustila hudbu, začala si zpívat, a já to vzdal.
Nevím, kdy se mi podařilo usnout, ale podařilo se mi to. A od té chvíle nevím vůbec nic.
…
„Už tam budem?“
„Ne!“
„Už tam budem?“
Ozvalo se kvílení brzd a jakási neznámá síla mě odmrštila dozadu, takže jsem narazil do dveří, které se v tutéž chvíli otevřely, takže jsem skončil na silnici. A ta křehce vypadající žena něco vztekle zavrčela, vytáhla mě na nohy, vrazila mi facku (a to pořádnou, až se mi orosily oči – naštěstí to nemohla vidět) a nacpala mě zpátky do auta. Uslyšel jsem specifický zvuk izolepy, a pak už jsem mluvit nemohl. Namísto naštvaných urážek její osoby, mi ze rtů vyšlo jen nesouvislé mumlání.
Zabouchla dveře a opět si nastoupila dopředu a nastartovala. Jakmile jsme se rozjeli, začal jsem křičet. Nešlo to moc slyšet, ale trochu ano. Chtěl jsem ji jen naštvat, tak, jako ona naštvala mě. Ale nepovedlo se mi to; v klidu pustila hudbu, začala si zpívat, a já to vzdal.
Nevím, kdy se mi podařilo usnout, ale podařilo se mi to. A od té chvíle nevím vůbec nic.
autor: Fabiana
betaread: Janule
zkoušel taktiku nazývanou Oslík? xD
jj….a povedlo se mu to co asi nechtel…….
Skvijelí to miluju, ptát se na tu samou utázku "už tam budem?" Jak v realu tak v TwC dokonale to spoluhráče nasere xDDD
No to je jako super xDD Víc napínaví to už být nemůže? Že ho ta babka hnusná veze za Billem? Určitě..musí..ty vole a jako než bude další dílek tak se asi zblázním..tuhle povídku prostě nedávám..větší drama jsem nečetla x)
bozee.. som zvedava..ako to bude dalej.. boze rychlo prekvapkoo..sup sup..
Ježiši xD Tu scénu ze Shreka miluju 😀 Upe jsem toho Oslíka slyšela 😀 Taky si myslím, že ho veze "nějak" k Billovi
Heh taky nic nevím – jako Tom 😀 . kam ho veze za billem ? a nebo z něj udělat dalšího vojáka ?
To mi připomnělo scénu z mumie kdy se ten kluk pořád ptal jestli už tam budou×D no já jsem zvědavá, co se z toho vyklube. Už by se tam mohl objevit Bill, vůbec jsem z toho tak nějak zmatená…
oslík ze Shreka… Garfield… ten Tom je pakoš, měl držet hubu a krok 😀
blboun 😀 😀 😀 "už tam budem" věta je prostě nesmrtelná! :D:D:D
další díííl ^^*
Bože!!!!Tohle mi dělá moje dcera,když jsme na někde túře,a je to vážně na zabití,když máte před sebou 20 km,a ona se ptá už na pátém xD!!!!Jinak jsem napnutá,jestli Toma unesli lidi od Billa,nebo jeho nepřátelé.
To je tak tajemný sakra….Já už e nemůžu dočkat až se dozvím, co se to tam děje…
tohle je napínawý jako kšandy 😀
Jinak úžasný dílek jako každý tenhle. Miluju tuhle powídku a nemůžu se dočkat dalšího dílu…už aby to bylo. Jsem netrpěliwě zwědawá jak se to bude wywíjet dál 😀
ty kráso, to je napínák!!! uá, já se nemůžu dočkat dalšího dílu, panebože! to je ale úžasný!