autor: Lauinka
Ještě chvíli se takhle povalovali v posteli. Šeptali si něžná slůvka lásky a mazlili se. Tom udělal snídani, se mu podařilo vymanit se z objetí svého miláčka. Něco dobrého připravil a vrátil se do pokoje. V klidu posnídali, samozřejmě se to neobešlo bez vyznání lásky ať už slovy nebo polibky.
„Měl bych se ukázat doma.“ Tiše vydechl, vážně se mu nechtělo odcházet.
„Necháš mi otevřené okno?“ Usmál se a z tváře mu setřel zbytek šlehačky.
„Nechám. Neboj.“ Vstal a oblíkl se. Opět se loučili ve dveřích domu.
„Spěchej ke mně.“ Šeptl mu a naposledy se jejich rty vpily do sebe. Poté Bill vyšel domů. Na rohu se ještě otočil, poslal chlapci stojícímu ve dveřích vzdušný polibek.
Musel se usmívat, i přesto, že tahle situace k smíchu vůbec nebyla. Měl strach, co řekne mamce. Ruce se mu klepaly, ale odvážně vzal za kliku od domu. Okamžitě k němu došla matka s otazníky v očích.
„Co jsi tu dělal?“
„Ehm… kdy?“ Nechápal její otázku. On totiž nevěděl, že Tom tělo i s kobercem uklidil a naaranžoval jiný.
„No… ten koberec v obýváku?“ Dala si ruce v bok.
„Měl jsem tu menší párty… a…“ nějak se zakoktal. „Prostě jsme ho polili a já nechtěl, aby ses zlobila, tak jsme koupili nový.“ Svatouškovsky se usmál. „Mami, nezlob se, stejně se mi nelíbil.“
Matka jen pokývala hlavou a pohladila syna. „Máš pravdu.“
Poté si dali skvělou snídani a dlouho si povídali.
„Tak co tvůj přítel?“ Usmála se, když Billovi nalívala čaj.
„No, jo. Dobrý.“ Usmál se a upil z hrnečku před ním.
„Musíš ho někdy dovést domů. Pochlubit se mi. Třeba na večeři, bys jej mohl pozvat.“
„No jo. Někdy.“ Ušklíbl se. Tento rozhovor se mu vůbec nelíbil. Tuší snad něco? Začínal být nervózní. Očima těkal kolem sebe. Byl zmaten.
„Já ještě půjdu do pokoje. Musím si něco dodělat.“
„Dobře.“ Usmála se
Něco nebylo v pořádku, ale nechtěla na něj tlačit. Už to, že pořádal párty. On? A pro koho vůbec? Raději počala mýt nádobí. Bill mezitím zmizel u sebe v pokoji. Sedl si těžce na postel a zalovil rukou pod ní. Nahmatal náhodně krabici z papíru a vytáhl ji. Dal si polštáře trochu výš a zády se o ně opírajíc, otevřel prachem pokryté víko. Bylo tam pár starých fotek a věcí, ale nic z toho všeho si nepamatoval. Byly jeho? Našel jednu roztrhlou fotku. Všechny věci prošel a fotky prohlédl. Udivovalo ho nejvíc, že na většině starých vzpomínkách z papíru, byli dva kluci. Zřejmě dvojčata. Byli si neskutečně podobní. Stále si fotku prohlížel a zjišťoval, že by to mohl být on sám. Stanul před zrcadlem se starým cárem papíru vedle obličeje. Odrazy v zrcadle byly až nebezpečně podobné. Nevěřícně se opět na ní zadíval. Podíval se na kluka, který byl vedle něj na fotce v bratrském objetí.
„Ne, to ne… ne,“ vydechl a pustil fotografii, která se dotkla země. Na ni dopadla jeho slza, tak bolestná.
Stál před zrcadlem a nepřítomně do něj hleděl. Jen slzy se snášely a dopadaly až k jeho nohám. Některé se něžně vpíjely do té alabastrové pokožky a jiné se pokoušely ovlažit jeho rty. Hledaly sebemenší skulinku, jak se dostat do jeho úst. V odraze uviděl Toma a sebe. Spolu dohromady. Držíce se za ruce, se spojenými rty, a také jejich propletená těla v milostném aktu. Hořce polkl. Nechápal, jak je to všechno možné. Proč si nepamatuje na svého bratra? Znovu se dostal do vzpomínek, tentokrát do těch bolestných, a to když Tom vyprávěl svůj příběh. „Nenávidím jej,“ prohnalo se mu celým tělem a bolestně se rozvzlykal. Tak rád by i on dostal vysvětlení. Ale, co dál? Má o tom Tomovi říct? Nebo raději ne? Byl tolik zmatený, opět se mu pod rukama zhroutil svět.
To vedle v pokoji seděla Simone a držela v rukou noviny. Noviny staré pár let. Jak hloupá byla, když věřila Gordonovi, že by pro ni snesl i modré z nebe. Ale nic z toho nebyla pravda a ona přišla o své druhé dítě. Osamělá slza stekla po její jinak veselé tváři. Náhle se otevřely dveře od její ložnice a v nich stála hubená, vysoká postava, tak nešťastná. Sama nechápala, co se stalo.
„Jak si mohla?“ Jen tiše šeptl a změřil si ji pohledem.
„Cože? Co se stalo, broučku?“ Vstala a šla k němu.
„Jdi ode mě.“ Sklopil hlavu. „Ty nejsi má matka.“ Do ruky překvapené Simone byla vtisknuta fotka dvou šťastných kluků. Podívala se na ni a málem přestala dýchat. Byl na ní její malý Tomík a Bill.
„Kde si to našel?“ Sesunula se i s fotografií do křesla. Pamatovala si přesně den, kdy se ztratila z rudého rámečku se srdíčky.
„Pod postelí. Myslela sis, že bych na to nikdy nepřišel, viď? Doufala si v to, ale každá lež jednou vyjde najevo.“ Vztekle chodil kolem křesla.
„Tak to není.“ Vydechla ztěžka a ukryla tvář do dlaní. Nikdy jej takhle nezažila. Taková zloba, ale byla právem.
„Tak jak? Tak řekni proč? Proč si z toho nic nepamatuju?“ Zavřel oči a zase se naplno rozplakal a svezl se na zem.
„Proč?“ Zašeptal a slzy padaly na jeho útlá kolena. Už neměl sílu. „Já ho miluju.“ Vykřikl zoufale.
„Koho?“ Užasle vydechla.
„Toma, svýho brášku. Svoje dvojčátko.“ Upřel ten nejbolestnější pohled do jejích očí. „Všechno jsi mi zkazila, celý můj život.“
„Ty, ty víš, kde je?“ Jejím tělem se rozlil zvláštní pocit štěstí. On žije. „Bille, kde je?“
„Teďka kladu otázky já.“ Zašeptal. „Zřekla ses svého syna. Mého dvojčete, proboha. Jak si jen mohla?“
„Je to složitější, než si myslíš.“ Utřela oteklé oči.
„Tak bys měla začít.“ Zvedl hlavu. „A už žádné lži.“
„Dobře, máš právo to vědět.“ Věděla, že tohle nebude vůbec lehké. Pro ni ani pro Billa ne.
„Původně jsme bydleli v malém domku v Loitsche. Byla tam veliká zahrada. V domě jsme žili já, tvůj otec, ty a bráška. Všechno to bylo v pořádku a my byli šťastná rodina, ale nějak nám to přestalo klapat a… my se rozvedli. Ty jsi z toho byl hodně špatný, ale Tom bys stále s tebou a držel tě. Po dlouhých oplétačkách jsem vás dostala do péče oba dva. Žili jsme poklidným životem, až do mého srdce vstoupil další muž, Gordon. Měla jsem pocit, že on je ten pravý. Ale nebyl, to jsem zjistila až příliš pozdě.“
Lehce sklopila hlavu, aby se mohla uklidnit a pokračovat.
„Byl na vás moc hodný a rozuměli jste si. A my také. Měl skvělou práci a dokázal nás zabezpečit. Ale najednou dostal práci ve Francii. Nabídl mi, abych jela s ním a já se nijak nebránila. Pak mi najednou dal ultimátum, že… že si můžu vzít s sebou jen jednoho z vás. Já nechtěla, ale stále mě přemlouval a prosil, říkal mi, jak moc mě miluje a já ještě mladá a zamilovaná se nechala přemluvit. Vybrala jsem si tebe. Pak jednou brzy ráno jsme odjeli a Toma zanechali v bytě.“ Steklo jí pár slz a Bill měl pocit, že se mu to snad jen zdálo, že to měl být vtip.
„Cože?“ Zasmál se nevěřícně. „To nemyslíš vážně, že ne? Jak sis, proboha, mohla vybrat z vlastních dětí? Ze své krve?“
„Počkej, Bille, počkej. Já vím, že to byla chyba, ale už je pozdě. Je mi to tak líto.“
autor: Lauinka
betaread: Janule
To si jako Simone dělá prdel ne? Ona prostě..nechala Toma v bytě a odjela??
jak to mohla udělat??!!!
Tuhle povídku mám moc ráda,a přijde mi skvělá,ale,že by někdo nechal svoje dítě jen tak napospas,a jel si pěkně za šťastným životem mi teda připadá fakt za vlasy přitažené…..=(
[3]: Jo jenže to je prostě ffka..v té nic nemusí odpovídat realitě
To je nehorázný.
Sim… jsi fakt na hlavu… ale je gakt super, že se ti dva poznali… znova… miluju tu povídku…Honem dále!
[4]: Já vím,ale hrozně mě to rozčílilo
ty kráso, teda simone, co to mělo být? to bude ještě zajímavý…ale Toma je mi táák líto! 🙁 ách jo
A oprawdu si neděláš srandu?? 😮 já ti oprawdu něco udělám s tím počítej xDDD zamknu tě w bytě a nechám tam :-p heeej mam zas nerwy:D:D twe …aaaaa:D:D jak se ted muzu smat??..to je jednoduche… ale nikomu jinymu to neřeknu:D:D mrdá mě čím dál wíc tahle powídka…a její autor taky :D:D
Mně to taky není celkem jasný, jak ho tam mohla nechat. Jen tak, v domě, samotného, bezbranného, nevinného. Tohle bych svému dítěti nikdy neudělala, i kdybych nějakého chlapa milovala sebevíc, láska k dítěti je mnohem důležitější.