Únos, bordel a láska 3.

autor: Kiki

„Andreasi?“
„Tome?“
„Ahoj! Co tady děláš?“
„Přišel jsem navštívit svého nejlepšího kamaráda, když je poslední dobou pořád pryč.“
„Aha, jo, to je super!“ Neměl čas na vykecávání. Rychle otevřel dveře a už měl v náruči plakajícího Billa.
„Bille, jsem tu. Už je to dobrý.“ Uklidňoval jej. Stejně pořád ale plakal a třásl se. Bál se, že si pro něj majitel přišel.
„Bille?“ vykulil oči Andy. Tázaný se na něj ani nepodíval. Andy do něj trošku dloubl, ale Bill se na Toma ještě více přitiskl.
„Ne! Nikam nepůjdu!“ Vykřikl.
„Billi. To je Andy, vzpomínáš?“ Připomněl mu Tom. Až teď se na něj koukl.
„Andreasi?“ vykulil oči pro změnu on.
„Kluci, nechcete jít dovnitř?“ Zeptal se Tom. Andreas přikývl a Bill? Nereagoval. Stále se ho držel jako klíště.
„Bille, musím vzít ty tašky…“ Zjemnil Tom hlas, ale on zaprotestoval.
„Já ty tašky vezmu.“ Nabídl se Andy.
„Vážně?“
„Jo, jasně.“
„Děkuju.“
„Prosím tě.“ Mávl nad tím rukou a dredáč vzal černovláska do náruče. Odnesl ho do pokoje.

Posadil ho na křeslo, rychle seběhl schody pro ty tašky a stejně tak rychle je i vyběhl. Všechny vysypal na postel a všechny polštářky po ní rozházel. Jeho dvojče to sledovalo s otevřenou pusou.

„Tak pojď.“ Chytil jej za ruku a vedl ho k posteli. Opatrně ho do ní položil.
„Páni…. To se hned bude lépe usínat…“ zavrtal se do nich.
„To doufám.“ Usmál se Tom, když ho přikrýval.
„Zůstaň tu prosím se mnou.“ Chytil jej za ruku, když chtěl odejít z pokoje.
„Ale jen chviličku. Musím za Andreasem. Čeká dole.“
„Dobře. Jen chviličku.“ Dobře se to načasovalo. Bill i za chviličku usnul, takže on mohl odejít.

„Jak se tu vzal?“ zeptal se nechápavě jejich nejlepší kamarád, když si spolu sedli v kuchyni u stolu s redbullem.
„No…“ Tom začal vše vyprávět. Andy byl jediný, kdo věděl, co mezi nimi je. Neodsoudil je za to.
„Páni. A to se teď budete stěhovat?“ vyhazoval plechovku od vypitého pití do koše.
„Nevím. Nejspíš jo. Mám v plánu se jet po obědě na ten baráček podívat. I s Billem.“
„Aha… tak to já už půjdu, protože je už… kolik? Půl dvanácté?“ koukal vykuleně na hodiny.
„Nemusíš jít, jestli nechceš.“
„Ne, já půjdu.“ Pousmál se a šel směrem k vchodovým dveřím.
„Jak chceš, ale já tě nevyhazuju.“
„Nemyslím si to.“
„To je dobře.“
„Tak fajn. Ahoj a pozdravuj ho.“ Rozloučil se.
„Budu. Ahoj.“ Zavíral Tom dveře.

Pomalu vycházel schody do Billova pokoje. Bylo na čase vstávat. Vešel a jeho pohled sklouzl na postel. Respektive na jeho dvojče v ní. Vypadal tak kouzelně. Nechtělo se mu ho budit. Jenže neměl na vybranou. Než se nalíčí, upraví, vybere oblečení, to mu trvá věčnost.
„Bille….“ promluvil a pohladil jej po ruce. Nic. „Billi.“ Pořád nic. Zkoušel to několikrát, ale nic nezabralo. Nakonec se rozhodl, že ho probudí polibkovým způsobem.
„Hm…“ zabručel Bill.
„Vstávej…“
„Proč?“
„Protože je půl dvanácté odpoledne a tobě to trvá, než se připravíš.“
„Kam?“ Zeptal se se strachem v hlase. Myslel si, že ho tam chce vrátit.
„Neboj. Pojedeme se podívat na ten baráček, co jsi si vybral, a pak za rodiči.“
„Jo. Zapomněl jsem. Měl jsem se vzbudit sám.“ Usmál se provinile.
„Copak se dáš načasovat, kdy se vzbudíš?“ začal se smát Tom.
„No, ne.“ Začervenal se.
„Tak co, vstáváš, nebo se tam chceš jet podívat až zítra?“
„Ne, vstávám.“ Začal se vyhrabávat z postele. Pomalu zašel do koupelny a začal vykonávat své potřeby. Tom na něj čekal dole u televize. Jenže to ho po hodině přestalo bavit a rozhodl se jít podívat, co tam vyvádí. Nakoukl a viděl Billa jen v boxerkách stát před otevřenou skříní.

„Co to tu pořád děláš?“
„Už půl hodiny si vybírám oblečení.“
„Půl hodiny?“
„Jo. Nemůžu se rozhodnout, mezi bílým tričkem a světlými kalhotami, nebo černým tričkem a tmavými kalhotami.“
„Tak si vezmi tmavé tričko se světlými kalhotami.“
„Jo! To je ono! Co bych bez tebe dělal!“ políbil jej a vytáhl vybrané oblečení.
„To vážně nevím.“ Pokrčil rameny a sešel zpátky dolů vypnout televizi.

Po pěti minutách už Bill konečně slezl. V Tomově výběru oblečení, nenalíčený, snad jen tužku a řasenku s vlasy dolů. Dneska to nechal být.

„Páni, sluší ti to.“ Natáhl k němu ruku, když scházel schody.
„Děkuju. Tobě taky.“
„Tak pojď, ať tam nepřijedeme pozdě.“
„No, ještě se cestou stavíme na oběd, pak na ten baráček se podívat a za rodiči.“
„No jo, jasně.“ Plácl se do čela.
„Tak pojď.“ Chytil se ho za ruku a nechal se vést hezky do auta.

„Tak co si dáte?“ Přišla k nim paní středního věku, když už seděli v restauraci.
„Tak, co třeba ty kuřecí řízky s brambory a přílohou, Bille?“
„Co? Jo, jasně.“ Zakoktal se. Byl zamyšlený nad tím, co bude dělat, až uvidí rodiče. Hlavně mámu.
„Fajn, tak dvakrát.“
„Jistě.“ Usmála se a něco si zapsala.
„Poslouchal jsi mě?“ zeptal se Tom svého mladšího bratra, když ta paní odešla.
„Jo… Teda, ne.“ Přiznal a začervenal se.
„Ptal jsem se, jestli máš mobil. Asi ne, co?“
„No, někde bych měl mít ten starý.“ Když to dořekl, vzpomněl si, že všechno mu tam vzali. Jen ten přívěšek si mohl nechat. „Vlastně, ne. Nemám.“
„Tak hned musíme nějaký koupit.“
„K čemu mi bude mobil?“
„Kdyby se ti něco stalo?“ pokrčil rameny Tom.
„Proč by se mi mělo něco stát? Mám tebe.“
„Nebudu s tebou pořád.“
„Ah… Proč? Teda, jak to myslíš?“
„Myslím to tak, že určitě budeš někam sám chodit, třeba nakupovat nebo tak podobně. Já s tebou někdy nebudu. Budu se snažit, aby tomu tak nebylo, ale někdy se prostě stane. Každopádně mobil budeš mít.“
„Nepotřebuju ho.“
„Ale ano, potřebuješ“
„Byl jsem bez něj rok.“
„A jak to dopadlo?“
„Nemohl jsem ti zavolat.“
„No tak vidíš.“
„Fajn, potřebuju mobil… Pro všechny případy.“
„Konečně jsi dostal rozum.“ Zasmál se.

„Ták, tady to je.“ Dala každému jejich jídlo.
„Děkujeme.“ Poděkoval Tom a Bill mu zase nevěnoval pozornost. Byl ve svém světě.
„Bille, vystydne ti to.“
„Jo.“ Konečně se chopil příboru a dal se do jídla.
„Tome, co když se nám ten dům nebude líbit?“
„Poohlídneme se po jiném.“
„A co peníze?“
„Ty nejsou problém. Mám jich víc než dost. Máma s Gordonem mě, teď už nás, zásobují.“
„I tak…“
„Co tak?“
„Je to moc peněz. Stačil by malý byteček.“
„Byt? Kdybychom měli byt, za chvíli toho lituješ, věř mi.“
„Nic jiného mi asi nezbude, než ti věřit.“
„Tak nějak.“

Oba v tichosti dojedli a Tom zaplatil. Pak ruku v ruce opouštěli restauraci a vydali se směrem do Hamburgu. Podívat se na ten baráček.

„Páni, je vážně hezký.“ Chválil ho i Tom.
„Já to říkal.“ Zazubil se Bill.
„No jo. Výjimečně jsi měl pravdu.“
„Výjimečně?“ zamračil se Bill.
„No tak dobře. Vždycky máš pravdu.“ Dloubl ho do zad.
„Au!“ vykřikl.
„Ježiši, promiň, promiň.“ Omlouval se, a přitom ho hladil.
„Dobrý… Jen to zabolelo.“
„Příště si budu dávat pozor!“
„Dobře.“ Pousmál se, ale vyšel z toho jen nějaký škleb.
„Mám číslo na majitele, tak mu můžu zavolat, že bychom měli zájem.“
„Fajn.“ Usmál se a jeho dvojče už telefonovalo. Bill ho jen pozoroval.
„Dnes má čas. Pak dlouho ne, takže za hodinu máme schůzku. Tady před domem.“
„Tak rychle?“
„Jo, tak rychle. Taky jsem se divil, že už za hodinu, ale prý potom už nebude mít čas. Bude na měsíc mimo město.“
„Aha, tak to jo, ale co budeme dělat?“
„O něčem bych věděl. Nastup si.“ Rozkázal milým hlasem. Ani to tak neznělo, jako rozkaz. A ani nechtěl, aby to tak vyznělo.
Bill okamžitě nastoupil. „Asi to tady dobře znáš, co?“ zeptal se, když už asi pět minut jeli.
„Jo, celkem dobře. Na chvíli jsem sem jezdil.“
„A proč?“
„Kvůli skupině..“
„Ty máš skupinu?“
„No, jo. Ještě s Georgem a Gustavem. Ale chybí nám ještě zpěvák…“
„Aha.“
„A ty máš nádherný hlas, takže…“
Bill se na něj jen nechápavě podíval.
„Bereš?“
„Jestli beru co?“
„Roli zpěváka.“
„Nemyslím si, že mám dobrý hlas.“
„Já si to myslím.“
„Možná ty, ale já ne.“
„Bože, Bille, věř si. Máš nádherný hlas. Holky by po tobě skočily.“
„Holky?“
„No, na mě nekoukej, já po tobě skočil už dávno. Bille, jen si to představ. Každý den ječící fanynky, koncerty, photoshootingy, každý den v jiném městě. Nezní to super?“ zastavil na jednom parkovišti u cesty.
„Zní, ale-„
„Žádné ale. Bereme tě.“
„Já neřekl, že to beru. Tome, je toho na mě moc. Fakt moc. Hele, Ještě včera jsi mě odtamtud vytáhl a dneska už mám být v nějaké skupině? Je to na mě rychlé.“
„Jo. Promiň. Zapomněl jsem na to. Omlouvám se.“
„To nic.“
„Ale kdyby sis to rozmyslel, řekl bys mi, že ano?“
„Jasně. Byl bys první, kdo by to věděl.“
„Skvěle. Počkáš tady? Potřebuju si zavolat.“
„Jo. Určitě. Kam bych šel? Vždyť to tady vůbec neznám.“ Prohodil rukama, Tom mu věnoval jeden ze svých úsměvů a vytratil se ven. Vytáhl telefon a začal vytáčet číslo na Davida. Jejich manažer.

„Ano? Tome?“ ozval se hlas z telefonu.
„Potřebuju, abyste za chvíli byli všichni, ty, Gustav i Georg ve studiu. V Hamburgu. Budu tam za pět minut.“
„Ale proč?“
„Někoho jsem našel, ale zatím nesouhlasí. Je toho teď na něj moc. Ale i tak si myslím, že to vezme. Má nádherný hlas. Jen si nevěří.“
„Zpěváka? Zpěvačku?“
„Kluka.“
„Výborně. Za chvíli tam jsem. A G-éčka obvolám.“
„Děkuju, Davi. Musím jít. Zatím!“
„Zatím a už se těším.“ Položil to. Tom se vrátil zpátky za Billem.

„Jsem tady.“ Usmál a připoutal se.
„Vidím.“ Zasmálo se jeho dvojče.
„Udělal bys pro mě něco?“ zeptal se, když vyjel z parkoviště.
„Pro tebe cokoli.“
„Dobře. Jen vydrž.“
„Nikam nespěchám.“
„Ale já ano.“
„Kam?“
„Uvidíš.“

Opravdu za pět minut už byli ve studiu. Za chvíli přišel i David s kluky.
„Bille, je tvůj čas.“
„Můj čas?“
„Ano. Zazpíváš?“
„Proč?“
„Prosím. Pro mě.“
„Tak dobře.“ Svolil a sedl si na židličku před profesionální mikrofon. Ostatní si posedali na svá místa, vzali si své nástroje a Bill dostal papír s textem. Kluci začali hrát a Bill poté i zpívat.

„Páni! To bylo úžasný! Tom měl pravdu. Máš nádherný hlas. Úžasný styl, myslím, že na tebe holky poletí. Tak co, bereš? Mimochodem, jsem David Jost, manažer kluků.“ Nabídl mu ruku.
„Bill Kaulitz. Těší mě.“ Ruku přijal s úsměvem.
„Kaulitz? Vy jste s Tomem sourozenci?“
„Dvojčata.“ Opravil ho.
„Dvojčata?“ Zděsil se. „To tady budeme mít o jednoho Toma víc?“
„Neřekl jsem, že to beru. Co jsi zase vyvedl?“ koukl Bill po svém starším dvojčeti.
„Já? Zase?“ udělal, že se ho to dotklo. „Nic.“ Zatvářil se jako andílek.
„Ne, on nic.“ Prohodil David ironicky. „Bille, musíš to vzít. Jsi skvělý zpěvák.“
„Bille, říkal jsem ti to a tohle je názor profesionála. Producenta. Prosím. Budeme spolu cestovat. Jenom spolu…“ šeptal mu do ouška poslední dvě věty.
„Tak… dobře. Beru to.“ Povzdychl si.
„Výborně. Bille, tohle je Georg, Gustav. Kluci, Bill.“ Na každého z nich ukázal.
„Ahoj.“ Řekli všichni tři najednou.
„Ou, kruci. Musíme být za čtvrt hodiny u toho domu.“ Podíval se Tom na hodiny na mobilu.
„Sakra.“ Zaklel i Bill a zvedal se ze židle, na které doteď seděl.
„Tak fajn. Uvidíme se zase… někdy, ale teď už musíme. Mějte se a ahoj!“ zatáhl Tom svého mladšího bratra a ten neměl ani šanci se rozloučit.

Bezva. Zpěvákem Bill je, a teď už jen, aby vyšel ten dům, a jsou obě dvojčata spokojená.