autor: Lorett & Sajü
Scotty
Tom
Odložím nůž na linku a vyděšeně se rozejdu ke dveřím kuchyně. Co když upadl? Něco se mu mohlo stát… rychle, aniž bych vnímal, vyběhnu z kuchyně, ale v mém náručí přistane ta chvějící se panenka. S vykulenýma očima mě pozoruje, tiskne se k mému hrudníku, dlaněmi drží má ramena a upřeně se mi dívá do očí. Zrychleně začnu dýchat. Necítil jsem ho ještě tak blízko. Neměl jsem tu možnost cítit každý jeho záchvěv, nádech, úder srdce. Těkám očima po jeho bílé tváři a svírám ho v náručí, jak nejněžněji jsem jenom schopný. Nasucho polknu a zatřepu hlavou.
„Co se ti stalo?“ zašeptám až příliš překvapivě měkce a pustím jeho tělo ze svého náručí. Stačí jen pohled a každý by si všiml, jak se jeho tělo třese. Je až neuvěřitelné, že by se chvěl zimou. V celém baráku je teplo, kvůli babičce, která je náchylná na různé chřipky a angíny, takže se tu topí celý rok. Upravím si tričko. Jeho pohled je najednou tak jiný. Snad ještě víc plachý a vystrašený. Otočí se a ukáže na Scottyho, který stojí jen kousek od něj. Pomalu znovu couvne ke mně. Zavrtím se smíchem hlavou a kleknu si k mýmu černýmu čtyřnohýmu kamarádovi. Vjedu mu prsty do husté srsti a pohladím ho.
„Co se ti stalo?“ zašeptám až příliš překvapivě měkce a pustím jeho tělo ze svého náručí. Stačí jen pohled a každý by si všiml, jak se jeho tělo třese. Je až neuvěřitelné, že by se chvěl zimou. V celém baráku je teplo, kvůli babičce, která je náchylná na různé chřipky a angíny, takže se tu topí celý rok. Upravím si tričko. Jeho pohled je najednou tak jiný. Snad ještě víc plachý a vystrašený. Otočí se a ukáže na Scottyho, který stojí jen kousek od něj. Pomalu znovu couvne ke mně. Zavrtím se smíchem hlavou a kleknu si k mýmu černýmu čtyřnohýmu kamarádovi. Vjedu mu prsty do husté srsti a pohladím ho.
„Vždyť je to Scotty, nic by ti neudělal,“ zašeptám znovu měkce a poplácám toho chlapáka po hřbetě a rychle odběhne pryč od obýváku. Znovu se na něj otočím. Stojí na místě, se sklopenou tváří a celý se chvěje. „Je to pes, co sis myslel? Že tu máme nebezpečnou zvěř?“ zasměju se a pomalými kroky k němu dojdu. Vztáhnu k němu ruku a něžně prsty pohladím jeho tváře. „Pojď,“ špitnu tiše, jako kdybych měl teď strach, že se vypaří. Chytím ho za ruku, kterou jako by ke mně natáhl. Nevím, jestli to dělá vědomě nebo ne, ale je rozkošný. Propletu s ním prsty. Nikdy jsem nebyl na takovéhle city. Přijde mi to osobní, držet se s někým takhle za ruku, ale u něj? Chci ho držet ne jen za ruku, ale i ve svém náručí. Chci ho zahřát, když je mu zima. Posadím ho za stůl. Přitáhne si kolena pod bradu a opře si o ně hlavu. Prsty přejede po mohutné desce stolu a pohledem se vpije do toho mého. Nikdy jsem neviděl tak krásný pohled, jako je na něj… do jeho krásných velkých očí. Přijde mi to, jako by se mi to ještě pořád zdálo a nemůžu tomu všemu uvěřit. Tiše si povzdechnu a položím před něj čtyři vafle ve tvaru kytiček, posypané cukrem. Překvapeně se na mě podívá.
„To je sladké?“ vydechne a přejede po vafli prstem, takže mu na něm ulpí cukr. Automaticky, stejně jako bych to udělal i já, vztáhne prst ke rtům a olízne ho jazykem. Oči se mu rozzáří a snad ještě zvětší, pokud je to možný. Vezmu vafli do ruky, a on mě napodobí. Sleduje mě, pečlivě zkoumá, co dělám. Přikývnu a oba se zakousneme do teplých vaflí. Slastně přivřu víčka. Mohl bych tohle jíst pořád a nikdy by se mi to neznechutilo. Nedovedu si představit být bez vaflí. Jsou mojí každodenní stravou.
„Je to sladké… a dobré,“ šeptne s lehkým úsměvem a znovu se zakousne do vafle, takže mu na nose zůstane trošku cukru.
Nechci ho tu nechávat samotného, nejradši bych tu seděl s ním a hlídal ho. Hlídal jeho sny a jeho tělo, tak, jako tomu bylo v noci. V břiše se mi rozletí hejno motýlků, když si vzpomenu na to, jak jsem ho mohl držet v náručí. Vlastně to byl náš první bližší kontakt, ale on si to nejspíš ani ve spaní neuvědomoval. A pak dnes, před kuchyní. Chtěl jsem ho držet v náručí do skonání světa a už ho nikdy nemuset pustit.
Natáhnu si na sebe mikinu, vezmu kytaru, kterou mám ve stojanu u skříně, a znovu se na něj podívám. Zítra ho vezmu ven. Přeci jen nikde nebyl a měl by mít něco na sebe. Je pořád v tom samém a to není moc dobré. Odložím kytaru znovu na stojan a otevřu svou velkou skříň s velkým oblečením. Nenajdu tu nic, co by obepínalo jeho drobnou postavu, tím si jsem jistý, ale vyberu mu bílé tepláky, pečlivě složené, a položím mu je na kraj postele. Snad pochopí…
Přehodím si kytaru přes rameno, potichu zavřu dveře od pokoje, seběhnu schody.
Spí. Pořád spí. Musím se usmát. Je snad ještě větší spáč, než jsem já, a to je už co říct. Je kolem půl osmé večer. Vím, že do dvou hodin by babička měla být už doma, takže jsem svolal zkoušku na dnešek, aby měla babička v dalších dnech klid. Vím, jak jí před Vánoci leze na nervy naše hraní v garáži. Odemknu dveře a okamžitě zamávám klukům a Leonie, která netrpělivě stojí u mikrofonu, očividně připravená na zpívání. Sednu si do křesla a vezmu si od Georga plechovku piva.
„Jdeme na to?“ začne mlátit paličkami Gustav do bubnu a já se smíchem přikývnu. Jen doufám, že to mojí panenku neprobudí.
Bill
Posadím se na posteli, dezorientovaně se rozhlédnu kolem sebe. Kde jsi, Tom? Našpulím nevědomky rty a podívám se na veliké tepláky, které jsou složené na kraji postele. Prohrábnu si vlasy svými prsty a vztáhnu dlaň k jemné látce tepláků, které nosí tak často Tom. Roztřesenou rukou je vezmu do náručí a přivoním k nim. Má to tak zvláštní vůni. Chvilkami voní za ním a chvilkami za něčím zvláštním. Osvěžujícím a krásným. Sjedu dlaní na svůj velký pásek, který nemotorně rozepnu a vytáhnu ho z upnutých kalhot, které si za pár sekund stáhnu z boků. Úlevně vydechnu. Nic mě netlačí a připadám si zvláštně volný. Natáhnu si veliké tepláky, které si upevním na bocích tkaničkami, čouhajícími z nich ven. Udělám si naučeně mašličku, kterou mě naučil Chicko se světle zelenkavou stužkou. Usměji se a přešlápnu na místě. Kdepak je? Je zvláštní, být tu sám. Doufal jsem, že bude ležet vedle mě, nebo alespoň na zemi. Srdce mi tak zvláštně tluče, když si vzpomenu na dnešek, kdy mě držel ve svém náručí. Bylo mi smutno, když mě pustil, ale jeho jemné doteky, kterými mě obohacoval po zbytek dne, dokud jsem neusnul, byly nádherné. Snažil se být ke mně milý a opravdu milý byl. Nebyl jako ty lidi v obchodě, který mě svazovali gumičkami.
„Tom?“ šeptnu a zavřu za sebou dveře pokoje. Přejdu ke schodům a podívám se dolů. Přitisknu se k zábradlí a pomalými kroky sejdu až úplně dolů. Přivřu víčka. Nádherně to tu voní, jako v celém baráku, tady je však vůně jiná než nad těmi schody. Vklouznu prsty do kapsy mikiny a zaposlouchám se do hlasů a nějaké melodie, linoucí se ode dveří. Vždycky nám v obchodě hrály písničky, jak tomu říkal Chicko, a já je tak rád poslouchal. Krátily nám chvilku, kdy jsme stáli nečinně na místech a museli vypadat dobře pro zákazníky. Znovu přešlápnu na místě, než dojdu ke dveřím a stále roztřesenou rukou vezmu za kliku a dveře otevřu. Pohled mi padne na Toma, který stojí vedle nějaké dívky a hraje na nějaký nástroj. Stojí tu ještě dva chlapci a dívka. Srdce se mi rozbuší. Mám zvláštní pocit, kdy se mi stahuje břicho a hrudník. Zavřu za sebou dveře, o které se opřu a dívám se na něj. Je nádherný. Krásný. Vždy oněmím, když na mě promluví, když se na mě zadívá. Jeho pohled je to nejkrásnější, co jsem kdy mohl vidět, stejně jako on celý. Tom. Stále se mi v hlavě to jméno opakuje dokolečka a nemůžu ho nijak vypudit z mysli.
„Wooooouho,“ zakřičí Tom, až nadskočím a vypísknu. Má dlaň vystřelí k mým pevně semknutým rtům a vyděšeně se dívám na otáčející se čtyři člověky, upírající na mě překvapené pohledy.
„Wooooouho,“ zakřičí Tom, až nadskočím a vypísknu. Má dlaň vystřelí k mým pevně semknutým rtům a vyděšeně se dívám na otáčející se čtyři člověky, upírající na mě překvapené pohledy.
„O-od-odpusťte, já…“ vydechnu a přitisknu se zády víc ke dveřím.
Tom
Překvapeně se na něj všichni dívají, stejně jako já. Stojí v mých teplácích, tiskne se ke dveřím a smutně se na nás dívá. Jakoby měl strach, že ho někdo z nás vyhodí do toho mrazu, který je značný i tady, v garáži.
„Neřekl si nám, kámo, že máš novou holku,“ drkne do mě Gustav, čímž mě probere z omámení a neustálého zírání na mou panenku.
„J-já…“ znovu vykoktá Bill a dívá se na mě vytřeštěným pohledem, rozšířenýma očima. Odložím kytaru a pomalu k němu dojdu. Vidím na něm, jak je vyděšený. Od té doby, co je u mě, nebyl mezi hloučkem lidí, a vím, že má strach z toho, co se bude dít. Vidím to na něm. Stačí mi k tomu jeden jediný pohled do jeho očí.
„Neřekl si nám, kámo, že máš novou holku,“ drkne do mě Gustav, čímž mě probere z omámení a neustálého zírání na mou panenku.
„J-já…“ znovu vykoktá Bill a dívá se na mě vytřeštěným pohledem, rozšířenýma očima. Odložím kytaru a pomalu k němu dojdu. Vidím na něm, jak je vyděšený. Od té doby, co je u mě, nebyl mezi hloučkem lidí, a vím, že má strach z toho, co se bude dít. Vidím to na něm. Stačí mi k tomu jeden jediný pohled do jeho očí.
„To je v pořádku, vyspal jsi se?“ něžně ho pohladím po tváři. Přivře víčka, která se mu zatřepotají, a zapře se obličejem do mé dlaně. Dělá to vždy, kdykoli se ho dotýkám. Tiskne se ustrašeně k mým dlaním a já nemám to srdce ho od sebe odstrčit, protože to ani udělat nechci. Najednou nevnímám, že tam jsou s námi ještě oni. Hladím ho prsty po bledé pleti tváře. Jeho prsty mi přejedou po zápěstí a já tiše vydechnu.
„Vy-vyspal a-a vzal jsem si… tohle?“ zatahá s lehkým úsměvem za mé tepláky, které na něm visí snad ještě víc jak na mně. Ne, rozhodně víc jak na mně. Pořád šeptá, kdykoli mluví, jeho hlas je tichý. Jen párkrát je hlasitý, ale téměř pořád mluví potichu a já to dělám stejně.
„Tome? Tak my půjdeme,“ ucítím na rameni něčí dotyk. Procitnu do reality a vztáhnu dlaň z jeho líce. Otočím se na Leonii, která se dívá zvláštně na Billa a na mě. Pokrčím ledabyle rameny. Nemám v poslední době náladu být s nimi, nemám náladu dělat cokoli, v čem se omezuji být s ním. Být vedle něho a hlídat ho. Tiše vydechnu, když si Georg zabalí svojí basovku a spiklenecky na mě mrkne. Mávnu na ně a nechám ruku volně sklouznout podél mého těla. Na dlani ucítím něžný dotyk, ten příjemný dotyk, kdykoli se mě dotkne on. Vyhledá mé prsty, které se mnou proplete a přiblíží se víc ke mně. Natočím k němu hlavu a pohledem se vpiju do toho jeho. Proč by mě zajímalo, jak chutná jeho kůže? Jeho mírně našpulené rty? Všechno se změnilo a já taky. Jsem jím posedlý? Šílím, když se na něj dívám, v mém těle víří motýli a srdce mi splašeně buší. Chci, aby se měl dobře, chci, aby byl v pohodlí a aby mu naprosto nic nechybělo. Znovu mě z mého přemýšlení vytrhne trojhlasný pozdrav a já jim zamávám nazpátek.
„Nechtě-nechtěl jsem, a-ab-abych vám to zka-kazil…“ špitne potichu a zadívá se hluboko, pronikavě do mých očí.
„Vy-vyspal a-a vzal jsem si… tohle?“ zatahá s lehkým úsměvem za mé tepláky, které na něm visí snad ještě víc jak na mně. Ne, rozhodně víc jak na mně. Pořád šeptá, kdykoli mluví, jeho hlas je tichý. Jen párkrát je hlasitý, ale téměř pořád mluví potichu a já to dělám stejně.
„Tome? Tak my půjdeme,“ ucítím na rameni něčí dotyk. Procitnu do reality a vztáhnu dlaň z jeho líce. Otočím se na Leonii, která se dívá zvláštně na Billa a na mě. Pokrčím ledabyle rameny. Nemám v poslední době náladu být s nimi, nemám náladu dělat cokoli, v čem se omezuji být s ním. Být vedle něho a hlídat ho. Tiše vydechnu, když si Georg zabalí svojí basovku a spiklenecky na mě mrkne. Mávnu na ně a nechám ruku volně sklouznout podél mého těla. Na dlani ucítím něžný dotyk, ten příjemný dotyk, kdykoli se mě dotkne on. Vyhledá mé prsty, které se mnou proplete a přiblíží se víc ke mně. Natočím k němu hlavu a pohledem se vpiju do toho jeho. Proč by mě zajímalo, jak chutná jeho kůže? Jeho mírně našpulené rty? Všechno se změnilo a já taky. Jsem jím posedlý? Šílím, když se na něj dívám, v mém těle víří motýli a srdce mi splašeně buší. Chci, aby se měl dobře, chci, aby byl v pohodlí a aby mu naprosto nic nechybělo. Znovu mě z mého přemýšlení vytrhne trojhlasný pozdrav a já jim zamávám nazpátek.
„Nechtě-nechtěl jsem, a-ab-abych vám to zka-kazil…“ špitne potichu a zadívá se hluboko, pronikavě do mých očí.
Sleduji každičké nepatrné zachvění jeho útlého těla. Je to vážně drobeček, a i když má dokonce i moje teplákové pytle na sobě, je pořád stejně chuďounký a zranitelný. Jemně si jej k sobě přivinu. Vždy, když se na něj více zadívám a začnu o něm více přemýšlet, moje srdce svírají podivné pocity, jejichž sílu jsem ještě nikdy tak intenzivně nepocítil! Mám strach se jej sebemíň dotknout, jen abych mu neublížil. Zároveň však nesnesitelně moc toužím po tom dotýkat se ho. Mám strach, že se mu ve spánku zkřiví vlásek nebo že upadne. Co když má tak křehké kosti, jako je porcelán? Jeho pleť a kůže je sama o sobě dost studenější, křehčí a dokonalejší než je ta moje.
Usměju se na něj a nepatrně jej opět pohladím po hladké tváři. „Nic jsi nezkazil. My jsme tě probudili, že?“ optám se a napjatě sleduji jeho velké tmavé oči. Co mi to jen tak připomínají…
Zavrtí hlavou. „N-ne… Já se probudil sám,“ špitne, jako kdyby se stalo něco strašného. Jeho oči jsou skleněné a odráží se v nich jako v zrcadlech můj obraz. Kouká na mě, jako kdyby měl být za něco potrestaný.
„Nemáš hlad?“ tradiční otázka. Trochu si připadám, jak kdybych byl babička. Ta se mě totiž taky vždycky ptá na všechny možný i nemožný otázky. Konečné vyptávání ale pravidlem ukončí otázka, týkající se jídla.
Mlčky zavrtí hlavou.
Povšimnu si, že je nějaký skleslý, smutný. Skloním se více k němu, líbí se mi, že je menší než jsem já. Nakloním k němu hlavu, rty má nevědomky našpulené, pohladím jej po tváři. Všiml jsem si už, že on je tak má vlastně vždycky. Působí to na mě téměř rajcovně. Jeho rtíčky… Zamrkám a zaženu divnou myšlenku z hlavy. Odevzdaně přivře víčka, jeho řasy tak naberou snad optický klam, neboť jsem snad ještě delší a hustší než obvykle. Povzdychne si potichoučku a jemně jako kočka a opře se o mou ruku. Je nádherný.
„Dostal jsem nápad,“ mrknu na něj s úsměvem.
Pozdvihne více hlavu a očka se mu nepatrnou zvědavostí rozšíří.
„Víš, jak studí sníh?“ usměju se.
Poplašně zamrká.
Bill
„Áááááá!!!“ utíkám, div se celý nepropadnu do pořádné, bílé, studené peřiny. Scotty mě honí po celé zahradě, okolo všech stromů. Zprvu jsem se jej hodně bál, ale pak mi Tom ukázal, že není zlý a že mi nic neudělá. Je to velký pes. Nikdy jsem takovýho neviděl. Vždycky do hračkářství chodili akorát takoví ti malí fajnoví psíci. Anebo jsem viděl pouze plyšové psy. Nikdy však ne tak obrovské, protože ti velcí barevní plyšáci byli v jiném oddělení.
Podlomí se mi noha a seknu sebou přímo do velké hromady sněhu. Prásk. A válím se na zemi jak pytel brambor. Není to zas tak tvrdý, jen jsem se pořádně celý zabořil do studeného sněhu. Konečně vím, jak studí. Jaký je. Nikdy jsem ani nesnil o tom, že mi budou drobné krystalky sněhových vložek dopadat do vlasů. Že budou řezat moji tvář mrazem a ruce mi budou pomaličku ale jistě ztrácet cit, budou napuchat a rudnout pod ledovými hrátkami s tou bílou hmotou držící tvar, která se v mých dlaních mění na kapičky vody. Vůbec jsem netušil, že je to tak dotěrné ten mráz. Nenapadlo mě, že by sníh tak řezal. Nevěděl jsem, jak studí sníh.
Usměju se pro sebe a zahledím se na černofialové nebe. Jsou na něm rozházeny hvězdy, které jsem vždycky tak strašně rád pozoroval z okenních výloh. Četl jsem si pradávné legendy, jež vypráví jednotlivá souhvězdí. Počítal jsem světélkující hvězdy, leč nikdy nedošel ke zdárnému konci. Krátil jsem si tímhle čas. Ony mě provázely celý život, každou noc. Moje společnice. Tajně jsem si s nima povídal… Povídal jsem si s Polárkou. Vždycky byla na stejném místě, a dokonce je i teď. Usměji se a zamávám zářivé hvězdě. „Ahoj Polárko,“ šeptnu tiše a hledím na ni. Přímo visím pohledem na hvězdičce, které jako kdyby se na mě také usmála. „Nikdy jsem netušil, že jsi odsud tak krásná,“ pootevřu obdivně rty a s rozevřenýma očima sleduji noční oblohu před sebou.
Scotty, můj teď už kamarád, má ale rád pozornost, a hlavu mi strčí před obličej, začne mě olizovat. Je to vlhké a lechtá to. Opět se začnu smát. „Ssssscotty! Nech mě!“
Tom
Navlíkl jsem ho asi do trojích tepláků a mikin. Dal jsem mu jednu svojí menší bundu a obvázal ho huňatou dlouhou šálou okolo krku, jako sněhuláka, a ještě jsem mu dal modrou čelenku do vlasů, aby mu neodpadly obě uši. Rukavice celý šťastný zahodil. Hned jak jsem ho vevedl na zahradu, kde je sněhu dost a dost, nejprve stydlivě a nedůvěřivě přišel k těm hromadám a koukal s rozzářeným obličejem na tu bílou nádheru. Jedním prstíkem přejížděl po hladkém povrchu, a když se mu tam prst nečekaně zabořil, lekl se tak, až povyskočil a málem mi vyrazil zuby. Ukázal jsem mu, jak se ze sněhu dají krásně dělat kuličky, které po sobě z legrace všichni hází. Hodil jsem po něm jednu kouli, ale zrovna se otáčel ke mně, tudíž to schytal někam do spánku a vlasů. Bál jsem se, že mu tím tvrdým úderem nějak ublížím, ale on na mě jen chvíli nechápavě koukal, a když se rozmáchl a hodil mi přímo někam na krk ledovou kuličku, začal se smíchy za břicho popadat. Pořád se usmíval a byl celý šťastný, když si na sníh mohl šáhnout. Když sledoval, jak mu na nastavenou dlaň dopadají převeliké vločky, které záhy zmizí a zbyde po nich jen kapka vody. Snažil se je i nějak pochytat, ale nešlo mu to, většina bílých vloček mu ulpěla na havraních vlasech a tvoří tak i doteď krásné ozdůbky.
Začal si hrát se Scottym, myslím, že to budou dobří kamarádi. Musel jsem si na chvíli sednout, abych to všechno rozdýchal. Je jako dítě. Musím mu všechno vysvětlovat, protože nic nezná, nikdo mu nic nepověděl. Když na mě vždycky koulí ta svá sladká očka nevědomosti, nemohu ho odbýt a nepovědět mu o tom, proč jsou věci takové a jiné zase makové. Nemám to srdce, když vidím tu touhu mísící se v jeho očích, poznat všechno, co mu bylo zatajeno.
Sleduji ho s něžným výrazem v tváři, mazlí se se Scottym, současně vzhlíží k nebi. Povídá si s hvězdou. Musím se usmát. Je roztomilý a tak hezký, ba přímo krásný. Ano, je nádherný. Nikdy jsem krásnějšího člověka na světě neviděl. Zamračím se. Ale on není člověk…on je bytost. Živá, křehká a především nevinná panenka. Přivřu oči a tiše si povzdychnu. Vzpomenu si na vánici, jež ovládala krajiny svou silou ještě před chvílí. Sotva však Bill vkročil na zahradu a vzhlédl svými skleněnými čokoládami vysoko k nebi, jako kdyby kouzelná víla zrušila zaklínadlo a počasí se uklidnilo. Jen nádherné vločky se snáší z nebe a dopadají do jeho vlasů. Usměju se. Je nejspíš opravdu kouzelný.
Zvednu se a kráčím k němu. Sníh pode mnou jemně do rytmu křupe. Leží si uprostřed na holé zemi se Scottym, který se pohodlně rozvaluje na jeho nohách, a zasněně se dívá na oblohu. Nevnímá mě. Vypadá, jako kdyby si právě snil svůj sen. Cítil imaginární teplo, výjimečně se nechvěje. Dívá se na nebe, leč připadá mi, jako kdyby jeho pohled směřoval mnohem výš. K andělům snad? Jeho dlouhé řasy se třepotají, sněhové vločky na ně dopadají. Připomíná mi anděla. Sednu si k němu a jemně jej pohladím teplou rukou, kterou jsem měl celo dobu v kapse, po jeho prokřehlé tváři. Stočí ke mně svůj plný pohled.
„Půjdeme už domů, ano? Už jsme tu dlouho, musí ti být zima,“ šeptnu.
„Nevadí mi zima,“ namítne.
„Oblohu můžeš sledovat i z okna.“
Trhavě se nadechne, z očí mu spadne jedna velká slza. Dělám něco špatně? „Vždycky jsem ji sledoval jenom z okna. Prosím, ještě chvíli…“ srdceryvně zašeptá nazpátek.
„Dobře,“ svolím s drobným úsměvem. „Ale jenom chviličku.“
Radostně přikývne.
„Pojď sem,“ přitáhnu si ho jemně na sebe. „Lehni si na mě, nechci, abys nastydl,“ stočím si ho do objetí a začnu si s ním jemně pohupovat a hladit jej po tváři, počítat vločky v jeho jemných a voňavých vlasech, utápět se v jeho očích. Nemohu si pomoct. Je tak magneticky nádherný. Každá část jeho těla je originální a křehká, každá je dokonalá.
Nechápu sám sebe. Tulím si jej k sobě, jako kdyby byl moje láska, člověk, jenž mi patří, a já patřím jemu. Ten, který mě potřebuje a je tu jen pro mě. Člověk, který je mi věrný a existuji pro něj jen já. Člověk, který mě miluje a oddaně se mi dívá do očí. Člověk, kterého chráním.
Lehoučce vtisknu drobnou pusu do jeho vlasů. Nemůže to poznat, opět se zasněně a zamyšleně dívá na oblohu. Přitulím si jej.
Vždyť on mi patří. Já jsem tady jenom pro něj. On se i tak oddaně dívá do očí. On je jen můj. Pro mě jediného. Já si ho vybral a já si jej střežím, je to moje panenka, bude tu se mnou navždy…
Bill
„Na jak dlouho jsi sem přišel? Poznat svět?“
„Jen na chvíli,“ zašeptám do ticha a bolestně přivřu oči.
Tom
Prohloubeně oddechuje. Tak strašně se mi chvějí ruce, v nichž mi leží a poklidně spí. Usnul mi v náručí. Má pootevřené rty, opět. Jeho tvář nekazí žádná chyba, on je pravdu dokonalý. Přemýšlel jsem o tom, kdo jej asi vyrobil. Určitě jej tesali samotní andělé a následně mu věnovali jejich duši. On je posel z pohádkového nebe. On je tak nedotknutelný. Tak nevinný. Nikdo se jej ještě nikdy nedotýkal na holé kůži. Někdo ještě nepřejel po jeho citlivých rtech. Nezabořil ruku do jeho hustých černých kadeří. Nikomu sladce nespal v náručí, nikomu v ní ještě tak spokojeně neoddychoval, nikomu se v ní také ještě nechvěl. Nikdo necítil bít jeho srdce. Skutečné srdce. Zatají se mi dech, jakmile jemně přejedu po jeho hrudi, pod níž pravidelně tluče jeho srdce,
Tluk. Tluk. Tluk.
Nasucho polknu všechny sliny a následně se rychle a zběsile rozpumpuje můj krevní oběh, neboť srdce málem zkolabuje. Cítím jej. Mohu se jej v jeho spánku dotýkat a on o tom nemá ani tušení. Možná se jen někdy lehce usměje. Andílek. Co kdybych ho maličko políbil? Nevěděl by o tom! Jen nepatrně se dotkl svými rty o ty jeho. Co dotkl, pouze otřel! Jen bych jej ochutnal. Maličko ochutnal….
Proč mě tak láká představa, že ještě nikomu nepatřil? Že je to moje kouzelná pohádková bytost. Že je to moje neviňátko, po němž nyní touží každá má buňka. Trpce si skousnu ret a trhavě vydechnu. Ač po něm tak toužím, nemůžu. Nemůžu mojí bezbrannou panenku sebemíň zneuctít. Musím, jej, Billa, jak krásně to zní – Bill, pouze dovést k poznání, ukázat mu svět a život do té doby, kdy mi odejde…
Dýchá mi v náručí. Tiše šeptá moje jméno…
Ne. Nechci o něj přijít!!!!!! O moji křehkou panenku. O mého nevinného Billa. O moji bezbrannou lásku?
V náručí uspával jsem anděla,
jemuž hedvábné křídla chyběla.
Dlouhé řasy se mu třepotají,
sněhové vločky na ně dopadají.
Už usíná…
autor: Lorett & Sajü
betaread: Janule
hlavně o něj nesmí přijít…to by bylo špatné…
Jsem s blížícími se Vánoci přecitlivělá natolik, že mi spolu s krásnými řádky sklouzlo pár slz, které na konci nešly zastavit…ségra se na mě dívá, jako na cvoka, ale copak to jde, přečíst bez citu tyhle úžasné věty plné emocí? 😀 😀
Doufám, že když jsou ty Vánoce, tak tohle bude pohádkový příběh se vším všudy.
Jěžíši!!!!!!Jak může někdo napsat něco tak překrásného,dokonalého,neuvěřitelného!!!!!To není povídka,to je umělecké dílo!!!!Opravdu jenom těžko hledám,čím bych vyjádřila svoje pocity po přečtení tohoto dílu,prostě BRAVO!!!!!!!ÚŽASNÉ!!!!!
To je úžasně roztomilý 😀 Jak objevoval sníh, to bylo dokonalý 🙂 Překrásné!!!
Že bude happy end? Musí! Prosím! Když budou ty Vánoce xD
To je tak nádherné!! To se ti opravdu moc povedlo! Je to dokonalé!! Moc Moc!!
Bill musí zůstat s Tomeeeeeem!!! 🙂
Nádherný díl:)
Oh…naprosto mi došla slova…tohle je nádhera..! **
Taky chci happy end..! 🙂
aww! To je tak sladký příběh x)) Jeidná chybička je ten Billův krátký čas :((
Ale věřím,že si s tím dokážou poradit,,nu? 🙂
prosíím,ať už se tam něco staneee..!Alespoň pušááá <3 😀
ach boze, to je take krasne ! <3 uplne sa rozplivam, ked to citam <33 Ale Bill nesmie odist ! dufam ze bude happy end 🙂
Páni… Tak tohle je opravdu sladké. Mám to moc ráda. Takové moc emotivní, spokojené… a přece jen se tam vznáší ten stín… ten plynoucí čas…
Moc krásně to máte napsané. =)