Makes Three 42. (2/2)

Posted on by Janule
pokračování
~*~
„Prosím?“
„Bille, nejsem si jistý. Nelíbí se mi váš krevní tlak.“ Zapsal si Robert pár věcí do Billovy karty a zamračil se. „Nechci vám říct, že můžete jet, a pak abyste mi někde zkolaboval. Lidé by si pak říkali, jakej šarlatán vás někam pustil.“
„Nebuďte tak dramatický. Můžu někomu říct, když mi nebude dobře a nebudu na sebe moc tlačit. Tohle je vážně důležité.“ Sroloval si Bill zpátky rukáv a podíval se s nadějí v očích na doktora. „Koukal jsem se na to na internetu, když mi dáte svolení, můžu cestovat.“
„Já vím, já vím,“ zabručel Robert a koukal na data v kartě, kousal si do tužky; Roberta tenhle jeho zlozvyk nesnášela, takže jí zase vyndal a uložil si ji do kapsy v plášti. „Dám vám odpověď zítra. Chci si to promyslet.“
„Fajn.“ Snažil se Bill neznít jako rozzlobené děcko, takže nahlas vydechl a kopnul nohou do vyšetřovacího stolku.
„Chci, abyste pokračoval v chození na vycházky, potřebujete protahovat svaly, abyste nebyl tolik ztuhlý.“
„Bude mě kopat v nejbližší době ještě víc?“ zeptal se Bill a promnul si břicho. Dokonce i teď o sobě dávala jeho dcera vědět; viděl to, ta ho jednou zabije.
„U každého je to jiné, abych byl upřímný. Naneštěstí můžete očekávat jenom více a více pohybů.“
„No super.“
„Ještě jsem si s vámi chtěl o něčem promluvit.“ Vytáhl Robert od stolu židličku a posadil se na ni naproti Billovi.
„Oh? Co se děje?“ zeptal se zpěvák a snažil se udržet svoje srdce v klidu.
„Jste ten nejmladší případ mužského těhotenství, takže ne jenom já, ale i moji kolegové, všichni sledujeme váš vývin.“ Billa to trochu naštvalo, ale nepřerušoval ho. „Porovnali jsme většinu dat s vámi a vy, ze všech ostatních, jste ten nejslibnější.“
„Nejslibnější?“
„Ano. Vzpomínáte, jak jsem vám říkal, že většina mužů končí těhotenství císařským řezem v sedmém měsíci?“ Bill přikývl. „No, ta druhá polovička to takhle daleko nezvládla,“ řekl Robert zasmušile. „Ve většině případů museli ukončit proces už v polovině šestého měsíce.“
„Takže, chcete mi říct, že budu mít v následujících pár týdnech operaci?“ Bill nevěděl co si myslet, ale než mohl cokoliv dalšího říct, doktor zavrtěl hlavou.
„Ne, spíš naopak; vy budete mít běžné těhotenství, jestli to tak lze nazvat. Nic abnormálního, až na ten nádor; když jsme ho odstranili, vaše dcera začala znovu normálně růst. Spíš jako by se ten ztracený čas snažila dohnat, to proto vám břicho roste teď tak rychle.“
„Koupím si oblečení a hned je mi malé, vím, že je to dobře, ale mě už to začíná štvát.“ Zamračil se Bill na svoje břicho a zašklebil se. „Tak na co tím narážíte?“
„Chtěli bychom, abyste dítě nosil, jak nejblíže termínu porodu to půjde.“
Bill zamrkal a naklonil hlavu na stranu. „Byl jsem připravený na to, že ji ze mě vyndáte během sedmého měsíce,“ řekl neomaleně.
„Já vím, alem moje nabídka má dvě strany. Počet dětí, které přežily, není moc velký. Vím, že asi žádám moc, ale myslím si, že chcete dát svojí dceři co největší šanci na přežití, obzvláště po tom, co přežila ten nádor, co se tak brzy objevil,“ řekl Robert tiše.
Bill si skousnul ret a snažil se kontrolovat svůj hněv. „Co se mi stane?“
„Budete muset ke konci těhotenství jen častěji ležet.“
Billovi se tohle nelíbilo, být připoutaný k posteli a nikam nesmět jít. Dokonce, i když miloval spánek, si byl jistý, že by ho to časem omrzelo. „A když řeknu ne?“ zeptal se tiše.
„To je na vás. Nebudu vás do ničeho nutit.“ Povzdychl si Robert a podíval se jinam. „Můžu operaci naplánovat už dnes na nějaký termín, jestli chcete projít procedurou, bude to první den vašeho sedmého měsíce.“
„Udělejte to.“ Přikývl Bill a slezl z lehátka. „Je to všechno?“
„Myslím, že ano.“ Postavil se Robert a snažil se skrýt zklamání ve svém obličeji, zasunul židli zpátky ke stolu a usmál se na Billa. „Zítra vám zavolám ohledné mého rozhodnutí.“
„Dobře, myslím, že už teď půjdu rovnou za Stephenem.“
„Dobře; uvidíme se za týden.“
„Nashle.“ Opustil Bill vyšetřovací místnost a snažil se necítit jako idiot. Věděl, že Roberta mrzelo jeho rozhodnutí, ale on nechtěl být těhotný déle, než bylo potřeba. Krknul si a zašklebil se, když se mu vrátilo to, co dneska jedl. Až moc cibule v polévce… Bill zamával na sestřičku za okénkem a odešel chodbou na druhou stranu komplexu.
Stephen byl hned o patro výš, takže Bill vyšel schody namísto toho, aby jel výtahem. Věděl, že terapeut se ho bude ptát, co se stalo, ale to sám nevěděl. A právě proto, když vešel do místnosti a uviděl Stephenův úsměv, se rozbrečel. „Co se stalo?“ zeptal se a pomohl Billovi si sednout na gauč.
„Já jen… Já nevím, omlouvám se.“ Natáhl se Bill pro kapesníček a utřel si oči. Poprvé za celou dobu byl rád, že dneska nemá make-up. Ráno mu to trvalo trochu déle ve sprše, takže neměl čas na malování, jelikož by to potom nestihl. „Robert chce, abych zůstal těhotný!“ zanaříkal.
„…Opravdu?“
„Ano, chce, abych ji donosil jenom kvůli nějakému pitomému experimentu.“ Popotáhnul Bill hlasitě a vzal si víc kapesníčků. Slzy mu už netekly, ale potřeba být dramatický ho ještě neopustila.
Stephen se zamračil a naklonil hlavu na stranu. „To mi na Roberta nesedí.“
„Zastáváte se ho, protože jste jeho kamarád.“
„…A ty bys nehájil někoho z tvých přátel, kdybys neznal celý příběh?“ zeptal se s úsměvem.
„Přál bych si, aby lidi přestali být tak zasraně rozumný!“ vyjekl najednou Bill a hlavou se zabořil do zadního opěradla gauče. „Už mě to nebaví. Kamkoliv jdu, tak jsou rozumní lidé!“
„Jak to myslíš?“
„Já nevím,“ zakřičel.
Stephen přikývl a udělal si poznámky. „To je v pořádku. Jen mluv, dokud na to nepřijdeš.“
Bill zamrkal a vydal ze sebe roztřesený smích. „Většinu času si připadám naprosto šílený.“
„To dělají ty hormony. Není to tvoje vina; ale musíme přijít na nějaký dobrý způsob, jak tyhle tvoje pocity vyřešíme. Ony samy neodejdou a předstírat opak, by nepomohlo tobě ani dítěti.“
„Další mizerný rozumný důvod…“ popotáhnul Bill pro dobrý dojem a zhluboka se nadechl, pak pomalu vydechl.
„Takže, myslíš, že bys mi mohl říct, co přesně ti Robert řekl?“
„Chce, abych ji donosil až do termínu.“
„A řekl proč?“
„Řekl, že má větší šanci na přežití.“
„A jak ses po tom oznámení cítil?“
„Bezcenně.“
Stephen se zarazil. „Bezcenně?“
„Protože nechci být těhotný déle, ale jaký rodič by nechtěl pro svoje dítě to nejlepší?“ zeptal se Bill zahořkle. „Já jsem tak sobecký.“
„A co jsi mu na to řekl?“
„Řekl mi, že nemusím,“ řekl na svou obranu.
„Má pravdu,“ řekl Stephen neutrálně. „Tak, co byla tvoje odpověď?“
„Řekl jsem mu, aby zamluvil datum operace na den, na kterém jsme byli dohodnuti už předtím.“
„Dobře.“
Bill si poposedl a zavrtěl hlavou. „Proč se cítím zle?“
„Nevím, proč se cítíš zle?“
„Protože jsem sobec.“
„Myslím, že by ses tím neměl ubíjet. Jsi muž; nechceš být těhotný, což je pochopitelné.“ Stephen viděl muka v Billově obličeji a povzdychl si. „Namísto toho, aby ses hned rozhodoval, proč si to nepromyslíš? Jsem si jistý, že Robert nebude mít problém termín přeložit, když ho o to poprosíš.“
„Jo, myslím.“ Vydechl Bill a naklonil se, aby se mohl uvelebit. Vykřikl a praštil do krabičky kapesníčků, co byla na stole. Zvedl se a začal přecházet po pokoji. „Tohle už nevydržím. Chci to ze mě ven hned teď!“ Stephen se postavil, tohle nečekal. Bill neřekl miminku ‚to‘ od té doby, co zjistil, jakého bude pohlaví. Černovlasý chlapec znovu zasténal a naštvaně se na svoje břicho podíval. „Nenávidím to, nenávidím! Zkurvilo mi to život a já chci zpátky svoje tělo! Já-“ Billovi došla slova, znovu se rozplakal. Terapeut přešel ke gauči a objal ho, nechal ho brečet do své košile.
Pracoval se ženami pod vlivem hormonů, takže věděl, že objetí je mnohokrát lepší než nějaká slova. Bill zavzlykal a padl Stephenovi do náručí, Stephen mu pomohl dojít ke gauči a opatrně ho posadil. „Cítíš se lépe?“ zeptal se a posadil se na konferenční stolek.
Bill přikývl a utřel si nos nepoužitým kapesníkem, který předtím svíral v pěsti. „Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo,“ řekl tiše po tom, co se vysmrkal.
Stephen se usmál. „Myslím, žes ze sebe teď dostal dost páry.“
„Budu příšerný rodič.“ Zavrtěl Bill zoufale hlavou. „Jaký rodič by nemiloval svoje dítě?“
Stephen se na chvilku zamyslel a pak odpověděl. „Myslím, že tohle není to, co je tvůj problém. Myslím, že máš dojem, že konec těhotenství je konečný termín. Myslím, že máš pocit, že se od tebe očekává, že budeš procházet vším tím, čím prochází normální těhotné ženy. Mám pocit, že se to na tebe nabaluje a ty potřebuješ zhluboka dýchat,“ Stephen čekal, dokud Bill nepřikývl, „a znovu vydechnout. Chci, abys šel domů a promyslel si celou tu věc s procedurou. Promluv si o tom s Tomem, jestli myslíš, že ti to pomůže s rozhodnutím. Ano?“
„Ano,“ řekl Bill a znovu se vysmrkal. „Připadá mi, že celý den jenom brečím.“
„Někdy to takové je. Měl jsem tu pána, který brečel každičký den. Byl skoro vysoký jako ty a měl o něco víc svalů než tvůj kamarád Georg.“ Bill se nad tou představou zasmál a začínal se cítit lépe. „Ale hormony nutí každého člověka reagovat jinak. Proto mám pro ženy větší respekt; ony si tímhle procházejí pořád.“
„Myslím, že to bych se asi zastřelil,“ řekl Bill se smíchem.
„Obávám se, že bys nebyl jediný. Jen si pamatuj, je důležitější pro vás, že budeš spokojený s tím, jak se rozhodneš. To, co si myslí ostatní, je jedno, ano?“
„Jo.“
„Dobře. Teď vidím, že jsi unavený. Ukončím to dneska dříve a chci, aby ses doma pořádně prospal a vypil si svůj proteinový koktejl. Robert ti to chtěl určitě taky říct, ale nechal to na mně, idiot,“ protočil Stephen oči a usmál se. „Nechci, abys šel za Tomem s červeným obličejem. Můžeš si ho opláchnout v umývárně.“
„Ooh, koupelna. Opravdu si tam dojdu.“ Zamrkal Bill a se Stephenovou pomocí utekl na záchod.
~*~
„Jsi nějaký tichý.“ Řekl Tom, když zabočil do jejich ulice. Bill sebou trhnul a dal si pás malinko níž pod svoje bříško, aby ho netlačil, pokrčil rameny.
„Unavený.“
„Takže si půjdeš hned lehnout?“
„Nejspíš.“
„Dobře. Chceš o tom mluvit?“ obvykle se po sezení Bill vždycky rozvyprávěl o tom, co si Stephen myslí a co mu říkal, nebo mluvil o něčem, co ho trápilo; tentokrát ale cesta probíhala v naprostém tichu. „Řekl ti Robert, jestli můžeš cestovat?“ Tohle téma Billa vždycky rozmluvilo.
„Řekl, že mi dá zítra vědět.“
„Dobře, to je dobře. Neznamená to ne, co? Jost bude mít radost.“ Podíval se Tom na své dvojče a zamračil se. Ani malý úsměv, prostě nic. Kdyby Bill neměl oči otevřené, myslel by si Tom, že spí. „Chceš, abych ti něco koupil? Musím si zajet pro nové struny.“
„Došly nám okurky.“ Zvedl Bill pohled, když se před nimi objevil jejich dům a najednou se mu chtělo hrozně moc být už posteli. Měl dojem, že se prodírá rozvařeným karamelem a znovu se mu chtělo brečet, dalo mu to hodně zabrat, aby netekly slzy.
„Dobře. Chceš pomoct jít dovnitř?“
„Ne. Zvládnu to sám. Uvidíme se, až se vrátíš.“
„Pokud se do té doby dostaneš z mého auta,“ řekl Tom s úšklebkem a odpoutal se, aby mohl vtisknout Billovi jemný polibek na tvář. „Možná, že až se vrátím, bych tě mohl namasírovat, co ty na to? Celé tělo?“
„To zní úžasně,“ usmál se Bill, když ucítil tep ve svých chodidlech. Odpoutal se a vylezl z auta hned po tom, co se ujistil, že má klíče od domu.
Bill Tomovi zamával, když projížděl okolo něj a všiml si, že z poštovní schránky kouká obálka. Přešel k silnici a s úsměvem dopis vytáhl. Byly to maličkosti, které mu dávaly vědět, že to, že je pryč z domu rodičů, není jen sen. Zarazil se a zamračil; někdo ho sledoval.
Bill se otočil a zastavil se, když viděl malou holčičku s barvou kůže, jež mu připomínala světlý karamel, v ruce měla nehorázně se roztékající zmrzlinu, no vlastně i na obličeji.
„Čo děláš?“ zeptala se tiše a přišla k němu blíž. Nemohlo jí být víc než pět let a Bill se rozhlédl, jestli tu někde nemá rodiče.
„Vybírám si poštu,“ řekl tiše a přemýšlel, kde se tady vzala.
„Oh.“ Lízla si zmrzliny, kterou ještě neměla na ruce, a naklonila hlavu na stranu. „Proč?“
„Protože je moje.“
„Oh.“ Přikývla, jako by to už dávalo smysl a Bill měl dojem, že je v zóně smíšených signálů – než se mohl zeptat, kde má rodiče, dostal se k jeho uším ženský hlas, z kterého čišela panika.
„Rhiannon Blakeová, kde jsi?“
Bill se otočil a uviděl paní s kudrnatými rezavými vlasy, šla ulicí a rozhlížela se. „To je tvoje mamka?“ zeptal se s úsměvem.
„Bude še žlobit. Nemůžu mluvit s cizími lidmi, dyž u mě není, ale ty ši tlustý, ty mě nemůšeš honit. Maminka žíká, že žlí lidi chytají děti, když nejšou opatlné.“
Bill se podíval dolů na to dítě a zamrkal. „Co? Já nejsem tlustý!“
Rhiannon se podívala na jeho břicho a píchla do něj poměrně čistým prstíčkem. „Ano, jsi.“
„Nejsem!“ řekl rozzlobeně.
„Uh huh, to vidím. Maminka žíká, že nešmíme lhát.“ Lízla si zase zmrzliny a pokrčila rameny. „Máš velký bžicho.“
„To protože je těhotný.“ Oba, Bill i Rhiannon, zvedli pohled a podívali se na zadýchanou paní, která k nim dorazila. Podívala se na svou dceru a rozzlobeně zavrtěla prstem. „Ty… S tebou si to pak ještě vyřídím, až budeme doma. Po tom, co jsem ti koupila zmrzlinu a všechno…“ došla jí slova a snažila se nabrat dech.
Bill viděl, že ta paní byla těhotná a vypadala, že je daleko dál než on sám. „Jak to víte?“
„Dlouhý příběh; Jsem Molly Blakeová, ráda vás poznávám.
„Bill Kaulitz,“ řekl a potřásl jí rukou.
„Pane Kaulitzi, můžu vás o něco důležitého poprosit?“
„Nemám u sebe tužku,“ řekl Bill rychle. Molly se na něj podivně podívala a zavrtěla hlavou, začala tancovat na místě.
„Potřebuji použít váš záchod.“
Komentujte pokud možno v angličtině… a ne, že tady zase bude pět komentů, lenoši, snažte se, prosím, Pa J. :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 37

15 thoughts on “Makes Three 42. (2/2)”

  1. Je to skvělý!^^ Paní je taky těhotná nebo jen potřebuje záchod?^^ Těším se na Tomovu masáž celýho Billova těla!^^ Mám ráda, když se o něj stará! A těším se, až to malý půjde ven!

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics