autor: Lorett & Sajü
Tomovi přátelé…?
Cítím prsty, rejdící po mojí tváři. Jen nakrčím čelo, a tělo, které svírám v objetí, stisknu o něco víc.
„Tom,“ špitne mi moje panenka do ucha. Musí to být jedině on, protože nikdo jiný mé jméno nevyslovuje jen se třemi písmenky. Nevím, jestli neví, jak se moje jméno říká a nebo to tak chce raději říkat, ale je mi to jedno. Pomalu si začínám uvědomovat, že si ho tisknu k sobě a jemu to je možná nepříjemné. Pootevřu pomalu víčka a zadívám se na tu nádheru před sebou. Sklání se ke mně, oči znovu, jako stále, velké, a rty pootevřené. Lehce se usmívá a prsty hladí mou tvář. Cítím, že jeho prsty jsou zase tak rozechvělé. Cítím, jak se zase v mém náručí třese, ale svůj pohled stále nechávám zabodnutý v tom jeho.
„Hm?“ zamručím potichu a přivřu znovu víčka. Jeho vůně je tak zvláštní. Nikdy jsem nic podobného necítil. Možná, že tak voní všechny porcelánové panenky, ale on? Má nezaměnitelnou vůni, která mi vždy podlomí kolena, a díky které se mi sevřou snad všechny útroby v těle. Nevědomky začichám a spokojeně se uculím. Nejde popsat. Ta vůně je naprosto odlišná od všeho, co jsem kdy cítil. Je nasládlá, ale přitom naprosto svěží.
„Chce se mi na záchod,“ zašeptá a já okamžitě stáhnu ruce z jeho těla. Omluvně se na něj zadívám, jeho pohled je však provinilý. Jako by se styděl nebo bál za to, že se mu chce na záchod. Posunkem ruky ho vyzvu, aby šel, a když se roztřeseně postaví a pomalými, nejistými kroky dojde ke dveřím, pohledem ho vyhledám a lehce se na něj usměju.
Zabořím hlavu do polštáře, který je ním provoněný. Musím neustále myslet na to, jak je všechno jiné. V hlavě se mi promítá dnešní noc… musím být co nejvíc s ním. Chci mu všechno ukázat, chci, aby byl šťastný, protože to může být jen tehdy, když pozná všechno.
Nechci ho o nic ošidit. Ale nechci zároveň, aby odešel. Nechci o něj přijít. Babička mi vždycky říkala, že když je něco naše, nikdy by to nemělo být někoho jiného, tak proč by se měl znovu proměnit v krásnou, porcelánovou panenku? Proč bych se ho nemohl nikdy dotýkat a cítit, jak se chvěje? Budu ho muset ještě představit babičce, ale na to je zatím času habaděj. Posadím se do sedu, promnu si rozespalé oči a podívám se ke dveřím, které zavrzaly. Stojí nesměle mezi nimi a dívá se na mě, nohou klouzajíc po koberci.
„Dobré ráno,“ usměju se jemně a prsty si přejedu po copáncích.
„Dobrý den,“ usměje se i on a pomalým, vrávoravým krokem, přejde až ke mně. Posadí se nejistě vedle mě na postel, do těsné blízkosti. Snad, aby mě měl blíže k sobě, nebo si to všechno jen namlouvám a on se prostě jenom posadil? Dívám se znovu na něj a on na mě. Naše pohledy se prolínají a naše dechy se znovu zkracují. Pohledem znovu sklouznu k jeho nádherně vykrojeným rtům. Zavrtím prudce hlavou a vstanu z postele.
„Převleč se, oblečení bys měl mít už suchý a já nám dojdu pro něco k jídlu, hm?“ natáhnu na sebe čistý tepláky ze skříně a ukážu rukou k topení, kde se mu suší tepláky, které jsem mu půjčil. Rychle, aniž bych se na něj podíval, vyběhnu z pokoje, zabouchnu za sebou dveře a seběhnu schody dolů, kde babička peče další cukroví a z rádia se line tichá hudba. Vím, že nejspíš kouká a nechápe, vidím před očima ty jeho veliké, jak bojácně koukají na dveře, ale sakra, proč na něj pořád musím myslet? Proč se ho musím neustále dotýkat a mám chuť ochutnat jeho rty?
„Dobré ráno,“ usměju se jemně a prsty si přejedu po copáncích.
„Dobrý den,“ usměje se i on a pomalým, vrávoravým krokem, přejde až ke mně. Posadí se nejistě vedle mě na postel, do těsné blízkosti. Snad, aby mě měl blíže k sobě, nebo si to všechno jen namlouvám a on se prostě jenom posadil? Dívám se znovu na něj a on na mě. Naše pohledy se prolínají a naše dechy se znovu zkracují. Pohledem znovu sklouznu k jeho nádherně vykrojeným rtům. Zavrtím prudce hlavou a vstanu z postele.
„Převleč se, oblečení bys měl mít už suchý a já nám dojdu pro něco k jídlu, hm?“ natáhnu na sebe čistý tepláky ze skříně a ukážu rukou k topení, kde se mu suší tepláky, které jsem mu půjčil. Rychle, aniž bych se na něj podíval, vyběhnu z pokoje, zabouchnu za sebou dveře a seběhnu schody dolů, kde babička peče další cukroví a z rádia se line tichá hudba. Vím, že nejspíš kouká a nechápe, vidím před očima ty jeho veliké, jak bojácně koukají na dveře, ale sakra, proč na něj pořád musím myslet? Proč se ho musím neustále dotýkat a mám chuť ochutnat jeho rty?
Bill
Beze slova sedím na posteli, dívám se na dveře, kterými před chvilkou odešel. Cítím, jak se mi mlží před očima a po tváři se mi kutálí voda. Zase černá, jako vždycky. Prsty si jí jednoduše setřu a lehnu si do klubíčka, na měkkou postel. Vím, že mě celou noc držel v náručí. Cítil jsem jeho hřejivou náruč, jeho příjemné teplo, sálající z jeho těla, a když jsem se v noci probudil, díval jsem se na něj. Za okny padaly sněhové vločky a bylo příjemné světlo, díky kterému jsem se na něj mohl dívat. Šeptal několikrát po sobě mé jméno a kdykoli to udělal, jeho pevný stisk byl ještě pevnější. Tak proč je najednou takový? Proč z něj mám najednou špatný pocit? Ne, proč mám najednou špatný pocit ze všeho? Co když jsem hloupý a jemu to vadí? Co když ho už nebavím a on přemýšlí, jak se mě rychle zbavit? Hlasitý vzlyk se prodere z mých úst a já zabořím hlavu do polštáře. Jak bych ho mohl taky bavit? Nic nevím, nic neznám. Nevěděl jsem ani, jak se chodí na záchod, přitom pro něj je to přirozená věc. Jsem jen hloupá panenka, která sem nepatří. Nepatřím sem, do tohoto světa, ale patřím na regály, kde si mě stejně nikdo nikdy nevšiml. Až on. Ten, při kterém moje srdce buší jako o závod, ten, při kterém nemůžu téměř dýchat a jehož krása v mém těle vyvolává zvláštní vibrace.
„Billí?“ tiché oslovení mě vytrhne z přemýšlení nad tím, jak je nádherný, a poplašeně si otřu tváře a otočím se na něj. Jeho hlas je tak nádherný. Poznal bych ho kdykoli, tím si jsem na sto procent jistý. Tiše vydechnu, naše pohledy se střetnou a jeho jemná dlaň mi přejíždí po tváři. Znovu se k němu musím více přitisknout. Musím znovu cítit jeho jemnou kůži na mé tváři. Tiše zavrním blahem a zadívám se na něj. Proč mi vlastně řekl Billí? Já jsem Bill.
„Proč B-Billí?“ vydechnu svou otázku tiše, když se posadí na postel vedle mě a obejme mě, takže si mě přitáhne do svého objetí a vydechne horký dech do mých vlasů. Přivřu víčka a pohladím ho konečky prstů po zápěstí.
„Nelíbí se ti to? Líbí se mi tak říkat ti… je to něžné a měkké,“ zašeptá. Zvednu k němu překvapeně pohled. Usmívá se a drží mě ve svém náručí, jako tomu bylo celou noc. Přikývnu. Nevím, co bych měl říct. Celý se zase chvěju, snad ještě více než před půl minutou, kdy tu se mnou nebyl. Znovu mým tělem prostupují vibrace a motýlci mě hladí v podbřišku.
Tom
Proč plakal? Zajímalo by mě to… je možný, aby plakal kvůli mně? Kvůli tomu, jaký jsem na něj byl, když jsem pospíchal pryč z pokoje, od něj? Pohledem vyhledám talířek s předvánoční vánočkou a natáhnu se k ní…
„Donesl jsem nám snídani. Je to sladké, máš rád sladké, viď?“ zaculím se, když se ode mě nepatrně odtáhne, stále si u mě udržuje však příjemnou blízkost. Lehce přikývne, prsty vklouzne do mé mikiny, kterou má stále na sobě. „A tohle,“ ukážu na hrneček s teplým kakaem… „Je babiččino kakao. Dělá to nejlepší kakao na světě. Je to taková čokoláda, zalitá mlíkem a rozpustí se ti to. Babička do toho ale dává vážně mléčnou čokoládu,“ zasměju se, když přikyvuje hlavou a kručí mu v bříšku. Zvednu se a všechno položím na zem, kam se také posadím, a on mě následuje. Usměju se na něj, když se hned vrhne po Vánočce, do které se s chutí zakousne. Za okny je zase neuvěřitelná vánice. Nesnáším tyhle vánice. Sníh pak šíleně bičuje do obličeje a padání vloček k zemi ztrácí svoje kouzlo.
„Proč nejíš?“ zamlaská a podívá se na mě. Zavrtím s lehkým úsměvem hlavou. Jsem zvědavý, jak se mu s námi dnes bude líbit. Volal jsem rychle klukům, aby pro nás dneska přišli a všichni nadšeně souhlasili. Jen jestli bude souhlasit on. Moje nádherná panenka. Zakousnu se do předvánoční Vánočky a zapiju jí kakaem, do kterého kousek měkkého těsta vhodím a vylovím následně lžičkou. Začnu se smát, když všechno podle mě napodobuje a roztomile se usmívá. Je šťastný? Přál bych si, aby byl…
„Donesl jsem nám snídani. Je to sladké, máš rád sladké, viď?“ zaculím se, když se ode mě nepatrně odtáhne, stále si u mě udržuje však příjemnou blízkost. Lehce přikývne, prsty vklouzne do mé mikiny, kterou má stále na sobě. „A tohle,“ ukážu na hrneček s teplým kakaem… „Je babiččino kakao. Dělá to nejlepší kakao na světě. Je to taková čokoláda, zalitá mlíkem a rozpustí se ti to. Babička do toho ale dává vážně mléčnou čokoládu,“ zasměju se, když přikyvuje hlavou a kručí mu v bříšku. Zvednu se a všechno položím na zem, kam se také posadím, a on mě následuje. Usměju se na něj, když se hned vrhne po Vánočce, do které se s chutí zakousne. Za okny je zase neuvěřitelná vánice. Nesnáším tyhle vánice. Sníh pak šíleně bičuje do obličeje a padání vloček k zemi ztrácí svoje kouzlo.
„Proč nejíš?“ zamlaská a podívá se na mě. Zavrtím s lehkým úsměvem hlavou. Jsem zvědavý, jak se mu s námi dnes bude líbit. Volal jsem rychle klukům, aby pro nás dneska přišli a všichni nadšeně souhlasili. Jen jestli bude souhlasit on. Moje nádherná panenka. Zakousnu se do předvánoční Vánočky a zapiju jí kakaem, do kterého kousek měkkého těsta vhodím a vylovím následně lžičkou. Začnu se smát, když všechno podle mě napodobuje a roztomile se usmívá. Je šťastný? Přál bych si, aby byl…
Zavážu mu pečlivě šálu kolem krku a pohladím ho po tváři. Přivře slastně víčka a tváří se natiskne víc do mé dlaně. Je to tak krásný pocit, mít někoho, s kým jste čtyřiadvacet hodiny denně. Mít někoho, s kým se můžete mazlit a povídat si. Projede mnou osten lítosti, když si představím, že by mi za pár dnů odešel. Nechci to a já to ani nedovolím. Natáhne si na prsty rukavice tak, jak jsem ho to včera naučil a stoupne si před veliké zrcadlo. Začne se v něm prohlížet a tahat za veliké oblečení, visící na něm. Natáhnu si na hlavu čepici a pomalými kroky dojdu k němu. Všechno při něm dělám tak automaticky. Nepřemýšlím najednou nad tím, jestli je to správné nebo není. Dělám všechno až příliš přirozeně. Stojím těsně za ním, dívám se na nás v zrcadle. Jeho úsměv najednou ochabne, když ke mně zvedne v zrcadle pohled a vztáhne nepatrně ruku k hladkému povrchu skla, přejede prsty přes moji tvář v něm a já se lehce usměju. Zavrtí s mírně našpulenými rty hlavou. Moje ruce putují přes jeho boky na bříško, za které si ho přitisknu blíž k sobě. Opírá se o můj hrudník. Neustále ho sleduji. Jeho víčka jsou přivřená a dlaněmi, které má schované pod rukavicemi, mi přejíždí po rukách, které mám na jeho bříšku. Srdce mi splašeně buší a hrudník se mi rychle zvedá. Cítím, jak tváře nabírají rudý odstín, ale mně je to v tuhle chvíli ukradené.
„Nedovolím, abych o tebe přišel,“ zašeptám do jeho vlasů, o které se líbezně otřu tvářemi a přivřu víčka i já, stejně jako to udělal před malou chvilkou on.
Bill
Sníh znovu bičuje můj obličej a já před jednotlivými vločkami přivírám víčka. Štípe to, ale je to tak krásné cítit, jaké to je, jít v křupavém sněhu, do kterého se téměř při každém kroku propadáte. Zdvihnu k němu rychle pohled a několika rychlými kroky dojdu až k němu. Je o pár kroků napřed. Moje tváře hoří a zároveň jsou chladné. Rukou vyhledám tu jeho. Chci jít po jeho boku. Chci ho mít u sebe. Při myšlence, jak se mě dotýkal, když jsme stáli u toho skla, podlamují se mi kolena a nemám motýlky jen v podbřišku. Propletu s ním pomalu prsty tak, jako to udělal on, když jsme vyšli z baráku a natisknu se blíž k němu. Dech se mi zpomalí. Jen pár kroků od nás je veliká budova. Ano, ta, kde jsem stál takovou dobu, dokud si pro mě on nepřišel. Pootevřu rty, ze kterých mi vychází pára a dívám se na sklo před sebou. Pustím Tom ruku a pomalu dojdu k výloze, ze které jsem tolikrát koukal ven a přál si být na tomto místě. Všechno je to tak nové, tak krásné a já mám strach, že tam budu stát znovu. Že už nikdy nebudu cítit, jak se mne jeho nádherně měkké ruce dotýkají právě tak, jako zrovna teď. I když je necítím přímo na holé kůži, vím, jak jeho ruce hřejí a to je ten nejkrásnější pocit vůbec. Cítit, jak hřeje něčí náruč. Natočím k němu hlavu a zabořím ji rychle k jeho ramenu.
„Děkuji, děkuji Tom…“ špitám naléhavě, kousek od jeho ucha. Své paže obmotá kolem mého těla a natiskne si mě něžně blíž k sobě. Jsem vděčný za každou sekundu, strávenou v jeho náručí. Jsem vděčný za všechno, co pro mě on dělá.
„Děkuji, děkuji Tom…“ špitám naléhavě, kousek od jeho ucha. Své paže obmotá kolem mého těla a natiskne si mě něžně blíž k sobě. Jsem vděčný za každou sekundu, strávenou v jeho náručí. Jsem vděčný za všechno, co pro mě on dělá.
Poplašeně zamrkám, když mi ve vlasech přistane sněhobílý sníh a odtáhnu se od něj. Dívám se do tváře chlapci, kterého si vybavuji ze včera. Hrál na kytaru. Je to určitě on.
„Pojď,“ jeho dlaň chytí tu mou a rozejdeme se společně ke skupince třech kluků, stojících opodál.
„ČAU!“ pozdraví všichni naráz.
„Pojď,“ jeho dlaň chytí tu mou a rozejdeme se společně ke skupince třech kluků, stojících opodál.
„ČAU!“ pozdraví všichni naráz.
„Bille, tohle je Andreas,“ ukáže na blonďatého chlapce, téměř stejně vysokého jako je můj Tom a já mu zamávám. „Tohle je Georg,“ rukou mávne ledabyle k chlapci, vypadajícímu o dost starší než je Tom a já mu stejně tak zamávám. „A tohle je Gustav,“ malý kluk s černými vlasy a brýlemi na očích se na mě usměje a lokne si z plechovky, kterou má v ruce. Taky mu zamávám a přitisknu se blíž k tobě. Potřebuji cítit, že tě mám vedle sebe, protože bez tebe jsem tolik nejistý. Nejistý vším, co dělám. Zvednu k tobě tvář a usměju se. Pohladíš mě po tváři a úsměv mi pomalounku opětuješ.
„Co máte dneska v plánu?“ hlas zelenookého blonďáka mě přinutí vrátit se zpátky na zem ze svého snění. Zamyslel jsem se totiž nad tím, jak je Tom krásný. Hned, jak jsem jej uviděl v obchodě, jsem si byl jistý, že krásnějšího člověka jsem nikdy neviděl. Jeho oči jsou tvaru mandlí a mají oříškovou barvu. Jeho rty jsou taktéž dokonale vykrojené a jemně zbarvené do sytě růžového odstínu. Rovný nos a čistá pleť nic nekazí. Kolikrát už jsem zahlédl nějaké kluky a holky, kteří měli tváře poseté červenými pupínky s bílýma prostředkama, nevypadalo to moc pěkně…
Skloním tvář a očekávám, že mi do očí spadnou moje neposedné pramínky černých vlasů. Vždycky mi držely stejný tvar, ale nyní? Pořád by chodily někam na procházky a ze všeho nejradši mi trajdají do očí, tam se jim líbí ze všeho nejvíc. Jenže jak tak čekám, pořád mám pohled volný a pestrý. Uvědomím si příjemné teplo na mých uších a rukou se dotknu jemné a hřejivé tkaniny. A jo vlastně! Plácnu se rukou do čela. Vždyť mi Tom přece dal tu čelenku, nebo jak tomu on říká. Ouška jsou v teple a vlasy mi dobře drží, to je tak výhodné…
Procitnu ze svého zamyšlení a rozkoukám se kolem sebe. Vidím, jak se všichni kluci pobaveně smějí. Jen Tomovi na tváři pohrává líbezný úsměv. Párkrát zamrkám, až se řasy z různých řad koutků oka o sebe otřou a naprázdno otevřu pusu do písmenka o.
„To je v pohodě, Bille, nevšímej si jich,“ směješ se a jednou rukou mě obejmeš okolo ramena, které mi přátelským gestem stiskneš a v zápětí se odtáhneš na větší vzdálenost ode mě, zato ale pořád jsi mi velmi blízko.
„Jak tak pozoruju, ani se o to nesnaží,“ uchechtne se Andy.
„Cssss.“ Zasyčím na něj.
„To on jen pro vybrané společníky, viď?!“ mrkne na mě.
Nervózně si prohrábnu vlasy a současně pokrčím rameny. Tom má vždycky pravdu a nechci něco udělat špatně, proto trhavě a váhavě přikývnu.
Všichni vyprsknou, pár lidí z procházejících se davů se po nich otočí. Nechápu.
„S tebou je, kluku, psina.“ Směje se ten blonďák.
„Odkud že jsi?“ vyptává se ten brýlatý maník.
Nevědomě šlehnu po Tomově záchraně. Nemám tušení, co bych měl odpovědět. Nejsem si jistý, jestli bych směl pravdu říct i více lidem, než jen Tomovi. Rozhodnu se tedy raději mlčet a koukám na něj, doufám, že mi pomůže.
„Z daleka.“ Tom utne jejich zvídavé pohledy strohou, přesto příjemnou odpovědí. Klukům to nejspíš postačí a tak se všichni společně někam rozejdeme. Jaksi nemám potuchy o tom, kam jdeme, ale pokud tam bude se mnou Tom, bude to tam jistě skvělé. Určitě. Neboť s ním bych šel i do pekel.
autor: Sajü a Lorett
betaread: Janule
bože!! jak někdo muže napsat něco tak krásného!!! další dílek 🙂
krásné…x)
áá dokonalost *__*
šupky dupky další díl,,tohle je vážně perfektní ^^
Moc pekné!! <333
Takové miloučké… =) ♥
Ou,jak já tuhle povídku zbožňuju ♥♥♥♥♥!!!!Vždycky se hrozně těším na pokračování,a když vidím nový dílek,tak skáču radostí do stropu,a nechávám si ho až na konec,ať se můžu více těšit.Jenom moc,moc moc PROSÍM za šťastný konec,jestli bude z Billího zpátky panenka,tak budu brečet až do rána!!!!
to je táák naprosto nádherný, miluju tuhle povídku, naprosto, děkuju za ní!
Pokaždý, když jsem v posledních dnech viděla sníh, tak si vždycky vzpomenu na to, jak ho Bill minule objevoval a jak spolu v objetí pozorovali Polárku 🙂 to je prostě tak nádherný!!
No tak to chci vidět, kam tě, Bille, zavedou xD Mně se nelíbí, že si z něho dělají srandu, ale co už xD Hlavně že má Toma. Yep, tak snad z něho nebude zase panenka xP krásný:)
Je kouzelné, jak je Bill naprosto mimo. Ale úplně. Chvílemi mi to připomíná mě,jsem taky takové trdlo, co věčně přemýšlí nad něčím, co je úplně normální – jen já z toho nějak dělám vědu. Opravdu je to kouzelné. Doufám v to, že Tom si svého Billa zachrání. Viď, Tom?
Nemůže se z Billa stát zase panenka! Ne!! Ikdyž.. čekám, že se tu 24.12. objeví díl s poznámkou KONEC a s Billa panenka BUDE! Nechci to tak!
Úžasné!!! Musím podotknout, že tuhle povídku jsem začala číst teprve dneska a proto píšu první koment, není to tak, že bych na ty komentáře házela bobek xD Jenom tak jsem tady náhodou zahlédla tenhle díl a najela si na úplně první…
Musím říct, že téma jste si vybraly vážně dobré. Je zajímavé, že to vlastně ještě nikoho nenapadlo, když ve většině povídek se píše o Billově křehkosti a jemnosti. Z Billa udělat panenku. Ale je to hodně zajímavý, zaujalo mě to už v prvním díle, nevím, jestli se mi to zdá, když jsem teďka přečetla sedm dílů najednou, ale vrtá mi hlavou ta Billova proměna z té obyčejné malé panenky prakticky v člověka. Doufám, že se to nějak objasní a on to Tomovi vysvětlí.
Jinak je to opravdu taková předvánoční pohádka a to se mi na tom zalíbilo. Byl to dobrej nápad, zasadit děj do doby blížících se Vánoc a taky ji v tomhle období zveřejnit. To už je každej takovej naměkko:-D Ale je to krásné. Zvlášť ty pasáže, kde Tom Billovi vysvětluje věci, které jsou pro každého prosté. Třeba to s tím sněhem bylo krásné, záchod mě pobavil:-D Doufám, že se Bill nijak nevypaří, když je taková kouzelná bytost. Zajímalo by mě, jak se mohl proměnit…
Jsem strašně zvědavá, jak tohle bude pokračovat a co se mezi panenkou a Tom vlastně stane (to Billovo oslovování mě taky baví:-D♥). Ještě jednou se omlouvám, že jsem to všechno napsala až do komentu u tohohle dílu a že jsem nepsala u každého, doufám, že mě za to autorky neutrhnou hlavu xD Příště to okomentuju i kdybych nechtěla, je to šíleně krásný, jen tak dál holky, píšete to úžasně!!!:-D♥♥♥♥
[11]: Jsme poctěny, že se ti to tak líbí. Samozřejmě, že se to všechno objasní, ale o tom až v nadcházejících dílech. Děkujeme za pochvalu ♥
A tady komentářům výše taky děkujeme. Jsme za ně rády a krásně se to čte. Při Adventu si vážně uvědomuju, jak krásný to je pocit, když člověk něco napíše, dává si tu práci a všechen volný čas tomu věnuje a pak to má takový odezvy! Děkujeme ♥