Ready, set, go!!! 9.

autor: Lenna W.K.T.

„Promiň, neviděl jsem tě!“ zahuhlá Tom a pomáhal jí na nohy.

„Páni, to musíš být buď hodně na nervy a nebo hodně slepej, když přehlídneš člověka!“ vstala a oklepávala si silonky a sukni od sněhu. Její němčina nebyla špatná, ale bylo slyšet, že je cizinka a že němčinu moc nepoužívá. Ona pozorovala Toma. A ten se nervózně koukal k zemi. Nechtěl, aby si ho prohlížela, kdyby náhodou policie vyhlásila pátrání i tady, tak aby ho nepoznala.

„Páni, ty jsi vážně psychicky v prdeli, viď!“ koukala na něj. Tom nevěděl proč, ale přikývl. Z té dívky vyzařovalo něco, co ho nutilo ji věřit.

„Nechceš zajit na kafe a říct mi to? Protože vypadáš, jako by ses mi tu měl rozbrečet!“ koukla na něj.

„Já nemůžu, čeká na mě přítel. Já musím jít. Není mu dobře a má hlad, nesu mu tohle.“ Ukázal na rohlíky. Dívka hned pochopila, ale nehodlala se vzdát.

„Okay, můžu jít s tebou a tam mi to povíš, jsem lékařka, můžu se na přítele podívat!“ usmála se a Tom nevěděl jak. Aspoň, že by Billovi mohla pomoct od bolesti hlavy.

„Dobře, pojď!“ řekl Tom a rychle se rozešel směrem k penzionu. Rychle prošel kolem recepce a šel nahoru. Dívka se podívala na Billa, naštěstí to bylo absolutně v pořádku, to co se dělo.

„Máte jinej přízvuk, nejste z jihu!“ řekla najednou a dělala chlapcům čaj, co koupila, než se srazila s Tomem.

„Ne, nejsme z jihu, jsme z Lipska!“ špitl Tom. A začal jí vyprávět celý jejich příběh. Lenna, jak se blonďatá dívka jmenovala, se na ně usmála.

„Kam máte namířeno?“

„Já, bych chtěl s Billem do Alp. Zaprvé Bill si vždycky přál se tam podívat a zadruhé, je to poslední místo, kde by nás hledali, protože všichni vědí, že nesnášíme přírodu!“ pošeptal Tom.

„Do Alp, myslíte do Švýcarských Alp?“ šeptala Lenna, aby Billa neprobudila. Tom přikývl a Lenna sykla.

„Bude problém dostat se pres hranice, ale myslím, že pokud pojedete se mnou, bude to v pohodě, mě už na hranicích znaj. Chcete přímo, do Alp?“

„Já nevím. Chceme někam, kde nás nenajdou. A naše auto použít nemůžeme, protože má sledovací zařízení. Můžou se tu kdykoliv objevit benga a odvést nás domů!“ zakňučel Tom. Lenna přemýšlela.

„Já bydlím ve Švýcarsku, ale… na jihu. V italským kantonu. Dokázala bych vás tam provést a zařídit vám doklady. Dokázala bych zařídit, že by vaše jména i změnili a to přímo tam. A německé úřady by se o vašich pravých jménech nedozvěděly!“ špitla Lenna a Tomovi se rozzářily oči.

„To byste vážně svedla?“

„Nevykej mi… jo, svedla. Probudíme Billa, vezmu vás k nám na hotel a pak spolu promyslíme, co s autem, aby si mysleli, že jste třeba mrtví. Taky by hodně prospělo, kdyby vás prohlásili za mrtvé.“ Pošeptala Lenna a Tom souhlasil. Něžně probudil Billa a Lenna zatím zařizovala jeden telefonát v italštině. Proto měla tak divnou němčinu. Nebyla to Němka, ale mluvila spíš italsky. Pak pobalili všechny jejich věci a odnesli to do Lennina auta kousek od nich. Nasedli do auta a jeli do centra Mnichova, kde Lenna bydlela na hotelu. Uložili Billa do postele, dostal od Lenny nějaká sedativa na uklidnění bolesti a spokojeně spal.

„Něco mě napadlo!“ špitla Lenna. „Ale, je to nebezpečné.“

„To je jedno, co tě napadlo?“ špital Tom.

„Zítra odjíždím domů a vy pojedete se mnou, to je jasné, ale… jsem tu na záskok v nemocnici, protože jedna z mých pacientek trvala na tom, abych přijela ji pomoct na kliniku právě tady. A pamatuju si, že včera večer přivezli do nemocnice, mno… spíš do márnice, dvě ohořelá těla, dvou chlapců. DNA už by se stejně nedalo poznat, a kdybychom ty dvě torza z márnice ukradli a dali do vašeho auta a ještě to udělali, tak, že by to vypadalo jako loupežný přepadení s uklízením zbytků, tak by to mohlo vyjit.“ Šeptala svůj nápad.

„Počkej! Měli bychom unést dvě mrtvoly?“ ptal se znechuceně Tom. Lenna jen prostě přikývla. Tom musel hodně přemýšlet, jestli by dokázal sáhnout na ohořelého člověka, ale když viděl Billa, jak zakňučel ze spaní bolestí, bez váhání souhlasil. Pořádně si prošli plán, a nakonec probudili Billa. Svlékl svoje věci, které měl na sobě. Pak ho nechali zase spát, aby si odpočinul na cestu. Vzali nějaké jejich věci, hlavně oblečení, to vzali skoro všechno, a šli pro jejich auto. Tom řídil Gordonovo a jel směrem z Mnichova ven do nějakého lesa, někam hodně daleko od civilizace, od vesnic a tak. Čekal na Lennu, která zatím měla ukrást těla z márnice. Té se to naštěstí podařilo, aniž by si jí někdo všimnul, pronesla dvě chlapecká torza. Volala Tomovi, který jí podle navigace měl říct, kam dojel. Pak dostal od Lenny pokyny, aby poházel jejich věci okolo auta a kufry také. Aby vše zatím polil benzínem a šel na hlavní silnici Lenně naproti. Ta zaparkovala v nejbližší odbočce do lesa tak, aby si jejího auta jen tak někdo nevšiml, a pro jistotu sundala poznávací značky. Se dvěma pytli na zádech šla tak, aby viděla Toma na hlavní, a aby ji nikdo neviděl. Když Toma viděla, tak na něj zamávala. A on hned zmizel v houští k ní.

„Potkal jsi po cestě nějaký auta?“

„Ne, ani jedno, ani se nedivím, děsná prdel tady. Máš to všechno?“ koukal znechuceně na její záda, kde měla pytle.

„Jo, mám, neboj, udělal jsi všechno tak, jak jsem ti řekla?“ Tom přikývl. „Je to daleko?“ Tom zavrtěl hlavou. „Okay, tak jdem, ať to máme za sebou.“ Došli k autu, vybalili dvě těla, posadili je podle velikosti do sedaček a naaranžovali.

„A co když nás najdou?“ špitl Tom a koukal na to okolo.

„Nenajdou… ale, když to uděláme jako přepadení, tak budou hledat viníka.“

„A nebylo by lepší to naaranžovat jako sebevraždu?“zahuhlal Tom.

„Bylo, nevím, proč mě napadlo zrovna přepadení, tak sbal ty věci a já naaranžuju těla, jo!“ koukla Lenna na Toma, ten kývl a sbíral věci, dal je pečlivě do kufru a pak do kufru auta. Lenna spojila ruce mrtvol tak, aby se drželi jako milenci. Dělalo se jí z toho zle. Když byli spokojeni, auto konečně zapálili a utíkali pryč k autu. Dávali si pozor, aby nezanechali žádné stopy. Nasedli do auta a ujeli. Po chvíli se zastavili a našroubovali poznávačky. V klidu jeli zpět do Mnichova. V hotelu se v klidu osprchovali a převlékli do čistých věcí. Večer se odhlásili z hotelu a odjeli směr Rakousko, následně Itálie a Švýcarsko. Po cestě řekli Billovi, co udělali, a že to nesmí nikomu říct, ale že pro jejich rodiče už budou mrtví. Také simkarty a telefony zničili a po cestě jim Lenna koupila nové. Aby mohli být v kontaktu aspoň mezi sebou, kdyby něco. Nemuseli vůbec nikam spěchat, protože vlastně byli mrtví. Všem se ulevilo, že jim to vyšlo.

Bezpečně se dostali až do Itálie. Akorát Lenna byla maličko nervózní z hranic. Proto poslední odbočku před hranicema se Švýcarskem sjela do města. Ona tuhle cestu znala dokonale.

„Budete se tvářit normálně, jako by se nic nedělo. Nebo nejlépe dělejte, že spíte. Na hranicích jsou moji kámoši, tam, kde bydlím, se všichni známe a tak, ale to nic nemění na tom, že vám můžou zkontrolovat doklady. A to by bylo nebezpečné, takže spěte.“

„Já myslel, že Švýcaři jsou v Schengenu.“ Zahuhlal Tom (Schengenský prostor- je v něm celá Evropská unie a Švýcarsko. Znamená to, že daná země nekontroluje a celkově nemá hranice. Švýcarsko ale kontroluje namátkou, a hlavně náklaďáky a dodávky. Civilních aut si moc nevšímají, ale namátkou občas zkontroluji i civilisty – pozn. autora)

„Jo, to máš pravdu, ale pokud se jim něco nebude zdát, tak nám můžou prolízt celé auto. Jsou vůči Evropský unii dost tolerantní, ale nemuseli by a oni to vědí.“ Řekla nezaujatě Lenna a soustředila se na provoz před sebou. Kluci dělali, že spí. Lenna projížděla okolo celníků.

„Buon giorno!“ usmála se na ně jako vždy. Celník se širokým úsměvem pokynul rukou, že smí projet.

„Prego!“ usmál se. Lenna přidala plyn.

„Grazie!“ a jela. Oddychla si.

„Dobrý, vítejte ve Švýcarsku. V zemi bank, nožů, hodinek a čokolády!“ zahihňala se, a hned za hranicemi se nasměrovala do centra městečka.

„Jak se to tu jmenuje?“ usmál se Tom. Bylo to tu komicky malé.

„Chiasso! V překladu to znamená rámus. Přitom to je to poslední, co tu najdete. Rámus.“ Vysvětlovala Lenna. „Do Alp je to pár kilometrů. Můžem se tam někdy jet podívat. Pokud se na to Bill bude cítit.“ Koukla na něj. Bill se usmíval, ale byl maličko zelený. Lenna projela centrem městečka a zamířila na jeho okraj. Projeli nad železnicemi kolem nějakých kanceláří a skladů. Billa to hodně upoutalo, protože na každé budově toho objektu byla veliká tmavěmodrá písmena RKB.

„Páni, ten musí být na svoji firmu hodně pyšnej!“ koukal Bill. Zatočili doleva a jeli mezi ulicema.

„Jo, je hodně pyšnej!“ usmála se Lenna. „Patří to mýmu švagrovi!“ zahihňala se a Bill změnil barvu, že zelené na červenou.

„Promiň, nemyslel jsem to zle.“

„Ne, to je v pořádku. Já vím.“ Skoro to vypadalo, že se Lenna jen usmívá. Smála se skoro celou cestu, i když na ni únava a napětí bylo patrné.

„Myslíte, že to vyšlo?“

„Dávali jsme si hodně velký pozor, Billy, jasně, že to vyjde!“ zastavila Lenna u bílého malého činžovního domu.

„Tak, tady je naše království!“ zahihňala se Lenna a zaparkovala auto do garáže.

„Bydlím tu já a můj bratr s rodinou. Je to dům mojí neteře, ale zatím ho spravuje sestra, která bydlí kousek odtud. Tak mi tu podržela jeden krásný byt úplně nahoře. Je veliký, pro mě samotnou, ale asi budete muset být spolu v pokoji. Je to jen tři plus jedna, ale soukromí budeme mít všichni, to nebojte!“ usmála se Lenna, ale chlapci byli víc než šťastní, že mají kde bydlet, že můžou být spolu. Že jsou teoreticky mrtví je nezajímalo. Hlavně, že jsou pryč z toho pekla.

Lenna vystoupila, vzala kufr, kde měla věci jen Lenna. Jejich museli nechat v aute. Vzali si jen peníze. Ani doklady si nebrali. Jen peníze. Tom jí ten kufr vzal a ještě podepřel Billa. Byl pořád slabý. Vystoupali až do posledního, třetího patra, kde Lenna odemkla dveře a vstoupila do malého útulného bytečku. Ukázala jim její ložnici, obývák a pokoj, ze kterého udělají jejich pokoj. Nechala Billa a Toma se vykoupat a unavené je uložila do její postele. Pak se vykoupala sama a uložila se na rozložený gauč. Celé jí to přišlo bláznivé. Nevěděla proč, ale těm chlapcům pomoct musela. Je to možná posední dobrá věc, kterou stihne udělat.

Chlapci usnuli hnedka. Prospali celý den i celou noc. Billy byl slabý a Tom psychicky i fyzicky naprosto odrovnaný. Ještě pár hodin na cestě a zhroutil by se. Věděl to. Když se probudil, tak zpívali ptáci. To jediné mu naznačovalo, že je den. Rolety totiž byly zatažené tak, že do místnosti nepronikl ani paprsek světla. Billy spokojeně dřímal vedle něj. Pohladil jej po tváři a políbil naslepo někam… asi na nos, jak to tak cítil. Pak opatrně vstal a šel do obýváku, kde ho profackovala pořádná sluneční záře. Lenna stále ležela na rozloženém gauči a koukala na zprávy a něčím se cpala.

„Ahoj!“ usmála se na něj hned jak ho viděla. Byla vážně usměvavá jako sluníčko. Pak zvážněla a natahovala krk.

„Ahoj, co… co to děláš?“

„Ty to necítíš?“ špitla a číhala na plotnu.

„Ne, co bych měl cítit?“

„Cítím spálené peří!“ špitla. Pak zaklepala hlavou a zase se usmála. „Asi jsem pořád zmatená z toho ohně. Koukala jsem na zprávy, auto už našli. Včera večer. A zkoumají to. Ale prý se v tom asi moc šťourat nebudou, protože je to jasná sebevražda!“ usmála se doširoka. Konečně skvělá zpráva. Tom se usmál taky, došel k ní a objal ji.

„Moc děkujeme, Lenno, nevím, jak ti to oplatit! Usmál se. Lenna nad tím slovem oplatit mávla rukou.

„Neděkuj a padej se najíst, na stole máš snídani.“ Ukázala na dva veliký obložený talíře samejma dobrůtkama. V tu chvíli si Tom uvědomil, jakej má šílenej hlad. Hned si k jednomu sednul a začal se cpát.

„Mňam!“

Lenna se zase usmála spokojeně, že mu chutná.

„Byla jsem včera ráno, když jste spali, nakoupit, koupila jsem vám novou kosmetiku a aspoň tepláky a pár kousků spodního prádla a zítra nebo ještě dneska, podle toho, jak se probere Bill, zajedeme do jednoho skvělýho nákupního centra nakupovat! Jo a potřebuju, abyste vyplnili tyhle papíry potom. A hlavně, abyste si rozmysleli, jak se chcete jmenovat!“ ukázala na pár papírů.

„Cofe?“ zašišlal Tom s plnou pusou.

„Že jsem vám začala zařizovat ty doklady, takže si musíte promyslet vaše nová jména!“ Tom na znamení, že chápe přikývl. Dojedl, dal talíř do myčky a napil se mléka. Pak šel něžně probudit Billa. Ten ho při buzení málem sejmul sádrou na ruce.