autor: Fabiana
Ahoj lidi,
Nebojte, nehodlám tenhle díl okecávat, jen jsem se vás chtěla na něco zeptat. Četli jste někdo Hermafrodita? (Napsal to Jeffrey Eugenides a je to zatím nejlepší kniha na světě – teda pro mě xD). Napadlo mě to, protože jsem tu knihu delší dobu nemohla najít, no a v pátek mi ji přinesla spolužačka, že „ji to nebavilo, tak to nedočetla“ xD No a včera jsem to během jediného dne zhltala celé znovu, a okouzlilo mě to ještě víc, než když jsem to četla poprvé 😀 Fajn, právě mi došlo, že sem píšu kraviny, tak se nenechte rušit 😀
Ještě něco… ano, vím, že všichni netrpělivě čekáte, až se Tom setká s Billem 😀 dělám to schválně 😀
Fabiana
Nebojte, nehodlám tenhle díl okecávat, jen jsem se vás chtěla na něco zeptat. Četli jste někdo Hermafrodita? (Napsal to Jeffrey Eugenides a je to zatím nejlepší kniha na světě – teda pro mě xD). Napadlo mě to, protože jsem tu knihu delší dobu nemohla najít, no a v pátek mi ji přinesla spolužačka, že „ji to nebavilo, tak to nedočetla“ xD No a včera jsem to během jediného dne zhltala celé znovu, a okouzlilo mě to ještě víc, než když jsem to četla poprvé 😀 Fajn, právě mi došlo, že sem píšu kraviny, tak se nenechte rušit 😀
Ještě něco… ano, vím, že všichni netrpělivě čekáte, až se Tom setká s Billem 😀 dělám to schválně 😀
Fabiana
Po několika hodinách.
Po několika hodinách nepřetržitých otázek.
Po několika hodinách nepřetržitých odpovědí.
Po několika hodinách nepřetržitého stresu z nepřetržitých otázek a stále netrpělivějších odpovědí, se pomyslná mírka trpělivosti někde hluboko v mém těle naplnila až po okraj, a zatímco kapičky vzteku pomalu stékaly po plastových bocích oné pomyslné nádoby, já měl co dělat, abych někomu, kdo v té chvíli byl se mnou ve stejné místnosti, přinejmenším nerozbil hubu. Volba „oběti“ nebyla příliš složitá, vzhledem k faktu, že v místnosti, již jsem postupně stále více a více nenáviděl, se kromě mého ctěného zadku nacházela jediná osoba. Osoba, jejíž roztomilý obličejík bych v tu chvíli s radostí rozsekal na kaši, jen kdyby mi to usnadnilo cestu k Billovi. O čemž jsem silně pochyboval.
Ne; v mé pravomoci nebylo výslech ukončit, ani urychlit. Mohl jsem jej jen přetrpět, zatímco Victoria se mě ptala, s prominutím, na každou hovadinu. Koho kur… tedy sakra, zajímá, co měl Bill na sobě, když jsem ho uviděl? Grr.
Zaryl jsem si nehty do kůže na pažích a doufal, že už se moc nemá na co ptát. Mně osobně už žádné otázky nenapadaly.
„Hm…“ zamumlala Victoria a odmlčela se, jako by na tom byla podobně.
„Myslím, že už se nemám na co zeptat.“ Řekla pomalu.
Po několika hodinách nepřetržitých otázek.
Po několika hodinách nepřetržitých odpovědí.
Po několika hodinách nepřetržitého stresu z nepřetržitých otázek a stále netrpělivějších odpovědí, se pomyslná mírka trpělivosti někde hluboko v mém těle naplnila až po okraj, a zatímco kapičky vzteku pomalu stékaly po plastových bocích oné pomyslné nádoby, já měl co dělat, abych někomu, kdo v té chvíli byl se mnou ve stejné místnosti, přinejmenším nerozbil hubu. Volba „oběti“ nebyla příliš složitá, vzhledem k faktu, že v místnosti, již jsem postupně stále více a více nenáviděl, se kromě mého ctěného zadku nacházela jediná osoba. Osoba, jejíž roztomilý obličejík bych v tu chvíli s radostí rozsekal na kaši, jen kdyby mi to usnadnilo cestu k Billovi. O čemž jsem silně pochyboval.
Ne; v mé pravomoci nebylo výslech ukončit, ani urychlit. Mohl jsem jej jen přetrpět, zatímco Victoria se mě ptala, s prominutím, na každou hovadinu. Koho kur… tedy sakra, zajímá, co měl Bill na sobě, když jsem ho uviděl? Grr.
Zaryl jsem si nehty do kůže na pažích a doufal, že už se moc nemá na co ptát. Mně osobně už žádné otázky nenapadaly.
„Hm…“ zamumlala Victoria a odmlčela se, jako by na tom byla podobně.
„Myslím, že už se nemám na co zeptat.“ Řekla pomalu.
Spadl jsem ze židle. Původně jsem měl v plánu nadšeně vyskočit na nohy, zároveň odstrčit stůl a popadnout Victorii, aby mě odtáhla tam, kde najdu Billa; nicméně, tento plán nepočítal se dvěma velkými nedostatky, a to konkrétně s ochablostí mého těla (zřejmě jsem se natolik soustředil na odpovědi, že jsem si ani nevšiml, že mi dřevění nohy a postupně celá spodní polovina těla) a s pevností, jakou byl stůl připevněn k podlaze, na niž jsem se zcela nedobrovolně položil. Victoria se rozesmála a já jsem se po chvíli váhání rozpačitě přidal; koneckonců, nic se mi přece nestalo.
„Takže už půjdeme za Billem?“ vyhrkl jsem dychtivě. Povytáhla obočí.
„Ty bys chtěl jít… za Billem?“ podivila se. Najednou jsem znejistěl.
„No… o to přece celou dobu jde, nebo se pletu?“ Bylo mi špatně. Snad poprvé od začátku celého toho divadélka s únosem jsem pocítil záchvěv strachu. Od začátku mě před ním chránila jistota, že to všechno dělám pro Billa. A že když to dokážu a dostanu se až sem, konečně se s ním potkám. Tak co to znamená? Proč je to najednou jinak? Ustoupil jsem ke stěně; ačkoli Victoria nijak nebezpečně nevypadala.
„Tome,“ začala opatrně. „Víš, ty si ode všeho moc slibuješ, a to tě…“ Co to vykládá za kraviny?
„Takže Bill tu není, že ano. A ty mě teď přece jen někde zabiješ.“ Skočil jsem jí do řeči. Samotného mě vyděsil ledový klid, s jakým jsem pronesl tuto větu.
Krátce, štěkavě se zasmála. Rozčílilo mě to ještě víc.
„Samozřejmě, že Bill tu je. Jen se s ním teď prostě nemůžeš vidět, to je celé.“
Definitivně jsem tomu přestal rozumět.
„Tak jak to teda je? Je tu nebo ne?“
„Ano, je.“
„V tom případě nechápu, proč bych ho nemohl vidět.“
„Protože… no, on totiž… není tak úplně… tady.“
„Mám dojem, že jsi právě řekla, že tu je?“ Pronesl jsem, se značnou dávkou nechápavosti v hlase.
„No… ještě ne. Totiž, abych to vysvětlila… oni… nepočítali s naším příjezdem takhle brzy.“
Hlavou se mi honily miliony otázek. Kdo oni? Proč s ním nepočítali? Kdy si mysleli, že přijedeme? Co znamená ‚brzy‘?
Vybrat jsem si ale mohl jen jednu.
„Kde je Bill?“
„To ti nemůžu říct.“
„Kdy se vrátí?“ Další otázka mi vyklouzla z pootevřených úst jako by automaticky, zatímco ostatní zcela zanikly.
„Nevíme. Snad brzy.“
„A co… bude se mnou, než… přijede?“
Krátce, štěkavě se zasmála. Rozčílilo mě to ještě víc.
„Samozřejmě, že Bill tu je. Jen se s ním teď prostě nemůžeš vidět, to je celé.“
Definitivně jsem tomu přestal rozumět.
„Tak jak to teda je? Je tu nebo ne?“
„Ano, je.“
„V tom případě nechápu, proč bych ho nemohl vidět.“
„Protože… no, on totiž… není tak úplně… tady.“
„Mám dojem, že jsi právě řekla, že tu je?“ Pronesl jsem, se značnou dávkou nechápavosti v hlase.
„No… ještě ne. Totiž, abych to vysvětlila… oni… nepočítali s naším příjezdem takhle brzy.“
Hlavou se mi honily miliony otázek. Kdo oni? Proč s ním nepočítali? Kdy si mysleli, že přijedeme? Co znamená ‚brzy‘?
Vybrat jsem si ale mohl jen jednu.
„Kde je Bill?“
„To ti nemůžu říct.“
„Kdy se vrátí?“ Další otázka mi vyklouzla z pootevřených úst jako by automaticky, zatímco ostatní zcela zanikly.
„Nevíme. Snad brzy.“
„A co… bude se mnou, než… přijede?“
„To je směšné. Nemůžeš-„
„Já si myslím, že můžu. A mlč už.“
Zabouchla za sebou dveře a já rázem osaměl.
„Já si myslím, že můžu. A mlč už.“
Zabouchla za sebou dveře a já rázem osaměl.
Zvláštní.
Samota byla přesně to, po čem jsem toužil celou dobu, kdy jsem trčel svázaný v autě; ale teď, když jsem si ji mohl užívat, jak jen bych chtěl, jsem toužil po společnosti. Ať už neznámého agresivního chlápka nebo nepříjemné Victorie. Kohokoli. K vysvětlení neznámého agresivního chlápka mohu jen říci, že se vřítil do místnosti, kde mě Victoria psychický mučila už bůhvíkolik hodin, a odvlekl mě sem. Sem. Ale kde to vlastně je?
Cestou jsem měl zavázané oči; nejspíš nechtěli, abych se dostal ven. Podle mě to byl ale dost zbytečný krok; i kdybych se nakrásně dostal přes zamčené dveře a skrz celé cosi, až ven na vzduch a světlo, nevěděl bych, kam jít.
Zdrceně si povzdechnu a konečně si prohlížím místnost. Nejsou tu žádná okna, jediným zdrojem něčeho, co zdánlivě připomínalo vzduch, je malá větrací šachta. Ne, utéct se tudy opravdu nedá, vzhledem k tomu, že kdybych odstranil mřížku, stejně bych do ní stěží narval celou ruku, natož celého Toma. Veškeré větší plochy (a tím myslím podlahu, strop a stěny) byly z materiálu, jenž připomínal beton, a jediným kusem nábytku byla vězeňská pryčna, stojící u zdi napravo ode dveří.
S námahou jsem se vyškrabal na horní matraci, připadal jsem si tu bezpečněji než dole. Netvrdím, že se mi nechtělo spát – popravdě řečeno, oči se mi zavíraly už při výslechu, a teď mě navíc stále bolelo celé tělo – usnout jsem se ale neodvážil. Strach byl příliš velký. Cloumal mnou a zakazoval mi jakýkoli pohyb, jenž by narušil nepříjemné ticho, a zabránil mi slyšet kroky plížícího se útočníka.
Jsi paranoidní, okřikl jsem se.
Ano, možná bych si měl povolit Billovu přítomnost alespoň ve snech.
To byla moje poslední myšlenka.
Samota byla přesně to, po čem jsem toužil celou dobu, kdy jsem trčel svázaný v autě; ale teď, když jsem si ji mohl užívat, jak jen bych chtěl, jsem toužil po společnosti. Ať už neznámého agresivního chlápka nebo nepříjemné Victorie. Kohokoli. K vysvětlení neznámého agresivního chlápka mohu jen říci, že se vřítil do místnosti, kde mě Victoria psychický mučila už bůhvíkolik hodin, a odvlekl mě sem. Sem. Ale kde to vlastně je?
Cestou jsem měl zavázané oči; nejspíš nechtěli, abych se dostal ven. Podle mě to byl ale dost zbytečný krok; i kdybych se nakrásně dostal přes zamčené dveře a skrz celé cosi, až ven na vzduch a světlo, nevěděl bych, kam jít.
Zdrceně si povzdechnu a konečně si prohlížím místnost. Nejsou tu žádná okna, jediným zdrojem něčeho, co zdánlivě připomínalo vzduch, je malá větrací šachta. Ne, utéct se tudy opravdu nedá, vzhledem k tomu, že kdybych odstranil mřížku, stejně bych do ní stěží narval celou ruku, natož celého Toma. Veškeré větší plochy (a tím myslím podlahu, strop a stěny) byly z materiálu, jenž připomínal beton, a jediným kusem nábytku byla vězeňská pryčna, stojící u zdi napravo ode dveří.
S námahou jsem se vyškrabal na horní matraci, připadal jsem si tu bezpečněji než dole. Netvrdím, že se mi nechtělo spát – popravdě řečeno, oči se mi zavíraly už při výslechu, a teď mě navíc stále bolelo celé tělo – usnout jsem se ale neodvážil. Strach byl příliš velký. Cloumal mnou a zakazoval mi jakýkoli pohyb, jenž by narušil nepříjemné ticho, a zabránil mi slyšet kroky plížícího se útočníka.
Jsi paranoidní, okřikl jsem se.
Ano, možná bych si měl povolit Billovu přítomnost alespoň ve snech.
To byla moje poslední myšlenka.
autor: Fabiana
betaread: Janule
Proč? Proč? Proč to pořád takhle protahuješ?! Prosím ať už se setká s Billem! Notak…. To přeci se nedělá to takhle protahovat XD
takový protahování!
Alespoň na ty Vánoce jsi nám to mola dopřát! DÁL dál dál! x))
Když jsou ty Vánoce…. mohl se s ním setkat! xD
tohle je naschwál jinak to newidím 😀 Takowé nerwy toto 😀 Ať už se Bill objewí a setká se s Tomem no honem 😀
Začínám mít takový pocit,že ten Bill je nejmíň Usáma bin Ládin!!!!
koukám, že místo toho, aby se na Vánoce šťastně setkali tak sou stále od sebe…x(
Fabiano! Nadiktuj mi tvou adresu, za to protáhování tě rozeskám sekáčkem na milion puzzlíků, ani rodiče tě nesložej xxDD
No do prkýnka! To je schválnost tohleto. A já už se těšila až se jako setkaj a vono zase nic×D tak příště mno, ale doufám, že to příště bude brzo. Asi tak jako Tom chápu velký hnědý. Bylo dobré jak ona, že prej tam Bill je, ale ještě se nevrátil a Tom tak je tu nebo ne×D
bozeee.. ty to napinas xDDD to snad neni mozne.. ach xDD mnom.. sup sup pokracko..
pořád nic?! 😀 taky chci vědět, kde je Bill a kdy se vrátí 😀
HA! To je zrada! xD Zase nevíme o moc víc. =)
genialne len stale nechapem aky to ma suvis s tym ze ho ukradli 🙂