autor: Lea
Mladý chlapec stál u zamlženého okna a shlížel dolů na osvětlené město. Všude se ozývaly vánoční koledy, šťastné výkřiky koulujících se dětí, všude byly vidět maminky, které ještě rychle nesly plné tašky dárečků, aby udělaly všem radost…
Černovlasý chlapec vzdychl a odvrátil tvář od okna. Dnes byl Štědrý den. Vánoce jsou den, kdy má být rodina pohromadě a všichni by měli být šťastní. Ale Bill byl ve svém bytě docela sám. Rodiče mu před pár lety zemřeli při autonehodě a jeho bratr…
Bill si složil obličej do dlaní a zhluboka se nadechl. Bráška mu chyběl, ne že ne. Ale byl příliš velký sobec na to, aby přiznal že udělal chybu. Nedokázal za Tomem jít a přivést ho zpět domů, i když mohl. On to prostě nedokázal, když věděl, že Tom skončil na psychiatrii jeho vinou.
Byl to už rok. 365 dlouhých dní. Byly to dny naplněné přesvědčováním, že se má Tom dobře, že mu nic nechybí. Ale samozřejmě, že věděl, že to není pravda. Litoval toho, ale nechtěl to vzít zpátky. Bylo to tak lepší.
Před rokem, jednoho večera, si Tom chtěl promluvit s Billem. To, co ovšem bratrovi řekl, vyrazilo Billovi dech.
Řekl, že ho miluje.
Ne jako bratra. Jako lásku.
Bill na něho tenkrát šíleně křičel. Byl v šoku a připadalo mu to nechutné a zvrhlé. Tom poslouchal bratrův křik se slzami v očích. Měl zlomené srdce.A pak se Billa pokusil políbit a vyplnit si tak své největší přání. Bill mu ale dal velkou facku, až se Tom málem skácel na zem. Oba chvíli jen stáli a dívali se na sebe. Ani jeden nedokázal uvěřit, že Bill Toma uhodil. Pak Tom propukl v pláč a utekl. Bill jen stál a díval se za ním. Ani ho nenapadlo za bráškou běžet a omluvit se. Pak si vzal bundu, odešel a práskl za sebou dveřmi.
Chyba.
Bill se natáhl pro kapesník a vysmrkal se. V očích ho štípaly slzy, když si vzpomněl na to, jak se vrátil domů. Jak ho zarazilo tíživé ticho. Jak šel do koupelny a tam uviděl Toma, jak leží na zemi a kolem něho spoustu krabiček od prášků.
Už se neovládl a potichu vzlyknul. Ten pohled byl příšerný. Věděl, že jeho dvojče je buď mrtvé, a nebo je hodně blízko smrti. Zavolal sanitku a ta ho převezla do nemocnice.
Přežil.
Jelikož Tom spáchal sebevraždu, tak se to začalo vyšetřovat. Mluvila s ním psycholožka, ale od Toma se jí dostávalo jen zmatených a krátkých odpovědí. Nakonec usoudila, že není ve stavu, aby se mohl vrátit k normálnímu životu.
Zavřeli ho do psychiatrické léčebny.
Bill za ním ani jednou nebyl. Bál se. I když ani vlastně nevěděl čeho.
Když mu po dvou měsících zavolali, že by si mohl Toma odvést domů, tak po krátkém váhání odmítl. Poprosil o prodloužení pobytu v léčebně.
Vyhověli mu.
Z původně plánovaných pár týdnů se stal rok. Rok už Toma neviděl. Nechtěl za ním jít. Nedokázal to. Tušil, že tím bratrovi ubližuje, ale nešlo to jinak. Nebo si alespoň nalhával, že to jinak nejde.
Před třemi měsíci mu volal doktor, představil se jako Tomův lékař. Nejspíš se o něho ten rok staral. Prosil ho, aby se alespoň na chvíli zastavil v léčebně, aby šel bratra jenom pozdravit. Říkal, že Tom ho chce moc vidět, že by se jeho stav zlepšil. Bill ale jen chladně odmítl. Řekl, že je právě v Americe, a že se nemůže vrátit. Doktor nejspíš věděl, že lže. Proto byl až do koce jejich telefonátu patřičně odměřený.
Bill absolutně netušil, jak tím bratrovi ubližuje…
Sedl si na pohovku a přitáhl si kolena k bradě. Vlastně ani nevěděl, proč mu z očí proudem tečou slzy. Stejně tak netušil, proč touží mít Toma vedle sebe. Chtěl se k němu přitulit a šeptat mu, jak ho má rád… jak ho miluje…
Vyděšeně rozevřel hnědé oči. Na co to myslí? On Toma nemiluje! Jen mu hrabe z toho, že je o Vánocích sám!
Sám…
Jako Tom.
Tom je dnes taky sám. V den, kdy by měli být lidé, co se milují, pohromadě.
Snad si ani neuvědomoval, co dělá. Popadl bundu, nazul si tenisky a vyběhl do noci.
Dredatý chlapec seděl na okně a pozoroval park zahalený tmou, skrz mříže, které na okně byly. Po tváři mu tekla slza. A za ní druhá. Třetí.
Do poslední chvíle doufal, že si pro něho Bill přijde. Alespoň na Vánoce.
Upsal by duši ďáblu za pár minut strávených s ním.
Bylo velice těžké překonávat dny naplněné samotou, bolestí a smutkem. Každý dne doufal, že za ním bráška přijde, že ho alespoň navštíví. Že si s ním jen popovídá a věnuje mu pár úsměvů…
Nepřišel.
Toma to ničilo. Ničilo ho pomyšlení, že pro bratra nic neznamená. Že teď nejspíš někde žije s nějakou holkou a na svého bláznivého bratra dočista zapomněl. Jeho srdce se při tom pomyšlení rozpadalo na tisíc kousků jako zrcadlo.
Tyhle myšlenky a zoufalství ho dohnaly až k tomu, že se za rok už pětkrát pokusil o sebevraždu. Jenže doktoři tady byl velice ostražití a Tomovi se nikdy nestalo nic vážnějšího.
Poslední měsíc se už ukončit svůj život nepokoušel. Jen seděl zavřený ve svém pokoji a nevycházel, ani když to měl dovoleno. S nikým nekomunikoval, ani s doktory ani s psycholožkou. Odmítal skutečnost, že mu ti lidé chtějí pomoct. Podle něho ho jen chtěli odtrhnout od Billa.
Ale on v hloubi duše věděl, že Bill za ním nechodí dobrovolně.
Byly Vánoce a on tu seděl sám, zamknutý v psychiatrické léčebně. Jak smutné.
Ozvalo se zachrastění klíčů v zámku a dveře se otevřely. Tom se ani neohlédl. Stejně to bude jen doktor, aby mu dal další hnusné prášky.
,,Tome? máš tu návštěvu,“ ozval se ode dveří hlas doktora. Tom nehnul ani brvou, když v tom…
,,Ahoj, Tomi.“
Snad to promluvil anděl, jinak si to nedovedl vysvětlit. Pomalu se otočil a spatřil člověka, o kterém si myslel, že už mu nikdy nebude dovoleno ho vidět.
Dveře se zavřely a on se svým bratrem osaměl.
Nastalo tíživé ticho.
,,J-Jak se máš?“ zeptal se nervózně Bill.
,,Jak vidíš, tak úžasně,“ řekl Tom mírně chraptivě. Nebyl zvyklý mluvit.
Bill se kousl do rtu a sklopil oči. Styděl se.
,,Mrzí mě to…“
,,Nemusí. Vždyť takhle je to správné. Jsem nechutné zvíře, tak tu musím být, v kleci,“ ušklíbl se Tom. Ani nevěděl, kde se v něm ten ironický tón bere.
,,Nemluv tak,“ ošil se nervózně Bill. Tom ho probodl smutným pohledem.
,,Vždyť je to pravda. A ty to sám víš nejlíp. To ty jsi mě do té klece zavřel,“ vydechl smutně a sklonil hlavu, aby jeho bratr neviděl, že se mu po tváři koulí slzy. A proč vlastně brečí? Tohle si přál celý rok. Přál si, aby za ním Bill přišel. A když je konečně tady, tak…
Slyšel, jak k němu Bill přistoupil. Cítil jeho hebké ruce, jak mu nadzvedávají hlavu a stírají mu slzy.
,,Neplakej, Tome,“ zašeptal Bill. Samotnému mu bylo do pláče, když viděl, co způsobil.
,,Proč? Mám snad důvod smát se? Ty za pár minut odejdeš a já tu budu zase sám, bůhví jak dlouho. Sám, nemilovaný…“ šeptal Tom.
Bill nepatrně sklonil hlavu. Udělal chybu. A přišel správný čas, aby ji přiznal.
,,Už nebudeš sám. Budeme spolu, vezmu tě domů.“ Viděl, jak Tom nevěřícně rozevřel oči. Nevěřil tomu. Nebylo divu.
,,Proč mi lžeš, Bille? Vytrpěl jsem toho kvůli tobě málo?“
,,Nejsou to lži… prosím, Tomi, odpusť,“ zaprosil kajícně. ,,Udělal jsem chybu, ano, vím to, nikdy si to neodpustím. Chci ji napravit.“
Tom to nechtěl udělat, ale prostě se vrhl bratrovi do náruče. Nečekal, že ho v náruči sevře a bude ho k sobě tisknout. Nečekal, že mu bude téměř dojatě šeptat, jak mu chyběl. Že se mu bude lítostivě omlouvat.
,,Jsou Vánoce, Tomi. Den jako stvořený, abychom začali znovu,“ pohlédl Bill na šťastného brášku. Ten přikývl.
,,Mám si tedy… zabalit?“ Kéž by se tím splnilo jeho největší přání!
,,Ano, sbal si,“ přikývl s úsměvem Bill a Tom radostně vydechl. Pak se ale zarazil.
,,A-a… nebude to vadit tvojí přítelkyni?“ zeptal se tiše. Pak ke svému úžasu zjistil, že se Bill směje.
,,Tome… nikoho jsem neměl jak je rok dlouhej,“ odpověděl s tichým smíchem. Tom se na něho užasle podíval. Pak se přece jen lehce usmál.
,,Pořád čekáš na tu pravou lásku?“ zopakoval bratrova slova. Bill nepatrně zvážněl.
,,Víš, možná… možná, že už jsem ji našel,“ řekne tiše. Tom se na něho podíval. Věděl, že když se zeptá na to, na co se chystá zeptat, tak si tím podepíše svoji cestu. Do ráje nebo do pekla.
,,A kdo to je?“ Bill se nad Toma nahnul. Věděl, že tohle je správné. Takhle to má být.
Vzal Tomův obličej do dlaní a otřel se svým nosem o jeho. Cítil, jak se chlapec roztřásl.
,,Stačí ti tohle jako odpověď?“ špitl a cítil jak ho ovanul Tomův výdech. Nerozmýšlel se ani vteřinu. Políbil ho. Něžně, procítěně, láskyplně. Vynahrazoval mu všechnu tu bolest, kterou mu způsobil.
Tom cítil, jak se jeho srdce snaží dostat ven z hrudníku, jak se mu zvyšuje tep, jak se mu třesou kolena, jak se chvějí jeho rty, které jsou laskány Billovým heboučkým jazykem…
Bill položil ruce na Tomovy boky a přitiskl ho na stěnu. Zapřel se rukama u jeho hlavy a pokračoval v líbání, které se čím dál víc měnilo z něžného a láskyplného, na vášnivé a divoké.
Tom se odvážil vsunou svou ruku pod Billovo tričko a hladil jeho sametovou kůži na místě, kde tušil jeho černou hvězdičku. Vydechl do polibku, když cítil, jak ho dvojčátko hladí na tváři. Polibky nabíraly na intenzitě.
Po deseti minutách se konečně od sebe bratři Kaulitzovi odtrhli. Černovlasý chlapec se zadíval do Tomovy tváře a spatřil na ní třpytivé slzy. Usmál se. Věděl, že tohle již nejsou slzy smutku, které u něho tak často vídal, ale že tohle jsou slzy nepřekonatelného štěstí.
Tom se dojatě usmíval a tisknul se k Billovu tělu. Kouzlo Vánoc má opravdu něco do sebe. Ježíšek mu splnil to největší přání na světě. Dal mu nejkrásnější dáreček. Billa.
Mladší z bratrů se krásně usmál a věnoval své lásce další vroucný polibek. Pak ho pevně objal. Jemně mu odhrnul dredy z ouška a zašeptal:
,,Šťastné a veselé Vánoce, Tomi.“
autor: Lea
betaread: Janule
to je tak…. nádherné! Nemám slov. Tohle se nedá popsat. Na tohle nestačí slova.
Šťastné a veselé Vánoce i tobě, Leo.
Juu taky bych chtěla takoví dárek, až na to že bych tam nechtěla být zavřená, i když já bych tam byla právem xDD
Krásná povídka! Jakoby láskyplně napsaná, v podání vánočního kouzla, dokonalost <3
nádherná povídka…..hezky se četla…x)
Bože to je nááádhera…přesně takovej dárek sme dostala od mojí lásky..(prostě mi odpustila..)
Hmm, to je nádherný… :)) A ještě když mi tady na bocích svítí ty svíčky (myslím na blogu) :D:D wow…
moc krásné!! ještě, že za ním Bill šel 🙂 Nádhera!
to bylo úúžasný… moje slzy 😀 asi jsem senilní, ale mě to fakt dojalo :D♥ nádherné, moc…
Já už jsem taky stará a senilní,protože já bulím u všeho,ať to má konec dobrý,nebo špatný.Ale to první je lepší…xD
ach.. kraaasne a krute..bozee x((
krásná povídka… líbilo se mi, že Tom tady byl ten křehký, jemný a ne ten silnější, kterým bývá většinou 🙂
Musím se přiznat, že na konci mi vážně ukápla slzička 🙂 Už jsem pomalu ani v dobrý konce nedoufala a přece 🙂 Povídka se mi mco líbila, i když na začátku se mi svíral žaludek smutkem. Bylo to vážně extrémně smutné, ale ten šťastný konec mi to vynahradil :))