autor: Pajule
Ahoj všichni čtenáři mého povídkového – v pořadí druhého – twincestního pokusu. Chtěla bych všem velmi moc poděkovat, že jste trpěliví, a i přesto, že mi soukromí momentálně moc nedovoluje psát, vy jste naprosto úžasní. Na díly si počkáte a já pak jen zírám, kolik se i přesto objevilo pod dílem komentářů.
Ale teď k období, které tu máme. Vánoční prázdniny (volno v práci), Vánoce a také Nový rok. Nějak vůbec nemám ponětí, kdy bude díl zveřejněný, tudíž v tomto díle přeji (ať už včas nebo opožděně) veselé Vánoce a šťastný Nový rok. Nejde o to, kde budete, co dostanete či jak to oslavíte. Jen buďte šťastní, zdraví, v klidu, a obklopeni harmonií a láskou, protože to všechno, co jsem vyjmenovala, by měl mít úplně každý.
Eh, ano, přáníčka mi nikdy moc nešla. Ale… věřím, že nezáleží na slovech, ale na tom, s jakou dávkou lásky to bylo psané. A věřte mi, já v srdíčku zalovila hluboko.
Nebudu už k tomu dodávat více, každý si to musí přebrat po svém a vzít si z toho své. Teď je tu pro vás další díl. Přeji příjemné čtení. Vaše Pajule :o*
Mně se to povedlo.
TOM
Převalím se na bok a nakonec se otočím tak, že na místě, kde jsem ještě před chvílí měl nohy, mám teď hlavu. Začnu hrabat v tašce, kterou jsem si nechal položenou na zemi, abych našel svůj mobil, na kterém mi před malou chvílí zapípala smska. Cítím, jak mě Bill pozoruje.
„Ha, mám ho,“ zašeptám si pro sebe a vytáhnu mobil za tašky. Na postel si lehnu do původní pozice. Když tak učiním, venkem se rozlehne hlasitá rána nedaleko tábora.
„Oh, bože!“ zapiští Bill vylekaně. Otočím se na něj. Sedí na své posteli s vylekaným výrazem.
„Ty se bojíš bouřky?“
„Ale ne, kruci! Mám starost o ty děcka. Měl bych je jít zkontrolovat,“ zvedne se z postele a začne si na sebe oblékat boty a další věci. Je blázen? Odhodím mobil někam vedle sebe a vyhrabu se z postele. Když si Bill začne oblékat do bundy, zastavím ho v polovině pohybu.
„To jsi dočista zešílel?“
„Co? Proč? Proč bych měl šílet? Musím jít zkontrolovat děti, jestli se jim něco nestalo. Jsem vedoucí tábora, jestli sis toho ještě nevšiml! Ten blesk byl zatraceně blízko, mohlo to být klidně i někde v táboře!“ zapiští a snaží se mi vytrhnout. Stisk na jeho pažích nepovolím.
„Blázníš? Všichni jsou v pořádku! Ale nebudou v tu chvíli, když ty vylezeš ven! Venku je bouřka, Bille!“
„Ne, musím jít ven. Pusť mě!“ procedí mezi zuby a snaží se mi opět vytrhnout ze sevření.
„Kurva! Jsi natvrdlej nebo co jako? Tábor nemá hromosvod, vole! Když vylezeš ven, pochopitelně budeš ten nejlepší hromosvod, co si bouřka může přát, krucinál! Jsi pitomej? Všichni jsou v pořádku. Máš jejich telefonní čísla, tak jim můžeš zavolat, ale rozhodně nechoď ven, doprdele!“ začnu na něj sypat jednou slovo za druhým. Ani nevnímám, co říkám. Bill se v tu chvíli přestane cukat a podívá se na mě s otevřenou pusou.
„Tome?“
„Co je?“
„Nepoznávám tě,“ zamrká a zakroutí hlavou. Pak do mě strčí, čímž se posadím na postel.
„Já sám sebe též ne.“
„Ty jsi nemluvil spisovně. Páni!“ zahvízdá a posadí se vedle mě. Sundá si boty a bundu, kterou si nestačil úplně obléct, odhodí na zem.
„To víš, že ano, ještě se mi začni smát ty,“ řeknu hořce. Bože!
„Kdo řek, že se začnu smát? Jen mě to překvapuje.“
„Byl jsem k tomu vychovaný. Moji rodiče vždy patřili do vyšší vrstvy, musel jsem se to učit už od dětství. Neumím být jako vy, jako lidé v mém věku. Neumím to. Prostě neumím…“ složím hlavu do dlaní.
BILL
Jako bych po mém podivném záchvatu procitl. On mi připadá tak křehký. Nevím, zas úplně tolik ho ještě neznám, ale podle toho, co mi vyprávěl nebo podle toho, co jsem vypozoroval, měl a má to v životě těžké. Napovrch je to člověk, který má tak neuvěřitelně velké charisma, že to snad není ani možné. Projevuje se na veřejnosti velmi zdvořile, troufal bych si říci i velmi profesionálně. Má takový ten svůj ‚zdravý‘ štít, přes který se asi jen tak nikdo nedostane. Mně se to povedlo. Napovrch charismatický kluk, ale uvnitř je to křehká bytost, kterou máte chuť sevřít v náručí, aby se vám nerozsypala na malé kousíčky přímo před očima. Aniž bych si to uvědomil, přisunu se těsně vedle Toma a začnu ho jemně hladit po zádech. Sedíme takhle ani nevím jak dlouho. Do noci…
Druhý den – ráno
„Tome, Tome, vstávej. No tak, vstávej! Tomi…“ třesu jemně s Tomem, pomalu už deset minut, ale on si dál spokojeně chrní ve vyhřátých peřinách. Ke všemu v mojí posteli.
„Tome!“ polechtám ho pod nosem a on se opět, už jako před chvílí, začne ošívat. Pak najednou prudce otevře oči.
„Co se děje?“ vyletí do sedu, div mi nezlomí svojí hlavou nos. To bylo těsné.
„Nic se neděje. Jen to, že za pár minut je budíček a navíc máme problém.“
„Problém? Jaký problém?“ podívá se na mě s otazníky v ospalých očích.
„Ono jich je teda víc. Ten první – ležíš jaksi na mojí posteli, a jestli se neposuneš, za chvíli sletím dolů,“ naznačím mu, aby mi přestal objímat nohu, ke které se v noci jakýmsi způsobem sesunul a objal ji, a odsunul se na svoji postel.
„Promiň,“ špitne stydlivě a odsune se na svoji postel.
„To je v pořádku. Zítra můžeš padat z postele ty. Ten druhý – nateklo nám sem trošku oknem, takže to budeme muset utřít,“ ukážu na louži pod oknem a v duchu doufám, že nikam dál už to neteklo.
„To se dá zvládnout. Bez problémů. Je ještě nějaký problém?“ podívá se na louži a pak se zase uvelebí do postele. Ruce dá v pěstičky a jako malé dítě si pěstičkami mne očka. Musím se pousmát, to dělám taky.
„A ten třetí – nemáme kuchaře.“
„Cože? Jako jak to myslíš?“ podívá se na mě s šokem v očích. Tak jsem koukal taky. Jen jsem u toho ještě nadával jak dlaždič.
„Jak včera byla bouřka, řádilo to po celé střední Evropě. Prý to byla vážně síla. Tudíž se to opravdu nevyhnulo ani celému Německu. Všude tady okolo, jak sis mohl všimnout, jsou lesy. A jediná cesta, která sem vede, je plná popadaných stromů. Nikdo se nedostane sem a opačně. Fabi se sem nemá jak dostat. A jelikož je to silnice třetí třídy, do oběda to rozhodně neuklidí. A silně pochybuji, že by to vlastně bylo ještě dnes.“
„Co budeme dělat?“
„Tak to je přesně to, co já nevím,“ povzdychnu a Tom se opět posadí. Peřina z něj spadne a já si až teď všimnu, že je… nahý?
„Tak budeme vařit my.“
„Jak jako my?“
„Jako děti, co jsou tu na táboře. Je tu snad nějaké jídlo, ne?“
„To je.“
„Problém vyřešen,“ usměje se jako sluníčko a vyhrabe se z pelechu. Aha… není nahý, má boxerky. Eh, co mi to proboha zase hrabe?
***
„Musím se smát.“
„Komu?“
„Billovi.“
„Proč Billovi?“
„Je to hrozně směšné. Nejdřív má záchvat, že musí jít v bouřce všechny zkontrolovat. Já ho chápu, to ano, taky bych měl o ty děti strach. Jako vedoucí tábora, který má za ně veškerou zodpovědnost. Poté – druhý den – neví, co s tím, že nemá kuchaře, ale že by mohl jako vedoucí uvařit on sám, to ho nenapadne. A v konečné fázi si představuje Toma tak, jak ho stvořil sám pán Bůh. Prostě mi to přijde směšné.„
„Neřekl jsem, že si představoval nahého Toma.“
„Ale je jasné, že představoval.“
„No… ehm…“
„Představoval, že ano?“
„Ano.“
„Já to říkal! To je jasné. Ale teď je to fuk, myslím, že k tomu se dostaneme později, že? Nebo se pletu?“
„Ne, nepleteš.“
„Nepletu, já to věděl. Takže oni si pak vařili oběd?“
„Ano, i večeři. Žádná zábavná část. Bill a Tom se skoro vůbec neviděli.“
„To přeskočíme.“
„Vážně?“
„Nezajímavé, škrtá se.“
„Takže mám pokračovat od toho, kdy zase byli spolu?“
„Přesně to mám na mysli.“
„Takže… to je večer. Volný program, klidná noc. Trochu se i oteplilo, i když to stále bylo alespoň na tenkou mikinu. Ach ano, to počasí se urovnalo ry-„
„No tak! To je jiné téma! Pokračujeme!“
***
Večer
„Bille?“ ucítím lehké drknutí zezadu do ramene. Děcka mají volný program. Jsou buď v chatkách, ve společenské místnosti, nebo se poflakují po táboře.
„Ano?“ otočím se. Tom. Vyruší mě z pozorování hvězd a cigarety, kterou jsem si právě vychutnával. Postavil jsem se mimo děti, které zůstaly venku. Jsem u brány skateparku.
„Co tu děláš tak sám?“ zeptá se mě a stejně jako já se opře o bránu. Před odpovědí popotáhnu z cigarety.
„Pozoruju hvězdy. Nechceš se přidat?“
„Rád.“ přitaká a zakloní hlavu, aby viděl na oblohu, na které je vidět tolik zářivých teček, že bych je nespočítal ani za celý svůj život. Chvíli mlčky stojíme, dokud nedokouřím cigaretu, kterou následně odhodím na zem a malé žhavé světýlko utlumím podrážkou mé tenisky.
„Pojď se mnou,“ popadnu ho za ruku. Otevřu malou branku a vlezeme do skateparku. Doslova ho táhnu k naší malé klubovně ve skateparku. Když k ní dojdeme, vytáhnu z kapsy klíče a klubovnu odemknu. Oba vlezeme dovnitř a bez jakýchkoli slov se naráz svalíme na sedačku. Chvíli sedíme, v klidu, v tichosti, ale Tom se náhle odtáhne.
„Děje se něco?“
„Páchneš, Bill’s.“
„Cože?“ podívám se na něj s nechápavostí v očích. Co?
„Táhne to z tebe jako z fabriky. Opravdu páchneš,“ řekne ještě jednou a mně to docvakne. Cigarety. Tom to nesnáší. Bez řečí vstanu, stáhnu ze sebe mikinu, kterou vystrčím ven z klubovny. Mikina načichla nejvíc. Pak zapnu rádio. V konečné fázi, kdy udělám vše, co jsem chtěl, se posadím se zpět na sedačku.
„Děkuji.“
„Víš, že nemáš vůbec zač,“ usměju se. Opřu se, zavřu oči a hlavu zakloním.
„Bille?“ uslyším Toma. Otevřu oči a div nedostanu šok. Tom je jen pár centimetrů od mého obličeje tím svým a očima si mě zkoumavě prohlíží.
„Děje se něco?“
„Jsem perverzní.“
Neubráním se a vyprsknu smíchy. Doufám, že jsem Toma moc nepoprskal.
„Ty? Perverzní? To mi nejde moc k sobě.“
„Mně to taky nešlo k sobě. Jen do té doby, než jsem si spojil pár věcí k sobě. 18 let, gay, 5 kluků… panic…“
„Aha.“
„Jsem perverzní,“ řekne ještě jednou a začne se smát se mnou.
autor: Pajule
betaread: Janule
Tak TOM je perverní ááno? xD xD
no to se na to podiváme 😀 😀
By mu mohl Bill s tím "trošku pomoct" 😀 😀
No táák,kdy už bude románek? Žhavé vyznání lásky? 😀 😀 😀
perfektní xD
Miluju tuhle povídku^^ čekání se vyplatilo^^
To je dobrý, že z ničeho nic řekne, že je perverzní:D
však Bill mus tím pomůůůže…x)
Úžasný díl! Strašně sem se na něj těšila!!
Moc klášnýýý!!!
Ať už sou v sobě!!! 😀 xD
Neee dělám si srandu, aspoň pusuuuu!!
Ten Tom je ale trumpeta !!!!xD
Oh, ten Toman to je expert×D nejvíce mě dostalo jak se pokoušel zastavit Billa, aby nešel do té bouřky. Ty jeho nadávky atd. to mě pobavilo a to na konci×D no nemám slov, perfektní díl, moc se těším na další. Jinak taky přeju hezké svátky, doufám, že Vánoce byly štědré a v pohodě:-)
Nejdřív bych chtěla poděkovat za to přání… za všechny… x)) A taky popřát, už dodatečně, ty svátky klidu, pohody a rodinné atmosféry. Protože je jenom málo autorů, kteří si na to přání vzpomenou. To je první věc. x))
Další věc je, že – u některých povídek ani nezáleží na tom, jak rychle přibývají jejich díly. Třeba u tvojí. Je rozdíl mezi dobrou povídkou, a špatnou povídkou. Špatná se může objevovat 3x do týdne, a stejně nikoho nenadchne. Dobrá může jednou za 14 dní – a nikomu to nevadí. Protože na díly něčeho, co je zábavné, poutavé a originální, si každý počká rád. To mi věř… x))
A nakonec bych chtěla říct, že u tvý povídky jsem se opravdu nasmála. Hlavně u tohoto dílu. Nevím, jak to zvládáš všechno kombinovat. Vtipy, starosti… Holt talent od přírody… xD Jen tak dále… xP
ou..kks..Tom ..a perverzný ? xDDD mnom.. tak to hej..a nechce mu Bill pomôcť ?? xDD mnom.. a už taký románik by nezaškodil.. xDD tak sup sup pokrackooo xDD