autor: Cera
Tak téměř symbolicky, a přece neplánovaně, jsem se rozhodla dopsat další díl. Takový malý dáreček pod stromeček…
Možná za to může ta zimní melancholie. Možná první sníh, co nám tu pozvolna padá za oknem. Nebo fakt, že jsem psaním opět chtěla zmírnit svůj pád a to dobrý kafe mi dalo skutečně skvělou záminku otevřít word a začít psát. V poslední době mám pocit, že má slova jsou pouhé výkřiky do prázdna…
Pokud jde o další díl, nevím, kdy přijde. Možná po prázdninách, možná za měsíc anebo opět až za rok.
Rozhodla jsem se, že už raději nebudu slibovat žádné určité termíny… Jen málo kdy je splním…
Veselé Vánoce! Cera
Tlukot srdce. Zběsilý útěk do neznáma. Cestou, co nikam nevede. Neschopen vnímat cokoli jiného, čekal na okamžik, jenž se nezadržitelně blíží. Na okamžik, kdy se jednotlivé údery pozvolna změní v harmonický rytmus, který nakonec utichne jako melodie v posledním taktu sonáty.
A on definitivně propadne peklu.
Mlčky spolu s hodinami počítal míjející vteřinu za vteřinou a čím déle otálel s tou podvědomou myšlenkou, co se mu tak vlezle vkradla do rozbouřené mysli, tím více si uvědomoval, že jí i přese všechny své snahy neunikne. Protože ona vytoužená chvíle nepřicházela. Stále byl schopen cítit.
Zoufalství, naplňující tu hlubokou díru uvnitř vlastního nitra, které hrozilo, že se další slanou slzou přelije přes okraj. Bolest, kterou již nemohl snést.
Pochopil to.
Všichni svatí spali…
Nechali hříšnou duši napospas životu.
Hřejivé ruce objímající jej lehce okolo ramen, bezpečné, stavějící hráz na okraji propasti, se náhle v porovnání s jinými zdají ledově chladné. Bez citu. Rozpálená kůže onen nepatrný rozdíl vnímá až příliš ostře.
Porušený slib tepe echem ticha a rozpíná se jako polední úder němého zvonu na věži kostela. Tak hlasitě. Nikdo ho nemůže slyšet a přesto tu je. Někde hodně hluboko uvnitř něj, přec neschopen výpovědi, která by odsoudila obžalovaného.
„Bille, je ti něco?“ Nesmělá otázka, doprovázená starostlivým pohledem oříškových očí, protnula vzduch a zasáhla krvácející srdce.
„Slíbil, že mě nikdy neopustí. Slíbil to!“ Šepot se v několika málo vyslovených větách změnil ve výkřik beznaděje.
„Bille…“ Konejšivá slova, uschovaná v pouhém tom jméně bez příkras, proklouzla branou bledých rtů. Nepovšimnuta.
„Ochoten porušovat pravidla, chránit toho, koho z hloubi srdce miloval… Bojovat proti nepřízni osudu, všem jejím nástrahám, skrývajíc svou pravou tvář pod maskou bratrské lásky, aby mu vše, co opětovně získal, proklouzlo mezi prsty.“ Slzy se znovu vykradly ze stínu temně černých řas, ačkoli jejich slané prameny měly být již dávno vyprahlé jak ten nejzazší kout pouště, vzdálený od oázy tisíce mil.
„Nerozumím ti, už jsme to probírali, tak nač se k tomu vracet? Teď bychom měli jet do nemocnice…“ Světlovlasý bubeník se začal pozvolna zvedat, aby mohl pomoci vstát černovlasému chlapci před sebou, avšak jediná jednoduchá otázka jej zastavila uprostřed pohybu.
„Proč?“
„Jak to myslíš, proč? Před několika málo dny jsi měl vážnou autonehodu, Bille. Došlo k dočasnému poškození mozku, ztratil jsi paměť, a před chvílí jsi mi tu zkolaboval před očima! Může se jednat o nějaké další neočekávané následky, co já vím… nejsem doktor.“ Odvětil Gustav a začal se urychleně oblékat, nevšímaje si druhého hocha, který zůstal nehybně sedět na místě.
Chladná země jako by jej nechtěla propustit ze sítí svých neviditelných pout. Část jeho nitra se zoufale snažila uvěřit bláznivé myšlence, že pokud ještě na moment zůstane, všechno se vrátí a on znovu propadne temnotě, jež mu věnuje několik málo útržků z jeho historie. Odpovědi na otázky, které se rty bojí vyslovit nahlas.
„Vzpomněl jsem si, Gustave. Na ten útok, jak jste pro mě přišli do té prázdné uličky. Ještě teď cítím v ústech pachuť vlastní krve, jednotlivé údery… bezpečí Tomovy náruče. Barvy, odrážející se od jeho temně čokoládových očí, plných slz.“ Namítl tiše a skryl si obličej do dlaní.
Každá slaná krůpěj, stékající po zarudlé tváři jeho dvojčete, každá grimasa ode dne, kdy se probudil v onom neosobním pokoji na nemocničním lůžku, hledíc zmateně na cizí svět před sebou, se mu pozvolna odvíjel před očima jako němý film, jehož dialogy se odrážejí v černobílém spektru myšlenek. Vzpomínky – spousta nepodstatných detailů, co s odstupem času změnily se v neodpustitelné chyby na pěšině zatracení jejich vztahu, překračující všechny morální zásady společnosti – dostávaly náhle až příliš jasný ráz.
„Cože?!“ vydechl Gustav a překvapeně dosedl zpět ke stolu. Pohledem se vpíjel do postavy zhroucené na podlaze. Snažíc se zachytit alespoň střípek z roztříštěného skla nevědomosti, v tichosti vyčkával na pár dalších slůvek vysvětlení, jenž by mu dovolila podlehnout té sladké iluzi naděje.
Leč marně. Průzračnou hladinu zrcadla dekorovala pouhá mozaika z pavučin.
~*~
Tichá ukolébavka nesla se onou nepatrnou sférou mezi dnem a nocí. Hýčkala ku spánku své dítě, jež unaveně kleslo do rudého hedvábí; nevědomky smáčí se v krvi, co protéká skrz pletence zlatých paprsků; a jemně k životu probouzela bledou tvář luny, která v tom náhlém rozmaru rozsypala si perly do vlasů temnějších, než čerň havraního peří.
Dlaň jemně odhrnuje bělostnou krajku, hledajíce cestu, po níž by bylo možno alespoň na chvíli uprchnout z tohoto podivného dramatu odehrávajícího se na jevišti života. Průzračné sklo chladí už tak ledové konečky prstů a dává na odiv krásu slunce, co právě zapadá za obzor.
Otevře dveře. Zoufale tiše, snad jako by se bál, aby jej náhodou někdo nezaslechl a neukradl mu jeho okamžik spoutaný v samotě.
Napije se. Chuť čiré tekutiny jej zevnitř pozvolna spaluje a jeho tělo mění v šedivý troud. Zaslepuje rozháranou mysl a otupuje bolest, či jakýkoliv jiný cit. Nezáleží, že onu lživou pomoc jeho roztřesená duše přijímá až moc snadno.
Ne.
Nezaleží, že příchuť nasládlých pomerančů, kterou on tolik miluje, tato Markova přislíbená směs zaručeně postrádá. Příliš čistá na pouhou kapku alkoholu v jinak nealkoholickém nápoji.
Cítí chlad, co se mu pozvolna vkrádá na holou kůži, ale nedělá nic, aby zastavil jeho pouť. Ze zahrady k němu doléhá hlasité dunění hudby, že téměř přestává slyšet její melodii a touží po jediném – naslouchat tichu. Bezvýsledně.
A tak jen dál mlčky stojí, opírá se lokty o železné zábradlí a snaží se zachytit alespoň několik posledních tónů. Jako tehdy…
~*~
Jednou tak
na konci listopadu…
*
„Tome!“ Nadšený hlásek se nese hotelovou chodbou. Jmenovaný chlapec si však pouze schová hlavu pod polštář a zachumlá se ještě víc do vyhřátých peřin, neberouce ho na vědomí.
Posledních několik dnů se zdálo být téměř nekonečných. Neustálý shon, stále se opakující kruh podobných otázek, falešné úsměvy na rtech a tisíce tváří, které pravděpodobně již nikdy neuvidí a kdyby náhodou ano, další tisíce se postarají o to, aby upadly v zapomnění. Nemluvě o večerních koncertech a následných večírcích trvajících až dlouho do noci. To všechno mělo za následek, že Tom Kaulitz teď namísto toho, aby si užíval volného večera v náručí nějaké nové kořisti v podobě ukřičené fanynky, ležel už bezmála přes hodinu v posteli a snažil se dospat aspoň malou část z onoho hlubokého spánkového deficitu.
„Tome!“ Slyší otevírání dveří a kroky, které urychleně směřují přímo k jeho pokoji, aniž by se zastavily u jiného. A tak, smiřujíc se se skutečností, pozvolna počítá poslední setiny chvíle, kdy je mu dovoleno nerušeně snít o věcech navždy zapovězených.
Předchozí povyk jako by se v jednom jediném zlomku okamžiku rozplynul. Hořce čokoládové oči se s nejistotou rozhlíží po místnosti. Téměř cítí onen propalující pohled, když jej konečně zachytí.
Kradmé kroky lehce našlapují po hotelovém koberci jako po stéblech trávy, co se sklání k zemi pod dětskými chodidly.
Mělký dech, pravidelný tlukot srdce, který se pozvolna zrychluje s každým dalším nadechnutím, tím nezřetelným pohybem. Cítí vlahý vánek na své tváři a vůni jasmínu z nakrátko střižených vlasů mísící se s nasládlými jahodami, jež té osůbce ulpěla na rtech. Ovšem i tento téměř nezřetelný zvuk utichne, když ona andělská bytost poklekne na zem.
( – svědomí tápe v temnotě a přání hlasitě bije na poplach – )
Billovy chladné prsty se rozechvěle vznáší nad jeho tváří a nakonec lehce usednou na pokožku jako motýl, co z nebes slétne na rozkvetlou květinu a jemně ji pohladí svými bělostnými křídly.
Protože jeho bratr přeci sní…
Ten omamný, téměř neskutečný pocit, zmizel stejně rychle jako se objevil.
( – Jeho rovnoměrný dech se náhle zdá až příliš trhaný. -)
Ještě okamžik, stačí kratičký, než drobné zrnko dopadne ve svém volném pádu do hlubin času na dno starých přesýpacích hodin a já přestanu hloupě snít.
Ne, nezastaví se. Ne pro něj.
Ne teď.
Otevře oči. Vtíravá ospalost, která se ještě před pár minutami tak náhle a bez varování zmocnila jeho těla, zmizela a nahradil ji její dokonalý protiklad.
„Dobrou noc.“ Zašeptá a usměje se na černovlasého chlapce před sebou, úspěšně tak skrývajíc rozechvělost vlastního srdce. Narozdíl od jeho dvojčete, v jehož hořce hnědých duhovkách se odráží čirá panika a touha uniknout z dosahu toho dokonalého pohledu. Slova, co mají splynout ze rtů v prapodivném scénáři z dětství, nepřichází. Usnula někde v pustině.
Ohlušující ticho mezi nimi se prohlubuje každou uplynulou vteřinou. Dokud Bill neposbírá poslední snítka z trosek vlastní odvahy, nic ho nezastaví.
„J-jak dlouho už jsi…jsi vzhůru?“ zakoktá. Dýchání se zpomalí, po chvíli až zadrhne vprostřed cesty do plic.
„Proč? Stalo se něco?“ odvětí, nechávaje tón svého hlasu stále na pokraji slyšitelnosti. Jednoduché rozhodnutí ho nutí sehrát krátkou scénku na jevišti hotelového pokoje. Je však příliš důležitá na to, aby si mohla dovolit být předvedena jakkoli jinak, než-li perfektně.
Vydechne úlevou a lehce zkroutí rty do jemného úsměvu.
Herec může být spokojen.
„Ne, jistěže ne, jen…“
„…se možná teprve stane.“ Dopoví za něj tiše Tom.
Výkřik.
Drobné tělo černovlasého chlapce náhle ztratilo pevnou půdu pod nohama, aby mohlo na pouhou slzu z věčného toku času vzlétnout a spadnout do světle modrých přikrývek. Spoután okovy bratrových dlaní, jejichž dotek jeho vlastní kůži rozpaluje doběla, omámen dechem, co nevědomky rozechvívá závoje černých řas, snažící se skrýt tu proradnou bránu do duše.
Nadarmo. Strach a napětí společně směle berou za kliku a otvírají ji dokořán. Nechť čte ten, kdo má odvahu a nebojí se riskovat…
Dvě srdce bijí v jednolitém rytmu. Každý další nádech se zdá být o něco málo kratší než ten předchozí, stejně jako vzdálenost, která se rozprostírá mezi pouhým sněním o osamělém polibku a sladkými rty. Nikdy nevyřčené otázky odráží se ode zdí. Zmatené myšlenky se ztrácí ve víru rozpolcených pocitů a odpovědi zůstávají němé.
„Proč jsi sem přišel, Bille?“ zašeptá. Jejich pohledy plné temně hnědé čokolády se pozvolna mísí a vytváří spolu novou, zcela jedinečnou chuť.
„Kvůli… ukolébavce.“
„Ukolébavce?“ Billova ústa se nezřetelně pohybují. Neslyšně. Oči, zastřené vášní, odezírají slova, avšak mysl je nedokáže pochopit. Ona vzájemná blízkost se zdá být již téměř neúnosná.
„Chci, abys ji slyšel.“
„Dobře.“ Přitaká Tom, povolí stisk svých dlaní okolo útlých zápěstí. Zaváhá, ještě jednou se dotkne pohledem kontur bratrovy tváře a převalí se na volnou stranu postele. „Poslouchám.“
Smích. Jiskřičky v temných, hlubokých vodách, v nichž jeho srdce touží utonout.
„Proč se směješ? Řekl jsem snad… “ Překřížený prst přes jeho rty jej ihned umlčí.
„Zavři oči.“ Promluví po chvíli jeho malý bráška a on uposlechne. Zrak nechá opět oslepit tmou.
Místo vedle něj se zhoupne v ladném pohybu. Okouzlující vůně jasmínů se vytratí. Ovšem jen na moment – než se pootevřou dveře a studený, srpnový vánek ji zavane zpět.
Drobné dlaně se zmocní jeho zápěstí a on je nucen následovat kradmé kroky, jež jej doprovází někde v temnotě.
„Kam mě to vedeš?“
„Záleží na tom?“ opáčí černovlasý chlapec a rukou, zlehka omotanou kolem bratrova pasu, si své dvojče přitáhne ještě o kousek blíže k sobě. „Pozor, teď bude schod.“
Vzduch se náhle prudce ochladí a ledový vítr jej políbí na bledé, popraskané rty.
„Proč jsme tady… na balkóně? Je tu snad lepší akustika?“ zeptá se Tom a otočí se směrem k místu, kde tuší Billovu tvář.
Rozesmál se, znovu. Teď možná ještě hlasitěji než předtím.
„Proč…?“ našpulí ublíženě ústa.
„Mlč.“ Tichý hlas mu zašeptá těsně u ucha a Tomovo srdce se na okamžik zastaví, odmítaje dále jasně spolupracovat, až se nakonec roztluče ještě rychleji, až se Tom bojí, že by mu mohlo vyskočit z hrudi přímo do Billovy náruče a prozradit mu všechna jeho nejtajnější tajemství. „Už to začíná.“
Dvě ruce jej zezadu obejmou okolo pasu a uvězní jej ve svém hřejivém objetí.
„Co tím…?“
„Prostě jen poslouchej…“
Ticho – klidné, mírumilovné. Neslyší nic víc, než zurčení vody, co se tříští o hladinu kašny uprostřed zahrady. Zpěv ptáků, co dávají sbohem dalšímu uplynulému dni. Poslední květy, co uschovávají svou krásu pod záštitu okvětních lístků, chystajíc se spát. Dech, co se jemně dotýká odhalené kůže na jeho krku…
Tělo, doposud napjaté v zoufalosti dané chvíle, se najednou uvolní, poklidně spočine v té utěšující náruči.
( – dva protiklady do sebe dokonale zapadnou – )
„Teď otevři oči.“
Přes konturu řas postupně prostoupí světlo, které zaplňuje celou oblohu. Spektrum barev, od jemných odstínů světlounce žluté, až po krvavě rudou. Drobné chomáčky tmavých červánků, co snaží se alespoň na chvíli ukrást půvab zlatému prstenci.
Souznění nebes a země. Tak… kouzelné. Vystřihnuté z obrazu, či snad rovnou z malířského plátna, které opuštěně dlí v umělcově království za zamčenými dveřmi.
– Ticho.
Souznění. –
„Ukolébavka…“ vydechne ve chvíli poznání.
„… pro západ slunce.“ Dopoví jeho dvojče, a ještě víc se k němu přitiskne v tom jedinečném okamžiku.
*
„Řekni, bráško, líbí se ti?“
„Co?“
„Ta naše podivná podzimní romance…“
*
Jednou tak
na konci listopadu…
***
Hlasitá hudba. Dunění, co zrychluje tepovou frekvenci. Tichý smích hrající v rytmu dětské zvonkohry. Možná snad i líbezný, jen kdyby v tuhle chvíli nezněl tak nepatřičně. Karmínové rty šeptají nepatřičná slova a za tajemného podvečera vybízí k hříchům, co raději měla by se skrýt pod záštitu noci.
A on cítí jen onu sladkou vůni, jež se kolem něj ovíjí jako Lilith, zrádný had, kolem stromu poznání. Tak omamnou.
Hebké doteky prstů se hravě pohybují směrem vzhůru, nechávajíc za sebou hořící pláň, dokonale kontrastující s chladem, který se rozprostírá všude kolem nich. Horká ústa na kůži si mlčky razí cestu přes jeho lícní kost až ke rtům, kde se spojí v jednom žádostivém polibku… Lehce pije doušky z onoho trpkého poháru pokušení a přestává slyšet tlukot vlastního srdce za branou zatracení.
A zatímco kroky si to míří ke středu místnosti, ledové ruce postupně překonávají hranice jednotlivých vrstev oblečení, které ho dělí od doteků té nazlátlé kůže, vystavené dlouhé hodiny slunci, co tolik touží ochutnat.
Svědomí pobouřeně křičí, on jej však neslyší.
Nemůže.
Vlastně ani nechce.
Nechává se stáhnout do rozestlaných peřin, ani na moment neopouštějíc svými dlaněmi to poddajné tělo, jež slastně vzdychá pod jeho nyní již vášnivými dotyky…
–
Kniha se uzavřela.
*
Avšak pak najednou
procitne.
A ptá se, kdo ve skutečnosti je…
.
.
.
Zbabělec.
autor: Cera
betaread: Janule
Když jsem tu viděla díl Only For You, nemohla jsem uvěřit. Byla jsem strašně šťastná, tuhle povídku mám hodně ráda. Tenhle díl byl skvěle napsaný, sice se mi hůř orientovalo, protože si nepamatuji všechno z těch dílů předešlých, ale navzdory tomu na další díl si vždycky ráda počkám, ať už týden, měsíc či rok. Byla bych však samozřejmě ráda, kdyby přibyl co nejdřív, ale chápu, že na psaní musí mít člověk naládu, aby to za něco stálo.
Opravdu tohle je snad nejlepší dárek k vánocům…!! Doufám že se ti psaní natolik opět zalíbilo že na další díl nebudeme muset moc dlouho čekat…
Krásné, překrásné, ovšem jedním dechem musím dodat… to je taková škoda, Cero, taková škoda, ale samozřejmě, nikdo tě nemůže nutit. Je to jen a jen na tobě… Tak zas za rok? 🙂