Vyléčím tě láskou 24.

autor: Rachel

Bylo krátce po poledni a slunce ozařovalo i tu nejmenší uličku ve městě. Lidé se z jeho záře a paprsků těšili, stejně jako dva chlapci, kráčející městem ruku v ruce. I oni se usmívali a neustále si vyměňovali ať už pohledy plné lásky, tak i něžné dotyky a nesmělé polibky. Z Tomova domu vyšli asi před půlhodinou a pomalými kroky směřovali do ulice, ve které Bill bydlel. Oba, ač neradi, usoudili, že by se měli na těch pár hodin, kdy se neuvidí, rozloučit. Zvláště Bill, který byl pryč už od včerejška, ačkoli mu to přišlo jako hodinka. Simone se však z přehlídky měla vrátit dnes, a proto pospíchal…

Netrvalo dlouho a oni se zastavili uprostřed chodníku, jen pár metrů od Billova domu a otočili se k sobě, utápějíc se v hloubce očí toho druhého.

„Tome, já… Chtěl bych ti za všechno moc poděkovat. Bylo to úžasné a nádherné, a já vím, že za to vděčím právě tobě. Byl to ten nejúžasnější víkend v mém životě,“ přiznal, setkal se však s Tomovým nesouhlasným zavrtěním hlavou. Tom se pousmál.

„Ne, nemáš mi za co děkovat, Bille. To já děkuju tobě, Bille. S tebou to bylo víc, než nádherné,“ zašeptal s úsměvem, nato však pokračoval.

„Budu na tebe myslet. Určitě se uvidíme zítra v nemocnici, podle toho, v kolik přijedeš,“ dodal a viděl, jak se Bill zamyslel. Přesný čas svého návratu ještě nevěděl.

„Nevím, ale myslím, že to bude dopoledne. Ozvu se,“ slíbil a nato na svých vlasech pocítil hřejivé teplo měkké dlaně.

„Už teď se mi stýská,“ malý úsměv přelétnul přes Tomovy rty a Tom se sehnul, aby mohl Billovi věnovat poslední, dlouhý a procítěný polibek.

„Miluji tě,“ zašeptal proti jeho rtům a něžně se usmál, když ucítil bříška Billových prstů na své tváři.

„Já tebe taky,“ Billovy oči zazářily nad významem Tomových slov a Bill oplatil Tomův polibek s neskrývanou láskou, dívajíc se do jeho oříškových očí, když se od sebe odpojili.

„Pa, lásko,“ Tom naposled pohladil Billovu tvář, a když mu Bill rozloučení oplatil, jemně jej svou dlaní pohladil po malém zadečku, dívajíc se, jak odchází. Už už se otáčel, v tom však…

„Bille?“ Tomovy rty vyslovily chlapcovo jméno a Tom narychlo popošel o pár kroků k Billovi, který se k němu otočil. Cítil, že by odešel bez toho nejdůležitějšího.

„Já jen… Na něco jsem zapomněl. Zapomněl jsem ti poděkovat,“ šeptl a zadíval se do černovláskových očí, které překvapeně zamrkaly.

„A za co?“ optal se Bill zvědavě, odpověď, které se mu dostalo, však vůbec neočekával. Jeho srdce vynechalo jeden úder a svět kolem něj se na okamžik rozplynul, když ucítil, jak dvě měkké dlaně něžně uchopily jeho tvář a jeho pohled se setkal s tím láskyplným, zatímco se k jeho uším dolinul krásný, medový hlas.

„Za to, že jsi.“

Rty černovlasého chlapce ozdobil milý úsměv a Bill jen velmi tiše vytáhnul klíče ze zámku jejich domovních dveří, stále se usmívajíc. Tiše vstoupil dovnitř a zavřel je za sebou, aby se o ně mohl opřít svými zády a zasněně se zadívat na bílý strop jejich malé předsíňky.

Jeho srdce stále prudce bušilo a jeho tělem znova projel známý, šimrající pocit, když bříška černovláskových prstů lehce přejela po narůžovělých, měkkých polštářcích. Jejich majitel se jen sám pro sebe pousmál a slabě vydechl. Zdálo se mu to, nebo se dnes opravdu cítil tak, jako ještě nikdy? Pocit zamilovanosti, který až doteď pociťoval někde v hloubi svého srdce, byl už dávno pryč. Proměnil se v krásnou, čistou lásku, která naplňovala každou buňku Billova těla, a nad kterou Billovy rty zdobil jemný, zamilovaný úsměv. Stačil pouhý polibek, dotyk dvou hřejivých dlaní na své tváři a pár něžných slůvek, a ona až do posledního malého kousku zaplnila jeho srdce svým lehkým, nadnášejícím kouzlem. Za to, že jsi…

Billovým bříškem v mžiku proletělo snad tisíc třepotavých motýlků a Bill zasněně upřel svůj pohled někam dolů, v tom mu však do oka padlo něco volně ležícího na malé skříňce. Stačilo jen, aby se jeho prsty natáhly – a za okamžik už svíraly krásnou rudou růži. Billovo srdce se rozbušilo o poznání rychleji a Bill se pozorně zadíval na ten nádherný skvost ve svých prstech. Nemusel dlouho přemýšlet, kde se tu vzal. Byla to růže, přesně ta růže, kterou včera dostal od Toma, a kterou si sem položil. Pomalu ji pozvedl ke svému obličeji a podvědomě se pousmál, když všechny jeho smysly otupila nádherná omamná vůně ještě nerozvinutého poupátka. Ani si neuvědomoval, že právě sedí na chladné podlaze a stále se opírá o domovní dveře. Vnímal jen ji, její krásu a kouzlo, vycházející z jejích okvětních lístků… a následně i něco malého a příjemně chlupatého, co se otřelo o jeho levou nohu a přinutilo tak Billa odtrhnout se od té rudé nádhery. Pomalu pootevřel víčka – a přes jeho rty přelétnul milý úsměv, když jeho oči spatřily černou chlupatou kuličku, upírající na něj svá dvě jasná kukadla. I kocourka, hovícího si ve svém pelíšku, přinutilo rachocení domovního zámku vyskočit a alespoň zvědavě nakouknout do předsíňky. Stačilo však jen, aby jeho bystré oči zahlédly známou černou hřívu a Kazimír věděl, kdo jej z jeho bezstarostného podřimování vyrušil. Svými předními tlapkami se opíral o Billovo stehno, a jakmile k němu černovlasý chlapec pozvedl přívětivý pohled, blaženě zavrněl.

„Kazimírku,“ Billova tvář se rozzářila nad malým kocourkem, kterému neuniklo nikdy nic a Bill dlaní lehce přejel po Kzimírkově srsti, jejíhož majitele však snad poprvé zaujalo něco jiného, než mazlící se měkká dlaň. Zvědavě nastražil svá ouška a více se přiblížil k červenému poupátku, které Bill stále svíral ve svých prstech. Pousmál se nad kocourkovou bystrostí a jeho zvědavým očicháváním a měkce jej pohladil po lesklé srsti.

„Je nádherná, viď? Protože… je od něho,“ šeptl tiše a jen nad tou skutečností jeho tělo zalil příjemný hřející pocit a černovlásek znova sklonil svou tvář k neporušené křehkosti ve svých dlaních. Naposled si přičichl, lehce políbil rudé plátky a nechal jejich hebkost, aby naposled pohladila jeho tvář. Jeho oči se téměř okamžitě stočily k malému zvířátku vedle sebe a Bill se znova pousmál.

„Musím ti toho tolik povyprávět, Kazimírku. Ale půjdeme nahoru, ano?“ poznamenal a s malou kabelkou a růží ve svých prstech zamířil spolu s Kazimírkem ke schodům do horního patra…

Vypadalo to, že Simone ještě není doma a ještě se nevrátila z přehlídky. Kuchyně byla prázdná, stejně jako obývák, a dokonce ani z malé terasy na zahradě nezaslechl Bill žádné zvuky. Dokonce ani Simonino auto nestálo na svém obvyklém místě a v celém domě panoval klid a ticho. Billovi to však vůbec nevadilo. Znal Simone, a také věděl, jak moc jsou pro ni a pro její spolupracovníky přehlídky důležité a zároveň náročné, a tahle byla jedna z těch nejnáročnějších. Nebylo divu, že se ještě nevrátila. Pomalu vyšel schody do horního patra, vešel do svého království a společně s kocourkem v náruči se uvelebil na svou postel. Pohodlně se opřel o polštář, položil si na něj hlavu a jeho myšlenky se znova střetly se skutečností několika posledních dnů…

Rozhlédl se po sluncem ozářeném pokoji a potom po oknu, kudy sem pronikaly zlaté sluneční paprsky. Nebylo to tak dávno, sotva čtrnáct dní? Před dvěma týdny na této posteli ležel chlapec, uzavřený ve svém nitru a zahloubaný ve svých černých myšlenkách, které mu několik dlouhých dní nedaly spát. Smířený se svým životem a s tím, co jej čeká, se strachem z každé další minuty či sekundy očekával svůj krutý, nemilosrdný osud a svým smutným, uslzeným pohledem si měřil velkou tašku, zabalenou až po okraj těmi nejdůležitějšími věcmi. Hrdlo i nitro mu stahoval strach, bolest a nejistota, a černovlasý chlapec neviděl ani špetku, ani záblesk slabého světélka naděje na konci černočerného, tmavého tunelu, ve kterém se ocitl…

A teď… Dávno už tu nebyl. Místo něj teď na posteli ležel černovlasý chlapec se zasněným úsměvem na tváři a s pocitem tak lehkým, jako by jej nadnášelo tisíc obláčků. Jako by jej těch několik dní změnilo k nepoznání, jako by otočilo všechny ty černé myšlenky o blízké budoucnosti, kterými se trápil, jako by rozjasnilo jeho nitro tím dlouho očekávaným světélkem, ve které už přestával mít naději. Kdyby mu ještě před dvěma týdny někdo řekl, že jej bude mít v sobě a bude jej cítit, nejspíš by se mu vysmál, pravda však byla skutečností. On jej měl a opravdu jej cítil a věděl o něm. Jak by také ne? Vždyť jej měl plné srdce a plnou hlavu, najednou na světě neexistovalo nic, co by jej mohlo zhasnout.

Mladý hezký lékař – to bylo Billovo světélko, ve které už ani nedoufal, že se objeví. A najednou – přišlo tak znenadání, v okamžiku, kdy by jej nejméně očekával a od základu změnilo jeho život plný strachu, obav a nejistoty z budoucnosti. A Bill už ji necítil. Strašné pocity v jeho nitru až do posledního kousku zaplnila něha a láska, to, co dosud nikdy nepoznal a nikdy nepocítil. Teď ji však cítil, a to bylo to, co jej činilo šťastným. A nejen to. On ji dokonce i poznával, dostával ji a také ji nacházel. V každém něžném slovíčku, v každém dotyku či políbení – všude cítil Tomovu lásku, rostoucí v jeho krásném, laskavém a upřímném srdci. A nebyla jen ve slůvkách a vyznání lásky. Byla také v Tomových činech a to si černovlasý chlapec také začínal uvědomovat. Když se o něj od jeho příchodu do nemocnice staral, pečoval o něj, pravidelně jej kontroloval, když jej včera v bezvědomí odnesl k sobě domů…

Tohle nebyl soucit. Byla to láska, kterou k němu Tom cítil a kterou Bill poznal až teď, v okamžiku, kdy si uvědomil svou nemoc. Nechápal, jak mohl být tak slepý, jak ji mohl nevidět, necítit. Celou dobu ji k němu Tom cítil a dával mu ji najevo, včera večer mu ji však ukázal tím nejkrásnějším způsobem. A Bill si jí chtěl vážit a oplácet ji, ne ji přehlížet a zneucťovat. I on ji chtěl dávat Tomovi najevo, a tak to také udělal. Stvrdil svou lásku slibem, ani na okamžik však včerejšího večera, kdy jej Tomovi dal, nezalitoval. Miloval jej a věděl, že díky jejich lásce pro něj udělá všechno na světě. A věděl to i v okamžiku, kdy se dnes ráno jako první jeho očím naskytla krásná, usmívající se tvář jeho lásky. To on mu nabídl všechno, co měl, to on mu dal své čisté, upřímné srdce, svou lásku, to on mu dal vůli bojovat dál a nevzdávat se předem. A za to mu byl Bill neskonale vděčný. Věděl, že s Tomovou láskou a pomocí zvládne všechno. On byl jeho darem z nebes, ke kterým se teď upíraly hnědé mandlové oči s nekonečným vděkem a nadějí…

„Bille?! Bille, jsi doma?“ volající ženský hlas se dolinul skrz dveře k Billovým uším a donutil jej tak odtrhnout se od svého příjemného snění. Černovlásek jen trošku poplašeně zamrkal a spustil teplou dlaň ze svého chvějícího se bříška, posazujíc se na své posteli. Nemusel dlouho přemýšlet, komu volající hlas patří. Jeho nohy se rychle rozběhly po schodech dolů a Billova tvář se rozzářila, když před sebou spatřil…

„Mami!“ vykřikl radostně a vrhnul se do náruče Simone přesně tak, jako to dělával, když byl malý. Pocítil, jak mu objetí oplatila a lehce jej políbila do uhlově černých vlasů.

„Zlatíčko, promiň, že jsem přijela až teď, ale musela jsem ještě zařídit spoustu věcí. Nezlob se,“ zašeptala a dlaní jemně přejela po Billových zádech. Cítila trošku výčitky nad tím, že jej tady tak dlouho nechala samotného, stačil však jediný úsměv a rozzářené oči jejího synka, a ona věděla, že se ani trošku nezlobí. Znova se do nich zadívala – a pousmála se, když v nich spatřila zvláštní, překvapený odlesk.

„Teto Gréto, ty jsi přišla taky? Tak dlouho jsem tě už neviděl,“ Billovy dlaně pustily ty Simoniny a Bill popošel blíž k usmívající se osobě, stojící za Simone, aby mohl políbit její tváře. Byla to Simonina nadřízená, ředitelka společnosti, jen o něco málo starší než Simone. Také se pousmála a šťastně Billa objala.

„Taky jsem tě dlouho neviděla, Bille. Že jsi se ale změnil k nepoznání, co? Simone na tebe může být pyšná,“ poznamenala, nato se však trošku vážně zadívala do Billových očí.

„Doufám, že se na mě nezlobíš za to obsazené místo na přehlídce. Je mi to tak líto,“ odvětila a trošku sklopila pohled. Billa znala už odmalička, vždy v něj vkládala velké naděje a jejím tajným přáním bylo, aby jednou nastoupil na místo po Simone. Proto teď pocítila lítost nad tím, že se přehlídky nemohl zúčastnit. Bill však zavrtěl hlavou.

„To je v pořádku, Gréto, nedělej si kvůli tomu výčitky. Myslím, že přehlídek bude ještě dost a dost,“ povzbudivě se pousmál a pootočil se na Simone, která přitakala.

„Přesně tak. Pozvala jsem Grétu na čaj, Bille, doufám, že si dáš s námi. Musím ti toho tolik povyprávět,“ dodala s neskrývaným nadšením v hlase, a když jí odpovědí bylo Billovo pohotové přitakání, rychle odběhla do kuchyně…

„Sice se to trošku protáhlo a dalo to dost práce a času, ale stálo to za to. Už teď máme pár více než dobrých nabídek, a myslím, že s prodejem a poptávkou by neměl být problém,“ Simone si upila ze svého šálku a vrátila jej zpět na podšálek se spokojeným úsměvem na tváři. Seděli na terase jejich malé zahrady a ona Billovi vyprávěla průběh celé přehlídky, která dopadla více než skvěle. A to usoudil jak Bill, tak i Gréta.

„Stálo to za to a stálo to za to hlavně díky tobě, Simone. Nebýt tebe, ani z poloviny by společnost nebyla tam, kde je teď. Za všechno vděčím tobě. Odvedla jsi skvělou práci,“ pousmála se a věnovala pohled, plný vděku Simone, která jen pokývala hlavou a pomalu se zvedla ze svého křesla.

„To je v pořádku, víš, že firma je můj druhý život. Přinesu ještě čaj, ano?“ navrhla a za okamžik už zmizela v kuchyni. Grétinu tvář rozzářil úsměv a Gréta se pozorně zadívala na Billa před sebou. Vždycky jej měla ráda stejně, jako Simone, a ráda si s ním povídala.

„Tak… jak se máš, Bille?“ vychrlila na něj zvědavě tak, jak bylo jejím zvykem a viděla, jak Bill souhlasně s úsměvem pokýval hlavou. Věděl, jaká otázka bude následovat.

„A… už ses do někoho zamiloval?“ Grétina otázka protrhla ticho mezi nimi a Gréta viděla, jak se Billovy rty zvlnily do úsměvu. Ptala se jej na to snad vždy, když se viděli a Bill jí pokaždé stejně odpověděl, věděl však, že dnes bude jeho odpověď jiná. Nechtěl lhát – a nechtěl ani skrývat ten nádherný pocit ve svém srdci. Pokrčil rameny a tajemně se pousmál, zatímco jeho líčka nabrala slabý nádech růže.

„Možná, že ano… možná, že ne,“ šeptl tiše, čímž ještě prohloubil Grétinu zvědavost. Než však stačila cokoli říct, či namítnout, spatřila ve dveřích Simone s dalším plným podnosem. Rychle se probrala ze svých myšlenek a zavrtěla hlavou, stejně jako Bill, zvedající se z křesla. Věděl, že se ještě Simone nezeptal na to nejdůležitější, a také věděl, že už má nejvyšší čas.

„Mami, asi už půjdu nahoru do pokoje, potřebuju si sbalit tašku na zítra do nemocnice,“ začal opatrně, odpovědi se mu však dostalo téměř vzápětí.

„Tak dobře, zlatíčko, běž. Zítra vyjedeme už v deset, abych mohla odpoledne do práce a jak tě znám, ráno bys to nemusel kvůli tomu svému vyspávání stihnout. Raději si to v klidu udělej teď, hm?“ navrhla a ani v nejmenším netušila, jakou svou odpovědí udělala černovlasému chlapci radost.

Bill s úsměvem přitakal, radostně ji líbl na tvář, rozloučil se s Grétou a rychle vyběhnul schody ke svému pokoji. Věděl přesně to, co potřeboval a byl tomu neskonale rád. Uvidí jej… možná už zítra dopoledne jej uvidí. Rychle se natáhnul po svém mobilu a posadil se do peřin ke spícímu kocourkovi, zatímco bříška jeho prstů začala vyťukávat text.

Ahoj Tome. Právě jsem mluvil s mamkou a říkala, že v deset vyjedeme z domu. Takže už před půl jedenáctou bych mohl být v nemocnici. Co na to říkáš? Jinak ležím na posteli a mazlím se s Kazimírkem. Doufám, že tě od ničeho neruším. Posílám pusu jen a jen pro tebe. Pa, tvůj černovlásek.

Nad posledním slovem se Bill pousmál, i přesto však zprávu jedním kliknutím odeslal. Byl velmi zvědavý, co na to Tom řekne a jestli mu vůbec odepíše. Netrvalo však dlouho a na displeji jeho mobilu se objevila nová obálka, kterou černovlasý chlapec jen se zatajeným dechem rozklikl a začetl se do jejího textu.

Ahoj černovlásku, to víš, že mám radost, i když… nejraději bych tě měl u sebe už teď… Moc se na tebe těším, až tě zase uvidím. A mám pro tebe překvapení, uvidíš zítra. Zrovna uklízím… a závidím Kazimírkovi. Ale zítra budu moci být zase s tebou, ale nejspíš se toho asi ani nedočkám. Taky posílám pusu. S láskou T.

Billovy rty rozjasnil úsměv a Bill pocítil někde u svého bříška příjemný, šimrající pocit.

A cítil jej i v okamžiku, kdy se položil do svých peřin a s úsměvem a s myšlenkami na svou lásku, se oddal kouzlu spánku – stejně, jako mladý lékař o několik ulic dál.

betaread: Janule