autor: Lorett & Sajü
Neděle, druhý advent…
Tom
Všude je tma, celým pokojem se rozléhá jen Billův dech. Prsty hladím jeho dlaň, kterou s ním mám propletenou a lehce ji stiskávám, aby věděl, cítil, že jsem stále s ním. Pousměji se nad ním, když se ke mně maličko natiskne a znovu zašeptá moje jméno, jen se třemi písmenky. Jako to dělá pořád. Musím se usmívat, kdykoli jsem s ním. Kdykoli mám možnost ho hlídat, mít v náručí. Kdykoli vím, že potřebuje, abych byl s ním. Přivřu spokojeně víčka a nadechnu se vůně, která se rozléhá všude kolem mě. Od té doby, co je tu se mnou, je vážně všechno jiné. Vnímám věci, kterých jsem si před tím nevšímal, dělám věci, které by mě ani nenapadly a moje pocity jsou tak zvláštní jako ještě nikdy. Stačilo k tomu, abych šel jednou do hračkářství a všechno, včetně mě samotného, se změnilo k nepoznání. Dívám se na něj, jak sladce spí v mém náručí. Musím, pořád musím myslet na to, jak dlouho tu se mnou zůstane. Nechci, aby zmizel, aby se zase proměnil v panenku, protože kdyby se to tak opravdu stalo, zbláznil bych se. Zešílel bych. Bez něj. Nemohl bych kolem něho, coby opravdové porcelánové panenky, dennodenně chodit a necítit jeho jemnou kůži, jeho drobné doteky, jeho vůni. Nedokázal bych sám usínat v posteli a ráno se bez něj probouzet. Nemohlo by to tak být, protože bych zešílel. Je to přesně týden od toho, co jsem se probudil a našel jsem ho v křesle. TÝDEN. Kolik dní ještě můžeme čekat, než se vypaří? Než to bude zpátky malá, drobná, porcelánová panenka? Ale pořád je tu se mnou… něco na tom být musí.
Pohledem sklouznu k jeho nádherně vykrojeným plným rtům. Přivřu víčka nad přívalem myšlenek, jak musí jeho rty chutnat. Jsou tak sladké, jak si představuju? A vůbec… jakou můžou jeho rty mít chuť. Líbal jsem se s minimem holek. Líbání mi přijde až příliš osobní. Možná osobnější než sex… Přitisknu se blíž k němu. Zrychleně dýchám, až se bojím, že to vycítí. Můj hrudník, na který se tiskne, se zrychleně zvedá a já téměř lapám po dechu. Srdce mi bije jako splašené, když mě od jeho rtů dělí jen několik málo milimetrů, které během pár sekund zkrátím a své rty vážně přitisknu k těm jeho nádherným měkkým rtům. Jen se o ně zlehka otírám. Mou chuť, přitisknou své rty k těm jeho pevněji a proniknout jazykem mezi jeho rty, zarazí fakt, že jsem tohle nechtěl. Neměl jsem to udělat. Zakazoval jsem si to, a teď tisknu rty k těm jeho?
Poplašeně se od něj odtáhnu a přivřu bolestivě víčka. Zničil jsem tu nevinnost, tu nepolíbenost… Urychleně se odtáhnu. Děkuju, že dneska spím na kraji postele já. Mírně se zavrtí, když ho přikryju peřinou, natáhnu na sebe mikinu a rychle, co nejrychleji, vyběhnu z pokoje. Přivřu za sebou tiše dveře a pohladím Scottyho, který se mi proplete mezi nohama. Seběhnu schody, zamířím rovnou do zkušebny, kde se zamknu a schoulím se do klubíčka na sedačku. Všechno se to událo v jedné minutě. Jako by mi přešel mrak přes mysl a já udělal věc, kterou jsem si zakazoval celý boží týden. Celý týden jsem si zakazoval okusit chuť jeho rtů, i když jsem v posledních několika dnech nebyl schopen myslet na něco jiného. Schovám si hlavu do dlaní a prsty promnu své spánky. Silně přitisknu víčka k sobě a zakňourám. Nejradši bych to vrátil. Vrátil bych to, abych necítil jeho chuť na svých rtech a neměl výčitky toho, že jsem ho vůbec políbil… Připadám si, jako kdybych zhřešil. Musím se zasmát nad svojí pitomostí. Jsem idiot? Líbání není trestné, tak proč si vyčítám, že jsem políbil svoji panenku?
Bill
Zamžourám rozespale kolem sebe, jaké je však mé překvapení, když Toma nikde nevidím? Když není vedle mě a nedrží mě v náručí, jako když jsem usínal, posadím se na posteli, přivřu víčka nad ostrým světlem, procházejícím skrz okna dovnitř pokoje.
„Tom?“ zašeptám ochraptělým hlasem, který mám zvláštně nakřáplý, kdykoli se ráno probudím, stejně tak i Tom. Nohy spustím z postele a začnu nimi čechrat koberec. Mezi palce beru jednotlivé nitky a tahám za ně. Pomalu se zvednu, na roztřesených nohou, projdu ke dveřím pokoje, když znovu cítím tlak na podbřišku, hlásící mi, jako každé ráno, že potřebuju na záchod. Ohlédnu se za sebe, jako bych doufal, že tam Tom je, ale postel zeje prázdnotou a křeslo, které je otočené směrem ke dveřím, taktéž. Znovu si povzdychnu, mikinu si přitisknu blíže k tělu a přivoním k ní. Je jiná než ta, co jsem měl před tím. Je snad ještě větší, černá s bílým nápisem, ale stejně tak nádherně hřejivá. Přivřu slastně víčka nad tou nezaměnitelnou vůní, která mi pořád rozklepává kolena.
Tom
„Večer tě vyzvednu v šest, hm?“ obejmu babičku, než nastoupí do autobusu. Odjíždí na dva dny k tetě do města a mně svěřila, leč se strachem, na celé dva dny dům i Scottyho. Počkám, než autobus nastartuje a zmizí za první zatáčkou, než se i se Scottym rozejdu pomalu k domu. Od rána, co jsem se probudil rozlámaný ve zkušebně, mám špatnou náladu. Chodím nabručený, na každého házím pohledy, kterými je výslovně posílám do dalekých krajin. Jsem na sebe ještě pořád naštvaný za dnešní noc, kdy jsem ochutnal snad ty nejkrásnější rty, které jsem kdy ochutnat mohl. Je to zvláštní, ale i když si to vyčítám, najednou mi není líto toho, že neustále, i po vyčištění zubů, vypití kávy a snězení několika koláčů, cítím jeho dokonalou chuť rtů na těch svých. Nebyl to žádný polibek. Bylo to spíše jen lehké otření se rtů o rty toho druhého, ale i to pro mě je a bylo nezaměnitelné. Vím, že nejspíš nikdy neochutnám úplnou chuť těch nádherných rtů, vím, že se ho nikdy nebudu moci dotýkat, ale třeba možná? Jsem jako šílený, když mám zvláštní pocity, kdykoli mám svou panenku u sebe? Nebo už šílencem jsem?
Nevnímám bijící sněhové vločky do tváří. Nikde nikdo. Žádné děti, hrající si se sněhem, jen pár postavených sněhuláků u baráku nebo na chodnících vedle silnice. Všichni si užívají tepla domova. Pohledem se zadívám do okna, kde blikají malá, barevná světýlka. Měl bych být u něj. Neměl bych ho tam nechávat samotného. Vím, jak se musí cítit, když se probudí do prázdného pokoje. Cítím se sám občas mizerně, a jestli už je vzhůru, nechci, aby tam byl prostě sám. Přidám nevědomky do kroku, Scotty běží rychle přede mnou a moje nohy se začínají pohybovat rychleji. Rozeběhnu se do naší ulice a úlevně vydechnu, když proběhnu kolem několika baráků, až k tomu našemu.
Odemknu dveře, do kterých se jako první nacpe Scotty a jak je jeho zvykem, když je mokrý, otřese se. Naučeně stojí na místě, dokud mu tlapy neotřu mým starým tričkem a poplácám ho po boku, dávajíc mu najevo, že může jít dál. Sám ze sebe stáhnu oblečení, které pověsím na sušák, který mi babička připravila, a v mírně promočených džínách dojdu do kuchyně. Překvapeně zamrkám, když si Billa všimnu, stojícího u kuchyňské linky, hladícího prsty hrneček.
„Ahoj,“ prolomím ticho svým šeptem. Mírně nadskočí a otočí se poplašeně ke mně. Na jeho tváři hraje znovu spokojený úsměv, který však v okamžiku pohasne.
„D-dobrý d-den,“ vykoktá ze sebe jeho běžný pozdrav. „K-kde jsi byl? N-nechal s-s-si mě tu s-samotného,“ otřese se a hrnek s čajem si vezme do rukou. Pozvednu obočí. Nevzpomínám si, že bych tu já nebo babička nechával čaj.
„Ahoj,“ prolomím ticho svým šeptem. Mírně nadskočí a otočí se poplašeně ke mně. Na jeho tváři hraje znovu spokojený úsměv, který však v okamžiku pohasne.
„D-dobrý d-den,“ vykoktá ze sebe jeho běžný pozdrav. „K-kde jsi byl? N-nechal s-s-si mě tu s-samotného,“ otřese se a hrnek s čajem si vezme do rukou. Pozvednu obočí. Nevzpomínám si, že bych tu já nebo babička nechával čaj.
„Šel jsem s babičkou na nádraží, jela k tetě,“ odpovím chladně. Sám nad sebou musím zavrtět hlavou. Co se to se mnou děje? Pohledem se kochám jeho rty a ty své si mírně mnu mezi sebou, jako bych si chtěl připomenout, jaké to v noci bylo okusit je. Jen tak zlehka.
„A-aha,“ zašeptá potichu a pohledem mě neustále zkoumá. Zvednu k němu znovu pohled, celý se třese pod mou mikinou. Je tak nádherný. Nevinný. Vím, že na to myslím neustále. Že si pořád v hlavě přehrávám to, jak je nádherný, ale jde to jinak? Neviděl jsem nikdy větší nádheru, než je on. Neexistuje nic, co by to předčilo. Pro mě je andílkem. Je nádhernější než andělé… tím si jsem jistý.
Bill
Připadám si tak prázdný. Odložím hrneček s horkým čajem, který jsem si uvařil SÁM a docela mi chutná, na stůl a prosmýknu se kolem Toma do obýváku. Pohledem sjedu téměř všechny panenky, které tu jsou, a vyběhnu schody nahoru. Možná mu teď budu připadat hloupý, ale jeho chladné odpovědi, jeho chladný hlas a chladný pohled, bez špetky něhy, kterou v nich každý den vidím, mě mrzí. Bolí. Tlačí mě zvláštně na hrudníku a do očí se mi derou kapičky vody. Slz, jak tomu říká Tom. Zabouchnu za sebou těžké dveře a posadím se do křesla, otočím se čelem k oknu. Díky slzám vidím padající vločky sněhu hůř, než kdyby mi po tvářích nestékaly černé slzy. Přál bych si být teď mezi nimi. Schoulím se do klubíčka a přitisknu si mikinu blíž ke svému tělu. Proč to nemůže být jako včera? Jako předtím? Proč je najednou tak zlý? Tak chladný? Odsekával mi, nechtěl mi ani nic vysvětlit. Dělám něco špatně? Hlasitý vzlyk se prodere skrz mé rty a já se ještě více začnu třást. Celý večer jsme leželi spolu v posteli, hladil mě po tváři a tisknul si mě pod peřinou ke svému tělu, jen šel párkrát za babičkou a přinesl mi talíř jídla, když šla spát. Proč jsem jí vlastně ještě ani neviděl? Chtěl bych ji poznat. Chtěl bych vědět, jestli je stejně tak hodná jako Tom. Můj Tom.
*flashback*
Překvapeně se dívám na toho člověka, stojícího přede mnou. Zvláštně se na mě dívá, až to ve mně hoří. Cítím se tak zvláštně. Zvláštně se mi chvějí kolena pod těmi černými kalhotami, které mě obepínají, a já mám chuť se svézt podél té kovové podstavy dolů a vykulit na něj oči. Mám chuť se usmát. Dívá se na mě tak pronikavě. Vnímám to dobře, nebo mi opravdu hledí do očí? Pod rukávem, který mám stažený i přes dlaň, stisknu lehce prsty k sobě. Zamrká svými víčky, vypadá to, jako ty motýlí křídla, když je na jaře pozoruji, jak poletují kolem výlohy. Ten člověk je nádherný. Má nádherný pohled a-a celý je tak krásný, že bych se mu nejraději nabídl, aby mě vykoupil tady odsud. Ale jistě, že za chvilku si všimne i jiných panenek než jen mě a vybere si jinou. Hezčí. S nadýchanými šaty a krásným kloboučkem, kterých je tu spousty. Možná si vybere zrovna tu, která je naproti mně a je celkem opuštěná. Zajímalo by mě, jestli Chico taky vidí toho nádherného člověka, který na mě hledí. Pomalu ke mně natahuje ruce a já se dál přemáhám, abych se nezačal smát štěstím, že si mě snad chce vzít.
*konec flashbacku*
Cítím, jak slzy znovu smáčejí mé tváře. Má víčka pozvolně klesají a já se tomu nebráním… přičichnu si znovu k teplé mikině. Možná je to naposledy, co jsem viděl padající vločky v téhle podobě…
Tom
Nasupeně hodím talířem do dřezu. Nic mě nebaví, na nic nemám náladu. Nesnáším tyhle stavy, kdy si přijdu sám a opuštěný. Nemám chuť být v garáži a hrát s ostatními. Nemám chuť jíst, pít ani spát. Nemám náladu jednoduše na nic. Mám zapnutou televizi už pár hodin, ale vnímal jsem snad prvních pět minut pořadu, který dávali o vaření, a pak? Mojí mysl znovu zaplnil ON. Ten jediný, na kterého v posledních dnech dokážu myslet. Jsem idiot, idiot a znovu idiot. Choval jsem se k němu vážně špatně a nedivím se, že utekl. Být na jeho místě, ještě bych se profackoval.
Za okny už je dávno tma. Znervózňuje mě, jak brzy je v zimě tma. Už na podzim se začíná stmívat brzy, ale v zimě je to ještě horší. Už v pět svítí lampy a za okny je černo. Babička by v tuhle chvilku zapálila svíčky. Chci to udělat s ním. Chci, aby zapálil svou svíčku na druhý advent. Zhasnu světlo v kuchyni, pohledem zkontroluji rychle svícen na stole a vyběhnu schody. Pohladím Scottyho, který si lebedí s plyšovým zajícem u dveří babiččiny ložnice a pomalu, potichu, vstoupím do mého, a teď už i jeho, pokoje. Tiše oddechuje na křesle, schoulený do klubíčka. Mírná záře lamp zvenčí ozařuje jeho nádhernou, nezaměnitelnou tvář. Není na ní jediná chybička, jen rozteklá líčidla od slz. Slz… bodne mě u srdce, když si představím, že kvůli mně brečela moje panenka. Kleknu si k němu a pohladím ho po dlani, kterou má křečovitě sevřenou v pěst. Je toho tolik, co pro něj musím ještě udělat. Nakoupit mu pyžamo, oblečení… musím mu toho tolik vysvětlit. Je druhý advent. První byl minulý týden a-a co když… co když je tu jen po dobu čtyř adventů a jeho kouzlo zažít život nás, smrtelníků – jak je to slovo pohádkově hloupé – pomine pondělkem, kdy už skončí veškerý advent? Musím přijít na něco, čím si ho tu udržím… vždyť ani ale nevím, jestli je tu nafurt nebo vážně jen na takovou krátkou chvilku? Nedovolím, aby moje panenka ‚odešla‘. Přitisknu tvář k jeho dlani a něžně se o ni otřu rty…
„Panenko moje,“ špitnu a pohladím ho vztaženými prsty po jemné tváři. Tiše vydechne a ze spaní zašeptá moje jméno. Po tváři se mi v tu ránu rozlije drobný, spokojený úsměv. „Billí? Vstávej…“ zašeptám znovu. Sleduji, jak se jeho oči rozevírají. Jsou znovu ospalé, rozšířené a nádherně veliké. Jeho černě orámované oči jsou vždy perfektní. Bez toho, aby se mu rozmazalo nebo cokoli jiného… tedy, pokud zrovna nepláče. Chtěl bych vidět jeho tvář bez těch černých šminek. Musí být ještě krásnější, než když mu zakrývají líčidla pravou tvář.
„Tom,“ špitne znovu a do mého doteku se více tváří opře.
„Tom,“ špitne znovu a do mého doteku se více tváří opře.
„Jsem tady, mrzí mě, že jsem byl hrubý,“ zašeptám okamžitě omluvně, když se zadívám do jeho skleněných nádherných očí. Stačilo by, aby se na mě podíval a já bych mu byl schopen snést modré z nebe, kdyby o to požádal. Neexistovalo by nic, co by mi překáželo v tom, dělat ho šťastným.
Postaví se a zadívá se mi do očí, když ho napodobím. Omotá své štíhlé paže kolem mého krku a natiskne se ke mně. Nemůžu si pomoct, ale to, že je ode mě menší, mu dodává na větší křehkosti. I přesto, že je podstatně menší, má nádherné, dlouhé nohy, kterých jsem si už také mohl všimnout. Dokonce nahých, když jsem mu před dvěma dny omylem vběhnul do pokoje, kdy ještě nebyl oblečený. Musím se usmát nad tou vzpomínkou. Jeho tváře byly nádherně růžové a rty si neustále skousával od studu po zbytek večera.
„Chci, abys zapálil druhou, adventní svíčku. Pro tebe by to bylo poprvé…“ zašeptám do jeho jemných voňavých vlasů a znovu se nadechnu té nádherné vůně. Beze slova přikývne a spustí dlaně podél těla. Vyhledá prsty ty moje a břichem se mi v tu ránu rozletí motýli, když se naše prsty automaticky propletou a naše pohledy se vpijí do pohledu toho druhého. Znovu se s ním dostávám do pomyslného meziprostoru, kdy pro mě přestává existovat zbytek světa a je pro mě jen ON.
Má studené zkřehlé prsty. Propletu je s těmi svými a automaticky, tak jak to dělám vždycky, začnu jeho dlaň jemně mnout, zahřívat. Zachvěje se zimou, tudíž okolo něj ovinu své paže. Oproti mně je maličký, o dost menší než já, ale ne úplný prcek. Je tak akorát. Proplétá se mnou prsty a tiskne se k mému rozpálenému tělu. Abych pravdu řekl, jeho neostýchavé chování mě nenechává chladným. Dost často tak mám co dělat, abych se na něj jakýmkoliv způsobem nevrhl. Ještě teď mám špatný pocit z toho, že jsem zkazil jeho nepolíbenost, zkazil jeho úplnou neznalost, ať už o tom ví nebo neví. Zní to zvláštně.
Zhluboka poberu jeho zvláštní vůni, je pro něj tak specifická a ojedinělá, nikdy jsem ji necítil, pouze u něj, a zamyslím se. Je tak důvěřivý a přítulný, kdykoliv může, mazlí se se mnou – a já jej neodmítám. Dojde mi fakt, že se spíše chováme jako dva zamilovaní milenci. Že se chováme jako pár hrdliček…
Zavrtím nad sebou a svou ujetou myslí hlavou. Nelíbí se mi takhle uvažovat, neboť čím víc nad tímhle tématem přemýšlím, tím víc po jeho nevinnosti toužím. Odtáhnu se od něj kapinku, maličko zavrávorá, jeho nohy si ještě nestihly zvyknout, nejistě se na mě podívá. Usměju se a pohladím ho lehce po tváři.
„Tak pojď,“ stále jej držím za ruku, naše prsty jsou pořád propletené, a odvedu jej po schodech dolů až k jídelnímu stolu, na němž je tradičně, jako každé Vánoce, adventní věnec.
Bill
Zhluboka se nadechnu a třesoucí se rukou vezmu tu věc od tebe. Nikdy předtím jsem ji neviděl. Je taková… strašidelná. Vezmu ji mezi dva prsty a nedůvěřivě si ji přiblížím k očím. Zkoumám ji. Obočí se mi svraští do rovné linie a přimhouřeně na to koukám.
Slyším tvůj úsměv, proto se po tvém hlasu otočím a vyhledám tě pohledem. Tvoje oči jiskří nastávajícím pobavením. Nechápavě nakrčím hlavu na jednu stranu.
„Ty neznáš zapalovač, viď?“ usměje se a vezme si ho do své ruky.
Přikývnu. „Ne-neznám. Zapa-lovač?“ kouknu po Tomovi, abych se ujistil, že to říkám správně.
„Jo. Zapalovač. To musíš tady takhle zmáčknout, vidíš? A koukej… máš plamínek,“ usměje se. Natáhnu po něm ruku, pěkně září, uvědomím si, že jsem viděl nějaké lidi, jak si z téhle věci odpalují cigarety, a naráz mi to nepřijde tak neznámé. Chci se toho oranžového až modrého plamínku dotknout.
Rychle stáhne ruku. „Ne, Bille. To nemůžeš. Popálil by sis prsty, a to moc bolí!“ nevěřícně na mě můj Tom hledí. Zpytavě skloním hlavu a přikývnu, cítím se za svou neznalost trapně. Olíznu si seschlé rty a následně si ten spodní, plnější, vezmu mezi zoubky. Stalo se to mojí oblíbenou činností. Vlasy mi spadají do očí, zvykl jsem si na ně už. Takový problém jako prvně mi to už nedělá. Na svých ramenech cítím teplé doteky tvého těla. Přitulíš si mě blíž k sobě do objetí.
„Já vím. Ty jsi se nikdy nespálil, tak nemůžeš vědět, jak to bolí,“ jemně se o mou tvář otře svou. Zhluboka se nadechnu a přivřu oči. Líbí se mi jeho doteky. Stočím se do jeho náruče, je tak hřejivá. Zhluboka vydechnu a zaposlouchám se do koled, jež k nám doléhají z rozhlasu v ulici. Vzpomenu si na to, jak často jsem je poslouchal, jak jsem byl sám a přál si, aby tady na světě žil někdo jen pro mě. Aby si mě jednoho krásného dne někdo vybral a staral se o mě jako o drahocenný skvost.
„A proto taky nechci, abys to někdy poznal. Nechci, abys poznal bolest, panenko moje. Nechci, aby se ti na hlavě zkřivil jediný černý vlásek.“ Šeptá mi do vlasů jeho medovým hlas. Zavřu oči a nechám se tím unášet. Vybavím si, že jsem vždycky rád, když slyším jeho hlas. Srdce mi vždycky zaplesá blahem a všechno se ve mně tak podivně chvěje. Ale je to tak příjemné, až mě to nutí přivírat oči. Co to je?
Usměju se pro sebe. Ten člověk, o němž jsem vždy snil ve svých nejkrásnějších snech, je skutečný. Není to žádná abstraktní postava, ba přímo naopak. Je z masa a kostí, nejkrásnější a nejdokonalejší člověk, kterého jsem si mohl kdy vysnít. Můj Tom.
Zachvěji se.
Tom
Neuvědomil jsem si to, až pak, když se chtěl dotknout ohně, mě to trklo. Vyčítal bych si, kdyby si ublížil. Kdyby se jeho alabastrová pleť spálila a poškodila. Kdyby mu to způsobilo bolest. Silně přivřu víčka a zavrtím hlavou. Nerad nad takovýma věcma přemýšlím, je to až moc katastrofické. Frustruje mě představa, že bych přihlížel jeho utrpení. Vždyť on si toho jistě vytrpěl ažaž, i když byl pořád jen panenka. Zavrtím se, jeho křehké tělíčko se v mém objetí téměř zmítá.
„Je ti zima?“ šeptnu mu do jeho jemných vlasů.
Zavrtí hlavou. „Ne. Není mi zima.“
„Třeseš se,“ něžně mu připomenu.
„Omlouvám se. To já nechci.“ Vymaní se z mého objetí a nemotorně se posadí. Omluvně a provinile se na mě opět dívá, ten jeho šťěňátkovský pohled je setsakramentsky roztomilý. Nervózně si poposedne.
„Zapálíme svíčku?“ optám se jej jen tak, a za ramena si jej jemně opět stočím k sobě. Silně se chvěje.
Přikývne.
I když mám trochu strach, že by se mohl popálit, nebo že by tím svým chvěním mohl podpálit celý věneček, slíbil jsem mu to a moc dobře vím, jak jsem se na tohle vždycky jako malý kluk těšil. Vždycky jsem nejradši zapaloval svíčky.
*flashback*
„Babi?“
„Copak, Tomi?“ podívá se na mě babička pronikavým a milým pohledem. Nakrčím obočí a našpulím rty, trochu se taky zachvěju zimou, studí mě nožky a popošlápnu o krůček blíž k babičce.
„Mohl bych, prosím, zapálit tu svíčku?“ povytáhnu poslední tón slova o několik oktáv výš.
Babička se na mě nějakou chvíli dívá a nakrčí obočí. „Tome, kde máš zase ty bačkůrky? Pořád říkám, abys nechodil bosky, nachladneš a budeš pak nemocný, a co já s tebou budu dělat? Abych pořád poslouchala tvoje škemrání o koulovačku. No jen se tak nekoukej, děda by měl výslovný zákaz jít s tebou ven, to ještě abys chytil zápal plic, no ne?! Tak to teda ne!!! Hybaj pro ty bačkůrky. Kde je máš?“ koulí na mě ta svoje dvě velká kukadla.
„Och!“ zakryju si široce otevřenou pusu ručkou a upaluju si to, co mi síly stačí, pro bačkůrky. Jakmile si je na malou nožku nazuju, ihned se cítím líp, je mi takové větší teplo, a už mi necvakají zoubky. Stihnu si ještě s sebou vzít pod paži Brumlu, říkal mi, že by taky chtěl být u toho, jak se zapaluje druhá svíčka.
„Jooo, Brumlo, už umím počítat do dvaceti. Poslouchej: jedna, tři, dva, čtyři, pět… deset,“ ukážu obě svoje ručky. „Tolik je prstů,“ přikývnu mu a počítám dál až do dvaceti, než konečně přijdu k babičce.
„Jsem tady, babi!!!“ Vyhoupnu se na špičky, abych viděl, co všechno přesně dělá. Usměje se spokojeně.
„No vidíš, jak to jde.“ Podotkne.
„Vzal jsem si Brumlu. Taky to chtěl vidět,“ zazubím se.
„Tak ho polož tam k panence, ať není sám.“
„Ne, babi, ne, to nemůžu, k panence ne. Brumla bude se mnou,“ přikývnu zcela vážně.
„Aha, a kdo to povídal?“ povytáhne obočí.
„To je přísně tajný, babi. To ti nemůžu říct,“ ťuknu si na čelo a vezmu si od babičky sirku. Škrknu o obal zápalek. Jejej, toto pěkně září…
*konec flashbacku*
Kouknu na svoje nohy bez papučí a potlačím smích. Panebože, kdyby mě viděla babička. Zakroutím hlavou. To by zase bylo…. Nikdy se to nenaučím. Scvaknu zuby a usměju se.
„Sirkami to půjde líp,“ rty se vědomě otřu o jeho spánek, však dělám jako by nic, jakože jsem si toho ani nevšiml. Leč pocit blaha, který následně ucítím, když se k němu otočím zády a dojdu pár kroků do kuchyně pro zápalky, je pěkně silný. Tak moc miluju cítit ho u sebe. Tak moc miluju dotýkat se ho. Nenene, nikdo mi tě nevezme, Bille.
Sednu si k němu, a škrtnu sirkou, jeho ohromený výraz stojí za to. „Dívej.“
Bill
Jupííí, výskal jsem si radostí, když se mi podařilo chytit sirku a zapálit obě svíčky. Byl to tak zvláštní pocit. Nikdy jsem to nedělal, ale líbilo se mi to. Rád bych si to zkusil znovu, ale Tom mi řekl, že se smí zapálit pouze každou neděli jedna, takže budu čekat na další neděli a třeba mi to ještě jednou dovolí, zapálit tu modrou svíčku. Usměju se a přitulím se více k němu. Ležíme rozvalení na sedačce v obýváku a koukáme na nějakou pohádku, co tu zrovna dávají v televizi. Všude okolo je plno zvídavých očí porcelánových panenek, zakryji si tvář do tvé mikiny a více, jak do děje v pohádce, se zaposlouchám do pravidelného tlukotu tvého srdce. Párkrát mi pohled zašilhá k zapálenému věnci, ale více se věnuji užívání si tvé blízkosti. Pomalu a nechtěně se mi klíží očka. Jsou tak těžká a stejně tak mi těžkne i hlava. Musím ji mít položenou na tvé hrudi. Snažím se pořádně zamrkat, abych neusnul, proto vždycky silnou vůlí odtrhnu víčka od sebe a zamžikám do prostoru. Poté to však ale vzdám, neboť to je pro mě šílená námaha a opět je zavřu. Chce se mi spát…
„Bille…“ leží se mi tak pěkně a příjemně, poklidnou kulisu mi dodává i bušení tvého srdce, které jsem poslouchal i před tím. Před očima mi probíhá děj, není to žádná pohádka, ale jsem to já a ty. Jsme tam oba a ty se tak krásně usmíváš, odhaluješ tak nádhernou řadu svých bělostných zubů. Tiskneš si mě k sobě a dotýkáš se svými rty těch mých… Je to tak krásný pocit. Všechno se v mém nitru chvěje, hlavně v bříšku, ale ty mě pevně držíš.
„Panenko, moje…“ mluvíš ke mně. Usměju se a obejmu tě ještě víc, potřebuju se k tobě natisknout a opět fetovat tvou vůni. Usměju se, když mi přejíždíš dlaní po tváři. Šimrá to.
„No tak, panenko, opravdu spinkáš? A to jsi chtěl vědět, jak ta pohádka dopadne,“ zasměješ se líbezně a já jako kdybych procitl do tvrdé reality. Nechápavě zamžikám do prostoru. Vidím tvou usmívající se tvář, ale to už nejsme venku pod červánkovým nebem, ale na sedačce v obýváku. Nechápu to… jak to? Vždyť jsme byli před chvílí tam, pryč… a-a ty ses mě dotýkal. Zavrtím nechápavě hlavou. Opravdu to můj mozek nebere.
„Jsi unavený, viď?“ usměje se a opět mě pohladí po tváři.
Němě přikývnu.
Nic neříkáš, zvedneš se na nohy, stačím pouze poplašně zamrkat a zaregistrovat, co se zhruba děje, a už si mě to neseš v náručí, jako nevěstinku, do tvého pokoje. Zavěsím se do tebe a zavřu oči. Jaké to je asi létat?
Položíš mě do nadýchaných a voňavých peřin tvé postele. Zabořím se do nich téměř okamžitě, jejich tkanina příjemně chladí mé horké tváře. Mrkám očima a řasy mi tak narážejí o hranu polštáře, vydává to zvláštní pravidelný zvuk, přesto mě však lépe uspávalo tvoje srdce. Kde jsi??
„Asi si nesundáš věci, viď?“ slyším tvůj hlas a usměju se. Jsi tu někde, jen nemám potuchy kde. Oči se mi rozlepit nechtějí.
„Ne-e,“ vydám vyčerpávající odpověď a stočím se víc do klubíčka na bok.
„Aha… ale takhle spát nemůžeš. Neodpočinul by sis…“ jen matně slyším tvůj hlas.
Zaúpím. „Tom, mně je všechno jedno,“ obejmu si kolena pažemi a snažím se zahřát.
Jen mlhavě, téměř vůbec, vnímám to, jak se mě dotýkáš. Nevím, co děláš… Co to děláš? Snažím se odlepit oči, ale nejde mi to. Chce se mi tak moc spát, ale pořád jsem při vědomí, nemůžu zabrat. Čím to?
Moje ruce se po tobě samovolně natahují. Podaří se mi otevřít jedno oko a následně i druhé, zamrkám… naráz, jako kdyby se mi nikdy nechtělo spát. Nechápavě na tebe kouknu. Jsi trochu rudý v tvářích a trochu zrychleně dýcháš. Co se stalo? Jsem oblečený v tom, v čem spím, jak se to stalo? To je mi záhada. Zakroutím nad sebou hlavou a otočím se na bok k tobě. Konečně sis lehnul do postele, přitáhneš si mě k sobě a stulíš do objetí.
„Nechápu to,“ přiznám se.
„Copak nechápeš?“ trochu zachraptíš. Nevěnuji tomu však pozornost.
„To… to… byli jsme na louce a pak zničehonic zase tady a-a mně se tak chtělo spát a vůbec nic mi nešlo, to, co jsem chtěl, a pak se mi spát už nechce,“ koukám na tebe s otazníkama v očích.
Drobně se usměješ. „Jen jsi unavený, asi se ti něco zdálo.“ Přitulíš si mě.
„Zdálo?“ zopakuji po tobě.
„Jo. Když usneme, míváme sny, to je, jako kdybychom někde byli, nebo jako kdyby se nám stalo něco moc pěkného, něco, co bychom si přáli. Někdo si své sny pamatuje, jiný ne,“ mluví tak tiše a krásně. Líbí se mi poslouchat jeho hlas.
Takže… já jsem chtěl, aby se mi Tom dotýkal svými rty po těch mým? Užasnu. Já jsem chtěl, aby se mě tam dotýkal i jazykem? Užasnu ještě víc. Kouknu ti do očí… Už delší dobu jsem se tě na tohle chtěl zeptat…Nadechnu se. „Tom?“ špitnu.
„Ano, Billi?“
Usměji se a zase zapomenu to, co jsem chtěl. „Když mi říkáš Billi, mám ti říkat Tomi?“
Taky se usměje. „To je na tobě, jak chceš,“ pokrčí rameny…
Přikývnu a opět se zamyslím, vzpomenu si na děj v pohádce. Vzpomenu si, že jsem se tě chtěl na něco zeptat.
„A… Tom… Tomi?“
„Hm?“
„Věříš na pohádky?“ optám se zadumaně a sleduji měnící se výraz v tvé tváři. Ta zabarvenost už trochu vybledla, ale pořád je tam nádech růžové. Tvé oči zvláštně svítí, jsou tak překrásné. Dokázal bych se do nich dívat na věky, kéž by mi to bylo umožněno… Povzdechnu si. Je druhý Advent, začíná polovina mého času tady…
„Jako malý jsem věřil, teď už jsem dospělý, teď už nevěřím…“ zašeptá do ticha noci. Silně přitisknu oči a semknu rty pevně k sobě, snažím se zabránit opět těm slzám, tak jak tomu říkáš, ale jde mi to moc těžko.
„Nevěříš na mě…“ vydechnu tiše.
„To jsem neřekl,“ vydechneš vzpurně.
„Ale nevěříš na pohádky, jak bys pak mohl věřit na mě?“ hlas se mi podivně chvěje a je vyšší než obvykle.
„Ne… Ty… Panenko moje,“ přitulíš si mě ochranitelsky ještě více do své náruče. „Jsi pro mě nejskutečnější na světě, znamenáš teď pro mě celý svět. Bille, ty jsi můj anděl. Moje světlo. I moje pohádka, pokud si to budeš přát,“ usměje se. Zamrazí mě na srdci, které se následně rychle rozbije. Buší tak silně, jako snad ještě nikdy. Potím se, a přitom je mi zima. Chvěji se, už zase. Tep v mých žilách je silný, cítím jej velmi znatelně. Nemohu si vzpomenout, jak použít hlas. Vůbec nevím, co mám říct. Myslíš, to opravdu vážně?
„Opravdu?“ pípnu tiše a rozechvěle, téměř rozladěně jako nějaký hudební nástroj.
„Ano, myslím.“ Přikývneš a přivřeš oči.
Přitisknu se k tobě co nejvíc a v záchvatu radosti a štěstí se jemně otřu svými rty o tvou tvář, tak jak to někdy děláš ty. „Ty… ty pro mě taky. Ty jsi moje duše. Moje spřízněná duše, Tomi… Povíš… ehm… povíš mi pohádku na dobrou noc, prosím?“ zahledím se ti hluboce do očí.
Zhluboka se nadechneš a vydechneš. „No, já nevím… neumím pohádky.“
Tiše a naléhavě zaprosím.
„Pro moji panenku všechno,“ kapituluješ a položíš si mě na svou hruď, prsty jemně zajíždíš do mých vlasů. Opět slyším uklidňující tlukot tvého srdce. Opět slyším tvůj melodicky zbarvený hlas, jenž dodává nádhernou akustiku. Opět se mi s úsměvem přivírají víčka… opět usínám.
„Byla nebyla jedna krásná černovlasá panenka…“
autor: Lorett & Sajü
A Billí nám zase usl u pohádky^^
Tahle povídka je tak nádherně kouzelná.Nádherně zamilovaná.Je strašně krásný si číst ty jejich pocity^^
Z téhle povídky/pohádky vyzařuje takové strašné teplo,nádherné,kouzelné.Roztomilý a sladký příběh.Je to prostě nádherný.
Těším se na další díl<3
Tohle je dokonalost<3
Tento díl byl neuvěřitelné krásný.. a také zapeklitě dlouhý, což se mi líbí ze všeho nejvíce. Mám ráda dlouhé díly. A tahle povídka je naprosto dokonalá. Možná už jsem to v nějakém komentáři psala a možná se opakuji, ale je to vážně skvost. Vánoční čas, sníh, advent, panenka.. Bill.. Tom…. Opravdu krása. Je to plné tajemství, což povídku dělá ještě pohádkovější, než je. Musím vám holky poděkovat. Kdykoli, ať je co je, mi tahle povídka vytvoří úsměv na tváři. Já.. vážně nemám slov. Díky..:o*
Tahle povídka je opravdu úžasná. Je hrozně moc hezky napsaná. Už se těšim na další díl.
to je nevyjádřitelně nádherně dokonalé a na roztání se, ách, miluju tuhle povídku, naprosto! jen at přijdou nějak na to, jak by tu Bill mohl zůstat napořád, nechci, aby byl znovu panenka, Tom taky ne a Bill určitě taky ne :)…a jak mu řekl Tomi, to bylo krásný!! prostě dokonalé!
To je tak krásně hřejivé a uklidňující… =) PRo odpočinutí od každodenních problémů je naprosto dokonalá.
Takový krásný, sladký díl… =) Jako vždy je to naprosto kouzelné.
Panebože,tuhle povídku strašně miluju už od začátku!!!!Je opravdu překrásná a má vánoční atmosféru,jenom se čím dál více blíží ta asi nevyhnutelná proměna Billa zpátky v panenku,tak doufám,že Tomova láska ho promění v člověka natrvalo,jinak to neustojím.Ta část s líbáním je nádherná,chudák Tom,jak si to vyčítal,a přitom Bill si nic jiného nepřeje.
A to oslovení Tom v první osobě ať zůstane,je to rozkošné,tak ať se Bill nenaučí skloňovat xD
To byl ale úžasně dlouhý díl! 🙂
A nádherný.. jako všechny předchozí 🙂 Strašně se mi líbí ta Billova panenkovská nezkaženost, upřímnost, nevinnost… A Tomova něha, se kterou se svou panenkou zachází. Přesto jsem ráda, že už se odvážil Billa políbit, i když si to pak vyčítal… byl to hezký moment 🙂
No, jen doufám, že nějak vymyslí, jak tu svou panenku ochránit před tím, aby se mu zase neproměnila zpátky… věřím tomu, že se mu to povede… pohádky přece mívají dobrý konce, ne? 🙂
Tááák, konečně mám čas si v klidu sednout a napsat komentář, nějak jsem se k tomu tentokrát nemohla dokopat…
To, že je to nádherná povídka, už jen kvůli nádechu blížících se Vánoc, snad ani nemusím opakovat, to je tu všem jasné. Ale hodně mě zajímá ta Billova proměna. Přemýšlela jsem o tom a napadlo mě asi jenom to, že Billa z panenky udělala asi láska. Buď ta, že se Bill zamiloval do Toma, nebo ta, že se Tom zamiloval do Billa a vzal si ho k sobě. Nic jiného mě asi ani nenapadá, alespoň ne nic, co by se hodilo k této pohádce. Jsem zvědavá, jestli Bill opravdu za dva týdny odejde, nebo tu zůstane… Třeba díky Tomově lásce. Kéž by…
Jinak mě docela překvapuje, že v každém díle je popsáno neskutečně moc krásných něžností a člověk se u toho usmívá jak andílek, ale oba si ještě doopravdy nedali pusu (nepočítám Tomovo dnešní ráno). Není to jako narážka, spíš si u toho člověk uvědomuje, jak krásné a něžně popsané můžou jejich společné chvilky být, aniž by je naplňovalo nějaké ožužlávání:-D Zajímavé… ♥
A ještě musím dodat, pobavil mě Bill se zapalováním svíčky. Trochu jsem si vzpomněla na své dětství, když jsem byla malá a mamka mi říkala, ať si nehraju se sirkama, nebo se popálím. Bylo to málo platný, dokud jsem si nespálila prsty, hrála jsem si pořád xD Jsem ráda, že to Bill hned poprvé zvládnul na jedničku a nic se mu nestalo. Vždycky mě to tak zvláštně vykouzlí na rtech úsměv, když pročítám ty řádky, kde Tom Billovi něco vysvětluje, nebo ho něco nového učí. Doufám, že toho stihnou ještě hodně a že i přijde čas na něco bližšího a intimnějšího…
Ale to už nechám na autorkách. Je to super, holky, jen tak dál. Krásně se to čte… xD Úplně mi to spravilo náladu po Hate:-D:-D:-D♥
moc krásný….tahle povídka mě vždy zanese do nějakého kouzelného světa..kde je všechno tak jak bych chtěla….a to je úžasnej pocit…
To je prostě kouzelný!!ty pocity..je to tak dokonale popsaný..jako kdyby to někdo zažil a sepsal..nejkrásnější povídka co jsem kdy četla:)