autor: Theodor
Hey leute,
takže děvčátka a chlapci, vytáhněte kapesníčky, protože k Vám jdu s povídkou, která se nazývá „Poslední třpyt démantu“ Už z nadpisu vyzařuje něco deprimujícího, viďte? Holt někdy si své emoce musíme vyhnat z těla a myslím, že v této povídce se mi to opět povedlo. Konečné názory nechám na Vás. Jo, a abych nezapomněl, je to opět BILLSHIDO! Stejně Vás všechny miluju 🙂
Pac a pusu Theodor ♂+♂=♥
Ještě jednou se vrátí zamyšlen, kde prudce květ voněl a z cesty jej zvedl.
Jen šeřivé stříbro teklo nad potoky večera a měsíc úpěl v tupé agonii.
Večer sychravý a tmavý, jako největší muka v pekle a peklo v tvých očích.
Chlad a rosa všude kolem a bosé nohy putující blátem.
Cítil ve své hlavě zvláštní prázdno, jeho mysl je otupělá a omšelá. Jen skřivan mu v hlavě zněl a on toužil po zkáze. Po smrti tak rychlé a bezbolestné jako pití hřejivého šálku čaje, které mu příjemně zahltí jeho útroby.
Štěrk pod jeho nohama utíkal do stran a vydával zvuk kamenů, narážejících nelítostně o sebe v mocném tanci. Věřil v dobré začátky… věřil, že vše špatné, je k něčemu dobré, bohužel on zaplatil nejvyšší cenu.
Bylo teplé jarní odpoledne, sníh již dávno roztál a na koncích větviček stromů se objevily nevinné pupeny květů. Ptáčci zamilovaně švitořili a slunce bezcitně pražilo do prokřehlé půdy.
Městečko Magdeburk se probouzelo ze zimního spánku a vyhnalo všechny lidičky ven na čerstvý vzduch. Lidé i zvířata hltala každý sluneční paprsek a nastavovala své bledé tváře ke žlutému kotouči nad sebou. I on, chlapec vysoký a hubený, s pokožkou jemnou s nuancí alabastru. Jeho dlouhé černé vlasy mu ležárně ležely na ramenou a neposlušná ofinka mu spadala do tváře a zakrývala čokoládu v jeho očích, jež byly obtažené vrstvou černého sametu, avšak žal a utrpení v těchto očích bylo více, než bylo možné.
Malý pršáček dával tomuto mladíkovi nádech křehkosti a jemnosti. Jeho nádherně vykrojené rty s plnějším dolním rtem volaly o polibek.
Na sobě měl černo-bílý palestinský šátek obmotaný kolem krku. Krátkou bílou bundičku, která mu odhalovala bříško, na němž měl vytetovanou hvězdu.
Úzké černé kalhoty mu pevně obepínaly zadeček a jeho stehna v nich vypadala jako párátka. Zdobil jej také černý kožený pásek s ohromnou sponou.
Na hlavě měl bílou čepici s černým panáčkem, která mu schválně držela havraní vlasy v očích.
Na nohou měl bílé adidasky, které dolaďovaly jeho znamenitý vzhled.
Už zdálky byl tento chlapec prostě neskutečně nádherný. Bylo mu osmnáct a život měl před sebou. Jenže život nachystal osud každému z nás a ne všechny byly šťastné.
Před týdnem mu lékaři sdělili, že má rakovinu, a že je zhoubná a bohužel operace již nebyla možná. Billa to zaskočilo. Byl tak mladý, tak moc mladý a měl zemřít. Ještě si nic neužil. Ještě nepoznal lásku ani porozumění a veškeré radosti života na něj čekaly. Když se zeptal na prognózu, lékaři mu sdělili, že dva měsíce, nanejvýš tři…
Billovi se chtělo brečet, chtěl řvát na celý svět, že on nemůže zemřít, že nechce… jenže to mu nebylo vůbec nic platné.
Postupem okolností se s tím Bill začal vyrovnávat. Chtěl si ty poslední zbytky života užít co nejvíce, ale po prvním týdnu jej to přešlo a diagnóza byla tak vážná, že se přihlásil do Hospice Sv. Kryštofa. Hospic se velmi lišil od nemocnice.
Hospicové prostředí se mu velmi líbilo, bylo to tu pestré a útulné, pokoje byly hodně ozdobeny a na co měl chuť, to dostal. Příjemný personál se o něj staral a nekázal mu, co má dělat.
Bill tu byl rád, akorát něco mu tady chybělo a to něco byla láska. Nikdy ji nepoznal a umírat bez ní bolelo. Chtěl aspoň na tu chvíli, co tady ještě je, okusit zakázané ovoce. Bill by se rád zamiloval do chlapce, nikdy jej dívky nepřitahovaly, a možná proto byl ještě panic.
Bill se zvedl a ve svém černém oblečení vyšel ze svého soukromého pokoje na chodbu. Cestou pozdravoval usmívající sestřičky a fyzioterapeuty. Mohl se svobodně pohybovat. Vyšel ven a sedl si na lavičku.
Po modro-zelené chodbě kráčel v bílém plášti vysoký, svalnatý a lehce snědý muž. Krátce střižené černé vlasy a vystouplé rysy ve tváři z něj dělaly sympatického člověka. Byl to doktor a svou práci měl moc rád. Hlavně tady v hospici. Miloval pomáhat lidem a líbilo se mu, že všichni jeho podřízení byli k pacientům empatičtí.
Šel po chodbě a zdravil své spolupracovníky a věčně usměvavé sestřičky. V ruce držel plno dokumentů a druhou rukou zdravil pacienty, kteří se pohybovali všude po areálu. Přes okno si všiml malé bytůstky, která zkroušeně seděla na červené lavičce. Se zájmem si ji prohlížel a zastavil kolemjdoucí sestru.
„Potřebujete něco, pane doktore?“
„Ano, kdo je to?“ Ukázal prstem k oknu. Sestra se s úsměvem podívala, ale úsměv jí zmrzl na rtech a sklopila hlavu.
„To je Bill Kaulitz, pane doktore…“
Zatřepala hlavou a odešla, šlo vidět, že jí je ho líto. Okamžitě si vyhrabal složku Billa a posadil se s ní v jeho kanceláři.
„Takže Bill Kaulitz, narozen 1. 9. 1989 v Lipsku, rodina neznámá, diagnóza: rozsáhlý karcinom jater NL. + metastázy.“
Muž svraštil čelo a zatnul pěst, to NL se mu tam vůbec nelíbilo a zvlášť u tak mladého člověka.
„Takže neléčitelné… jak krutý osud.“
Doktor založil dokumenty a zvedl se ze svého hnědého křesla. Chtěl se s ním co nejdřív setkat. Protáhl své udělané tělo a vyšel z kanceláře. Procházel zadumaně chodbou a namířil si to rovnou před budovu. Otevřel mohutné skleněné dveře a vyšel ven. Sluneční paprsky jej šimraly do tváře a on se svýma očima rozhlédl kolem. Na červené lavičce stále seděl Bill. Doktor přišel a mlčky si sednul vedle něj.
„Dobrý den, doktore.“ Řekl, aniž by se na dotyčného podíval. Cítil, že je tu, cítil jej, jeho vůni, jeho přítomnost. Doktor se pro sebe usmál a překřížil si nohy.
„Rád tě poznávám, Bille. Jsem Doktor Ferchichi, ale můžeš mi říkat Anis.“
Bill jen pokýval hlavičkou a prohrábl si vlasy. Na prstech mu zůstal malinký chomáček vlasů. Bill si povzdechl, zachumlal je a zahodil. Anis jej pořád pozoroval.
„Nechceš si o něčem popovídat?“
„Ani ne…“ Řekl Bill a stále hypnotizoval bílou růži. Líbila se mu a chtěl si ji utrhnout, ale nakonec to neudělal. Seděli mlčky vedle sebe.
Anis, pozorujíc Billa, a Bill, pozorujíc bílou růži.
Anis jej jemně uchopil za rameno a lehce stiskl.
„Chápu, jak se musíš cítit, svět ti připadá nespravedlivý a zrádný.“ Hlesl snědý muž a podíval se na Billa. Líbil se mu, hned jak uviděl jeho prázdnou a smutnou, avšak nádhernou tvář, tak si ji zamiloval. Stejně tak jeho nádherné oči, které mohl zatím vidět jen z profilu.
„Máte pravdu, Anisi…“
„Nemáš chuť na kávu, Bille?“ Bill zavrtěl hlavou a pomalu se zvedal. Chtěl být sám, je sice hezké, že o něj mají takovou starost, ale on zrovna nebyl ve stavu, kdy si chtěl popovídat. Byl zahloubán do svých myšlenek. Šel rychle a ani se neotáčel. Rozhodl se si jít zaplavat. Vzal si své černé boxerkové plavky a ručník ze skříně a namířil si to do bazénu.
Jen pár metrů od něj, Anis ustřihl bílou růži… kterou následně položil na Billovu postel. Věděl, že se mu líbila, a také věděl, že se o ni bude dobře starat.
Bill se mlčky vrátil po půl hodince, cachtat ve vodě se mu příčilo. Utřel si svůj vyhublý hrudník a sedl si na postel. Do zadečku jej však něco píchlo a on s kviknutím vyletěl. Držel se za pravou půlku a očima zabloudil k posteli. Byla tam růže od Anise. Billa přepadla najednou vlna euforie. Tak přece na něm někomu záleží více, než si myslel…
Vzal ji do svých třesoucích se dlaní a pohladil její okvětní lístky. Tak čisté a tak krásné jako samotné nebe.
Bill napustil do vázičky vodu a vložil tu květinu do ní. Přičichl a spokojeně ji položil na noční stolek. Bude se na ni před spaním dívat…
Bill prožil krásné dva týdny namlouvání a přátelství Anise. Mladý doktor byl do něj zamilovaný a Bill ho měl zatím rád. Dva týdny přec byla krátká doba. Avšak také Bill cítil, že jeho život se také pomalu krátí a možná nestihne už udělat nic, co by chtěl. Měl velké bolesti, které jej přepadávaly hlavně v noci, a proto Anis raději ani nespal a pečoval o zmítající se tělíčko v bolestných křečích. Anis jako doktor jej musel tlumit léky, nebo by se z té bolesti brzy zbláznil.
Přes den byl Bill v pohodě, ale šlo na něm znát, že je velmi unavený a že se děsí dalšího večera, kdy bude muset jít spát. Anis to věděl, podporoval jej, jak jen mohl a staral se o něj. Byl tu prakticky jen pro něj a Bill mu byl velmi vděčný… Dodával mu odvahu, když Billovi začaly padat vlasy ve velkém.
Bylo 12. července a Bill už nemohl ani vstát. Paprsky slunce nelítostně pálily do oken. Bill ležel na posteli, na hlavě měl šátek, který zakrýval poslední zbytky jeho uhlově černých vlasů. Anis seděl vedle něj na židličce a držel jej za ruku. Mlčky se na sebe koukali a usmívali se. Bill sem tam sebou škubnul, ale jinak se zdál být v pořádku.
„Není ti zima?“ Zeptal se Anis a Billovu křehkou ručku ještě více stisknul. Bill už jenom šeptal, byl tak vysílený a slabé „ne“ mu dělalo problém.
Anis se držel statečně, miloval jej a věděl, že to je správné, sice ublíží sobě, ale pomůže někomu, na kom mu záleží nejvíce.
Bill už neměl sílu, mlčky hleděl do Arabovy tváře a snažil se čerpat jeho energii.
„Bille, víš… od té doby, když jsem tě poprvé spatřil, zamiloval jsem se do tebe a věř mi, že nikoho v životě už nebudu milovat více jak tebe…“
Bill se stále koukal na Anise, do očí se mu nahrnuly slzy. Anis jej miloval, konečně pocítil to, čemu se říká „být milován“. Bill byl štěstím bez sebe a také proklínal sebe za to, že to kvůli němu bude muset tak brzy skončit.
Natáhl ruku a dotkl se Anisovy tváře.
„Anisi, polib mě, prosím…“ Zašeptal. Oči se mu leskly. Chtěl ucítit jeho rty na svých a konečně ochutnat tu lásku, kterou mu Anis tak vroucně nabízí.
Anis se nahnul nad Billa a přiblížil se k němu. Cítil Billův mělký dech na své tváři. Musel to udělat, protože to bude poprvé a naposled, kdy jeho rty políbí.
Zrušil mezeru mezi nimi a svými polštářky se otíral o ty jeho. Jemně a nenásilně. Oběma dvěma projel tělem elektrický proud. Bill otevřel malinko ústa a Anis do nich vjel svým jazykem. Laskal jej se vší jemností, dával mu energii a všechny city.
Po dlouhé době se od sebe oddělili. Bill se usmíval, byl spokojený. Byl milován a to pro něj bylo důležité.
Anis ale věděl, že se jeho smrt blíží, proto mu dal ještě pusu na čelo a opět jej chytl za ruku, kterou každou chvíli políbil.
„Miluju tě, Anisi…“
Bill cítil zvláštní chlad a obrazy se mu mlžily. Byl na práškách, takže necítil žádnou bolest. Jen nepříjemný tlak v sobě. Díval se na Anise.
Anis poznal, že už je to tady a nechal slzu, ať si skápne po jeho tváři. Neplakal často, ale teď jej to přemohlo. Ztrácí někoho, koho tak vroucně miloval. Navždy si uchová krásné vzpomínky na něj…
Billovy plamínky v očích zhasly a na Anise koukaly dvě čokolády bez života. Anis smutně přivřel oči. Natáhl ruku a zavřel Billovi víčka.
U jeho těla seděl ještě hodinu, než se vypořádal se skutečností a než potlačil ten boj v sobě. Věděl, že nikdy jej neuvidí se usmívat, chodit, mluvit, ale také věděl, že nikdy Bill nemiloval nikoho jako jeho.
Anis okem zabloudil k růži na nočním stolku a všiml si, že poslední okvětní lístek, zrovna upadl.
„Uvidíme se, Bille. Děkuji ti…“
Naposledy jej políbil na čelo a odešel z pokoje…
autor: Theodor
betaread: Janule
ah,,
Já nejsem moc na povídky typu billshido,ale když jsem se podívala,že to je od Tebe,tak jsem neodolala a začetla se.
Opravdu nádherný.Mám z toho slzy v očích.Rakovina je nehorázná svině.Bill mohl alespoň zemřít s tím,že ho opravdu někdo miluje.Je to strašně dojemný.A tak krásný.
Děkuju za další skvělou povídku^^
Nádherna.Poklona.
<3
ach ano…dokonalá povídka. Hrozně moc se mi to líbilo. Máš tam použitý neuvěřitělně nádherný slova a je z toho cítit ta nekonečná láska těch dvou. To, že Bill umřel už je jen smutnou, avšak při jeho nemoci nezbytnou, tečkou na závěr. Dokonalost Theo, dokonalost…však víš…:-*
Aaachjo…nevyplácí se povídku číst od prostředka, proto sem ji přečetla znovu od začátku a celou jsem jí probrečela.
Nedovedu si představit, že by tohle potkalo někoho mého blízkého. Nebo třeba Billa. Ošklivá představa, ošklivá nemoc. Nádherná povídka.
Sakra!!To varování nebylo dostatečné,mám hroznou rýmu,a po tomhle mám z nosu Niagarský vodopád =(!!!Krásné,ale strašné,aspoň pro mě!!!!
Nádherný… vážně moc krásné, tak procitěné… Dokonalost
se mi chce bulet..kdyby tam byl místo Anise Tom(takže twincest xD)normálně bych tu histericky brečela..krásná povídka,příšerně smutná ale nádherná..
Brečím x( Theo ty píšeš fantastický povídky ale to je prostě něco na moje nervy xD
No ten pár zrovna nijak 2x nemusím… ale v tomhle případě… krásná smutná povídka, dokonce se mi líbilo i to obsazení, opravdu krásný x)
Možná budu psát bludy, protože přes slzy nevidím na klávesnici… nádhera, krásně napsané a i přesto, jak je to depresivní, dýchá z toho taková řekla bych až příjemná atmosféra.. a jak autor napsal v úvodu, potřebujeme si někdy vyhnat emoce z těla.. 🙂
mě je těžké u nějáké povídky rozbrečet,ale tobě se to Theo povedlo…smekám
Theo ty mě jednou zničíš……. jsem si zmáčela celou klávesnici a hledám balík kapesníků. Tvoje tvorba patří k mejm oblíbenejm. Doufám, že brzo se tu objeví další tvoje díklo. Ale jen tak mezi námi….mohlo by být veselejší 😀 No i tak…bylo to krásný
ja budem revať ono to je rkáásne škoda že to skončilo tak smutne ale krásne úžasná FF
Nádherné a smutné. Ale zdálo se mi to příliš zrychlené, mnohem víc bych si to "užívala", kdyby to bylo rozepsané, určitě bychom se pak lépe dokázali vžít jestli už do Anise, ale hlavně do Billa.
Néé už si od Thea nic nepřečtu .. sice píše nádherně, ale já mám vždycky co dělat abych se nerozbulela jak malá vrána !
Příště něco veselejšího Theo !
Bože to je tak dokonalý! Jak jsi tam psal, že Anis poznal, že už je to tady..tak jsem to normálně cítila…áách to bylo tak..ani na to nenajdu správný slovo! Tvoje povídky jsou ty nejlepší, jaký jsem zatím kde četla!