Za štěstí zaplatíš! 18.

autor: Bitter & Áďa

V obchodě nebyly žádné fronty, proto netrvalo dlouho a Bill už platil. Prodavačka, milá starší dáma, ho ihned obsloužila, a Bill si kromě koly vzal i pytlík brambůrků, věděl, že Tom má rád paprikové. Zaplatil a už už se chystal odejít, když se najednou ozvala rána tříštěného skla. Zvědavě se podíval mezi regály přesně ve chvíli, kdy vzduchem zaznělo lamentování prodavačky, a spatřil postavu, stojící k němu zády. Viděl, že před ní leží rozbitá láhev laciného vína, a že se postava klepe. Zvědavě došel až k ní…

…a strnul překvapením. Měl pocit, jako by sám sobě hleděl do tváře! Obličej hubeňoučké dívky lemovaly rovné černé vlasy, ve velikých temně hnědých očích, zvýrazněných černou tužkou a řasenkou, se zračil strach a plachost, a nehty byly dokonale zapilované a nalakované černým lakem. Byla poněkud menší postavy a velice spoře oblečená a v obličeji měla vepsanou strast a kruhy pod očima.

„To snad nemyslíte vážně!“ spustila prodavačka, která k nim právě doběhla, a dívka bojácně odcouvala do rohu, v němž se schoulila na bobek a vyplašeně si tiskla ruce k obličeji.

„Pro… promiňte, já nechtěla,“ špitla, bojíc se přiznat, že se snažila mezi regály krýt, aby na ni nebylo vidět zvenku. Byla na útěku a ve všech viděla Hansovy špehy. Nyní již rozbitou láhev tehdy svírala v rukou proto, aby zjistila, zda jí těch pár směšných drobných, co má u sebe, bude stačit na zapití žalu, který ji zaplňoval od rána, kdy našla vedle sebe místo svého prince na bílém koni jen jeho mrtvolu, dle slov lékaře díky mozkové mrtvici. Ale protože s ní předtím bylo hrubě zacházeno, ruce se jí slabostí třásly tak, že láhev nechtěně upustila. A přestože víno bylo v obchodě to nejlevnější ze všech alkoholických nápojů, neměla na to, aby zaplatila…

Bill to pochopil dřív, než dívka stihla prodavačce cokoliv říct.

„Za kolik bylo?“ zeptal se a poté, co se dozvěděl cenu, bez meškání překvapené prodavačce zaplatil a pomohl dívce na nohy. Naplnil ho zvláštní pocit. Vždycky byl tím slabým, kdo potřeboval pomoc on, a teď naopak poskytoval pomoc někomu jinému a bylo to docela skvělé.

„No tak, neboj se mě,“ pokračoval tiše a opatrně k dívce vztáhl ruku. „Já jsem Bill.“

„Já… já… já jsem Nadyn,“ špitla tiše a bojácně zašilhala směrem ke dveřím.

„Co se děje?“ zeptal se Bill. „Někdo tam je? Někdo, koho se bojíš?“

Neznal příčinu, ale věděl, že dívka je k smrti vyděšená a bylo mu jí hodně líto. Do toho všeho zaslechl, jak z jejího bříška vyšlo hlasité kručení…

„Máš hlad?“ zeptal se celkem zbytečně, a aniž by čekal na odpověď, uchopil ji za ruku a vyvedl ji z obchodu. Neuniklo mu, jak je celá napjatá a jak se se strachem rozhlíží kolem dokola.

„Neboj se… pojď, pomůžeme ti,“ ujistil ji a opatrně, jako křehkou bytost, která by se mohla kdykoliv rozbít, ji dovedl až k jejich domu.

„Tome?“ zavolal, jakmile vešel do dveří.

„Tady jsem, lásko,“ odpověděl veselý hlas a vzápětí se Tom vynořil z kuchyně a okamžitě Billa něžně políbil. Teprve pak si všiml postavy, nesměle postávající přede dveřmi, jako by se bála dovnitř vkročit, a tázavě nadzvedl obočí.

„Tomi, tohle je Nadyn, a…“

Bill se zarazil. Ani vlastně sám nevěděl, proč ji s sebou domů vzal, snad proto, že vycítil, že nemá kam jít….

„Potřebuje naši pomoc,“ dodal tiše. „Ještě jsme o tom spolu nemluvili, já a ona, ale potřebuje pomoc…“

Tom přikývl a postoupil blíž k dívce, která se ihned začala třást.

„Neboj se, neublížím ti,“ ujistil ji a zavřel dveře, přičemž mu neunikl tichý výkřik z dívčiných rtů. Nemusel zabíjet mnoho času, aby tak jako Bill zjistil, že Nadyn skutečně potřebuje pomoc. Převzal tedy od Billa nákup a šel okamžitě pro všechny nalít polévku, kterou uvařil.

…

„To si děláš legraci?“ vykulil Tom nevěřícně oči. Právě se dozvěděli o dívčině chmurné minulosti a o tom, jak byla v klubu svým majitelem týrána.

„Ráda bych si ji dělala,“ kuňkla smutně Nadyn a trošku si na zádech vyhrnula tričko, čímž odhalila napůl zhojené, napůl zahnisané rány bičem a popáleniny po rozpáleném pohrabáči. Bill měl už dávno v očích slzy lítosti a Tom teď zatnul pěsti. Kdo mohl tak milému stvoření ubližovat? Než však stačil dát své zlosti průchod, Nadyn pokračovala, a když se dostala k momentu, kdy se do ní Lukas zamiloval a utekl s ní, pousmál se. Ne ale nadlouho. Ti dva se akorát stihli dostat do L.A. a prožít v jejich přechodném bydlišti jedinou noc, než našla Nadyn ráno Lukase mrtvého, údajně po mozkové mrtvici. To nemohl předpokládat nikdo… a poté, co si lékaři odvezli tělo na pitevnu, Nadyn utekla a v zoufalství zamířila do obchodu, kde ji potkal Bill.

„… a teď mi nezbývá, než čekat, dokud mě Hans se Simonem nenajdou, nevezmou zpátky a nepotrestají za to, že jsem utekla,“ dokončila plačtivě ve chvíli, kdy už polévku musela mít nechutně přesolenou vlastními slzami. Chvilku vládlo v místnosti ticho, které pak přerušil Tom.

„Neboj se, nenajdou tě… Tenhle barák je sakramentsky dobře zabezpečenej,“ dodal pochvalně. „No a mně se vlastně tím pádem ulevuje, protože zrovna dneska jsem ti Billí chtěl říct, že i když nám peníze na tenhle dům stačej, od příštího týdne nastupuju do jednoho kanclu do práce. Jen dočasně, neboj,“ dodal rychle, když Bill vykulil oči a zatvářil se provinile.

„Neboj, budu tam jen tři, čtyři hoďky denně, a vynese to luxusní peníze… nechci totiž za tohle vyhodit všechno, co jsme si vydělali během turné, nechci pak být na mizině, i když se nám to určitě znovu rozjede bez problémů, až uznáš za vhodné, že bychom měli vyrazit na koncerty… takže já budu moct vždycky na chvíli zmizet, a nebudu se muset děsit toho, že jsi tady sám,“ dokončil s lehkým úsměvem, když viděl Nadynin nechápavý výraz a Billovy rozzařující se oči.

„Tomi… to myslíš vážně?“ vyjekl nadšeně. Napřed se lekl, že Tom má práci jen jako výmluvu, aby tu nemusel furt být s ním, ale pak během řeči poznal, že to Tom skutečně myslí ekonomicky a bez jakékoliv lsti. Takže tady nebude muset zůstat sám jako kůl v plotě…

„Tomi,“ padl mu radostně kolem krku a sám od sebe vyhledal bratrovy rty. „Jsi ta nejúžasnější ze všech úžasných lásek na světě… už jsem ti někdy říkal, jak moc tě miluju?“ usmál se Bill při vzpomínce na včerejší večer.

„Říkal, ale klidně můžeš pokračovat, mně nebude vadit, když to uslyším klidně stokrát denně,“ uculil se Tom a pak, s rukou kolem Billova útlého pasu, se otočil k Nadyn.

„Co ty na to, že bys tu byla s námi? Neboj, nedáme tě a s Billem si určitě budeš rozumět, zažil něco podobnýho.“

Překvapeně však zjistil, že Nadyn má oči zarudlé od pláče. Jednak ji dojala ta láska, která mezi těmi dvěma chlapci panovala, a jednak ji dojala jejich starostlivost. Copak oni by chtěli mít ve vlastním domě takovou obyčejnou přítěž, jako je ona?

„Já… já tu nemůžu zůstat,“ špitla tiše. „Kdyby mě tu našli, akorát bych vás dostala do nebezpečí a to si nezasloužíte. Oni… se nezastaví před ničím, jen aby mě dostali…“

„Nedostanou,“ zavrtěl Tom rázně hlavou. „Proč myslíš, že jsem si našel tu práci? Protože jsou tady na tomhle baráku i pozemku kolem něj ty nejdražší a nejúčinnější bezpečnostní zařízení, a že jich není málo,“ usmál se. „Neboj… my ti neublížíme…“

Ještě chvilku trvalo, než nejistou Nadyn přesvědčili, aby zůstala. Oběma chlapcům se zamlouvala, byla milá a hodná, a zároveň svým chováním nenarušovala jejich soukromí, když ho zrovna potřebovali. Netrvalo dlouho, byla to otázka jen tří, čtyř dnů, a i ona se začala občas smát. Věděla, že jednoho dne od nich bude muset odejít, ale napřed se musí vzpamatovat ze všech těch hrůz, co prožila, a všichni už teď věděli, že i v době, kdy odejde, zůstanou už navždy přáteli na život a na smrt. Kdyby jen tušili, že je přes dalekohled pozoruje majitel zlých, téměř vodových očí, v nichž se zračila pomstychtivost a nenávist…

…

„Hansi, jsi tam?“

„No samozřejmě, konečně, už jsem myslel, že ses na mě vyprdl… tak co, našel jsi tu děvku?“

„Jo. Ten kretén, co s ním utekla, je tuhej, chcípnul hned tu noc, kdy sem přijeli… příroda je spravedlivá,“ zachechtal se Simon. „No ale k tý kurvě… bydlí tady se dvěma klukama, vypadá to, že oni dva jsou buzeranti a že ji maj jako zpestření, ale podle všeho se jí tam daří dobře, pořád se smějou, ale nemůžu se jim dostat do baráku, maj ho kurva dobře posichrovanej. Nejde se tam zvenku dostat…“

„Doprdele,“ zaklel Hans. „A to jako nevycházej ven?“

„Právěže jenom málokdy…“

„Zabiju ji… zabiju!“ zavrčel Hans. „Vlastně nemůžu… dělá mi největší kšefty,“ dodal zklamaně. „Ale ztrestám ji jako nikdy…“

„Počkej,“ ušklíbl se Simon. „Zabít ji teoreticky můžeš… pokud jsem totiž viděl správně, tak jeden z těch dvou kluků jí je nechutně podobnej… když si vlastně vemeš, že ta čubka nemá skoro žádný kozy, tak pokud bys tomu klukovi uříznul nádobíčko, tak bys ho mohl dát klidně místo ní. Je to úplně stejnej typ člověka a na pohled jdou od sebe docela těžko rozeznat… až na to, že je to solidní čahoun…“

Chvilku zavládlo ticho, než Hans znovu promluvil.

„Hele… fakt si jsou tak podobný?“

„Můžu ti MMSkou poslat fotky, jestli chceš, ale jsou zdálky, tak budeš muset posoudit sám…“

„Pošli,“ vydechl Hans vzrušeně. „Pokud jí je fakt podobnej, tak za tebou přijedu… počkáme, až půjdou ven, unesem je… tu kurvu umučíme, pořádně si s ní pohrajeme… a až chcípne, tak toho kluka zaučíme a vezmem místo ní. Koneckonců… kluka tu ještě nemáme, třeba o jeho prdel bude ještě větší zájem, než o píču tý holky,“ zachechtal se zle. „Víš ty co, pošli mi ty fotky… a já ti dám obratem vědět. A ty se v tom případě začni porozhlížet po nějakým baráčku, kde si s nima budeme moct hrát, aniž by nás někdo rušil, jasný?“

„OK, šéfe. Tak zatím!“

„Čus.“