Někdy záleží na sekundě 7.

autor: Bejb

No nic, nebudem fňukat, ale číst :).

Stanování

Páteční večery mám nejradši, začíná víkend a já se jdu většinou poohlídnout po nějakým mase na zaskotačení. Jenže to teď nejde, jsem u babičky v baráku, ve svém provizorním pokoji o posteli, stolu, židli a velké mahagonové skříni. Na zemi je položeno pár koberců a to je všechno. Pátek je sice nejlepší den týdne, ale teď bych se raději už přehoupl na sobotu ráno, kdy uvidím vcházet do našeho domu jednoho černovlasého ďábla. Tak neskutečně se těším… Naštěstí se bazén stačil dostatečně zahřát a po mém vyčištění je plně funkční. Když tak o tom přemýšlím, v noci je ještě velká zima a mohli bychom nachladnout. Možná, že to byl unáhlený nápad s tím koupáním na ostro, vůbec se mi do té zmrzlé vody zítra nebude chtít, to vím jistě… Několikrát jsem se zkusil převalit a usnout, ale nezabralo to. Chtělo by to najít nějaký způsob, kdy zaručeně člověk usne. Zatím mě napadá jen jediný, a to je sex. No jo, už mi haraší, musím se nad sebou zasmát. Koho bys měl k dispozici, tento večer, bláhový…?

Poslední dobou mi v hlavě zní tenhle štiplavej hlas, který říká prapodivný věci a má ještě prapodivnější názory. Snažil jsem se ho vytěsnit z hlavy, ale nešlo to, byl příliš dotěrný.

Jet tak s našima, nic by se nestalo a já bych neměl bordel v hlavě…

A nevzpomněl by sis na Billa, tupče! A už je to tu zas, měl bych radši usnout.

Jenže jak? Pevně jsem stiskl víčka a vymazal všechny myšlenky, snad.

Za chvíli už mě přepadl spánek…

.o0.0o.

*Příští den ráno…

Zmateně rozlepím oči, nejdřív se musím zorientovat a pak se teprve můžu přesunout k dalším krokům. Připadám si jako ve vězení i když to tak vypadá jen v mojí hlavě.

Měl bych si zajít do koupelny a taky něco sníst, obléct se a umýt. Když jsem se spěšně podíval na čas, zjistil jsem, že je půl desáté. Hlavou se mi rozprostřel divný pocit, který značil Billův příchod před půl hodinou. Ten pocit jsem nemohl setřást a stále sílil, co když je doopravdy tady? Rozhodl jsem se následovně, nejdřív se obleču a půjdu se umýt, pak něco sním a nakonec si vyčistím zuby, perfekt. Začal jsem tedy postupovat dle svého režimu a naházel na sebe nějaký triko a kalhoty. Přesunul jsem se do koupelny v patře, tam jsem si umyl obličej a mohlo se jít na snídani, ještě jsem na sebe hodil pohled do zrcadla a vyrazil jsem.

Potichu a pomalu jsem sešlapával schody, chtěl jsem nejdřív ujistit svůj divný pocit, že tu žádný Bill není. Jenže když jsem nahlídl za dveře kuchyně, seděl u stolu a zubil se na celé kolo. Málem jsem upadl do mdlob… Panebože, já mám snad na něj nějaký radar!

Bylo mi jasný, že za pár sekund budu muset otevřít dveře, ale ještě před tím jsem se zaposlouchal do jejich rozhovoru.

„Jak někdo může tak dlouho spát, no co myslíš, že tam dělá?“ promluvila babička svým rázným hlasem.

„Nemám pro něj dojít?“

„Byl bys tak laskav, já musím vařit…“

„Dobře.“

Radši jsem rychle vyšel ze svého úkrytu a otevřel dveře, než aby se strhlo boží dopuštění, kdy by babička pokřikovala, že jsem je poslouchal…

Vyrazil jsem jen několik sekund před Billem, takže skoro ani nestál. Opravdu velice pěkná podívaná… Billovy kalhoty se svezly proklatě nízko a jeho vyšpulený zadek, když sesedal, na mě přímo volal, abych si plácl. Radši jsem kolem něj jen prošel a zamířil k babičce. Poklepal jsem jí na rameno a dal jí malou pusu na líčko.

„Tak ty už ses uráčil vstát?“

„Ano babičko a už jsem i umytý a oblečený, to koukáš, co?“

„Ano, to zírám, vždycky chodíš na snídani v boxerkách…“ ta její nevymáchaná huba, ohlídl jsem se po Billovi, měl otočenou hlavu na druhou stranu ode mě a pozoroval hodiny s lehkým úsměvem na tváři. Dělal, jako by nic neslyšel. Přešel jsem tedy ke stolu a sedl si vedle něho na židli. Otočil na mě hlavu a úsměv se mu ještě rozšířil.

„Jsem rád, že tě vidím.“ Jeho oči mě pozorovaly stejně jako ty laní, takhle vypadal hezky.

„Taky jsem rád, nemohl jsem se dočkat.“ Prokřupl jsem si klouby, poslední dobou mě bolely.

Bill lehce zašátral do kapsy a podal mi svoji malou pěstičku.

„Otevři mi dlaň. Něco pro tebe mám.“ Nadšeně jsem mu dával prst po prstu pryč, má strašně jemný ruce. Když jsem mu ji otevřel celou, uviděl jsem malou panenku, která se skládala z klubíčka – jako hlavičky, a tělo bylo svázané z několika (snad třiceti) provázků, vznikl z toho tak pěkně baculatý panáček. Někde v televizi jsem viděl reklamu na takzvané „kofoláčky“, panenky si byly hodně podobné. Pohrával jsem s ní v ruce, líbilo se mi srdíčko, které bylo přesně tam, kde mělo být. Musel jsem se hloupě usmívat nad myšlenkou, že to vytvořil speciálně pro mě.

„Je to hezký.“ Dostal jsem ze sebe po chvíli, hrdlo mě stahovalo jako nikdy.

„Je jen pro tebe, můžeš si s ním dělat, co chceš.“ Znovu se usmál a odhalil řadu zubů. Tohle chování se mi líbilo, byl jako plyšový medvídek, jen pomazlit…

„Co budeme dneska dělat?“ naklonil hlavu na stranu a zakoulel očima.

„Nevím, nepřemýšlel jsem o tom.“ Zalhal jsem, nechtěl jsem vyslovovat ty nemravné představy, které se mi honily hlavou, rozhodně ne před babičkou… Znovu zakoulel očima, vypukl jsem smíchy, vypadal jako malý marťan.

„Půjdem k tobě do pokoje? Už jsem ti ukázal svůj, tak bys teď mohl ty.“

„Jasně.“ Zběžně jsem se zvedl ze židle a vystoupal po schodech nahoru. Nemusel jsem se ujišťovat, jestli jde Bill za mnou, dost dobře jsem slyšel jeho kroky. V půli cesty k mému pokoji se na mě nalepil, cítil jsem, jak mi dýchá na krk. Bylo to docela příjemné…

Za chvíli jsme už stáli u dveří mého pokoje. Opatrně jsem sáhl na kliku a otevřel dveře.

Neměl jsem uklizeno, jsem prostě bordelář. Trochu jsem se za to styděl, s Billem bylo všechno jiné…

Poodešel jsem trochu stranou, aby mohl vstoupit. Rozhlížel se kolem, div si nevykroutil hlavu. Po chvilce okukování holých, bílých zdí, se s tichým chichotáním přesunul k mojí posteli, aby do ní mohl následně skočit. Ležel na zádech, opřený o lokty a házel na mě pohledy, které jsem nebyl schopen rozluštit. Po chvilce trhnul hlavou, chtěl, abych si přisedl.

„Máš to hezký, jednoduchý, ale hezký…“ usmíval se, zdálo se, že ho to těší.

„Budeme teda spát v tom stanu, spolu?“

„Jo, ale jestli mi bude zima, tak jdem dovnitř, jasný?“ smál se zvonivým smíchem, prozářilo to můj, jindy šedivý, pokoj.

„Se mnou ti zima nebude, co se týče teploty, jsem ústřední topení.“

„Fajn.“ Sedl si stejně jako já, akorát se ke mně přisunul tak blízko, že jsem na chvíli zapomněl, jak se dýchá. Položil si hlavu na moje rameno a zpod hustých řas na mě mrkal. Po chvilce mého prkenného sedu mě dloubl do boku.

„Co je s tebou?“

„Nic.“

„Nemyslím, že to je ta odpověď, kterou chci slyšet.“ Dal mi ruku na hrudník a zatlačil. Povalil mě na postel a už potřetí si na mě sedl.

„Bože, Bille!“

„No co, vždycky se necháš!“

„Víš jak je to nepříjemný, když na tobě někdo sedí?“ snažil jsem se ho ze sebe střást, ale nedal se.

„Hm… Ne, ale asi se to ani nikdy nedozvím.“ V tu chvíli jsem ho ale přesvědčil o opaku, pištěl, když jsem si na něj sedal. Pořádně jsem mu chytl ruce za hlavou, aby se mi nevyškubl, a jedním z dredů, který mi utekl z culíku, jsem ho polechtal na tváři.

„Tak co, jaký to je?“

„Já vlastně ani nevím, necítím váhu…“

„Jsem lehkej.“ Řekl jsem přiškrceně, tenhle kluk mi dával zabrat.

„Jo jasně a já jsem ruská primabalerína.“ Poslední dvě slova řekl vyšším hlasem, než bylo nutné.

„Od kdy jsi holka, Bille?“ zeptal jsem se posměšně.

„Od té doby, co na mně sedíš.“ Zamrkal očima jako panenka a schválně se zkusil pohnout proti mým rukám. Zatlačil jsem ho zpět do matrace. Naschvál (teda podle mě) se pohnul v bocích proti těm mým a jazykem si přejel po rtech.

„Co to děláš?“

„Myslím, že by člověk neměl potlačovat své touhy, nemyslíš?“ vyvalil jsem oči, to nemyslel vážně…

„Jsi blázen…“ nespokojeně jsem zavrtěl hlavou, nebyl jsem si jistý tím, co cítím, ještě jsem o tom nemohl mluvit.

„Kluci, oběd!!!“ tentokrát mě křik babičky osvobodil na celé čáře.

.o0.0o.

*

„Promiň, asi to není lehké, máš v hlavě bordel, co?“ seděli jsme s Billem na verandě a jen tak si povídali, když pronesl onu větu.

„Hm…“ nejsem zvyklý se s někým dělit o své pocity. Dalších deset minut bylo pro mě dost těžkých, Bill si pořád poposedával a vrtěl se, možná je ten hlas přece jen dobrý?

„Nepůjdem rozdělat ten stan? Zabere nám to dost času, víš, tak abychom to stihli, než zapadne slunce.“ Upřel na mě svůj zrak, dvě velké čokoládové oči pátraly v těch mých a snažily se najít odpověď.

„Tak fajn, ale ten, kdo bude poslední v obýváku, nese kolíky!“ zahulákal jsem se smíchem a dloubl ho do boku. Rozutekli jsme se do domu, strkali do sebe a chtěli se dostat před toho druhého. Stavění stanu bude zábava…

„Zapíchni to pořádně do země, ano?“ korigoval mě Bill, který – podle jeho slov, stavěl stan snad milionkrát. Moc to tak nevypadalo, pořád se nám kácel a nechtěl stát. Stavěli jsme tenhle malý stan už potřetí, ale když se znovu po mém zarytí kolíku do země zbořil, věděl jsem, že popáté bude asi málo… Nahlas jsem se rozesmál. Kolébal jsem se na mokré trávě a smál se Billovu obličeji, který zářil všemi barvami. Najednou vyskočil, kopnul do jednoho kolíku a začal hlasitě nadávat.

„Který idiot ten přiblblý stan navrhoval? To není možný, aby nestál, vždyť to vypadalo slibně! Ty pitomej, zasranej stane, budeš stát, rozumíš?“ ještě jednou si kopnul do hromádky a kecnul si vedle mě. Uraženě špulil rty a rukou si přejížděl po své nagelované ofině.

„Dobrý, Bille? Ten stan za to nemůže…“

„Jo, jasně, už jsem klidnej.“

„Fajn, už asi vím, kde děláme chybu. Zvedej se!“

.o0.0o.

*

„Tak my jdem jo? Dobrou babi!“ s Billem jsme se vydali na zahradu, náruč plnou dek a polštářů. V tichosti jsme za sebou zavřeli dveře a hnali se ke stanu. Neodolal jsem a dloubl ho do boku.

„Hej, já bych to nerad pustil!“ zahihňal se.

Došli jsme ke stanu, Bill po mně pokukoval, jeho tichá otázka, jestli může jít první, se ztratila, když vlezl do stanu. Nakoukl jsem do našeho útočiště, Bill si rozbaloval spacák a jako obří lískový oříšek se samolibě usmíval. Cukaly mi koutky, když si začal zpívat. Moc jsem ty jeho „hitovky“ nemusel, začalo to platit dvojnásob, protože Tchýně s raketou spadla do brambor, bylo sice vtipný (a to jak!), ale ta melodie byla šílená! Vlezl jsem za ním – naprosto rozhodnutý, že mu tu jeho neslušnou pusinu zacpu.

„Bille, co posloucháš za hudbu?“

„Green Day.“

„A ta tchýně to je…“

„Někde jsem to slyšel, nemůžu to dostat z hlavy. Nedívej se na mě tak, já dechovky nemám rád!“

„Jasně.“

„Opravdu.“ Uchechtl jsem se, to černovlasý stvoření by opravdu nemohlo poslouchat nic jiného než rock. Trvalo mi to ještě dalších deset minut, než jsem se rozkoukal. Popadl jsem svůj spacák a začal ho rozdělávat. Přitom jsem přemýšlel nad tím, co se bude dít dál. V batohu, který jsme si museli vzít na příkaz babičky, jsem měl dvoje tepláky a dvě mikiny, pro každého z nás jeden kousek. Po chvíli jsem se koukl na Billa, díval se na mě. Usmáli jsme se na sebe.

„Pudeme spinkat?“ zeptal se mě jako malé dítě, vypadalo by to věrohodně, kdyby neměl ten ďábelský přízvuk.

„A co by si chtěl dělat, Billíku?“ zdrobnělina se mu asi nelíbila.

„No, když na to přijde, tak bych chtěl pusinku.“ Zase se na mě tak dětsky zadíval, vyšpulil rty.

„Na dobrou noc?“ s malými dětmi jsem to uměl.

„Prosím.“

„Tak dobře.“ Přiblížil jsem se k němu a vlepil mu jednu krátkou na nos. On si mě, ale přitáhl za krk, chvíli se mi jen tak díval do očí a pak mě políbil. Dravě mi vnikl jazykem do úst, přesto v tom bylo něco mazlivého. Automaticky mi ruce vystřelily na jeho boky, on ty svoje měl stále na mém krku. Moje první líbání s klukem… S Billem to bylo nádherné, takové jiné než s holkama, a lepší. Také to trvalo jen maličkou chvíli. Posmutněl jsem, ale co, ještě mi jich dá hodně. Odtáhl jsem se od něj, oči mu žhnuly jako uhlíky a tváře měl mírně zčervenalé.

Nemohl jsem se do těch jeho kukadel nepodívat, vždyť je má tak krásné.

„Líbilo? Vypadáš nějak vykuleně.“ Povytáhl pravé obočí v otázce, šklebil se. Jen jsem těžce polkl.

„Jak vidím, tak hodně.“ Zasmál se, svým zvonivým smíchem. Nemohl jsem od něj odtrhnout pohled. Právě mě dokonale ujistil v tom, že jsem se do něj zamiloval.

„Tak řekni něco.“ Naklonil hlavu na stranu. Zavrtěl jsem tou svou a začal se smát. Tak šílený je osud, právě jsem se dozvěděl, že jsem bisexuál. To bylo opravdu k smíchu.

„A co mám říkat? Snad nechceš, abych ti vykládal, jak skvěle líbáš, to by ses pak nafoukl jako bublina a uletěl mi.“ Začal do mě šťouchat a pištěl, že mi to spočítá. Začali jsme se mlátit polštáři. Až jsme zase skončili v pozici, kterou jsem miloval. Ještě, že jsem byl nahoře. Chytil jsem Billovy ruce do svých, smýkal sebou, chtěl, abych ho pustil. Jenže to se nestane. Pomalu jsem se k němu přiblížil. Díval jsem se mu na rty, byl k zulíbání… Snažil se mě znovu políbit, ale já jsem mu pokaždé uhnul. Chtěl jsem ho vydráždit.

„Ehm, to še mi nelíbí.“ Zašišlal.

„Ale mně jo.“ Zasmál jsem se obličeji, který udělal. Po chvíli jsem se sklonil opravdu nízko. Pak jsem ho políbil já. Něžně jsem si s jeho rty hrál, vsával mu je a kousal do nich. Bill začal vzdychat, ale tak nějak slabě, potichu. Jako by se bál…

„Jdeme spinkat, koťátko?“

„Nejsem koťátko!“ zapitvořil se.

„No tak dobře, ale teď už to bylo s hvězdičkou a malé děti už spinkají.“ Položil jsem ho do spacáku a zapnul ho.

„Nejsem malé dítě.“

„Ale jsi a nemrmlej.“ Zase se na mě zapitvořil. Sám jsem si taky vlezl do spacáku a zavřel oči. Po chvilce se na mě něco začalo tlačit a otírat se o mě. Byl to Bill.

„Copak je?“

„Tomi já… na mě jdou touhy.“ Zašeptal mi do ucha a znovu se o mě otřel. Zděšeně jsem se na něj otočil, hrál to na mě, jen chtěl, abych ho políbil. Zase mi pronikl jazykem do úst a bloudil, hledal, ale pořád se o mě otíral.

„Přestaň.“ Zmohl jsem se na chabý protest, bylo toho na mě moc.

„Už když jsem tě viděl poprvé ve vlaku, věděl jsem, že mě budeš chtít.“ Zašeptal, díval se mi přitom do očí.

„Cože? Proč sis to myslel?“

„Protože jsem věděl, že neodoláš tomu, když ti řeknu, že tady na vesnici se nedá nic splašit a na internátě taky, takže jsem panic.“ Vítězně se mi podíval do očí. On je panic! Znělo mi v hlavě.

„Takže, tys mě prakticky svedl!“ zase jsem se smál, teď už chápu, je nevybouřený, ještě…

„Ale že mi to šlo a povedlo se?“

„Jo, vyhrál jsi na celé čáře!“ znovu jsme se políbili…

.o0.0o.

*

„Tome? Mně je zima.“ Drkotal zubama Bill, bylo už pozdě v noci, probudil mě.

„Vlez si ke mně, zapneme spacáky k sobě.“ Udělal, co jsem řekl. Obejmul mě kolem pasu a funěl mi za krk. Otočil jsem se k němu čelem a taky ho obejmul. Po chvilce jsme se uvelebili a on, otravný jako moucha, se zase přisál k mým rtům.

„Proč to furt děláš?“

„Protože je to tak dobré a já to dělám poprvé.“ Takže je i nepolíbený, ach bože… Asi se ze mě stane maniak, bude hloupé, když řeknu, že je má droga? Já ho snad doopravdy miluju!

„Bille, přestaň!“

„Co je zase?“

„On se mi to… postavil.“ Sledoval jsem jeho reakci. Jen trochu přikrčil obočí a vyšpulil pusu.

„Dělám si srandu!“ oba jsme se rozesmáli.

„To je dobře, protože bych tě jinak přinutil, abys…“ nedořekl to, radši jsem ho znovu políbil.

„Mám tě rád.“

„Já tebe taky.“

„Fajn, ale teď už spi.“