Únos, bordel a láska 5.

autor: Kiki

Tenhle dílek bych chtěla věnovat illyrias, jako úplatek za to, že její povídka dopadne happy endem, PaTH, za její video, a Xince. Snad se líbí a na nikoho jsem nezapomněla.

„Bille! Bille! Kde jsi! Slyšíš mě?“ začal hulákat jako na lesy. Opravdu se strachoval. Nikdo se neozýval.
„Bille!!!!!!!!“ křičel zoufale.
„Co tak řveš?“ přišel k němu Bill zezadu.
„Kde jsi byl? Měl jsem strach.“ Okamžitě jej objal.
„Musel jsem čůrat.“ Pokrčil rameny. Tedy, pokud to šlo, protože Tom jej stále drtil.
„To už mi nikdy nedělej. Víš, jaký jsem měl strach?“
„Dobře.“ Objal ho taky. „Tome, opravdu mi je ve tvé náruči dobře, ale neměli bychom už jet? Ať tam nečeká dlouho.“
„Máš pravdu.“ Políbil ho. „Tak si naskoč.“
„Nemusíš říkat dvakrát.“ Usmál se, vytrhl se z Tomova sevření a naskočil do auta.
„Tohle je ten největší blázen, kterého sem kdy viděl.“ Zakroutil hlavou a šel si sednout do auta.
„Jsem blázen, ale tvůj.“ Nahnul se k němu Bill a políbil ho, když se zrovna Tom připínal.
„To si piš, že jsi můj.“ Polibek oplatil.

„Miluju tě, víš to?“
„Ano, vím to. Taky tě miluju.“
„Tak už jeď.“ Popohnal ho.
„Fajn, ale stejně bych byl teď nejraději někde s tebou a sám.“ Rozjížděl se.
„A já s tebou.“

„Bezva, můžete se stěhovat.“ Schoval smlouvu pan Verner.
„Super. Děkujeme moc.“
„Peníze mi můžete posílat na účet, nebo-„
„Na účet.“
„Dobře.“
„Tak nashledanou.“
„Nashle a děkujeme.“
„Já děkuju.“ Usmál se, pak už svým autem odjížděl pryč.

„Máme dům, Bille.“
„Je to skvělý. Jen ty a já.“ Hladově jej políbil. Opět.
„Už nemůžeme.“
„Co nemůžeme?“
„Takhle se líbat na veřejnosti.“
„Proč?“
„Protože tu můžou být paparazzi, a pak to bude snad ve všech novinách, časopisech…“
„Ale my ještě nejsme slavní, Tome.“
„To je fakt.“ Sám si ho k sobě přitáhnul a líbal.
„Tomi, to stačí.“ Smál se Bill.
„Myslím, že bychom už měli jet.“
„Kam?“
„Za mámou a Gordonem, ne?“
„Vážně?“ rozzářil se.
„Naprosto.“
„Nevím, co mám říct, až je uvidím.“
„Nech to na mně, ano?“
„Ty jsi můj zachránce.“
„A budu.“
„Děkuju. Jsi ten nejlepší brácha na světě.“ Objal ho.
„Snažím se být.“ Objal jej taky.
„Nesnaž se. Ty jiný nebudeš.“
„Když budu chtít…“
„Ale ty nechceš.“
„Co ty víš…“
„Myslíš to vážně?“
„Jasně, že ne!“
„Jsem se lekl, že bys na mě mohl být hnusný.“
„Na tebe? To nejde.“
„Ale jde. Když to dokázali oni, tak i ty.“
„Oni nemají soucit, Bille.“
„Já vím.“
„No tak. Nemysli na to, ano? Máš mě. Už se ti nic nestane.“
„Já ti věřím. Víc než komukoliv jinému.“
„To jsem rád a pojď už.“ Pustil ho ze svého objetí, aby si mohli nastoupit do auta.

„Já se tak těším, ale zároveň mám strach.“
„Strach z čeho?“
„Na jejich reakci.“
„Nemusíš se bát.“
„Co když mě nepozná tak jako ty?“
„Myslíš, že by nepoznala svého syna?“
„A ty své dvojče?“
„Vyhrál jsi. Hele, je mi to líto, že jsem tě nepoznal a nevěřil jsem ti.“
„To je dobrý. Nakonec jsi mě stejně poznal.“
„To jen díky tomu přívěšku.“
„Ale poznal.“
„Nebudeme se o tom bavit, jo?“
„Ani nechci. Hele, ale neřekneme jim to, jo?“
„Já nechci žádný soucit. Připadám si pak jako malé dítě.“
„Ani ten můj?“
„Ten tvůj ano.“
„Jak chceš. Neřekneme jim to.“

„Bille, vstávej, jsme tu!“ budil opatrně Tom svého bratra. Cestou usnul.
„Už?“ probíral se.
„Jo, tak vstávej.“
„Mám strach.“
„Nemusíš. Jsou to rodiče, a ještě k tomu máš mě.“ Políbil ho.
„Máš pravdu. Tak jdeme.“

„Ahoj, Tome!“ otevřela Simone dveře a objala ho. „Kdo je ta dívka?“ zeptala se a Bill se složil Tomovi do náruče. Nepoznala ho a ještě k tomu řekla, že je holka. Toho se bál.
„To je Bill. Tvůj syn, mami.“ Koukl jí do očí a okamžitě se ho snažil probrat.