autor: Ketty
Not allowed to regret
„Ty jsi zešílel? Tvůj bratr se právě nervově zhroutil a ty ho chceš nechat samotnýho?“
„Ale co mám jinýho dělat? Ty to prostě nechápeš, nevíš, jak to mezi náma je… Když neodejdu teď, už neodejdu nikdy… on vždycky najde způsob, jak mě zmanipulovat, jak mě připoutat k sobě… Troufám si tvrdit, že kdybych to byl já, kdo se zhroutí první… taky bys byl na mojí straně… Jde jen o to, že on je moc náchylnej…“
„Tome, je to tvůj bratr, tvůj Bill, to ti ho vážně není líto?“
„Samozřejmě, že je! Ani netušíš jak, Davide, ale nemůžu tomu znovu podlehnout… To je právě ten detail, co mi zničil celej život – ta lítost… A jak dobře víš, on to umí. Je zatraceně dobrej v tom, vzbudit v lidech lítost… A člověk musí být silný, aby mu dokázal nepodlehnout… ty to nikdy nemůžeš pochopit, ale věř mi, Davide – kdybys byl na mém místě, odešel bys už dávno… To jenom já jsem k němu tak moc měkkej…“
K Billovi ta slova docházela jako by z obrovské dálky… Unikal mu jejich význam, zaslechl cvaknutí dveří, tiché povzdechnutí a další cvaknutí. Cítil, že teď už je sám. Tma nad ním se začínala protrhávat a místo ní se zjevil bílý strop. Vzápětí zalitoval, že už se probral – hned na něj dolehla tíživá bolest v hrudi.
Šokovalo ho, když si uvědomil, že ať už je kdekoliv, žádný hotelový pokoj to není… a to bylo nanejvýš podivné… Ale kde to tedy je? Vypadlo to jako… nemocnice? To uvědomění ho šokovalo ještě víc. Co proboha dělá v nemocnici? Má alergickou reakci na kousnutí komára, nebo mu budou operovat hlasivky…? To byly dvě jeho největší dosavadní zkušenosti s nemocnicí, a ani jedna nebyla v nejmenším příjemná. Měl strach z nemocničního prostředí… nenáviděl, když byl obklopený lidmi, které vůbec neznal, a kteří na něj chrlili věci, jimž sotva rozuměl. A Tom to věděl. Věděl, jak špatně Bill snáší pobyt v nemocnici. Nikdy ho tam nenechal samotného. Když ho tehdy komár kousl do ucha, chodil za ním Tom každý den po škole a byl s ním, dokud mu nerudná sestra neoznámila, že návštěvní hodiny jsou u konce. A když měl na hlasivkách cystu, byl s ním Tom nepřetržitě. Byl u něj, držel ho za ruku a sliboval mu, že všechno bude dobré…
Tak… kde byl teď?
Bill měl pocit, jako by se mu o něm zdál velice živý sen… nebo tam snad Tom doopravdy byl? Bill se zmateně rozhlédl kolem sebe. A pak mu pohled padl na stolek vedle postele, na které ležel. Leželo tam cosi jasně zeleného. Bill po tom sáhl. Byl to pytlík těch nejdražších kyselých žížalek, co se daly sehnat. Billa to trochu povzbudilo… věděl, od koho jsou… Tohle by Davida nikdy nenapadlo koupit… To jen Tom… Billa to opět zabolelo u srdce, když si všiml, že u bonbónů leží papírek s jedním jediným slovem. „Promiň.“
Bill odhodil pytlík zpátky na stůl. Nechtěl žádné pitomé bonbóny, chtěl Toma, chtěl, aby ho držel za ruku a zase mu sliboval, že všechno bude dobré. Silou vůle se přiměl nemyslet na Toma a zase se začal zaobírat otázkou, co tam vlastně dělá, když se prosklené dveře otevřely a dovnitř vešel mladý doktor s jasným odstínem rudé ve tvářích.
„B… ach – pane Kaulitzi, už jste vzhůru, no to je skvělé!“ usmál se na něj zeširoka, když si uvědomil, že Billovy rozevřené oči se upírají přímo k němu.
„Moc bych nejásal,“ zavrčel Bill ironicky. Mnohem raději by ještě spal.
„Bolí vás něco? Hlava?“ vyptával se doktor a stále se široce usmíval.
„Zevnitř mě bolí úplně všechno, ale tomu byste asi neporozuměl. Ne, nebolí mě nic, ani hlava, ani… prostě nic,“ zavrtěl hlavou. Uvědomoval si, že by měl být zdvořilejší, ale ten člověk nemohl být o moc starší než on a on se necítil dobře. Měl právo být nepříjemný.
„To je skvělé… zavolám doktora, aby se na vás ještě raději podíval,“ slíbil mladík a ještě jednou se na Billa povzbudivě usmál.
„Počkejte, vy nejste doktor?“ zeptal se Bill, když mu to došlo.
„Ne, já dělám něco jako zdravotní sestru… a ostatní sestry budou šílet, až zjistí, že jsem dostal na starost Billa Kaulitze…“ vyhrkl a sklopil pohled, jako by se bál, že toho řekl moc.
Bill jen udiveně zamrkal.
„Totiž, pane Kaulitzi… nemohl byste se mi podepsat? Aby mi to věřily, víte…“ dodal nesměle a zrudl ještě víc.
„Počkejte, nejdřív mi vysvětlete, co tady dělám, proč se mě ptáte, jestli mě bolí hlava a jak dlouho tady jsem?“ zarazil ho Bill.
„Aha, vy nevíte… Totiž, přivezli vás sem – mimochodem, v neskutečně luxusním autě – asi před dvěma hodinami… probral jste se rychle. Prý jste omdlel a spadl ze židle, a uhodil se do hlavy… tak vás prý radši přivezli, jestli jste si něco neudělal,“ vysvětlil pan-zdravotní-sestra.
„Já jsem omdlel?“ vykulil Bil oči. Nevzpomínal si, že by padal ze židle.
„Prý pravděpodobně ze stresu a šoku,“ doplnil sestra.
Bill jen pozvedl obočí. Pak si ovšem uvědomil jednu věc.
„Říkáte luxusní auto? Co to bylo za auto?“ zeptal se.
„Nevím, bylo strašně velké a černé…“ pokrčil rameny sestra.
„Cadillac…“ zamumlal Bill a lehce se usmál.
„Prosím?“ pan sestra mu připomněl svou přítomnost.
„Auto mého bratra,“ vysvětlil Bill prostě.
„Ano, váš bratr tu také byl,“ přikývl sestra.
„Už tu není?“ zeptal se Bill zklamaně.
„Ne, už odjel,“ sestra jen zavrtěl hlavou.
„A za jak dlouho budu moct domů?“ zajímal se Bill.
„To záleží na doktorovi… bude si chtít ověřit, že jste neutrpěl otřes mozku nebo něco podobného. Řekl bych, že zítra už by vás mohl nechat jít.“
„Až zítra?“ vyděsil se Bill. To nešlo.
„A nemohl byste se za mě u doktora přimluvit, že jsem opravdu naprosto v pořádku?“
„To nevím… Nesmíme nic zanedbat. Váš manažer říkal-“ začal výmluvně mladík, ale Bill ho přerušil.
„Ale no tak…“ pohlédl na cedulku, kterou měl mladý muž připevněnou na plášti. „…Markusi… On je přeci jenom manažer. Já jsem hvězda, moje slovo má snad větší váhu, ne? Poslyš, vnutíš tomu doktorovi, že jsem absolutně v pohodě a můžu jít ihned domů, a Davidovi to povíš zrovna tak, a já pak budu všude vykládat, jak jsem byl jednou v nemocnici a staral se o mě jeden vynikající budoucí doktor – Markus Salmann. Řeknu to Bildu. No tak, prosím, pane…“ Bill upřel k Markusovi prosebný pohled.
„No… tak dobře… Přimluvím se u doktora, aby vás pustil co nejdřív,“ souhlasil nakonec.
„Děkuju. A podejte mi prosím kabelku. Mám tam fixu a podpiskarty,“ požádal Bill s úlevou v očích.
„Nepřivezli vám žádné věci, pane. Ale mám propisku a papírek, na který se obyčejně píšou recepty, jestli to nevadí.“
Markus už mu podával zmiňované náčiní a Bill na papírek z rubové strany načmáral své krátké křestní jméno.
„Nepřivezli vám žádné věci, pane. Ale mám propisku a papírek, na který se obyčejně píšou recepty, jestli to nevadí.“
Markus už mu podával zmiňované náčiní a Bill na papírek z rubové strany načmáral své krátké křestní jméno.
„Děkuju, pane. Tak já dojdu pro pana doktora, aby se na vás jen v rychlosti podíval,“ slíbil Markus, naposledy se na Billa usmál a zmizel za prosklenými dveřmi.
Bill s oddechnutím položil hlavu zpět na polštář. Cítil se po tom rozhovoru zvláštně vyčerpaný a jeho vinou se mu teď začaly před očima míhat vzpomínky. Znovu slyšel ty věty, díky kterým upadl do bezvědomí. Prý omdlel kvůli nervům a stresu… Ano, to zapadalo dohromady. Ale celé to znělo tak absurdně, že tomu Bill odmítal uvěřit. To zkrátka nemohla být pravda… Jak by mohli skončit Tokio Hotel? To byla tak neměnná věc…
A jak mohl Tom nechat hraní? Bill to celý svůj život pokládal za zkrátka nemožnou věc. Znal přeci bratra. Hudba byla jeho vášeň, stejně jako Billova, a oni dva by toho nikdy nenechali… Tolik tomu celé ty roky věřil…
Jedna věc byla jistá – za tohle všechno mohla ta pitomá Agnes. Ona byla ten důvod, proč už Tom Billa neměl rád a chtěl se ho zbavit. Billovi bylo jasné, že Tom nepřestal milovat hraní na kytaru a život v kapele – ale přestal milovat Billa. A proto se chce vzdát i své vášně v podobě hudby, aby se už nemusel stýkat s Billem a být jenom se svojí Agnes… A… co to Tom mimo jiné říkal? Že chtějí založit rodinu? Další rána do Billova rozervaného srdce.
On přeci za celý život nepocítil potřebu mít někoho dalšího. Tom pro něj byl přítelem i rodinou a naprosto vším, nepotřeboval zakládat rodinu s někým dalším. Tak proč by to měl potřebovat Tom? Copak mu Bill nestačil?
Všechno to bylo tak nespravedlivé… Nebyl tu nikdo, kdo by ho utěšil, kdo by se mu snažil nějak pomoct… Nikoho jeho pocity nezajímaly. Všem šlo akorát o podpisy, případně o to, kolik se na něm dá vydělat…
Ten poslední, kdo se o něj zajímal, byl Tom… A teď už přišel i o něj… Nevzpomínal si, že by se kdy v životě cítil hůř. Neviděl už před sebou nic pozitivního… všechno bylo v troskách. Teď už dokonce i kapela. Tom se zkrátka rozhodl, že ho připraví o všechno příjemné. Rozhodl se, že ho zničí…
A pokud to opravdu byl jeho úmysl, Bill musel uznat, že se mu to rozhodně dařilo. Dveře se znenadání znovu rozevřely a Bill urychleně setřel slzu, která mu stékala zpod řas.
„Dobré odpoledne, pane Kaulitzi,“ pozdravil ho starší muž, zřejmě Billův doktor, doprovázen Markusem.
„Vám taky,“ odvětil Bill chraplavým prázdným hlasem. Doktor přikročil k jeho posteli a šokovaný výraz v jeho očích Billovi věru nezlepšil náladu.
„Takže, pane Salmanne,“ otočil se k Markusovi. „Tenhle mladý muž… tento neuvěřitelně bledý a viditelně značně vystresovaný a zesláblý mladý muž, je ten pacient, o kterém jste mi tvrdil, že je naprosto v pořádku a může jít domů prakticky ihned?“ pozvedl obočí a Markusovy tváře opět zrudly.
„Když jsem odcházel, nevypadal takhle, pane,“ bránil se.
„Mně je dobře,“ zamumlal Bill roztřeseným hlasem, nejspíš však nebyl dost přesvědčivý, protože v příštích minutách byl nucen odpovídat na neskutečné množství otázek ohledně jeho zdravotního stavu, zatímco ho doktor prohlížel, svítil mu do očí a prohmatával jeho hlavu zezadu.
Bill žádnou bolest v hlavě necítil, to jediné, co cítil, byla neuvěřitelná svíravá bolest v srdci, která neměla s pádem ze židle nic společného, a Bill si byl jistý, že to doktor rozhodně vyléčit nemůže. Ačkoliv se o to také pokoušel.
Otázky byly čím dál tím podivnější a najednou si Bill uvědomil, že odpovídá na otázky, na které by normálně nikdy neodpověděl.
„Kouříte?“
„Občas… no vlastně ne!“ vyhrkl spěšně. Zásada číslo jedna – nikdy nepřiznat kouření, drogy, či sex bez citů. Měl to vryté do paměti.
„Prosím vás, já jsem doktor, ne novinář. Kouříte?“ doktor nevypadal zdaleka tak nadšeně, že vyšetřuje hvězdu, jako Markus.
„Občas si dám,“ připustil Bill.
„Drogy?“ zajímal se dál doktor, zatímco Markus všechno zapisoval do jakéhosi papíru. Bill si vážně připadal jako na interview.
„Ne,“ řekl pevně. Nikdy ne ty tvrdé. O těch nevinných se nebylo třeba zmiňovat… stejně to nebylo nijak časté.
„Už se vám někdy stalo, že byste se ze stresu zhroutil?“ Bill na chvíli ztratil řeč.
„Ne, ještě nikdy,“ řekl po chvíli. Až teď mu došlo, že se právě stalo to, co mu celou tu dobu všichni předpovídali – zhroutil se. Nevydržel to. Ta ironie na tom byla, že většina slavných nevydržela ten nápor slávy – on neunesl ten fakt, že by jeho sláva měla skončit. Sám se za sebe zastyděl. Kam až ho přehnaná láska k dvojčeti a slávě dostala…
„Míváte často pocit, že už to nezvládáte?“ ozval se znovu doktor, až sebou Bill trhnul. V posledních několika měsících prakticky neustále, ale copak to tomuhle chlápkovi mohl vykládat?
„Ne, moc často ne…“ pokrčil nakonec rameny.
„Navštěvujete psychologa?“ tahle otázka Billa vyvedl z míry.
„Cože?“ vyvalil na doktora hnědé oči. „Já… jenom jsem se právě dozvěděl jednu z nejhorších zpráv svýho života a udělalo se mi špatně, já nejsem cvok!“ ohradil se a musel se hodně snažit, aby se mu oči znovu nezalily slzami.
„Pane Kaulitzi, promiňte mi to, ale rozhodně nepůsobíte dojmem zdravého spokojeného a vyrovnaného člověka. Nehledě na to, že 80% hvězd osobního psychologa má,“ vysvětloval doktor a Bill mu chtě nechtě musel dát za pravdu.
„Takže žádný psycholog… Kdybyste si chtěl promluvit se specialistou, stačí říct, v naší nemocnici-“ nabízel doktor Billovi, ten ho však rozhodně umlčel.
„Nechci žádnýho cvokaře, chci mluvit s mým bratrem. To je to jediný, co potřebuju.“
Tohle ale v doktorově moci nebylo. Nakonec uznal, že po fyzické stránce je Bill naprosto v pořádku, pokusy vnutit Billovi psychologa nakonec vzdal, slíbil mu, že ho co nejdřív pustí domů a odešel si promluvit s jeho manažerem.
Markus na Billa naposledy povzbudivě zamrkal a pak už Bill znovu osaměl. Převalil se na posteli a s dlouho zadržovanými slzami zabořil hlavu do polštáře. Přál si, aby mu zase bylo dvanáct a ležel v nemocnici s alergickou reakcí. Byl to sice jeden z nejhorších zážitků jeho života, ale alespoň jedno pozitivum to mělo – tenkrát byl Tom u něj. Držel ho za ruku a utěšoval jej. Byl zkrátka s ním… Kam se ty časy jen poděly?
°°°°
„Simone Kaulitzová“ zasvítilo na displeji Davidova drahého mobilu. S krátkým povzdechnutím přepnul mobil do tichého režimu. Neměl v nejmenším náladu znovu se dohadovat s matkou svých svěřenců. Jeden telefonát, při kterém málem ohluchl, mu za dnešní den stačil. Kromě toho, že dělala, jako by on mohl za to, že se nemůže dovolat ani jednomu ze svých synů, ne zrovna mile se dožadovala vysvětlení fotek otisknutých téměř ve všech novinách toho dne, načež odmítala pochopit, že to vůbec nebyl Davidům nápad, i tak mu to dalo dost práce přesvědčit ji, že to celé bylo jen nahrané, ve finále se však Davidovi podařilo podřeknout se o tom, že Bill je momentálně v berlínské nemocnici, a tím to všechno završil.
„Nebojte, Simone, bude v pořádku, jen musí trochu odpočívat…“ opakoval stále dokola, Simone však byla toho názoru, že kdyby ho nechali více „odpočívat“ i v minulosti, nic z toho by se nestalo.
„Jen toho na něj v poslední době bylo nějak moc,“ vysvětloval netrpělivě. Nemohl jí říct, co Billa srazilo tak hluboko. Těžko by tomu uvěřila. Bleskovou cestu z Hamburku do Berlína se mu jí naštěstí podařilo vymluvit a pak už jí jen s lítostí oznámil, že „už bohužel musí končit“, a s úlevou zavěsil.
Ještě několikrát se mu toho dne pokoušela dovolat, David však už na tohle neměl sílu. Právě mluvil s doktorem a nedozvěděl se zrovna ty nejlepší zprávy. Bill sice mohl hned ráno domů, doktorův ustaraný výraz, když o Billovi mluvil, se ale Davidovi ani trochu nelíbil.
„Tomu klukovi se muselo stát něco strašného,“ řekl doktor, když viděl Davidův tázavý výraz. „Jste si jistý, že znáte celou příčinu?“ zeptal se.
„No… to ne,“ zavrtěl hlavou David. Pověděl doktorům, že se Bill zhroutil, když se dozvěděl, že jeho bratr opouští kapelu, rozhodně jim ale nevyprávěl, jak jím byl předešlou noc zneužit a jak se mu už několik měsíců rozpadá vztah s bratrem. Dokázal si představit Billovu reakci, kdyby se dozvěděl, že tohle David ví, natož, že to vykládal cizím lidem.
„Doporučil bych mu konzultaci s psychologem, stojí si ale za tím, že žádného nepotřebuje. Takže musíme doufat, že se se svými problémy vyrovná sám. Pár dní by měl zůstat v klidu, nerozčilovat se, rozhodně nevystupovat a nepřijít do kontaktu s novináři a podobnými narušiteli. Kdyby se do týdne vůbec nezlepšil, doopravdy bych doporučoval sehnat mu někoho, s kým by si o svých problémech mohl promluvit.“
David jen pokýval hlavou a s lehce mdlým výrazem v obličeji se rozloučil s doktorem. Chtěl se ještě zastavit u Billa, než pojede zpátky na hotel, když však stanul před jeho pokojem, pohledem skrz prosklené dveře zjistil, že Bill nejspíš spí. Hlavu měl zabořenou v polštáři a vypadal, že si není vědom ničeho okolo sebe. David se tedy vydal zpět k hotelu, ve kterém momentálně přebývali. Musel si zavolat taxi, protože cestou sem ho i s bezvládným Billem vezl Tom svým druhým autem. Tom si možná od Billa dokázal udržovat odstup, jakmile se ale Bill skácel k zemi, mohl Tom zešílet, aby ho dostal co nejrychleji do nemocnice. Několikrát se ujistil, že pro svého malého bratra sehnal toho nejlepšího doktora ve městě a neustále netrpělivě zpovídal všechny zasvěcené osoby, co tušily alespoň něco málo o Billově zdravotním stavu. David předpokládal, že to bylo to absolutně nejvyšší tempo, jaké za celý svůj život dokázal Tom vyvinout, když vyběhl o dva bloky dál, než byla nemocnice, do malé večerky, aby dvojčeti koupil ty nejdražší kyselé gumové bonbóny, které Bill zbožňoval. Úprkem byl zpátky, aby celý udýchaný zkontroloval, zda už Bill není vzhůru a znovu zpovídal doktory, jak na tom Bill je.
David se nestačil divit. Celý ten Tomův ledový odstup byl ten tam, byl to zase ten starý Tom, který pro své dvojče udělal první poslední. Ovšem ve chvíli, kdy dostal Tom stoprocentní ujištění, že si Bill při pádu nic neudělal, a už se co nevidět probudí, jako by procitnul a ledová maska byla zpět. Na malý lísteček papíru Billovi načmáral vzkaz, aniž by dal Davidovi možnost si ho přečíst, a spolu s bonbóny ho nechal ležet na Billově nočním stolku. Po krátké výměně názorů s Davidem, se naposledy zahleděl na Billovu nehybnou tvář, a pak už zmizel, i se svým nablýskaným Cadillacem. David ani neměl tušení, zda Toma ještě někdy uvidí. Z jejich rozmluvy získal dojem, že Tom hodlá odjet co nevidět. Bylo mu Billa doopravdy líto, ve dvou dnech přišel o všechno – o kariéru, o reputaci, o bratra… a teď ještě o duševní zdraví. David se vůbec nedivil, že to Bill neustál. Tohle by bylo moc na každého.
Nechápal Tomovy důvody, proč je k dvojčeti tak odměřený, ale nehodlal se tím teď zabývat. Teď musel hlavně pomoct Billovi. Bude si muset promluvit s Daveem. Bude třeba zabukovat hotel ještě na několik dní navíc. Akce naplánované ve Westfálsku se budou muset zrušit a uspořádat konference. Pokud to Tom s odchodem z kapely myslel vážně, bude to také muset oficiálně oznámit. A co bylo hlavní – Bill potřeboval klid. Žádný stres, žádný styk s médii nebo přehnaně starostlivou matkou. Nejlepší bude, když ještě nějaký ten čas pobudou v Berlínském Ritz Carltonu, ano…
autor: Ketty
betaread: Janule
Sice se Tom staral-což mě strašně potěšilo, koupil mu ty bonbóny a napsal promiň, ale stejně….udělalo by mu něco, kdyby Billovi řekl, že to bude fajn a…cokoliv:(.
Chudák Bill, je mi ho tak líto:(
mě je toho Billa tak lita chudaček ale já veděla že to s tou tomovou nenavystí nebude tak horký pořád ho mán moc rád ale skrývá to a časem se určitě zamiluje eče víc :-)))
Tohle je naprosto dokonalá povídka
Chudák Billií!!!Ať jde Tom k čertu i s tou svou Agnes!!!Nejlepší by bylo,kdyby vzali nového kytaristu,a ten by se do Billa zakoukal a pomohl by mu na Toma zapomenout…
chudák Billí 🙁 si to ještě užije 🙁
ae hrozěn mě překvapil Tom 🙂 jak mu koupil bombóny xDD to bylo hezký ae měl tm zůstat a zeptat s eho sám jk mu je… 🙁
twle ta kráva agnes mě tam docela sere … twle … mám upa chut za ní jet a říct jí do očí at nechá toma na pokoji ale je to jenom povídka 😀 sakra mám tak pitomí nápady 😀
No aspoň, že mu Bill neni uplně jedno, to mě potěšilo. Ale i tak si stojim za tim, že se ten Tom chová jako kretén… achjo. Jsem zvědavá, jak to bude dál
To je sice od Toma hrozně hezké, že Billovi koupil bonbóny, ale proč za ním, sakra, nejde??? :D:D Já asi umřu, jestli za ním v příštím díle nepůjde… 😀 *těší se na další díl*
To nemá cenu..zase brečím…
Ať už byl Bill jakýkoliv tak tohle si nezaslouží..ztratil člověka kterého miloval, ten ho navíc znásilnil a tím ho šíleně ponížil, hodlá odjet pryč, k tomu mu odchází David…je to strašné..
newim proč, ale mám pocit že tento příběh happy endem neskončí… ale každopádně (teda doufám) jsem vedle. tak či tak: Bill si to nezasložil… chudinka malinká XD
Sice mě Bill v této povídce nehorázně štve, ale teď je mi ho upřímně líto 🙁
ano, to bude pro jeho stav nejlepší..xDDD
promiň?! jen promiň?! teda Tome aby ti náhodou nedošla tuha w propisce, ty šetřílku.
Upřímně,,,oba dva to přeháněj.Ve velký míře.Billa mi je ale momentálně dost líto.Vždyť Tom tam ALESPOŇ mohl zůstat a ALESPOŇ zeptat se Billa jak mu je?? Proč před ním utíká? Srab. Mimochodem Agnes je vážně kráva!Já jí tak nenávidím! Mě je u prdele,že je Tomova "pravá",,ať si je třeba čínským buddhou! Mimochodem jsem ráda,že v Tomovi jsou taky nějaký city,alespoň bratrský.I když to bylo jenom na chvíli..
Potom mě už zase začal srát xD xD
No dobře,,končím xD
btw. Z týhle povídky by byl suprovej film! 😀 :D,,ne fakt..Takový zfilmování? psychooou xDDD
Tom je jednoduše kretén 😀
at ho nechá Bill jít… udělá líp… Tom se vrátí sám…
Ten Tom už měě vážně štve… ale v tu chvíli se zachoval teda hezky… ale nezustal u něj x(
Tak jsem si tady přečetla pár komentů… a popravdě ani nevím, co bych k tomu měla napsat. Samozřejmě, že je mi Billa líto, ale spíš si nedovedu představit, jak tohle může psychicky zvládnout. Od psychických problémů není daleko k fyzickým a ať se mi to líbí nebo ne, něco mi říká, že tohle nedopadne dobře. Nejsem pesimista, ale vidím to realisticky přesně tak, jak tahle povídka napsaná je – prostě OPRAVDOVĚ. Tom díky svému prvotnímu šoku se možná zachoval tak, jak by to doposud ve svém životě udělal, ale myslím, že na jeho rozhodnutí se nic nezměnilo a ani se nezmění. Bohužel… Chápu, že chce mít svůj život, ale už jen pro Billa bych to asi nedělala. Ublížil mu jak po fyzické, tak i po psychické stránce a ať už byl Bill jaký chtěl, až takový propad dolů si nezasloužil. Chápala bych, kdyby na něj byl Tom naštvaný, ale že by zašel až tak daleko, to bych vážně nečekala. Popravdě jsme to ale myslím měli očekávat všichni tady, už od začátku, kdy to s dalšími a dalšími díly šlo dolů… Teď už je asi pozdě něco napravovat, Tom se rozhodl a všechno je v tahu. Jen doufám, že Bill se alespoň trošku zotaví, tolik bych mu to přála, i přes to všechno, co udělal…
Zajímavé. Jen bych chtěla dodat ještě jednu věc. Z těch pár řádků jde skvěle poznat, vyčíst a vycítit tu beznaděj, kterou Bill prožívá. A když se na to člověk dívá a uvědomuje si to, tak si říká, že věci, co řeší, jsou vlastně úplné prkotiny a že může být i něco mnohem mnohem horšího. Zvláštní, k čemu dokáže jeden díl člověka přivést…
Že se o něj Tom postaral, to jsem hrozně, strašně moc ráda! Ale odjel a co bude ted…
Brečím 4 díl v kuse 🙁 paráda 🙁