autor: Janule
FILIP
„No nazdár, co tady děláš? Neměls být pár dní u bráchy?“ zvednu překvapeně oči od práce, když vrznou vrata laboratoře a v nich se nečekaně objeví Tom.
„Čau, vědče. Věci se mění, tak jsem zpátky,“ smutně se pousměje a mně je jasný, že je něco blbě. Ale Tom to dál nerozebírá, jen se posadí na židli proti mně a sleduje, v čem se vrtám. „Nemáš hlad?“ zeptá se mě po chvíli. Mrknu na hodinky, je šest večer.
„No… něco bych snědl, měl jsem naposledy oběd, chceš snad něco ukuchtit?“
„Ne, přivezl jsem od mamky, stavili jsme se u nich cestou z letiště, tak navařila,“ usměje se Tom.
„Jo, tak když je to od vaší mámy, to bych si dal. Co je na jídelním lístku?“ mlsně se olíznu a jako na povel ucítím první škrundání v žaludku.
„Nevím, musel bych se mrknout, je toho víc,“ odpoví Tom, „jdu něco ohřát, tak za chvíli přijď, ať to nevystydne.“
„Jdu rovnou s tebou, mám toho dneska už plný brejle. Krátí se mi termín, tak dělám poslední kontroly, abych tu cestu přežil…“ ujistím ho, že si jídlo jeho mamky nenechám ujít, a zvednu se ze židle. Tom jen přikývne, a namíří si to směrem ke dveřím.
„Už abys tu minulost změnil, nějak se mi všechno hroutí pod rukama,“ povzdychne si, když za námi zapadnou dveře a vyjdeme na dvůr do chladnýho temnýho večera.
„Copak? Něco se děje?“ zvědavě se zeptám, připadá mi, jako by se chtěl Tom s něčím svěřit, jen neví, jak do toho. Sakra, to je zima, úplně se venku rozklepu, nemám na sobě nic teplýho.
„Jo, mám průšvih, ale zavařil jsem si to sám, tak můžu nadávat jen sobě,“ utrousí nepřítomně Tom, když odmyká dveře domu. Podupávám za ním, celej se klepu a závidím mu jeho teplou bundu. Rychle vběhnu do předsíně, musíme ještě na noc přitopit, kdo to kdy viděl, na konci října taková kosa…
„Co se stalo? Teda jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš, samozřejmě…“ dám mu vybrat.
„Ty nečteš bulvár, co?“ otočí se na mě, když vejdeme společně do kuchyně. Na stole je pár umělohmotných krabiček s jídlem, Tom už byl doma a vybalil si.
„Nemám čas na blbosti, Béda mi zabírá celej den,“ zvědavě nakukuju do krabiček, a když se na mě usměje kuřecí stehýnko, politý nějakou pikantní omáčkou, osázený vařenýma bramborama, srdce mi radostí zaplesá. „Můžu tohle?“ zvednu prosebný oči k Tomovi, a ten jenom s úsměvem přikývne. Rychle, aby si to náhodou nerozmyslel, vrazím umělohmotnou krabičku do mikrovlnky, a spustím ohřev. „Cos provedl, že o tobě píšou v bulváru? Zase nějaký baby, viď?“ ušklíbnu se, vyndám si ze šuplíku příbor a připravím si ho na stůl. Tomovu pověst už tak nějak znám, i když mi k němu nesedí, ale zřejmě jsem se spletl.
„Jo, jedna baba, zato vdaná za nejžárlivější hovado na týhle planetě…“ přikývne Tom.
„Jo, tak to se pak nesmíš divit, že jednu slízneš, když si vybíráš takovýhle rizikový ženský. To nemáš dost svobodnejch holek? Měl jsem dojem, že je můžeš přehazovat vidlema…“ netrpělivě sleduju digitální čísla, jak klesají, a blíží se cinknutí mikrovlnky. Sbíhaj se mi sliny a žaludek se právě docela slušně ozval, potřebuju ho nakrmit a to co nejrychlejc.
„Když to není taková sranda,“ zašklebí se Tom. „Lezou ti samy do postele, aniž bys o to stál. Nuda, nuda a jenom nuda,“ povzdychne si.
„Co by za to jiný dali,“ vzpomenu si na sebe, když jsem ještě neměl Valinku. „Konečně,“ vydechnu, když se kuřátko dotočí a ozve se blahodárné cinknutí. Opatrně tu kouřící nádheru vytáhnu na světlo, a vyklopím na talíř. Voní to báječně… „Takže ti hrozí zase nějaký rozseknutý obočí? Tohle ještě nemáš ani zahojený,“ ukážu bradou na jeho budoucí jizvu, když si sedám s talířem ke stolu.
„Jo, nejspíš dostanu po tlamě, jestli ne něco horšího,“ přikývne, „ale kdybys to stihnul s Bédou sfouknout dřív, možná bys mě toho ušetřil,“ dodá a čeká, co já na to.
„Hele, kvůli tvýmu ctěnýmu zadku se nezabiju, mám to přesně naplánovaný,“ odvětím. Sám jsem z toho rozklepanej, všechno znovu kontroluju, možná až zbytečně pečlivě, ale za tu dobu, co jsem začal věřit, že se mi Béda povede, jsem si rozmyslel svou původní apatii, a rád bych celou tu cestu absolvoval úspěšně a živej. Nechce se mi jen tak pro nic za nic umírat, když je šance, že budu mít krásnej život s fajn ženou. Já nemám hromady fanynek, jako tenhle dredatej frajer, a kvůli jeho záletům přece neobětuju život. Ať si nakonec slízne, co si nadrobil. Proč bych měl kvůli tomu riskovat? Spěch by tomu určitě neprospěl, to je jasný. Kdyby šlo někomu o život, to bych možná uvažoval o riziku, ale tohle? To není nic, co by nemohl přežít. Teda aspoň doufám, že ten jeho sok nepřijede na dvůr a nepostřílí nás kalašnikovem, když je tak šíleně žárlivej, jak Tom tvrdí…
„No jo, no… co se dá dělat, budu to muset přežít,“ povzdychne si Tom. „Snad mě tu ten idiot nenajde,“ dodá, jako by mi viděl do hlavy, o čem zrovna přemýšlím. „Chutná?“ zeptá se mě, když vidí, jak do mě kuře jeho mamky padá. Je skvělá kuchařka, to se musí nechat.
„Je to výborný…“ uznale pokývám hlavou mezi dvěma sousty, „moc jsi z mamčiných schopností nezdědil, co?“ rejpnu si, a hned na to zaskučím, když chytnu pod stolem lehkej kopanec do holeně.
„Si vař sám, ty…“ naoko uraženě se zašklebí Tom. „Stejně umíš akorát ten svůj guláš.“
„Jo, ale skvěle,“ bráním se, i když je pravda, že moc velkej repertoár nemám. Potřebovali bychom tady ženskou. „Přiveď tu svoji vdanou paničku, třeba nám bude vařit,“ navrhnu, a chytnu hned druhej kopanec. No jo no… z toho asi holt nic nebude a na ten tejden už to stejně nemá cenu…
BILL
„Nebreč, Daví, strejda se vážně musel vrátit rychle do práce, něco se tam u nich stalo, tak ho zavolali zpátky, víš?“ vymejšlim si báchorku, abych ho uklidnil, ještěže to dítě nemá pojem o tom, jak jeho strejda vlastně pracuje, to by mi na to nejspíš neskočilo. Přesně tohle jsem ale předpokládal. „Přečtu ti pohádku, strejda ti ji poví příště, až zase přijede,“ slibuju, ale na jeho vzlyky to má pramalej účinek.
„Když já chci strejdůůů,“ protáhne a lapavě se nadechne. Já chci taky strejdu, řekl bych nejradši nahlas, ale to bych jen přilil oleje do ohně. Chce se mi brečet s ním. Celou cestu domů se sice statečně držel, ale jen co se ti dva rozloučili a Toma jsme vysadili u jeho auta, začal fňukat.
„Slibuju, že přijede brzo, vážně,“ vymýšlím si, přestože je mi jasný, že to asi hned tak nebude, ale potřebuju prcka uklidnit, aby usnul. „Když to jinak nepůjde, pojedem ho navštívit, jo?“ zajdu až do krajnosti, a vím, že si na sebe šiju pěknej bič. Tohle bude chtít určitě splnit, a jak se z toho pak vylžu, jsem sám zvědavej.
„Lodí?“ vydechne Dejv, a je vidět, že ho tahle informace zaujala.
„Jo, třeba lodí, nebo poletíme letadlem, pojedeme dlouhatánským tunelem, to se uvidí, jak to bude nejlepší,“ pokračuju dál v přesvědčování. „Až bude mít strejda volno, zavolá mi, a vyrazíme,“ podepíšu si definitivně rozsudek.
„Tak jo, to bude bezva,“ přestane Dejv konečně vzlykat, a já se usměju.
„Tak můžu začít?“ poklepu na rozečtenou knihu historek malého Mikuláše, u kterých se Dejv vždycky chechtá. Nalistuju stranu, kde jsme přestali, když přikývne, utře si rukávem od pyžamka slzy a upře na mě svoje velký kukadla. „Můžeš.“
„Už spí?“ zeptá se Sabine, když ztiší televizi.
„Jo, dalo to fušku, ale učetl jsem ho. Sice jsem mu předtím nasliboval hory doly černej les, ale už bude snad chvilku klidnej.“
„Cos mu slíbil?“ udiveně ke mně zvedne pohled Sab.
„Že pojedem za Tomem.“
„No vida… to aby jel Tom do Anglie hodinu před náma, jinak budeš za pěknýho lháře,“ směje se mi ta potvora. Nějak jsme jí s Tomem ještě nestihli informovat, co se vlastně dělo, nebyl čas a prostor, Davídek byl pořád s námi.
„Musíme sem Toma prostě nějak dostat dřív, než si Dejv usmyslí, že už je to dlouho,“ pokrčím rameny. „Snad to všechno byl planej poplach,“ vzdychnu.
„No, tak mi už konečně řekni, proč jsme se u vašich ani nenajedli, a museli vypadnout před obědem. Celou cestu mi to vrtá hlavou.“ Beze slova otevřu laptop, najdu tu správnou stránku, a bez komentáře nechám Sab, aby si to všechno přečetla a skoukla.
„Hmmm… a to je důvod, proč jsme tak rychle zdrhali?“ udiveně se na mě podívá. Zřejmě si vůbec neuvědomuje, co nám hrozí. Znala Marka jen zběžně, takže nemá tušení, co je to zač.
„Jo, Mark je děsně žárlivej, a já předpokládám, že se bude chtít mstít. Bohužel… on je jeden z mála lidí, kteří o nás vědí, a Tom si myslí, že to byl on, kdo napsal anonym na sociálku a nechal nás sledovat. Všechno proto, že jsme s ním zrušili smlouvu. Vždycky byl pomstychtivej, vždyť jsi ho znala. Proto se teď bojím, že bude chtít nějak pokračovat. Bohužel…“ vysvětlím konečně své ženě, jak se věci mají.
„Aha, takže Tom musel zmizet,“ pochopí Sabine. „Myslíš, že na vás něco má?“ zeptá se.
„No… snad ne, doufám. Ale nevím to jistě…“ přiznám zkroušeně. „Musíme se modlit, aby neměl,“ dodám. „Jdu si lehnout, Sab, jsem děsně utahanej.“
„Tak dobrou, já se ještě podívám na film a pak půjdu taky…“
„Dobrou…“
***
„Prosím,“ zahuhlám rozespale do telefonu, aniž bych se podíval, kdo volá. Mám ještě slepený oči, takže by mi to bylo stejně prdlačku platný.
„Tak už mi konečně došlo, proč jste včera tak rychle museli odjet,“ zavrčí na mě máma. „To jste mi to nemohli normálně říct, že je zase průšvih v bulváru? Musím se to dozvědět od sousedky přes plot, hned jak ráno vystrčím hlavu na zahradu? Jako bys nevěděl, že je to pak dvakrát horší,“ vyčítá mi máma náš včerejší rychlej odjezd. Je jí absolutně jedno, že mě vzbudila, potřebuje si prostě na někom vylejt vztek. Jen nechápu, proč na mně, jsem oběť stejně jako ona. „Co zase ten Tom blbnul? Nemůže si zachraňovat reputaci s mladejma holkama? To musel vystartovat zrovna po vdaný paničce?“
„Mami, já za to nemůžu, to je Tomova práce, nemám s tím nic společnýho, byli jsme na dovolený, pamatuješ?“ snažím se z toho nějak vyvlíknout, ale je mi to houbeles platný.
„Jo, jenže tvůj milovanej bratr má zase vypnutej telefon, byl chytřejší než ty, takže to odneseš za něj. Vyřiď si to s ním. Pro příště mě laskavě informujte, ať před tou kozou odvedle nevypadám jako idiot, jo?“ pokračuje máma v krasojízdě. Vyčítat umí báječně, to by se jeden zbláznil. Hlavně všechno osmkrát zopakovat, aby to mělo tu správnou váhu… nepřežiju to. „Vysvětlil ti Tom nějak, proč si to celý natáčel? To už mu vážně přeskočilo?“
„Nevím, snad pro legraci, sám neví, byli s Gustavem opilí. Mami, mě bolí hlava, už mě nech, fakt jsem v tom nevinně, zeptej se Toma, jo?“
„No jistě… s Gustavem. Ti dva, když spolu pijou, nevědí co roupama vymyslet. Ach bože… A ty neříkej, že jsi v tom nevinně? Kterej z vás dvou se mi včera snažil namluvit, že vám do toho něco pracovního přišlo, a že musíte hned domů? Ty, miláčku, tak se nevymlouvej. Moc dobře jsi věděl, proč chceš pryč… abych se to nedomákla dřív, co?“
„Mami, znáš se, vyčítala bys to Tomovi a víš, jak on by reagoval. Chtěl jsem zachránit rodinnou atmosféru. Nechtěl jsem, abyste se pohádali, a to, jak vidím, by určitě nastalo. Tom za to taky nemůžu, prostě blbá náhoda.“
„Jistě, ještě si to s ním vyřídím. Stačí, že má pověst normálního děvkaře, teď si ještě budou všichni říkat, že rozbíjí druhejm manželství. Sakra… ten kluk nemá rozum. Jen co vytáhneš paty, už je průšvih. No nic, tak budu držet palce, ať ho Mark nepřijde zmlátit, divím se, že to ještě neudělal.“
„Jo, to já taky, bohužel se bojím, aby neudělal ještě něco horšího.“
„Jak horšího? Co by mohl udělat horšího, než ti zbít bratra?“
„Nevím… snad nic, doufám.“
„Dobře… volej, kdyby něco, jsem na příjmu. A pozdravuj Sabine.“
„Jo, budu,“ mrknu do hnědých očí, který na mě rozespale koukají z vedlejší poloviny postele. „Vzbudilas ji, víš?“ Ještě mámě vyčtu, než to típnu.
„Dobrý?“ zeptá se mě Sab a protáhne se vleže na zádech jako kočka.
„Jo, mám tě pozdravovat, ale šlo to, čekal jsem to horší,“ uznám a posadím se.
„Hmm, slyšela jsem ji až sem,“ ušklíbne se Sab a zase zaboří hlavu do polštáře.
„Čas na snídani,“ zamumlám, když se hrabu z peřiny. Dejv se za chvíli vzbudí, bude devět, takže už se nebudu zdržovat a půjdu něco připravit. Dneska máme celý den volno, měli jsme s Tomem v plánu trávit čas spolu, ale všechno se změnilo… mohli bychom s Dejvem někam vyrazit, aby neotravoval, že chce za Tomem. Ale kam? Snad na něco přijdu. Včera se sice nechal ukecat, ale bůhví, jak to bude dál.
„No jo, starouši, už jdu,“ poplácám po hřbetě Scottyho, kterej už na mě netrpělivě čeká v předsíni u dveří, abych ho vypustil na zahradu. Každodenní rituál od tý doby, co jsme nechali nainstalovat bezpečnostní zařízení. Dejv bohužel na bezpečnostní kód nestačí. Nahodím na sebe župan, vpluju do nejbližších bot, a otevřu na chodbu. Náš hafan mě div neporazí, jak se kolem mě prosmýkne dveřmi na studenou chodbu, a kňučí u dalších dveří. Nejspíš už má fakt napilno, potřebuje čůrat. Jo, to já taky, starej brachu, jenomže nejdřív se musím postarat o tebe, protože ty bys mi tu udělal loužičku. Odťukám bezpečnostní kód, a když konečně otevřu dveře, Scotty vystřelí ven. Než se stihnu vzpamatovat a zavřít, uslyším někoho zavolat svoje jméno. Zvednu oči k brance, a strnu. Novináři.
„Pane Kaulitzi! Co říkáte na dnešní článek v Bildu?“ řve na mě jeden z nich a všichni si mě hromadně fotí. Vzpamatuju se během vteřiny a rychle zabouchnu, ale v hlavě mi rezonují ta slova. Článek… v Bildu. Proboha jakej článek zase? Pokračování Tomovy aféry se Sylvií? Že by měli ještě něco, co neřekli a schovali si to na další vydání? No jistě… naše jména vždycky prodávala výtisky, tak by byli hloupí, aby tam dali všechno najednou. Ale co? A proč kvůli tomu stojí novináři u naší branky? Vzpamatuju se a rychlým krokem se vrátím do bytu.
„Tak dělej, sakra,“ snažím se popohnat laptop, aby sebou pohnul, ale není mi to nic platný, už je starej… musím si koupit novější model, jen jsem línej pořád něco měnit. V hlavě mi zatím víří spousta možností, co se ještě ten večer ve vinárně mohlo semlít, ale všechno mi to vzápětí připadá jako blbost… Co mohlo takhle vyburcovat novináře, aby čekali, než vylezu z domu? Přece si to tam s ní Tom někde nerozdával, takovej šílenec není… a co horšího by ještě mohlo nastat? Zatímco se notebook pořád načítá, nenápadně mrknu z okna obýváku směrem k brance. Sakra… je jich tam asi šest, to je divný… co s tím mám společnýho já? Nejspíš Toma nemůžou najít, tak jako máma, tak jdou na mě. Vždycky nás brali jako nerozlučnou dvojku, tak proč by to teď mělo být jinak? Vrátím se zpátky ke stolku, sednu si k počítači a spustím internet. Konečně… to to trvalo. Tak… Bild mám v oblíbených, kliknu na něj, a už jenom nevěřícně zírám na fotku, která se mi načetla přes celou obrazovku. A do prdele…
GRETA
„Myslím, že už do toho důchodu opravdu potřebujete, paní Kratunerová!“ hřímá ředitelka nad stolem mý šéfový, a já se jen krčím u svýho stolu a snažím se schovat za monitor a ani nedutat, aby si mě moc nevšímala. „Je vidět, že svoji práci už nezvládáte tak jako kdysi. Jak jste tohle mohla dopustit? Vždyť jste mi tvrdila, že je u toho Kaulitze všechno v naprostém pořádku! Ale jak je vidět, nejspíš není, že?!“
„Ale paní ředitelko…“ zmůže se Krautnerka jen na chabej protest, ale nemá šanci, říďa je rozjetá, a v takovým případě ji jen tak něco nezastaví. Nejspíš dostala sprda z vyšších míst, proto přišla řádit sem. Bude skoro poledne, a já ještě neměla krom kafe čas ani otevřít internet, takže netuším, o co přesně jde, ale počítám, že to nebude sranda. Jestli to dobře chápu, vyšla v novinách nějaká kompromitující fotka dvojčat, ale jaká, bůhví…
„Říkala jsem vám přece jasně, že ten anonym máte důkladně prověřit, že jsou v něm závažná obvinění. Vy jste tvrdila, že jste to udělala, tak jak je pak možné, že se objeví tohle?“ práskne znovu výtiskem Bildu o její pracovní stůl.
„Já nevím…“ hlesne bezmocně šéfová a střelí okem po mně. Hned se ale zase vrátí pohledem ke svý nadřízený, a snaží se omluvit. „Byly jsme u něj tady s Gretou, paní ředitelko. Všechno vypadalo v naprostém pořádku, že?“ hodí po mně okem, a nejspíš tak žádá o spolupráci. Kývnu, ale moc dobře vím, že podle ní nebylo všechno v pořádku, nechala se ale uchlácholit Billovou svatbou. „Pan Kaulitz se nedávno oženil, vždyť jste to sama viděla. Jedna fotka přece ještě nic neznamená, může to být montáž.“
„Tady píšou, jestli jste to ještě nečetla, že než ten obrázek zveřejnili, prošel zkouškou v laboratoři, aby se vyloučila právě možnost nepravosti fotky. Dokonce je na ní i datum a čas, tak pochybuju, že by si po nedávném skandálu s tou herečkou dovolili otisknout něco, o čem by si nebyli jisti, že je to pravda.“ Dál hřímá ředitelka a definitivně práskne s novinami o stůl.
„Můžu se podívat?“ nesměle špitnu a natáhnu se po novinách. Musím přece vědět, o čem je řeč, když to tady co nevidět po Krautnerce převezmu. Možná i dřív, než by sama chtěla… za tohle nejspíš půjde na hodinu.
„Poslužte si, taky na tom máte svůj podíl,“ kousavě na mě štěkne ředitelka a nechá mě, abych si noviny vzala. Rozevřu ten plátek na stůl, a chvíli ohromeně koukám na fotku před sebou… tak to je vážně síla. Chudák Sabine… Tom a Bill… stojí spolu v nějaký šatně, či co to je… od pasu nahoru nazí, ve vášnivém polibku, a s Billovou rukou zastrčenou pod poklopcem Tomových velkých kalhot. Panebože…
autor: Janule
betaread: Áďa
DĚLÁŠ SI ZE MĚ SRANDU????????????
Panebože, no do háje…to je…ty vole.
Pardon, ale na tohle mě jiná reakce nenapadá, takže…kurna, to si dělaj srandu, jako. 😀 😀
panebože kdo to vyfotil? Jakej parchant, pfff tak to nevim co budou dělat, hlavně Filip musí máknout, jinak to nebude dobrý
A je to tady! Tahle rodinka se z těch průšvihů jen tak nevyhrabe. Ale jak už jsem psala minule, prostě bych si stála na svém, fotomontáž a basta. Jo, já vím, že v Bildu psali, že si to ověřovali, ale snad mají hoši taky nějakýho právníka, sakra. No a když bude Sabine tvrdit, jaký že je to jejich manželství úžasný… teď mi je Sabinka dobrá, co? 😉 Jen aby to na tu sociální instituci platilo. No a nebo by si mohl Filip přichvátnout, protože v tomhle případě už vážně jde o život. O ten můj teda určitě!!! 🙂 Jsem napjatá, co si na nás přichystáš příště. Jaké zase pohromy, děsy a katastrofy. 😉
No doprdele! To je v háji, naprosto v háji. Pardon za můj slovník, ale na tohle už se jinak reagovat nedá. Tak to asi nebude z Tomova mobilu, ale kterej parchant je mohl vyfotit? Já jsem z toho úplně vykolejená, musí se bránit tím, že je to montáž, přece by to nemohli tak na 100% ověřit, navíc Bild… to už mluví samo za sebe. Jako prostě to nemůžou, sakra ať už to ten Filip opraví nebo tady hodím bačkory×D Panebože já se musím uklidnit×D do dalšího dílu asi nepřežiju, tohle bude ještě hodně zajímavý, no jsem zvědavá jak se z toho vylížou.
Oh! Nedostatek slov z šoku…
Hmm, koukám, že paní ředitelka je moc milá paní. xD Ale teda takovou kompromitující fotenu bych chtěla vidět a nebo ne, chci to vidět live. xD To jsem teda zvědavá, jak tahle aféra dopadne, myslím si, že teď když už zbývá do dokončení Bédy jenom týden, tak si to bude odpočítávat na vteřiny, snad se do tý doby nic nestane…už tak toho mají kluci dost…
Woow…tak tohle je tada šok…Já si minule říkala, co to bude za fotku, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by někdo moh vyfotit něco takovýho…
Kluci jsou teda pěkně v pr****.
Filipe, prosíím…už šoupni do Bédi a změň nám tu minulost…
No tyvole ! Taková fotka !! Kdyby se aspoň obýmali, ale TOHLE !!!
Ježííš to se čímdál víc zamotává !! už se těším na pokračování, ale Tom by už konečně měl říct Billovi o stroji času .. Když už jen tejden .. Jenže on ho v tom nechá trápit se .. A Davídek byl rozkošnej … Ať už je zase neděle 🙂
Do háááje…proč??:( Doufám,že to Fil s Tomem dají do pořádku:(:)
a kde je tá fotka???:D
Toto už je vážne veľa a to som Ťa vychvaľovala ako čitateľov nenecháš dlho trpieť 🙁 je mi to všetko hrozne ľúto už chcem aby sa to vyriešilo už im neubližuj prosím fňuk.
Nééééé! 🙁
Já to tušila, že to bude fotka dvojčat. Jenom je mi záhadou, kde se najednou vzala. Teď někdy vyfocená být snad nemůže, když se kluci dlouho neviděli. Leda, že by ji měl Tom vyfocenou v mobilu. I když proč by nechával někoho jiného fotit na svůj mobil tuhle fotku, že? 😀 Tak mě tak napadá, že to je Markova práce, možná?
Mě je to všechno tak líto. To je úplně v prd*li toto :/ Nevím, jak se z toho kluci teď vyhrabou. Bojím se, že Billovi Davídka okamžitě vemou. Jediné, co mě malilinkato uklidňuje je vědomí, že brzy pojede Fil změnit minulost.
Jo jo, tak na toto sme všetci čakali a tohto sme sa všetci báli. Ak má devil skutočne takýto veľavravný dôkaz, cesta späť nepomôže. Potrebujú proti Devilovi poriadny dôkaz, niečo čo ho úplne odrovná, aby sa celá táto "budúcnosť" neopakovala.