autor: Ketty
In chains of your force
Dalšího dne ráno David znovu dorazil do nemocnice. Měl za sebou několik zdlouhavých rozhovorů s kolegy, nakonec všechno vybojoval tak, jak si myslel, že to bude nejlepší, i když s vypětím všech sil.
Ještě jednou si promluvil s doktorem, ten mu však buď nebyl ochotný nebo schopný sdělit nějaké další informace, namísto toho se na Davida neustále díval s jakýmsi výmluvným výrazem v očích, až mu to bylo nepříjemné. Doktor mu ještě jednou doporučil, aby Billovi sehnal psychologa, několikrát zdůraznil, že není docela přesvědčen, zda by už měl Billa propustit, ale že po fyzické stránce je zcela v pořádku, takže není žádný argument, proč ho dál držet v nemocnici. David mu to všechno odkýval a konečně si došel pro Billa.
Při prvním pohledu do jeho tváře pochopil ten doktorův výmluvný výraz. Bill vypadal všelijak, jen ne zdravě. Ve tváři byl bledý jako stěna, ústa sevřená a pod prázdnýma hnědýma očima se rýsovaly temné, vyloženě nezdravě vypadající kruhy.
„Bille? Tak co, už chceš vážně jet?“ zeptal se opatrně. Bill jen cosi zabručel a vehementně pokýval hlavou – nechtěl v nemocnici strávit už ani minutu.
David si svého nejmladšího svěřence naložil do svého služebního BMW a rozjel se směrem k hotelu.
„To jsi toho doktora uplatil, že tě pustil tak brzo domů nebo co?“ vtipkoval cestou. Byl to jeho třetí pokus rozvést konverzaci, Bill ale neprojevil ani špetku snahy. Strnule seděl na sedadle spolujezdce, hleděl z okna a zarytě mlčel. Neměl s sebou žádné tašky, a v ruce křečovitě svíral křiklavě zelený pytlík s gumovými bonbóny a malý lísteček s jediným slovem spěšně načmáraným tenkou lihovkou, jakou Bill i Tom nosili neustále při sobě kvůli podpisům.
„Bille, já vím, že teď nechceš mluvit, ale až dorazíme na hotel, tak s nima budeš muset mluvit. Všichni jsou vyděšení, co se stalo, a když tě uvidí v tomhle stavu, vyděsí je to ještě víc…“ domlouval mu David, Bill ale jen cosi nezřetelně zabručel a koutkem oka pohlédl k sedadlu řidiče. „Mají o tebe strach. Vždyť víš, Dunja, Benjamin, Peter, Nathalie, Gustav, Georg a… Tom,“ o další sekundu později by si David nejraději nafackoval, že vypustil to slovo z úst. Bill se při nádechu zarazil a překvapeně povzdechl.
„Tom?“ zeptal se pomalu.
„Jo, bál se o tebe, vezl tě do nemocnice…“
„Nechal mě celou noc tam. Celou noc,“ dostal ze sebe k Davidovu překvapení Bill.
„Cože?“ vykulil oči manažer.
„Celou noc v nemocnici! Ví, jak nenávidím nemocnice… Když tam musím být sám… A on klidně odjede se svým milovaným autem ještě dřív, než se vůbec stačím probudit… Vůbec nevěděl, jestli jsem se probral a jak mi je, nestaral se o to. Nechal mě celou noc v obrovský budově, kde bylo všechno bílé, všechny dveře prosklené a kde umírali lidi! Dva za jednu noc! Jak si myslí, že se budu cítit, když ví, jak moc tohle nesnáším? Hlavně, že mi koupí nějaký pitomý bonbóny!“ hysterický podtón v Billově hlase Davida děsil.
„No tak… Vždyť on to myslel dobře… vážně se bál…“
Bill zřejmě vzdal všechny pokusy komunikovat a znovu se zahleděl ven.
„Davide, já tam nechci jít,“ protestoval Bill, když si uvědomil, že ho David táhne do hotelové restaurace, která byla, jak Bill skrz prosklené dveře zpozoroval, plná lidí od nich z teamu. Zastavil se a vyděšeně zíral na Davida.
„No tak, Bille,“ David jen zavrtěl hlavou, vzal Billa za rameno a pokoušel se ho nasměrovat ke dveřím, Bill ale jeho ruku setřásl. Nebylo mu to příjemné, a navíc doopravdy nechtěl dovnitř.
„Jen chtějí vidět, že jsi v pořádku,“ pokoušel se ho David přesvědčit, s Billem to však ani nehlo. David se užuž nadechoval, aby Billovi domluvil, v tu chvíli se však zarazil, neboť po schodech k nim právě scházela vysoká postava.
Bill jen překvapeně vydechl. V tom volném oblečení a s čelenkou na hlavě, to nemohl být nikdo jiný…
Tom, který se zrovna chystal připojit ke kolegům v restauraci, se v půli schodů zarazil a překvapeně shlížel na manažera a bratra. Zachytil Billův pohled. Ten pohled moc dobře znal. Byl plný očekávání a ublížení… Tom znejistěl. Ne, nedokázal čelit tomuhle pohledu… Těm nádherným temným očím… Trhnul pohledem na stranu, otočil se a spěšně vyběhl schody zase zpátky. Nemohl se na něj dívat… byl si jistý, že by ho přinutil zůstat. To nejzáhadnější na tom bylo, že Billovi stačil jeden jediný dobře mířený pohled, zachvění řasami, jedno jediné slovo, a mělo to stejný efekt, jako by Toma do něčeho nutil násilím a výhrůžkami nebo jako by ho připoutal železnými okovy. Dokázal s ním manipulovat jako nikdo jiný… A to byl ten důvod, proč s ním Tom nemohl dál zůstávat. Ačkoli tentokrát to bylo ještě obtížnější, měl o bratra takový strach… Neměl se za tohle rád, doopravdy se za to nenáviděl – nakonec ho pokaždé začal litovat. Stálo ho to všechny síly, aby sám sebe přesvědčil, že noční incident po návratu z Felixe nebyl chyba. Bill si to zasloužil… Když pak ale Tom byl svědkem toho, jak se jeho milovaný bratr hroutí, bylo zatraceně těžké být na něj dál naštvaný… Na to ho moc miloval. V každém případě tedy byla jedna věc jistá – musí zmizet, a to co nejdřív. David sice trval na tom, že musí ještě udělat nějakou konferenci, to ale bylo to poslední, co hodlal Tom v rámci Tokio Hotel udělat. Měl toho všeho po krk a už se neskutečně těšil, až zase bude žít normálně… Zabouchl za sebou dveře pokoje a s povzdechem se posadil na postel. Jak moc by si přál, aby toho černovlasého ďábla dokázal nenávidět…
„Tak.. já jim všem řeknu, že ti nic není… a ty si půjdeš lehnout… dobře?“ vypravil ze sebe zaražený David, několik okamžiků poté, co jim Tom zmizel z dohledu. Bill působil natolik otřeseným dojmem, že si David říkal, že by to vyznělo spíše ironicky, kdyby se těm v restauraci pokoušel namluvit, že se mu nic nestalo a je naprosto v pořádku.
Bill jen nečitelně přikývl. Bylo to poprvé za celý jeho život, kdy doopravdy neměl co říct.
°°°°
„Incestní skandál, nervové zhroucení a odchod z kapely – novinky u Tokio Hotel“ přečetl Tom nahlas z berlínských novin. Jediná věc, co ho na tom těšila, bylo snad jen to, že se tento kontroverzní titulek nedostal na přední stranu.
„To to stihli napsat rychle,“ podotkl Georg. Bylo to jen několik hodin, co skončila tisková konference, kterou museli uspořádat.
Davida tížila jiná věc.
„Jak přišli na to nervové zhroucení?“ nechápal. Bill totiž před třemi dny přestal komunikovat s okolním světem, nevystrčil nos ze svého pokoje, a nikdo po něm nemohl chtít, aby se účastnil konference. Tom tedy musel médiím zalhat a s hraně lehkovážným zavrtěním hlavy prohlásil, že Bill má nejspíš jen nějakou angínu a doktoři mu zakázali chodit mezi lidi. Nebylo to tak daleko od pravdy.
„Píše se tady – Tom Kaulitz sice nepřítomnost svého dvojčete svaloval na angínu, náš dobrý zdroj nám ale prozradil, že Tomův bratr, Bill Kaulitz, strávil nedělní noc v berlínské nemocnici, kam ho odvezli kvůli nervovému zhroucení,“ přečetl Tom a zatvářil se přitom lehce zahanbeně.
„To by mě zajímalo, co to bylo za zdroj…“ zavrtěl hlavou Peter, ještě všem sdělil, kam by dotyčného nakopal, a vzal si od Toma noviny.
Poslední dny trávil celý tým povětšinou spolu. Ačkoliv o tom nikdo z nich nemluvil a vlastně si to ani nepřipouštěl, všichni věděli, že tohle jsou poslední dny, které stráví spolu jako tým. Většina z nich sice prohlašovala, že jsou rádi, že tohle šílenství konečně skončí, pomyšlení na loučení je ale děsilo všechny stejně. Konec konců spolu žili čtyři roky, neustále na cestách… Strávili spolu víc času, než se svými rodinami.
Všichni se k sobě chovali ohleduplněji; Peter se přestal hádat s Nathalií a Dave na ně na všechny dokonce přestal křičet. Nejhůř ze všech si ovšem připadal Tom. Věděl, že to všechno byla jen jeho vina. Vlastně měl neskutečné štěstí, že si pro tohle rozhodnutí vybral zrovna tenhle měsíc, kdy jim vypršela většina smluv. Věděl, že všichni do jednoho teď mají tolik peněz, že dočasná ztráta zaměstnání rozhodně nikoho nezabije, přesto se cítil špatně. A nejhorší tyhle pocity byly, když někdo pronesl nepatrnou zmínku o něm.
„Je to strašně divný, když se všichni loučíme, připomínáme si starý časy… a není tu s námi Bill…“ stěžoval si Georg.
„No tak, nedělej, jako kdyby umřel,“ napomenul ho David, sám si ale o Billa dělal ještě větší starosti. Nejen, že přijde o loučení, Bill na tom byl ještě o hodně hůř, než když ho David vezl z nemocnice. Neuměl se s tím faktem vyrovnat a David měl pocit, že se to všechno pokouší zaspat. Kdykoliv přišel k němu do pokoje, Bill spal nebo alespoň ležel v posteli a odmítal reagovat na Davidy otázky.
Přes všechny Davidovy prosby Tom odmítal za dvojčetem zajít, a promluvit si s ním. David nechápal, jak ho může nechat se tak trápit. Byl to on, kdo se mohl zbláznit, když se tehdy Bill zhroutil. Byl to on, kdo se o Billa celý život staral a nedopustil, aby se mu něco stalo. A teď dělal, jako by to ani nebyl jeho bratr.
Byla to však jen přetvářka, a Tom čím dál tím častěji podléhal pokušení za Billem zajít. Blížil se den jeho nastěhování do bytu v Berlíně a i on připouštěl, že odjet bez jediného slova na rozloučenou, by bylo sprosté. Možná, že za ním přeci jen na chvíli zajde… Jen se musí obrnit opravdu silnými nervy a sebeovládáním. Pak by to všechno měl zvládnout. Zamyšleně pokýval hlavou a s mdlým úsměvem na rtech se připojil k Dunje, Nathalii a Géčkám, kteří si v Georgově laptopu prohlíželi ty nejstarší fotky kapely z nahrávání prvního alba, a buď se smáli tomu, jak vypadali, nebo jen s dojetím vzpomínali na staré časy. Tom si jen tiše povzdechl. Kde jsou ty časy, kdy spolu s bratrem vycházeli bezproblémově? Lehce ho zamrazilo, jak se díval na fotografii svého mladšího bratra, jak rukou spočívá na Tomově koleni. Ty časy nikdy nebyly…
autor: Ketty
betaread: Janule
bože to je klášný :-* jen chudinka Billí 🙁 se divim ež ho Tom furt enchává takhle se trápit… 🙁 apsoň ež se snim rozloučí…a doufám že mu Bill domluví aby zůstal… ať na něj udělá to kukuč xD
Je to prostě mazec. Tenhle díl mě nějak zvláštně dojal, leze na mě melancholická nálada ála 'všechno je totálně v pr….'. Je to zajímavé, nedovedu si představit, kdyby to tak bylo doopravdy a Tokio Hotel by měli skončit. Kdyby sláva opadla tak je to něco jiného, za to by oni nemohli, jednou to prostě přijde, ale kdyby to tak bylo doopravdy a jeden z nich by se rozhodl odejít, bylo by to strašně těžký. Člověka mrazí už jenom, když to čte, doopravdy by to byl masakr. Tom mě mile překvapil. Nečekala jsem, že by mě ještě něčím potěšil, ale jen to, že na Billa myslí a přemáhá se o něčem svědčí. I když si myslím, že mu dá poslední sbohem a dál z toho nic nebude. Byl by to závěr realistický stejně, jako byla realistická celá tahle povídka. I když smutný no… ale takový je holt život. Jediná naděje, kterou ještě mám je, že se Agnes k Tomovi odmítne po tom všem vrátit. Udělalo by mě to radost…
Přiznám se že mě napadla varianta že si Bill dá dohromady s Davidem xD
Nemůžu se dočkat středy…ikdyž se klepu pokaždé když vím že má být na blogu Hate you…
[3]: :D:D:D Bill s Davidem 😀
To je hrůza, taky si až teďka uvědomuju, jak strašlivé by to bylo, kdyby se jeden z členů rozhodl odejít, ať už by byl důvod jakýkoliv… prosím, ať si to Tom ještě rozmyslí *umírá napětím* 😀
Doufám, že se stím aspoň rozloučí. Netoužím po tom, aby byl sním, protože si myslím, že by nebyl šťatsný, ale bylo by to podlé, kdyby se ani nerozloučil. Je to tak smutné, uvědomit si, že toto se může stát i v normálním TH životě. Že se jeden rozhodne opustit kapelu a všeho bude konec. Ani nevím, co bych dělala 🙁
Tak, buď Tom Billovi odolá, odjede a vrátí se po pád dnech s výčitkama svědomí, nebo podlehne a neodjede 🙂 To by bylo možná i lepší, ale Kett by zvládla udělat zajímavý obě varianty 😉 štve mě, že se ve středu dostanu domů až pozdě večer, to budu napnutá dýl než obyčejně 🙁
No..zajímá mě jak to celé dopadne o.O Třeba se Tom ještě vzpamatuje..ale o tom dost pochybuju..což je celkem škoda 😀
Nemůžu uvěřit tomu,že si Tom,myslí,že znásilnit Billa nebyla chyba!!!To je prostě neuvěřitelné!!!!Já prostě nechci,aby byli spolu,myslím si,že to ani po tom všem není možné….
Oba jsou problémoví.Bill by si měl uvědomit svoje chování a jít a za tím psych.
A Tom by neměl být tak sobecký.Chová se jak dítě.
Myslím,že marně doufám ve šťastný konec.
Ale alespoň mírné obrácení role by potěšilo.
Tuhle povídku mám vážně ráda^^
mno… já bych to viděla následovně. Bill by si omluvu od Toma zasloužil, ač rozhodně není žádný svatoušek. aby se usmířili. ale jen jako bratři. aby pak Tom začal něco víc cítit a aby ho odmítl Bill i Agnes. nebo já už nevim.. fakt si v týhle povídce netroufám předvídat konec.
Teď mě napadlo,že k téhle povídce se úžasně hodí tahle písnička od Three Days Grace:I Hate Everything About You .Je naprosto skvělá a když čtu HATE,tak ji vždycky slyším.
http://www.youtube.com/watch?v=BpwCJzPlz8k
Doufám,že nevadí,že jsem to sem dala,jestli ano,tak se omlouvám,ale nemohla jsem si pomoct.
Tak musím říct, že v tomhle díle si to u mě Tom trošičku vyžehlil. Ne tím, jak se choval – protože na tom, že zdrhnul jakmile Billa uviděl, není nic hezkýho… ale těmi jeho citovými… náznaky. Je jasný, že mu Bill není tak lhostejný, jak se snaží navenek působit… I když pořád ještě jsem teda nevydýchala to jeho znásilnění a to, že za to necítí žádné výčitky.
Jinak Billovo chování, depresi a apatii v tomhle případě naprosto chápu. Taky bych se asi uzavřela před světem a nechtěla s nikým mluvit. Možná i jen proto, že by to třeba Toma konečně k něčemu vyburcovalo…
No, uvidíme, jak dopadne twins-setkání. Jen doufám, že opět neskončí hádkou nebo ještě něčím horším…
ty dva jsou nejhorší kombinace…x(