autor: LucSinQa
Hi Leute! XD Takže se hlásím s další jednodílkou. Doufám, že se vám bude líbit x). LucSinQa..
Seděl na okně a pozoroval noční Hamburk. Byl pro něj úchvatný a on nevěděl, proč vlastně. Je to město jako každé jiné. Vždyť na světě je tolik podobných měst. Jenže možná to bylo tím, že v Hamburku strávil celý svůj život. Rozjímal nad svým životem tady, který byl z větší části smutný, nežli dobrý. Možná by bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodil. Nikomu by nechyběl. Už měl mockrát chuť to všechno ukončit. Jenže to neudělal a nebo to spíš ani nedokázal. Jeho smutný pohled sklouznul na jeho světlou ruku, na které se ukrývala jizva od jeho posledního rande se žiletkou. Byla to jeho vzpomínka, na kterou se snažil zapomenout. Jenže to prostě nešlo. Opravdu se moc snažil, jenže s tím nemohl nic udělat. Palcem druhé ruky si nesměle přejel po jizvě a zavřel oči. První, co se mu vybavilo, byl chladný nemocniční pokoj, který byl to první, co spatřil, když se probudil. Jako druhé uviděl ordinaci u psychologa, kde musel podstoupit vyšetření. Doktorům se asi nezdálo normální, když se člověk trochu řízne. Raději urychleně otevřel oči a vrátil se zpět k Hamburku. Přece jenom to nebylo zas tak dlouho, co se mu to stalo. Krátké čtyři měsíce.
*flashback*
„Bille! No tak! Pojď sem a neštvi mě, ty parchante!“ dvanáctiletý chlapec uslyšel tlumený řev své matky, volajíc na jeho milovaného bratra, kterého tolik miloval. Bylo mu opravdu moc líto, že je na něj jejich matka taková. Kdyby alespoň věděl proč.
Když byli chlapci malí, všichni na ně byli hodní a měli je rádi. A to hlavně Simone, jejich matka, která syny nadevše milovala. Jenže když chlapcům bylo deset, jejich milovaní rodiče se rozvedli. Už předtím se často hádali, ale chlapci si mysleli, že se to všechno vrátí do pořádku. Všechno to začalo 12.8. stejného roku. Byly to tři měsíce ode dne, kdy jejich rodiče nebyli spolu. Simone se snažila být hodná k oběma stejně, jenže něco uvnitř jí říkalo, že její láska k Billovi pomalu ale jistě ustupuje. Už se nemohla dál přetvařovat. Černovlasého chlapce doma měla jen proto, že jí ho přidělil soud, a jeho otec jí každý měsíc posílal alimenty. Toma, na rozdíl od Billa, Simone milovala. Snažila se mu dát vše, co mu na očích viděla.
Černovlasý chlapec se doplahočil do kuchyně za matkou a vyslechl si to, co slýchal každý den. Simone po něm řvala, jak za všechno může, za rozvod a všechno, co souviselo s jeho otcem. Že je všechno jeho vina a nesnáší ho. Potřebovala si vybít zlost a Tom to všechno slýchal. Bill vůbec nevěděl, proč mu to jeho matka dává za vinu. Vždyť, on to všechno snášel ze všech nejhůř, ale to věděl jen Tom.
Když Billovi jeho matka rozkázala, ať odejde, protože ho nechce vidět, a ať jí neleze na oči, odebral se do bratrova pokoje, který ho obejmul. Přesně tohle právě potřeboval.
*konec flashbacku*
Černovlásek se přesunul k zrcadlu, které mu viselo na skříni, a trochu se poupravil. Pomalu se vyplížil z pokoje a po špičkách došel na druhý konec chodby, kde byl pokoj jeho bratra. Pomalu otevřel dveře a nakouknul dovnitř, ještě nespal. Potichu vešel do místnosti a snažil se beze zvuku zavřít dveře, které posléze zamknul. Tom byl na počítači, takže ho Bill zezadu objal kolem krku. Musel se pousmát, když na svém hrudníku spatřil bloudící ruce s černě nalakovanými nehty. Bill Tomovi vyhrnul tričko a začal ho laskat na krku. Tom musel slastí zaklonit hlavu a Bill tak získal lepší přístup k jeho krku. On tuhle příležitost ale nevyužil. Dravě Toma políbil na rty a ten si Billa stáhl tak, že mu seděl obkročmo na klíně. Oba do jejich polibku zapojili i jazyky, které hrály souboj o to, kdo bude dominantnější. Billův jazyk prohledával každé zákoutí Tomových úst a Bill rozhodně nebyl pozadu. Černovláskovi se konečně podařilo z Toma sundat tričko, což Tom Billovi udělal už dávno.
Bill se začal věnovat Tomovým bradavkám a rukama se snažil rozepnout mu pásek. Když se mu to konečně podařilo, nějakým záhadným způsobem mu sundal kalhoty i s boxerkama. Ještě než se Bill stihnut vrátit do původní polohy, tom ho zbavil kalhot i boxerek, takže na sobě oba chlapci neměli nic. Pouze Bill byl ověšený řetězy a náramky. Tom si ho k sobě přitáhl za jeden z řetízků a surově ho políbil. Ani jeden z nich nic neříkal. Černovláskův bratr byl značně vzrušený. Víc už to snad ani nešlo. Neuvěřitelně Toma vzrušoval, a taky toho patřičně využíval. Bill začal na Toma pomalu nasedat, a přitom dráždil jeho bradavky. Oba měli zrychlený dech a ztěžka se jim dýchalo. Černovlásek začal přirážet proti Tomovu klínu, což v něm i v jeho bratrovi vyvolalo velkou vlnu vzrušení. Oba hlasitě vzdychali, sténali a dělali vše pro to, aby to pro toho druhého bylo překrásné. Tom vzal Billovu chloubu do ruky a začal pohybovat. Bill zakláněl hlavu a vzdychal Tomovo jméno. Už to nemohl vydržet. Tom ho neuvěřitelně mučil. Tom za okamžik ucítil, jak se mu napnuly svaly, a docílil orgasmu, což se zanedlouho podařilo i Billovi. Pro oba to bylo to nejlepší, co zažili. Bill nechal Toma ze sebe vystoupit a ihned se na něj vysílením svalil. Už neměl sílu na nic. Oba chlapci chvíli po tom, co se přesunuli na postel, usnuli s lehkým úsměvem na rtech.
„Tome, je mi to opravdu líto, ale já to musím udělat. Nezlob se na mě, prosím. Jen si prosím pamatuj, že jsem tě vždycky miloval, miluji a milovat budu.“ Černovlásek se zvedl z postele a začal se oblékat. Tom na Billa koukal s otevřenou pusou, jako kdyby sem na zem, do Německa, spadl z jiné planety. Vůbec nechápal, o čem Bill mluví, a taky nevěděl, co mu na to má říct. Asi by se měl zeptat proč, ale nezmohl se ani na slovo. Prostě najednou jako kdyby zkameněl.
Černovlásek odešel z pokoje a naposledy se na Toma, na jeho věčnou lásku, podíval. „Ich Liebe Dich…“ byla jeho poslední slova, která mu řekl. Tolik ho bolelo to, co právě musel udělat, jenže to opravdu jinak nešlo. Už dál nemohl snášet to každodenní řvaní na něj a obviňování ho za něco, o čem vlastně neměl ani páru. Bil měl v pokoji připravenou tašku, ve které byla větší část jeho šatníku. Vzal si tašku a vyplížil se z domu. Měl štěstí, že bylo teprve něco okolo čtvrté ráno, takže nebylo těžké jen tak odejít. Když se naposledy ohlédl na dům, v Tomově pokoji se rozsvítilo a on spatřil za oknem jeho siluetu. Musel se otočit a jít, kdyby to neudělal, určitě by se rozběhnul za Tomem a už by se nikdy neodhodlal odejít. Ale i přesto se neubránil oceánu slz, které se mu draly z očí ven.
Tom Billa sledoval zpoza závěsu, dokud se mu neztratil z dohledu. Pochopil, že by bylo marné běžet za ním. Chlapec po chvíli propadl nesnesitelnému pláči. Hlasitě vzlykal a sedl do rohu svého pokoje, kde se schoulil do klubíčka a plakal a plakal a plakal.
On toho dne už Tom o svém milovaném bratrovi nikdy neslyšel. Celé dny vyl zamčený ve svém pokoji a utápěl se v depresích, které mu život přinesl. S nikým nemluvil, nic nejedl a nevycházel na denní světlo. Jednoho dne, bylo to úterý, se rozhodl, že se vším skončí. Nepřišel na žádné jiné východisko. Jeho jediné štěstí mu odešlo a on tak neměl pro co žít a ani se nesnažil najít nějaké jiné. Bill byl dokonalý a on na něj pořád nedokázal zapomenout, i když už je to před dva roky, co černovlásek odešel.
autor: LucSinQa
betaread: Janule
Já se z těch špatně končících povídek zblázním!!!!Já už chci konečně nějaký pořádný zamilovaný šťastný konec!!!xD
Co všichni máte s těmi žiletkami? O_o kdyby se neobjevili emo pozéři a žiletky nešli do módy, tak jedna desetina povídek neobsahuje slovo "žiletka" .
Jinak to nebylo tak špatné 😉
To je jako konec? Sakra, neeee… :/ Smutný, ale super.
[2]: Je to tvůj názor, nevyčítám ti ho, ale zdá se mi, že zbytečně kritizuješ skoro každé povídky. 😀 Já jsem s těma žiletkama docela spokojená, když se to tak autorovi líbí, a když se mu takhle lépe píše – proč ne? 😀 Je pravda, že rýpnout si chce skoro každý, ale trochu pozitivních poznámek by taky neuškodilo, nemyslíš?
***
Líbilo se mi to, fakt že jo. Je to smutný, a to se mi líbí, všechno prostě nemůže mít happy end. 😀 Jen tak dál.
smutný, smutný, smutný, ale hezký x)
ja vy to delate ze se na konci takovejhle povidek vzy ale to opravdu pokazde rozbrecim
ješiš marjá … ty žiletky … to je upa píčovina se řezat … achjooo já to nechápu … jinak povídka moc moc moc hezka 😉