autor: Sisa
Ráno sa zobudil úplne vyčerpaný. Pomaly vstal a došuchtal sa k skrini. Vytiahol plátok a vymačkol si tabletku na ruku. Hodil si ju do úst a prehltol. Dodala mu trochu energie, a tak sa pomaly došuchtal do kúpeľne. Opláchol si tvár studenou vodou. Na tvár si dal skoro celý make-up, aby zakryl obrovské tmavé kruhy pod očami. Oči si letmo prebehol ceruzkou a vlasy prehrabol rukou. Vrátil sa do izby a vybral veci zo skrine. Bolo mu jedno, čo si na seba oblieka. Aj tak mu všetko padalo. Poslednú tabletku si strčil do vrecka a zišiel pomaly dole. Tom už stál medzi dverami pripravený odísť. Venoval Billovi jediný pohľad. Potom zavrel dvere, nastúpil do svojho auta a vydal sa smer klubovňa.
Bill si slabo vzdychol a vošiel do garáže. Sadol si do auta a vydal sa na cestu. Do štúdia dorazil z hodinovým meškaním. David už nervózne pochodoval po miestnosti. Keď Bill vošiel, spustil naňho poriadny krik, čo si to dovoľuje tak meškať. Bill len sklonil hlavu a pípol slabé prepáč. David ešte raz zavrčal a potom im prikázal, aby išli za ním.
Nasadli do dodávky. Bill si sadol úplne dozadu a rukou zašmátral vo vrecku. Poobzeral sa okolo seba, či sa naňho nikto nepozerá a nenápadne si strčil tabletku do úst. Nebolo to však až také nenápadné. Jeden pár očí ho sledoval. Jedny oči sledovali, ako sa Billovi po prehltnutí tej tabletky rozšírili zorničky a spokojne vydýchol. David sa zamračil a zaťal päste. Tak toto teda nie! Nedovolí, aby im Bill zničil kariéru drogami. Vystúpili pred veľkou budovou. Zaviedol ich do veľkej pekne zariadenej miestnosti. Bill chytil Gustava za ruku a zatiahol trochu bokom.
„Gustav, ja…“ pozeral do zeme. „Potreboval by som požičať.“ Pozrel mu nesmelo do očí
„Ty potrebuješ požičať? Preboha, Bill, však máš viac peňazí ako ja.“
„Prosím.“ V očkách sa mu zalesknú slzičky. Bez dávky nevydrží a Mannyho surovosť tiež už nedokáže znášať.
„Tak dobre. Koľko?“ vzdychol si Gustáv.
„10 000€“ pípol Bill
„Koľko?“ Vyvalil oči Gusto.
„Prosím. Vrátim ti to.“
„Bill, čo sa deje?“
„Nič… ja… len… len tie peniaze potrebujem.“
„Tak dobre.“ Podal mu šek. Bill sa slabo usmial a vrátil sa na svoje miesto akurát včas, aby stihol prvé otázky reportérky. Reportáž prebiehala celkom kludne, až dokiaľ reportérka nezadala otázku, ktorá prinútila Billa dvihnúť hlavu od červeného koberca.
„Tom, keby ste si mal vybrať medzi vzťahom alebo Billom, kto by to bol?“
„Vždycky držíme spolu. Pokiaľ je niekto proti nám, ťaháme vždycky za jedno lano. Nás nikdy nikto nerozdelí. Nikdy by sa nestalo, že by sa medzi nás postavila baba. To by sa žiadnej nepodarilo,“ znela Tomova odpoveď. Len Bill však počul tu faloš v jeho hlase. Znovu sklonil hlavu tak, aby nebolo vidieť jeho stekajúce slzy. Reportáž potom už pokračovala v pohode. Po hodine sa chlapci vrátili do klubovne. Bill poslal Gustovi ešte jeden ďakovný pohľad. Potom nasadol do auta a zamieril k Mannymu. Nevšimol si čierneho auta idúceho za ním. Zastavil pred Mannyho domom. Vbehol dovnútra. Manny sedel na kresle a pozeral porno.
„Ale ale, došla naša superstár“. Už máš peniaze alebo to vyriešime tak ako do teraz?“ uškrnul sa.
„M- mám, Koľko chceš?“ pípol Bill a snažil sa vzdialiť z jeho dosahu.
„5000€ za týždennú dávku.“ Povedal z úškrnov.
„Čo?“ pípol Bill. „Ale to je moc drahé.“
„Dám ti to za polovičku, a ak budeš dobrý,,tak aj zadarmo, ale vieš, čo za to chcem.“ Uškrnul sa.
„Nie, to nie.“
„A vieš čo, nebudem sa ťa pýtať.“ Povedal a prišiel k nemu bližšie. Bill chcel utiecť, ale Manny ho chytil a surovo ho strhol na zem.
„Nie, prosím. Manny, už nie,“ zavzlykal Bill
„Drž hubu, lebo nič nedostaneš.“ Odsekne a stiahne mu rifle. Bill ostal len rezignovane ležať. Len občas smrkne.
David stojí na dvore a prekvapene sleduje, čo sa vo vnútri deje. Prečo sa Bill necháva takto zneužívať? Mal by zasiahnuť? Už už sa chystal vbehnúť tam, keď uvidel, ako sa Bill postavil a snaží sa dostať do riflí. Manny sa niekde stratil a po chvíle sa vrátil a podával Billovi malé papierové vrecúško. Ten opatrne natiahol ruku a vytrhol vrecúško Mannymu z rúk, hneď sa vzdialil. Manny sa len zasmial. Bill sa prudko otočil a vybehol von. David sa skryl na poslednú chvíľu. Bill si sadol do auta a naštartoval. David počkal, kým odíde, a potom vbehol k Mannymu do domu. Ten sa naňho prekvapene pozrel.
„Želáte si?“ spýtal sa nechápavo.
„Čo si mu to dával?“
„Komu?“
„Ty dobre vieš. Aké svinstvo si mu to dal?“
„Teba do toho nič, starký.“
David vytiahol s pod vetrovky zbraň. „Nebudem sa pýtať dva krát.“
„Rohypnol, nejaké antidepresíva a hoci čo. Neviem, netriedil som to.“ Odpovedal Manny
„Hajzel.“ David sa zahnal a hlavňou zbrane mu uštedril celkom peknú ranu do hlavy.
Bill rozmýšľal, či sa má vrátiť domov, alebo sa radšej túlať po meste. Nakoniec sa rozhodol pre svoj bežný život a zaparkoval doma. Tom už tam auto mal. Otvoril dvere a chystal sa vybehnúť do svojej izby, no zastavila ho Tomova nekompromisná ruka. Neľútostne ho sotil o stenu a tvrdo sa mu pozeral do očí. „Kde si bol?“
„J- ja bol som ešte na vzduchu. Stalo sa niečo?“
„Či sa niečo stalo? Stalo, si predstav.“ Zhukol Tom. „Kde sú ostatné peniaze z účtu?“
„Ja ti ich vrátim. Len som si nejaké potreboval požičať, Tom.“ Pípol potichu Bill.
„Tak to dúfam.“ Odsekol a zmizol v kuchyni.
Bill sa pomaly došuchtal do svojej izby, zvalil sa na posteľ. V hlave mu zneli Tomove slová z reportáže. Akoby ich už niekde počul, ale kde? Vtedy si spomenul. Sú také isté ako slova v tom jeho sne. Je to jeho budúcnosť? Ľahol si na posteľ a do úst si hodil jednu tabletku. Všetko mu zrazu bolo jedno. Na ničom mu nezáležalo. Len sa prihlúplo usmieval a pozeral okolo seba. Po chvíli zaspal a tak nezaznamenal Davidov príchod.
„Je David. Čo sa stalo? Potrebuješ niečo?“ spýtal sa prekvapene Tom keď k nim David vbehol.
„Kde je Bill?“
„V izbe. Prečo, čo sa…?“Viac povedať nestihol, pretože David vybehol do Billovej izby a zamkol za sebou.
„Bill?“ potriasol s nim. Bill nesúhlasne zaskučal a chcel spať ďalej, no dobre mierená facka ho dostatočne prebrala a on prekvapene pozeral do Davidových nahnevaných očí.
„Da -David? Čo tu robíš a čo sa stalo?“ opatrne si chytil poranené líce.
„Daj mi ich.“
„Čo?“ zarazil sa Bill. Nie nemôže to vedieť. Určite nie.
„Daj mi tie tabletky.“
„A- aké tabletky?“
„Bill, daj mi ich. Ak nechceš, aby sa to dozvedel Tom, tak mi ich daj.“ Nie, Tom to nesmie vedieť. Siahol do vačku a podal mu malý papierový balíček.
„No vidíš.“ Schoval ho do vačku pre prípad, že by si to Bill rozmyslel.
„Chlapče, čo je to s tebou? Musíš s tým prestať. Zabíja ťa to, a o tom, čo ti robí ten chlap, ani nehovorím.“ Bill stuhol. Odkiaľ to David vie?
„Ja to potrebujem, David. Tak moc.“ Rozplakal sa.
„Neboj sa. Bude to dobré. Teraz sa vyspi.“ Uložil ho a chystal sa odísť.
„David?“
„Áno?“
„Sľúb mi, že Tomovi nič nepovieš.“
„Sľubujem.“ Vyšiel z izby. Má ten sľub dodržať? Spravil chybu. Dodržal ho.
Poslúchol. Vykašlal sa na tabletky. Dodržal svoje slovo, ale iba do určitej miery. S tabletkami skončil hneď, ako David odišiel. Naďalej však pokračoval s rezaním. Bol zo dňa na deň slabší a vyčerpanejší.
Trvalo pol mesiaca, kým sa dal na najhoršiu cestu. Ten deň zmenil jeho život. Zničil aj jeho poslednú šancu na prežitie. Pofľakoval sa okolo Mannyho domu, keď ho chytil nejaký chlapík a zatiahol ho do tmavej uličky.
„Ty si Bill, však?“ po chvíľke prikývol.
„Manny ti už nič nepredá. Mal kvôli tebe problémy, ale ja by som niečo mal.“ Bill váhal, ale nakoniec prikývol. Chlap sa uškrnul a podal mu ampulku.
„Za liter je tvoja.“
„Čo – čo to je ?“ zaváhal.
„Heroín.“
„Tu máš.“ Podal mu balíček bankoviek.
„S tebou je radosť obchodovať. Ak by si mal ešte záujem, vieš, kde ma nájdeš.“ Povedal a vyparil sa rovnako rýchlo, ako sa zjavil. Bill utekal domov a zamkol sa v izbe. Rozmýšľal naozaj dlho, kým sa to rozhodol spraviť. Trvalo dlho, kým natiahol ruku a priložil ihlu k žile. Trvalo dlho, kým si ju do tej žili strčil, a ešte dlhšie, kým jej obsah vytlačil. Potom mu už bolo všetko jedno. Nezáležalo mu na Tomovi. Na kapele. Nezáležalo mu už na ničom. Chce sa len vznášať a vznášať. Užívať si pocit voľnosti. Dnes už sú to 3 mesiace. 3 mesiace zdrogovaného šťastia. 3 mesiace pocitu eufórie. 3 mesiace. Čo sú to pre iných 3 mesiace? Čo znamenali tie 3 mesiace pre Toma? Moc nič. Požiadal Kristín o ruku a tá ho poslala k vode. Vytiahla od neho peniaze na potrat a vyparila sa. Bolo mu to jedno. Našiel si druhú. Jeho život bol len chľast, spánok, žrádlo a sex. Aké jednoduché. Príliš jednoduché. To mu však vtedy nedoplo. Netrápilo ho, že svojho brata už dlhú dobu nevidel. Netrápilo ho, že nevychádza z izby. Nezaujímalo ho, ako sa má. Proste neexistoval. Bolo mu dokonca jedno, či žije alebo nie. Prečo? Nevedel to ani sám. Čo zničilo ich silné puto. Čo dokázalo zničiť nezničiteľné?
Bill sa zo dňa na deň utápal viac v drogách. Potreboval stále viac a viac dávok. Peniaze už nemal, a tak za dávky platil vlastným telom. Bolo mu to úplne jedno. Poslúchol a dostal za to dávku, po ktorej aj tak zabudol. Jeho deň bol presný opak Tomovho. Točil sa len okolo žiletky a heroínu.
Čiernovlasý chlapec sedel v rohu izby a v ruke zvieral chladný strieborný kov. Odrážal sa od neho svit mesiaca, ktorý prúdil do miestnosti cez otvorené okno. Chlapcovo telíčko nehlučne ležalo na podlahe. Po tvári mu stekali slzy a tvorili čierne potôčiky. Pevne zvieral žiletku a spomínal.
„Vždycky držíme spolu.“ Zavzlykal a na jeho zápästí sa objavila nová rana.
„Pokiaľ je niekto proti nám, ťaháme vždycky za jedno lano.“ Povedal polohlasne a znovu si zarezal do ruky.
„Nás nikdy nikto nerozdelí.“ Zakričal a žiletku zarezal do ruky o to prudšie.
„Nikdy by sa nestalo, že by sa medzi nás postavila baba.“ Buchol päsťou do steny.
„To by sa žiadnej nepodarilo.“ Odhodil žiletku do opačného kúta a naplno sa rozvzlykal. V tom sa dvere miestnosti prudko rozleteli a chlapec uvidel medzi nimi rozmazanú postavu. Poranené zápästie skryl za chrbát.
„Bill, čo hučíš? A prečo preboha sedíš v tej zime na zemi?“ spýtal sa chlapec a vošiel do miestnosti. Zatvoril okno a zapol svetlo. Bill si rukou zakryl oči.
„Nič. Tom, nechaj ma, prosím.“ Zavzlykal.
„Nie! Čo zas vyvádzaš? Už mám toho plné zuby, správaš sa divne všimol, si si? Celý deň nevylezieš z izby a v jednom kuse opakuješ tie vety s tej prekliatej reportáže. To už ti úplne preskočilo?“
„Nie len, len sa mi niečo snívalo.“ Trepol to prvé, čo ho napadlo.
„Áno, a preto sedíš po tme na zemi ešte aj s otvoreným oknom. Už by si sa mohol spamätať. Poď do postele lebo prechladneš.“ Povedal a podal mu ruku. Bill chvíľku váhal, ale potom mu podal svoju. V tom však Tom uvidel krvavú podlahu. Zamračil sa a chytil Billovu druhú ruku. Uvidel zápästie a krv kvapkajúcu z jeho prstov na zem.
„Do šľaka, čo to má znamenať?“ Pozrel mu tvrdo do očí.
„J- ja to nič to…“ koktal Bill a snažil sa vytrhnúť ruku s jeho stisku.
„Čo?“ spýtal sa a zosilnil stisk.
„Tomi, to bolí, prosím.“ Zavzlykal. Tom sa zahnal a sotil ho na posteľ.
„Hovor, čo to má znamenať?“ zakričal naňho.
„Nekrič na mňa, prosím.“ Znovu sa snažil dostať s jeho zovretia.
„Nemám na teba kričať? Do kelu, veď ty nie si normálny.“ Potiahol ho za ruku, ktorú držal v železnom stisku. Pomaly z nej vytekala krv a špinila aj tú Tomovu.
„Pusť ma.“ Zvýšil hlas.
Tom sa zamračil a silno ho udrel. Už to nebol sen. Bola to skutočnosť. Bolestná skutočnosť. Tak veľmi ho to bolelo. Nie ta facka. Bolelo to, že bola od Toma. Pozrel naňho. V očkách ho štípali slzy. Toto naozaj nečakal. Nie od neho. Prudko vyskočil na nohy a tie sa mu podlomili a skončil na zemi.
„Nechaj ma. Už nikdy sa ma nechytaj, nikdy!“ zašepkal.
„Fajn. Keď myslíš.“ Odpovedal a zabuchol dvere. Bill plakal. Dlho. Veľmi dlho. Do rána. Už sa ale rozhodol. Tom ho neznáša. Hanbí sa zaňho. Vysilene sa postavil a s pod podušky vytiahol striekačku. Ta Tomova facka bola posledná kvapka. Posledných pár slzičiek. Ihla sa stratila vo vychudnutej ručičke. V tom sa zarazil. Nemôže odísť bez rozlúčenia. Naškrabal na list pár písmen a potom sa nechal unášať pocitom, ako sa jed zo striekačky rozlieva jeho životom. Zavrel oči a stočil sa do klbka. O necelú minútu už necítil nič. Všade naokolo bola len tma. Skončilo to. Posledný nádych, ale výdych už neprišiel. Jeho zlomené srdiečko posledný krát udrelo. Bol koniec.
Tom sedel v kuchyni za stolom. Sedel tam celú noc. Pozeral na ruku a z očí mu tiekli slzy. Ako mohol? Ako ho ohol udrieť. Kde sa stratil ten Tom? Kde sa stratil starší bráško, ktorý sa Billa snažil chrániť?
Čo sa stalo? Prečo sa všetko pokazilo. Ako mu mohol tak ublížiť? Nie nedovolí, aby ďalej trpel. Vyskočil na nohy a vybehol do Billovej izby.
„Billi, ja… mrzí ma to… môžeš mi…“ rozrazil dvere a zamrzol v polovici pohybu.
„Bill?“ neveriaco pozeral na telíčko pred sebou. Také vychudnuté. Len kosť a koža.
Kľakol si k nemu. „Billi? Objal ho. Až potom si všimol striekačky, ktorá mu trčala z ruky.
„Nie! Bill! Prosím, braček, odpovedz mi. Mrzí ma to! Všetko. Len sa preber, Billi. Prosím. Musíš sa prebrať!“ zatriasol ním. Plakal. Kričal ale bez výsledku. Ležal tam s ním celý deň. Ohrieval jeho chladnúce telo. Večer už nemal silu ani plakať a tak len ležal a drtil Billove mŕtve telíčko. Našiel ho tam až David. Mal obrovský problém odtiahnuť ho od neho. Zavolal záchranku, aj keď vedel, že je to zbytočné.
Billove telo odviezli a Tom osamel. Sedel v jeho izbe a plakal. Do očí mu padla malá obálka vykukujúca z pod postele. Bol to list na rozlúčku. Na konci bola poznámka, v ktorej sa Bill zmieňoval, že všetko dôležité nájde v jeho denníku. Tom list s plačom odložil a vytiahol Billov denník. Plakal pri každej strane. Pri každom písmenku. Až teraz si uvedomil, čo vlastne spôsobil. A teraz si uvedomil, že jeho mladší braček zomrel len a len kvôli nemu. Dokázal s tým žiť? Dokázal žiť s vedomím, že zabil toho krehkého anjelika. Pohreb bol o pár dní. Boli tam všetci. Všetci, až na tu osobu, ktorá tam byť mala. Boli tam tisíce fanyniek, novinári, hviezdy, aj členovia rodiny. Všetci okrem Toma. Ten sedel v jeho izbe. Spomínal na všetko pekné. Tak ako spomínal na to, ako mu ublížil. Spomenul si na jeho zvonivý smiech a iskričky v očiach, ktoré už nikdy neuvidí. Nikdy ho už neuvidí. Dokáže si to niekedy odpustiť? Dokáže niekedy povedať prepáč?
O rok neskôr
„Ahoj, braček, tak som tu. Viem, meškám. Meškám už tak dlho. Odpusť mi to. Tak veľmi ťa potrebujem. Nedokážem zabudnúť, Bill. Nedokážem. Keď zavriem oči, vidím tvoj úsmev. Keď som v tichu, počujem tvoj zvonivý smiech. Keď sa pozriem do zrkadla, vidím tvoju tváričku. Už nevládzem. Chcem ísť za tebou. Príď si pre mňa.“ Plakal Tom na hrobe svojho brata. Prvý krát od jeho smrti si dodal odvahu a vkročil na cintorín. Prvý raz, odkedy Bill zomrel, dokázal komunikovať. Keď Bill zomrel, uzavrel sa do seba. Možno práve preto ho zavreli. Áno, bol pár mesiacov v blázinci, ale utiekol. Teraz sa ale rozhodol. Z vrecka vytiahol žiletku. Billovu žiletku. Stačilo pár pohybov ruky. Tak jednoduché. Odišiel za Billom. Stretnú sa? To už my nikdy nezistíme. Nezostáva nám nič iné, ako sa zamyslieť nad tým, čo vlastne život je a čo prináša. Je to len nehmatateľná vec, ktorá nám preteká medzi prstami ako voda. Nikdy si nevyberieme. Tak, ako si nevybrali oni.
Ľudkovia, ak ste to dočítali do konca, ste fakt dobrí 🙂 dúfam, že sa vám to páčilo. Prosím vás o nejaké tie komentíky a kritiku. Budem vďačná za všetko.
autor: Sisa
betaread: Janule
Je to úplně krásná povídka.Poslední dobou všichni píší špatné konce.Ale jinak se mi to moc líbilo.
Páni, naprosto úžasné, strašně jsem se na druhej díl těšila. Dokonalost, i když bill umře. Poslední dobou je mi to milejší než když jsou všichni šťasný, škoda že to není vícedílkova. Určitě by byla taky tak nádherná 🙂
To vážně nikdo z autorů už nechce vidět Billa šťastného…??!!
já… nemám slov… není moc věcí, které mě dokážou rozbrečet…bylo to tak.. smutné, já.. nevím co k tomu mám napsat. Seš jednotka, Sisa! myslím, že ted už se tu fyziku asi nenaučím:)
No, žádala jsi o kritiku. Tak tady ji máš.
Musím říct, že ze začátku to vypadalo slibně, ale potom to začalo jít od desíti k pěti. Myslím, že to bylo hodně přehnané, nejdříve závislost na prášcích, k tomu navíc ještě žiletka a sebepoškozování. Potom tvrdší drogy. No myslím, že tohle se stane zoufalcům, kteří si nedokáží poradit se svým životem. Nemají dost síly, aby dokázali bojovat. Trošku mi to nezapadá do Billovy osobnosti. No, abych byla upřímná, tak mi to nezapadá dost. Postavy byly nepropracované, hlavně teda Tom. No nevím, jestli to byla tvoje prvotina, nebo už máš za sebou nějaký ten počin, ale celou druhou část povídky jsem měla pocit, že je to čím dál nereálnější, na Billa se sypala jedna pohroma za druhou. Navíc Davidova reakce, jako jeho manažera, byla naprosto neadekvátní. O Tomovi ani nemluvím.
Takže když to tak shrnu, nepracovala jsi s charaktery, jejich motivy nedávaly smysl, jen jsi na sebe navršila jednu osobní prohru za druhou, navíc u člověka, který má tolik síly, odhodlání a vytrvalosti jako snad nikdo jiný na světě. Prostě to nesedělo. Promiň.
Ale když se příště zaměříš na motivy postav, trošku přidáš na realističnosti situace, tak se určitě tvoje dílo bude jen zlepšovat.
[5]: Konečne sa našiel niekto kto pozná "Billovu osobnosť" wow to je trúfalosť!
Kto už len z nás vie čo je Bill zač,mne sa to až také nereálne všetko nezdá.
Stačí sa na Billa pozrieť myslím že v poslednom čase aj keď sa to snaží popierať to s ním nie je v poriadku a ja len držím palce aby turné a to všetko okolo zvládal v zdraví!
bylo to pěkný…x)
[5]: Já myslím, že zase přeháníš. Je pravda, že to bylo jako umíráček, hlavně když Bill byl tak zakomplexovanej a pořád se na něho něco valilo. Ale k této úžasné slovenské autorce tenhle styl psaní prostě sedí. Nedokážu si od ní představit nějakou veselou povídku.
Koneckonců – je to přece FF. FanFiction. Je úplně normální, že to není podle reality. Mně se to tak více líbilo, vybočilo to ze stereotypu, nemůže být všechno jak v doopravdickém životě. Je to autorčino dílo, jí se to tak psalo prostě lépe, než tak, jak by sis to představovala ty.
Já to chválím… Je to skvělé.. x))
[8]: Zcela souhlasím!!!
Opravdu mimořádné dílo. Jestli to je tvoje první povídka, tak chválím 🙂
nikdy jsem nepsala sem komentař jen četla povídky všech autorek nekteré dobré některe míň některé nádherné ale všechny byli psane srdcem to si mysliš že jseš ta prava co ma kritizovat kritika ma bejt s citem napsala jsi vůbec něco
[11]: Ach bože, tohle mě může rozesmát. Dania jestli něco napsala? 😀 To si děláš prdel? Vytahuješ se tím, že nepíšeš komentáře, jen čteš, a pak se opřeš do někoho, kdo napsal tak geniální povídky? 😀 Do jedinýho člověka, co je tu schopen občas konstruktivní kritiky a má věštšinou naprostou pravdu? Buď tak hodná, milá Karin, a vrať se zase zpět ke svému způsobu, radši nekomentuj, nebo mě trefí. J. :o)
PS: a nauč se psát čárky, tečky a velká písmena, působí to inteligentněji
Janus to jsi do ni zbouchla že ji tak brániš ona je hvězda a ostatní jsou nic a co se tyče chyb nejsem češka a tobě by neměla chybět troška tolerance a slušnosti k druhemu taky jsem to nepsala proto abych někoho uražela jen jsem se ptala
[13]: Karin, já si o sobě myslím, že jsem k lidem, co chodí na tenhle blog, někdy tolerantní a slušná až moc. Občas mi někdo svým komentářem zvedne adrenalin, a to hlavně když napíše, že sem chodí, čte a nekomentuje, a pokládá to snad za něco, co je hodno obdivu.
Takoví lidé se většinou ozývají, jen když se jim něco nelíbí, a proto mě to vždycky naštve a občas na to reaguju.
Tenhle blog stojí na práci mnoha autorů, na mé práci, a na tom, kdo sem chodí a komentuje. Ti, co to nedělají, jen přispívají k tomu, že jsou autoři čím dál tím míň aktivní a přestávají psát, protože nemají odezvu, jako je to poslední dobou.
Já jsem tolerantní, ale o trochu míň k těm, co neocení práci druhých a mají pocit, že je to tak správně. A bohužel, komentář je to jediné ocenění, které se tu dá autorovi dát.
To, že nejsi češka, nemůžu tušit, ale myslím, že čárky, tečky a otazníky jsou na každé klávesnici, bez ohledu na národnost. Vzhledem k tomu,že tahle povídka byla zveřejněná v lednu 2010, těžko sem přijde Dania, aby ti na tvou otázku odpověděla.
Pokud by sis dala tu práci, nemusela ses jí ptát, jestli něco napsala. Našla bys to hned. A kdyby sis její věci přečetla, myslím, že by ses jí už neptala, jestli má nebo nemá právo na kritiku.
To zaprvé, zadruhé, každý má právo kritizovat, proto i ona. Tady se každý tváří, jako by všechny povídky, co tu jsou, byly kdovíjaké literární poklady, a když přijde někdo, kdo autorovi, který o to sám předem požádal, přesně vysvětlí, v čem dělá chybu, a v čem by se mohl zlepšit, považuju to za kladnou věc. Podle mě je pro autorku Daniina kritika stokrát lepší než obdivné tirády, ať už psala povídku srdcem nebo ne.
Proto si myslím, že tvoje otázka nebyla na místě.
A ještě něco, nevyčítala jsem ti žádné gramatické chyby, ale to, že neděláš velká písmena, tečky a čárky tam, kde mají být, aby byla tvá zpráva srozumitelná. Bez nich tvůj projev pak působí odflákntě, což ubírá srozumitelnosti tomu, co chceš napsat. Myslím, že to s tím, že nejsi češka, nemá co dělat. Všude ve světě se tak píše. J. :o)