Au lieu de cela sort 2/3

autor: MußiQ-May

L’amour, les larmes, la vie

„No jo, Tomí, seběhlo se to tak všechno rychle. Když si jen vzpomenu, jak jsi mě ten den políbil… Ještě teď mám motýlky v břiše. Tomí… Já bez tebe nemůžu žít! Všechno je tak temné od té doby, co jsi odešel… Navždy…“

*Flashback*

Nevěděl jsem, co to je, ale něco způsobilo, že se mi srdce rozbušilo snad nejrychleji, jak to šlo. Dal jsem si facku, abych se probral, zvedl jsem se a utíkal za ním. Schody jsem seskakoval po dvou, abych ho zastihnul. Vyšel jsem dveřmi, a on tam stál. Stál přímo přede mnou. Naše oči se spojily. Vyhledával jsem jeho ruku. Nemusel jsem. Tak pěkně mu jeden koutek rtů zacukal do úsměvu, že jsem to nevydržel a omotal jsem ruce okolo jeho krku. Okamžitě se naše rty spojily! Jeho ruka bloudila po mých zádech a ty mé pevně držely jeho hlavu v mé blízkosti. Jazykem proplouval v mých ústech a já jsem si každý jeho dotek nechal bez váhání líbit. Všichni kolemjdoucí se na nás koukali, jako by to bylo něco trestného! Ne, láska není trestná, a já vím, že jsem se do tebe zamiloval… Tome! Tvé ruce pevně držely můj zadeček. Mám v klíně takový chvějivý pocit. Je to krásné! U tebe mi je tak krásně. Chtěl bych takhle zůstat navždy. Bohužel nemůžu!

„Au! Debile!“ Do Toma zezadu vrazil nějaký blbec.

„Hele, buzny! Můžu se přidat?“ Stál tam se záchvatem smíchu nějaký kluk i se svou partou pravděpodobně. Tom ho jen ignoroval, vzal mou ruku, a vedl mě pryč. Cestou do toho kluka ramenem omylem vrazil. Celou cestu jsme oba mlčeli. Tom zíral na své nohy, jak při chůzi střídá jedna druhou, a přitom se pěkně usmíval. Sledoval jsem jeho rysy v obličeji, jeho plné rty, které bych chtěl znovu ochutnat! Tak moc… Přišli jsme k nějakému baráku. Byl celkem velký, a měl krásně upravenou zahradu. Za plotem přicupital malý pejsek.

„Jak se jmenuje?“ Prolomil jsem to hlasité ticho.

„Scotty! Mám ho už asi… No vlastně deset let. Už je to starý dědula.“ Usmál se na pejska, a otevřel bránu.

„Když jsem byl malý, také jsem měl pejska. Jmenoval se také Scotty. Nevím, kde je mu chudákovi konec. Asi před devíti, desíti lety, když se naši rozvedli, si ho nechal bratr a táta. Potom už jsem Scottyho neviděl. Vlastně už si na něj nepamatuji, ani jak vypadal už nevím. Fotky s ním také nemám.“ Ukončil jsem svou dlouhou řeč.

*konec Flashbacku*

„Moc dobře si na náš první polibek vzpomínám. Když jsme se bavili o Scottym, ještě jsem nevěděl, že nás spojuje i jiné pouto než láska… A když mluvíme o Scottym… Asi před měsícem… Já nevím, jak to mám říct, Tomí. Scotty už umřel.“ Můj pláč se zdvojnásobí. Přijít o dvě milovaná stvoření, co pro mě znamenají celý svět! Měl jsem už jen je, když máma… Proč mě mí nejbližší opouštějí?

Jdeme ruku v ruce po červených kachličkách, které vedou k modrému domu. Scotty se nám pořád motá pod nohama. Je to roztomilý pejsek. Nevím proč, ale… No to je jedno. Jsem blázen!

„Tak tady bydlím.“ Pronese Tom, když stojíme před krásně zdobenými dveřmi s krásnou bílou barvou a zvonkem se jménem…

„K-Kaulitz?“ Vykoktám ze sebe to jméno a s otevřenou pusou hledím na Toma.

„Ano, Kaulitz…“ Usměje se na mě, jako by o všem věděl. Nedechnu se, abych ze sebe vysypal všechny myšlenky, ale to už mám jeho ukazováček přiložený na rtech. Vyvalím na něj svá čokoládová očka, jen se na mě usměje, chytí mou ruku, a vede mě do domu.

„Psst!“ šeptne na mě. Přikývnu. Vede mě po velké předsíni? Nevím, jak se tomu říká. A potom vyjdeme asi dvacet schodů, než se dostaneme k jeho pokoji. Teda myslím, že je to jeho pokoj. Na dveřích je plakát „Zákaz vstupu“ s obrázkem pěsti, se vztyčným prostředníčkem. Ano, je to jeho pokoj. Vcházíme dovnitř. WoW! Řeknu si pro sebe. Neřekl bych do něj, že by si tak pěkně dokázal uklidit pokoj! Mmm… Pěkně to tady voní!! Jako… Jako když jsme bydleli ještě v Magdeburku. Ano, přesně tak! Poznám to. Naznačíš mi, že se mám posadit. Sednu si na tvou krásně ustlanou postel.

„J-jak dlouho to víš?“ Stoupneš si přede mě a chytneš mé ruce. Zvednu na tebe pohled, usmíváš se na mě…

„To teď není důležité…“ Tvůj hlas je tak klidný. Nevím proč, ale mám strach. Ne z tebe, ale že se něco stane. Takový ten divný pocit, úzkost…

„To-Tomí, já s-se bojím…“ Neudržel jsem to. Ten pocit je pro mě tak… Tak těžký! Nedokázal jsem to. Rozplakal jsem se tady před tebou.

„To nic, Billí! To bude v pořádku, uvidíš!“ Posadil se vedle na postel a objal a mě. Pomaličku se mnou houpal.

„N-ne, nebude. Ty to víš! Ty si na to nepamatuješ?“ Když jsme byli malí kluci, Tom spadl ze skateboardu. Měl vážný otřes mozku. Byl asi dva měsíce v nemocnici, měl odřené celé tělo, a nějaké drobné zlomeniny. Byl několik dní v bezvědomí. Bylo by hůř, kdybych… Kdybych neměl ten pocit. Já jsem byl zrovna nemocný. Jen angína nebo něco. Spal jsem. Z ničeho nic, jsem měl pocit. Bylo mi moc úzko, cítil jsem bolest. Bál jsem se, moc jsem se bál! Probudil jsem se. Nikdo nebyl doma, tak jsem se oblékl, a běžel za tebou. I v bolestech, které jsem měl, bál jsem se o tebe. Bylo mi sotva osm. To bylo, když jsi byl u nás na prázdninách… Našel jsem tě u skate parku. Ležel jsi tam v bezvědomí, nejspíš jsi dopadl hlavou na kámen, co ležel vedle tebe. Bál jsem se. Bál jsem se o tebe! O kousek dál byla telefonní budka. Svlékl jsem si tričko, a dal jsem ti ho pod hlavu. Nevadilo mi, že budu muset být další týden v posteli, chtěl jsem tě zachránit. Zavolal jsem do nemocnice. Za chvíli přijela sanitka… Všechno se to seběhlo tak rychle! Odvezli tě i se mnou do nemocnice. Máma s tátou byli u tebe do dvou hodin, a já jsem ležel na stejném pokoji se zápalem plic. Stále jsi spal, ale já jsem si s tebou celý týden, co jsem byl s tebou, povídal. Kvůli téhle tvé nehodě táta mámě přestal věřit. Už se nikdy od té doby neviděli. A já? Probrečel jsem celé noci! Nejedl jsem, nepil… Trápilo mě to. Ale časem už to tam nebolelo.

„Billí, to je už dávno. Budu v pořádku! Co by se mi mohlo stát, hm?“ On se pořád směje! Jak-jak se může smát? Já tady pláču v jeho náručí, a moc se o něj bojím, a on? On se směje!

„Zapomněl jsi, proč jsme tady? Ať se stane cokoli, Bille… Teď to nech plavat! Kdybych měl i zemřít, chci si teď poslední chvíle života pořádně užít!“ Políbil jsi mě do vlasů.

„Dobře… Ale já…“ Nenechal jsi mě dokončit větu, a spojil jsi k sobě naše rty.

*konec flashbacku*

„Věděl jsi to… Celou dobu jsi to věděl! Co se stane… Co se stalo… Proč si mě musel opustit? J-Já teď nikoho nemám… Máma, Scotty… ty! J-já, já už nevím jak dál, Tomí!“

Válíme se a líbáme na tvé posteli. Už na mně zbyly jen boxerky, a ty jsi na tom stejně… Pomalu jsi přejížděl dlaní po mém klíně. Potichu jsem vzdychal do tvých polibků.

„Billí, já-já už musím jít!“ Zvedl ses.

„P-Proč? Mně se to líbí! Tomí, Nechoď!“ Oblékl se, a odešel. Není to můj dům, rychle na sebe házím oblečení, a spěchám za tebou! Rychle utíkám po schodech, otevřu dveře, a běžím k bráně. Cestou se mi Scotty plete pod nohy.

„Scotty, kočička! Chyť ji!“ Ukážu na strom. Scotty okamžitě běží tím směrem.

„Sakra!“ Branka je zamčená! Co se děje? Je něco, co nemám snad vědět? Tome! Přelezu plot. Nebo, aspoň se snažím ten plot přelézt. Kdybych jen o kousek natáhl nohu, roztrhl bych si kalhoty. Ježiši?! Na co teď myslím? To je teď fuk!

„Křřřuuup!“ Ups, a je po kalhotách! Máma mě uškrtí! Byly drahé, máma je dovezla z Česka, když tam byla na pracovní cestě. Utíkám, ani nevím kam, ale vím, že určitě správným směrem! Jsem si jistý!

„Kurva! Říkali jsme ti, že když to nedoneseš, čeká tě peklo, chlapče!“ Za rohem slyším nějaké hlasy, a tupé rány kopanců na nějaké tělo.

„Au!!!“ Slyším vzlyky. Tom!? To je Tom! Vyběhnu za roh. Stojím tam a s pláčem pozoruji jak nějaká banda starších kluků pomalu připravují mého brášku o život.

„Tomí!“ Křičím a běžím za tebou.

„Už má dost…“ Řekne jeden z těch kluků, a kopne do něj naposled. Když okolo mě procházejí, neodpustí si mi dát pohlavek.

„Tomí, to bude dobré, uvidíš! To se spraví, Tomí!“ Rozhlídnu se okolo sebe, a konečně si uvědomím, kde jsem. Jsem na hřbitově. Na tom samém, kde jsme se potkali.

*konec flashbacku*

„Tomí, já… já se snažil. Snažil jsem se tě pomstít, ale podívej, co se mnou udělali! Já… Tomí…“ Další hlasité vzlyky se linou přes ticho hřbitova…