autor: Áďa
Bill ležel pod prostěradlem, ani nedutal a bál se vůbec pohnout. Jenom kulil své vyplašené oči a skrz tenkou látku viděl, jak se k němu blíží čísi ruka, a když poznal, že prsty sevřely prostěradlo, přidušeně vzlykl. Zabije ho, ten chlap ho teď určitě potrestá, a bude to ten poslední trest. Už nikdy neuvidí maminku, Gordona, Andrease, Gustava, Georga, Davida… Nikdy se už nepostaví na podium vstříc přeplněné hale, nikdy ho neozáří blesky z fotoaparátů, nikdy nedá už žádný autogram. Nikdy neuvidí Toma… a to ho trápilo ze všeho nejvíc. Pořád před ním tak utíkal, to, že ho miluje, mu dal najevo jenom slovně… nikdy ho nebude moct ujistit, že svou lásku myslel vážně, a když si do toho všeho uvědomil, že nemá prst s Tomovým krásným prstýnkem, tak si Tom určitě, až najdou jeho mrtvolu, bude myslet, že prsten zahodil. Bude se cítit zrazený a bude zklamaný. A Bill ho už nikdy nebude moct přesvědčit o opaku…
Vykřikl, když z něj prostěradlo, vedené cizí rukou, spadlo, a hlasitě se rozbrečel do polštáře. Tolik chtěl Toma vidět, alespoň jedou, i kdyby to mělo být naposledy… aby ho mohl ujistit, že to s ním myslel vážně. Že jeho srdce vždycky patřilo jenom jemu a nikomu jinému nikdy patřit nebude…
„No tak, Billí… neboj se, jsem tady…“
Bill absolutně ztuhnul, když cítil, jak jej objaly dvě silné ruce. Nehybně zíral do polštáře, do nějž před pár vteřinami plakal, a bál se hnout. Tohle objetí tolik dobře znal… Věděl, komu patří, ale určitě to je jenom sen. Jeho poslední, ten nejkrásnější sen těsně předtím, než z něj procitne, aby ho ten zlý chlap mohl zabít…
„No tak, bráško… uvolni se… už je dobře,“ ozval se znovu ten krásný hlas a Bill cítil, jak se jeho tváře dotkla sametově hebká dlaň, jen trošku zdrsněná od strun kytary. Tiše vzlykl a nesměle se o ni opřel, načež si troufl zvednout uplakané oči, aby mohl spařit tvář toho, koho tolik miloval…
Vytřeštil své opuchlé oči ještě víc a zmateně se zvrtal ještě víc do matrace nemocničního lůžka. To přece nemůže být pravda, aby se Tom objevil na tak nepřátelském místě, jakým bylo vlhké sklepení! Jenže když Bill zamžoural ke stropu, nebyl vlhký a tmavý, ale světlý, tak jako zdi a jeho postel… A když se pohledem vrátil zpět, Tom tam byl pořád, a ačkoliv byla v jeho krásném obličeji znát únava, plné rty byly zvlněny do půvabného úsměvu, který uměly vykouzlit jen ony.
Bill k němu nejistě natáhl ruku a obličej k jeho překvapení nezmizel. Nezmizel ani v momentu, kdy se jej roztřesené prsty dotkly.
„To… Tomi?“ špitl Bill nesměle a pro jistotu se schoulil ještě víc do matrace.
Obličej opět nezmizel, naopak se usmál ještě víc a o trošku se přiblížil.
„Konečně… konečně ses mi probral, lá… broučku,“ opravil se rychle Tom, vypadalo to ale, že si sestra jeho téměř vyřčeného přeřeku nevšimla. Což bylo jedině dobře, protože i když měl nutkání svého malého brášku něžně políbit, obejmout o něco víc, než jen bratrsky nebo cokoliv podobného, věděl, že to je trestným činem. Holt se bude muset krotit, na něžnosti bude čas, až Billa pustí domů.
„Tolik jsem se o tebe bál…“
Bill se na něj nejistě podíval.
„Kde… kde to jsem?“
„V nemocnici,“ odpověděl Tom, a když nemohl už nic víc, alespoň jemně držel Billovu dlaň ve svých rukou a konejšivě ji hladil. Nečekal ale, že sebou Bill najednou prudce škubne.
„Kde… kde je?“ vypískl, podezřívavým pohledem si změřil sestru a dál bojácně těkal očima po místnosti.
Zatímco sestra se nechápavě rozhlížela po pokoji, co mohlo jejího pacienta tak vyděsit, Tom pochopil okamžitě.
„Neboj se, Billí… je v rukou policie… ve vězení… už ti neublíží,“ šeptl a neodpustil si krátké objetí Billa kolem krku. „Už je dobře…“
Ještě chvilku bratra uklidňoval, než všechno pochopil a než se uklidnil natolik, že sestra mohla zkontrolovat jeho zdravotní stav. Když odešla, Bill byl chvilku v klidu, pak ale zvedl levačku…
Místnost okamžitě zaplnil ohlušující vřískot, když Bill spatřil hojící se pahýl, potom křik vystřídaly hysterické vzlyky. Tentokrát se jej Tom snažil uklidnit marně. Nemělo to význam. Měl radši umřít… Je z něj mrzák a Tom je tu teď s ním určitě jenom ze soucitu, a až ho propustí z nemocnice domů, řekne mu, že s ním končí. Kdo by taky chtěl být s mrzákem, který má jen devět prstů? Malíček mu určitě bude chybět a Tomovi se tak nebude líbit…
„Billí, prosím… neplač!“
Tom už byl zoufalý. Na přístrojích viděl, jak se Billovi díky hysterii o dost zvednul tlak a zrychlil srdeční tep. A to vůbec nebylo dobře, věděl, že je Billovo tělo ještě příliš zesláblé na to, aby si mohlo dovolit takovéhle výkyvy od normálu a útěchy vůbec nezabíraly… Rozhlédl se tedy, jestli jsou v pokoji skutečně sami, a když se ujistil, že ano, přitiskl pevně, ale opatrně Billa k posteli a rty se dotkl jeho krku. Chviličku počkal, a pak začal tu jemnou kůži opatrně laskat. Výsledek se dostavil téměř okamžitě, Bill ztichl a ani nedutal. Moc se mu to líbilo a nechtěl, aby Tom přestal, zároveň se ale bál, že je to přetvářka. Chvilku se ještě nechal opečovávat, pak ale sklopil hlavu.
„Nemusíš nic předstírat.“
Tom se lehce zamračil.
„Bille… co bych měl předstírat?“
Bill trošku zamrkal. On Tom neví?
„To, že se ti líbím… To, že mě miluješ… kdo by taky chtěl devítiprstýho mrzáka, kdo?“
Znovu propukl v panický záchvat pláče. Občas se z něj zakuckal, ale bylo mu to úplně jedno, tak jako Tomovy snahy o uklidnění. Začal být tiše až ve chvíli, kdy se jeho vyčerpaného, zesláblého těla zmocnil konejšivý, osvobozující spánek.
Tom zůstal smutně sedět vedle postele. Přestože Bill už spal, stále jej něžně hladil ve vlasech a smutně hleděl na maličký prstýnek, který jako by pableskoval. Tohle byla jediná věc, která z prstu zbyla. Věděl už od prvního okamžiku, kdy rozbalil balíček s tou ohavnou zásilkou, že to Bill ponese dost těžce, přesto ale věřil, že to spolu překonají. Vždyť hodně lidí dokázalo překonat horší ztráty, než jenom ztrátu prstu. Jenže Bill si na svém vzhledu tak moc zakládal a teď se Tom přesvědčil, že ujistit ho o tom, že bez malíčku není nijak zvlášť handicapovaný, bude těžké.
„Neboj, broučku,“ šeptnul tiše a využil příležitosti, že jsou v pokoji sami, k tomu, aby mu mohl něžně slíbat slzy, třpytící se na řasách. Bill ze spaní tiše zasténal a Tom jemně přejel ukazováčkem po jeho rtech.
„Neboj se, lásko… už jsi v bezpečí, přísahám… už nikdy se ti nic nestane, neopustím tě… můj malý Frodo,“ dodal s letmým úsměvem, když hladil okolí pahýlu, který po prstu zbyl a uvědomil si přitom, že hlavní hrdina tolkienovské trilogie měl na samém konci příběhu taky jenom devět prstů a všichni ho i přesto měli rádi. Bude to teď sice s Billem poněkud těžké, ale oni to zvládnou, věděl to, cítil to v srdci.
O dva týdny později
„Tomi? Tomi, už jsem doma!“
Bill zmateně nakrčil obočí, když zjistil, že na jeho volání nikdo neodpovídá, pak si ale uvědomil, že Tom nejspíš je nahoře ve svém pokoji, zvenku totiž viděl, jak se svítí ve vyšších patrech domu. Teprve včera ho pustili z nemocnice a David ho ujistil, že se nic nestane, když si dají pár týdnů volna, aby se Bill po tom šoku a utrpení, které prožil, mohl pořádně zotavit. Bill se sice bál reakce fanoušků, že je nechají na turné čekat, ale ukázalo se, že mají skutečně ty nejlepší fanynky na světě. Ano, zezačátku byly poněkud zklamané, ale bylo vidět, že jsou šťastné, že se po několika nekonečně dlouhých dnech jejich idol našel živý a zdravý, a že mu ten čas rády dopřejí.
Žádná z nich však neviděla okamžik, kdy se Bill vrátil domů. Žádná z nich nespatřila ten strach v moři rozehřáté čokolády, když Bill i ve vlastním domě nejistě jukal za každý roh, držíc se přitom úzkostlivě bratra za ruku. Aniž by Bill věděl proč, všechno mu připomínalo únos, i když to bylo docela absurdní, protože skrz důkladná zabezpečení nemohl do jejich vlastního domu nikdo proniknout. A to Bill věděl taky, což zmatek v jeho hlavě ještě více zintenzivňovalo.
Rozhodl se tedy, že s tím něco udělá. Dohodl se s Tomem, že ho někdo ze sekuriťáků hodí do města a Tom, že na něj počká doma. Cestou z města Bill ještě v autě provedl patřičné poslední úpravy, při nichž použil obsah jedné z pěti ohromných nákupních tašek, a teď, když se na sebe v předsíni zadíval do zrcadla, koukal se na něj někdo úplně jiný. Krásné dlouhé dredy zůstaly na podlaze kadeřnictví, kromě pár pramenů nahoře na hlavě, které si Bill nechal rozplést a dokonale vyžehlit, aby je mohl naježit po vzoru indiánských náčelníků. Linky kolem očí nechal stejné, ba možná maličko silnější, ale obočí si trošku nechal protrhat. Nehty už nebyly magicky černobílé, ale pouze šedostříbrné, boty byly na snad ještě větších podpatcích, než nosíval dříve, rockerská trička vystřídala trička s nádechem elegance a jednoduchosti a po bokových kalhotách nebylo ani vidu, ani slechu, naopak sahaly až k pasu, a jejich vysoko umístěný pas byl ještě více zdůrazněn širokými výraznými kšandami, kterých si nakoupil pro jistotu víc.
Usmál se sám na sebe, na rty pro jistotu nanesl ještě trošku lesku a vydal se za Tomem. Doufal, že ho bratr vůbec pozná, tohle byl docela razantní zásah do vizáže, ale pak se trpce pousmál, když zašilhal na svou levačku, kde chyběl jeden prst. Podle toho ho Tom pozná bez problémů. Došel až ke dveřím pokoje, nesměle zaťukal a po výzvě ke vstupu vešel dovnitř…
Tom zrovna seděl na posteli, držel v ruce kytaru a vybrnkával tóny nějaké Billovi neznámé, přesto však krásné melodie, když však brášku uviděl, kytara mu chtě nechtě vypadla z ruky. Ani to nevnímal, jen zíral jako uhranutý na to stvoření před sebou, které dlouhými kroky na nekonečných podpatcích přicupitalo až k němu, opatrně zvedlo ze země kytaru a položilo ji na stůl, aby byla trošku víc v bezpečí.
„Bille, já… já tě nepoznávám,“ vydechl okouzleně a vztáhl dlaň, aby se mohl dotknout té nádherné tváře, druhou rukou mezitím Billa uchopil za pas a jemně ho stáhnul vedle sebe.
„Lásko… sluší ti to, moc,“ pohladil Billa po sestříhaných vlasech na boku a okamžitě si hlazení toho téměř ježka zamiloval. Byl to pro něj neuvěřitelný nezvyk, sahat Billovi na vlasy a cítit přitom, že jsou krátké.
Co ho ale překvapilo ještě více, bylo to, že se Bill hlavou proti jeho dlani opřel a s hlazením spolupracoval. Nečekal, že by se jeho bráška nechal bez protestů hladit tak krátce po únosu, aby sám sobě nelhal, musel si Tom přiznat, že čekal spíš odmítnutí toho doteku. Jenže opak byl pravdou, Bill se k němu po chvilce začal sám od sebe lísat a tvářil se přitom spokojeně. To už Tom neodolal a opatrně ho povalil na postel…
autor: Áďa
betaread: Janule
super xD honem dál konečně se to rozjíždí =D
On už má to hnusné číro i v povídkách……xD
Já to snad nevydržím dále čekat! Tohle je nádherná povídka. Honem dál!
nebojte, slibuju, že se budu snažit, aby se tu díly objevovaly co nejdříve, ale jak mi tuhle snahu umožní škola a práce, to je ve hvězdách 🙂
[2]: nojo, má, nějak na něj přijít musel 🙂 (PS: dikobraz byl stejně nejhezčí 🙂 )
No, už je to nějak příliš optimistické, tam se něco dřív či později brutálně zhuntuje, co? Bill je chudáček s těmi devíti prstama, ale nevěděla jsem, že to má až takový vliv na psychiku. Například nějaký šáhlý Austrálčan si oddělil od těla všechny končetiny, prý mu překážely a on nemohl dosáhnout psychické rovnováhy… Takže pokud budeš pokračovat v těch únosech a oddělovaní prstů a končetin, možná Bill skončí obdobně… 🙂
[4]: Nejhezčí vlasy měl v Rette Mich ♥♥♥!!!!!
jo, rette mich bylo nej XD
A Bill teď obrátí, střelí mu facku a zdrhne přičemž si zlomí podpatek což ho upe odrowná XD
Tommy je uhranutý Billym a já tvým psaním, Áďo!♥
Miluju ty chvíle, kdy Tommy konejšil Billa, když stále cítil strach a nejistotu. Při oslovení "Frodo" jsem se musela pousmát, já Froda milovala…
Tommy cítí v srdci, že s Billem vše zvládnou a pokud to cítí on, tak teď už tomu věřím i já!
Opět žasnu nad tvými přirovnáními – moře rozehřáté čokolády, no já se tady před monitorem asi brzy rozteču.
Áďo? Jestlipak víš, co je pro mě ta nejkrásnější představa? Tommy s kytarou… Já si TH díky kytaře zamilovala a to jsem tehdy netušila, kdo na ni tak nádherně hraje, než se mi v klipu zjevil i její majitel. A ty jsi mi do této povídky zakomponovala i Tommyho, když skládá. Já bych teď dala cokoliv za to slyšet tu překrásnou melodii. Zase se díky této představě úplně nacházím v nějaké nirváně… Copak Tommy vybrnkával? Jsem to holka zvědavá, že?
Nádherné!♥