autor: Sajü & Lorett
Malá mořská víla
Bill
Srdce mi tak neskonale bije, až mám strach, že brzy vypadne z mého hrudníku. Paže obmotám kolem Tomova štíhlého krku a znovu tiše vydechnu. Můj dech je krátký, mělký. Můj hrudník se zvedá v nepravidelných intervalech a moje dlaně se čím dál tím víc potí, i když je venku neuvěřitelná zima. Sjede dlaněmi přes můj pas nad zadeček, přitiskne si mě blíž k sobě. Naše dechy do sebe narážejí v podobě obláčků páry, a stoupají nahoru nad nás.
„Tomi,“ šeptnu tiše, rozechvělým hlasem a spojím prsty za jeho krkem. Přivřu víčka, když se sám nakloním k jeho bezchybným rtům a pomalu se o ně otřu. Strach z toho, že by mě snad odstrčil, je v tu chvilku pryč a rázem neexistuje žádný stromeček na náměstí, žádná muzika, která je slyšet až sem. NIC. Jen on a já. Potichu se zasměje, když se nedočkavě otřu znovu rty o ty jeho, a jakoby automaticky je pootevřu. Jeho horký jazyk obkrouží můj horní ret, mé srdce začne bít ještě víc, než bilo do teď. Otřesu se, když mi po těle naskočí husí kůže. Svým jazykem něžně vnikne mezi moje rty, otře se ním o můj jazyk, který vystřelí proti tomu jeho. Obtočí ho okolo mě a něžně se začnou vzájemně proplétat, třít se o sebe. Zuby několikrát narazíme do sebe, takže se do ticha, do meziprostoru okolo nás, jen tiše zasmějeme, naše jazyky však necháváme dál líně se proplétat.
„Tomi,“ šeptnu tiše, rozechvělým hlasem a spojím prsty za jeho krkem. Přivřu víčka, když se sám nakloním k jeho bezchybným rtům a pomalu se o ně otřu. Strach z toho, že by mě snad odstrčil, je v tu chvilku pryč a rázem neexistuje žádný stromeček na náměstí, žádná muzika, která je slyšet až sem. NIC. Jen on a já. Potichu se zasměje, když se nedočkavě otřu znovu rty o ty jeho, a jakoby automaticky je pootevřu. Jeho horký jazyk obkrouží můj horní ret, mé srdce začne bít ještě víc, než bilo do teď. Otřesu se, když mi po těle naskočí husí kůže. Svým jazykem něžně vnikne mezi moje rty, otře se ním o můj jazyk, který vystřelí proti tomu jeho. Obtočí ho okolo mě a něžně se začnou vzájemně proplétat, třít se o sebe. Zuby několikrát narazíme do sebe, takže se do ticha, do meziprostoru okolo nás, jen tiše zasmějeme, naše jazyky však necháváme dál líně se proplétat.
S tím vzdechem se ode mě odtáhne a obdaří mě překrásným úsměvem. Dlaní přejede něžně po mé tváři a já líbezně přitisknu tvář do jeho teplé dlaně, která mě vždy příjemně zahřívá.
„Tomi,“ špitnu znovu a schoulím se mu do náručí. Pozoruji sněhové vločky, které v houfech dopadají na bílou pokrývku, kterou je pokrytá zem. Slzy mě v očích nepříjemně štípají a já jim nebráním, aby se kutálely volně po mých tvářích. Objímám jej kolem hrudníku a vnímám, jak mi přejíždí dlaní po vlasech a hraje si s nimi.
„Copak, panenko moje?“ zeptá se potichu, znovu semknu pevněji víčka, když si vybavím jeho rty na těch mých.
„Nebude se po nás babička shánět?“ upřu k němu pohled. Nestydím se za slzy, jež mi stékají stále po tvářích, některé se zastaví v koutcích mých rtů, některé stékají až na můj kabátek.
„Ne,“ zasměje se… „musí jí být už dávno jasný, že jsme se vypařili, protože já to tak dělám od mala!“ oznámí s klidným úsměvem, když se ke mně znovu nahne a přitiskne své rty k těm mým. Jen tiše přikývnu, neodvažuji se jakkoli promluvit, čímž bych jisto jistě narušil naší chvilku. Naší překrásnou chvilku, kdy se cítím jako nejšťastnější panenka na světě. Proplete prsty s těmi mými, přitiskne si mě více k sobě a naše pohledy se zadívají na stromeček, který barevně, nádherně svítí. Spokojený úsměv na mých rtech zůstává a já si nepřeji, aby někdy zmizel.
Tom
Hladím jeho vlasy, které mu splývají po zádech. Hraji si s nimi a tvář tisknu k jeho čepičce, kterou má na hlavě. Co jsem to sakra udělal? PROČ jsem dovolil, aby se to stalo? Naskočí mi po těle husí kůže, když si vybavím to, co mi řekl – ‚Tak takhle voní moje láska,‘ mám pocit, že všechno se okolo mě točí. Přivřu beze slova víčka a nadechnu se toho dokonalého, čerstvého vzduchu, který je naplněný nádhernou atmosférou. Je přesycený láskou a vzájemnou náklonností mezi všemi lidmi. Tak proč bych si já svou vůni měl odepírat? Na jak dlouho tu je? A já bych se měl ochuzovat o to, být s člověkem, který pro mě znamená svět? Zatřepu hlavou. Nechci myslet na to, co bude, jestli brzy nezjistím, jak si ho tu udržet. Jak nedopustit, aby odešel. Nechci to nejen kvůli sobě, ale především kvůli němu. Poznal to, co možná žádná jiná panenka na světě. Poznal to, co může poznat jen člověk. Poznal chuť, poznal chlad a teplo. Poznal bolest a poznal snad i lásku?
„Nad čím přemýšlíš?“ přeruší ticho, do kterého jsem se nechal náhle pohltit, ta nádherná Polárka. Upírá na mě svá nádherná očka. Prsty znovu pohladím jeho tvář.
„Nad ničím…“ zavrtím hlavou a skloním se k němu, pro jemný, krátký polibek. Jen se otřu rty o ty jeho. Mým tělem se rozlévá tak překrásný pocit. Naplňuje mě naprostou euforií, která se nedá ani za nic popsat.
„Tak TADY jste!“ křikne někdo od branky. Nakrčím čelo a maličko se od Billiho odtáhnu. „A my vás hledali naprosto všude,“ vejde Andreas s ostatními, včetně Leonie, do dvora, a okamžitě mi přistane na hrudi jedna koule. Nakrčím čelo a zasměju se.
„Pojď, Polárko, ukážeme jim, jak se kouluje!“ vytáhnu ho opatrně na nohy, jako bych měl strach, že se mi v co nejkratší chvilce rozpadne. Sehnu se pro sníh, který začnu tvarovat v dlaních, které mi okamžitě zčervenají. Koutkem oka se zadívám na Billiho, který klečí na bobku, tvaruje malé kouličky a skládá si je pečlivě vedle sebe na schod. Zavrtím se smíchem hlavou, rozpřáhnu se a trefím Andrease vítězně přímo do obličeje. Jeho vražedný pohled bych náhle mohl přiřadit k divému býkovi, kterého právě toreador vyprovokoval červenou barvou. Rozeběhnu se pryč od baráku a snažím se vyhnout několika ledovým koulím, které na mě hází všichni, a dokonce se k nim se smíchem přidal i ten můj ďábelský anděl. Schovám se za křoví, abych si vytvořil alespoň pár koulí, a zasměju se, když se znovu začneme atakovat. Náš křik snad musí přehlušit i koledy na náměstí a každý musí tušit, KDO si tady jenom hraje. Napřáhnu se, s plánem, strefit se znovu do Andrease, ale co jsem nečekal je, že místo sebe nastrčí na moje naměřené místo mojí panenku, které se trefím do bledého obličeje, jenž zdobí červené tváře. Vyděšeně se na něj podívám, když sebou plácne do kupy sněhu a rychle se za ním rozeběhnu.
„Nad ničím…“ zavrtím hlavou a skloním se k němu, pro jemný, krátký polibek. Jen se otřu rty o ty jeho. Mým tělem se rozlévá tak překrásný pocit. Naplňuje mě naprostou euforií, která se nedá ani za nic popsat.
„Tak TADY jste!“ křikne někdo od branky. Nakrčím čelo a maličko se od Billiho odtáhnu. „A my vás hledali naprosto všude,“ vejde Andreas s ostatními, včetně Leonie, do dvora, a okamžitě mi přistane na hrudi jedna koule. Nakrčím čelo a zasměju se.
„Pojď, Polárko, ukážeme jim, jak se kouluje!“ vytáhnu ho opatrně na nohy, jako bych měl strach, že se mi v co nejkratší chvilce rozpadne. Sehnu se pro sníh, který začnu tvarovat v dlaních, které mi okamžitě zčervenají. Koutkem oka se zadívám na Billiho, který klečí na bobku, tvaruje malé kouličky a skládá si je pečlivě vedle sebe na schod. Zavrtím se smíchem hlavou, rozpřáhnu se a trefím Andrease vítězně přímo do obličeje. Jeho vražedný pohled bych náhle mohl přiřadit k divému býkovi, kterého právě toreador vyprovokoval červenou barvou. Rozeběhnu se pryč od baráku a snažím se vyhnout několika ledovým koulím, které na mě hází všichni, a dokonce se k nim se smíchem přidal i ten můj ďábelský anděl. Schovám se za křoví, abych si vytvořil alespoň pár koulí, a zasměju se, když se znovu začneme atakovat. Náš křik snad musí přehlušit i koledy na náměstí a každý musí tušit, KDO si tady jenom hraje. Napřáhnu se, s plánem, strefit se znovu do Andrease, ale co jsem nečekal je, že místo sebe nastrčí na moje naměřené místo mojí panenku, které se trefím do bledého obličeje, jenž zdobí červené tváře. Vyděšeně se na něj podívám, když sebou plácne do kupy sněhu a rychle se za ním rozeběhnu.
„Polárko?“ zadívám se na něj, když na mě upírá zkoumavý pohled. Zase v tu chvilku neexistuje nic. Žádní pobíhající kluci, které nahání Leonie, neboť jí vyváleli ve sněhu, žádné koule, létající kolem nás. „Omlouvám se, nechtěl jsem…“ šeptnu a dlaní pohladím místo, které jsem bravurně strefil. Zaculí se a paže znovu obmotá kolem mého krku. Jen lehce se otře rty o moji tvář, nechá se mými dlaněmi vytáhnout do stoje.
„Je mi zima, Tommy,“ šeptne tiše a přitulí se blíž k mému tělu. Nedivím se, když jeho kalhoty jsou promočené od sněhu, ve kterém několikrát skončil. Obejmu ho kolem pasu, zavrtím nad ostatními hlavou a podívám se ke dveřím.
„Je mi zima, Tommy,“ šeptne tiše a přitulí se blíž k mému tělu. Nedivím se, když jeho kalhoty jsou promočené od sněhu, ve kterém několikrát skončil. Obejmu ho kolem pasu, zavrtím nad ostatními hlavou a podívám se ke dveřím.
„Pojď,“ propletu s ním prsty a rychle vytáhnu klíče od domu…
Bill
Prstem přejedu po šatech blonďaté panenky, která si trůní uprostřed police nad krbem. Její šaty jsou tak nadýchané jako všech ostatních. Žlutý klobouček s bílou stužkou jí zdobí vlasy a dodává jí přirozený, krásný šmrnc. Určitě mi každá z nich závidí, že já můžu cítit všechno to, co ony nemůžou. Na jednu stranu mi je jich líto a na druhou stranu? Jsem šťastný za to, že Tom si vybral mě. Slabě se usměji, když si vybavím to, jak se na mě poprvé podíval. Kdepak je asi Chico? Stýská se mi po jeho vyprávění o tom, jaký je život, a měl pravdu, že život je to nejkrásnější, co můžeme zažít. Jemné dlaně se obmotají okolo mého pasu a já pozvednu hlavu, abych se na svého Tomiho mohl zadívat. Jemně se rty otřu o jeho bradu a prsty ho pohladím po dlaních, které má na mém bříšku. Znovu se zadívám na panenky před sebou a slabě se usměji, když mám pocit, že jedna z nich na mě rychle svým očkem mrkla. Je možné, aby věděly, že já jsem ve skutečnosti panenka?
*flasback*
„Chico?“ protnu šeptem ticho, které se rozléhá celým hračkářstvím. Všechny panenky mají už dávno zavřená víčka, ani mezi sebou neštěbetají. Nohy mám volně spuštěné z regálu, na kterém sedím, a pohupuji jimi ve vzduchu. Na nebi svítí nespočet hvězd, které se každý večer snažím spočítat, ale nikdy se nedopočítám výsledku, neboť se vždy při 260 hvězdě ztratím.
„Copak, Bille?“ osloví mě svým hlubším hlasem. Vůbec nezní jako ten můj a já nad tím občas přemýšlím, proč můj hlas není tak hluboký jako ten jeho.
„Jak vypadá princ?“ natočím k němu tvář od země, na kterou jsem se díval. Sedí vedle mě, a usmívá se. Každé ouško má na jinou stranu.
„Princ?“ zeptá se, na slovo dá velký důraz. Jen tiše přikývnu a znovu se zadívám na oblohu, posetou nádhernými hvězdami. „Princ vypadá… nemusí být vždycky krásný. Jak tě napadl princ, Bille?“
„Princ?“ zeptá se, na slovo dá velký důraz. Jen tiše přikývnu a znovu se zadívám na oblohu, posetou nádhernými hvězdami. „Princ vypadá… nemusí být vždycky krásný. Jak tě napadl princ, Bille?“
„Nevím… napadl mě princ. Vždycky si tu děti povídají, že by chtěly i prince k panenkám,“ rozhodím rukou do prostoru okolo sebe. „Jak vypadá?“ zeptám se znovu, jako by mi to neřekl. A vlastně ani neřekl.
„Princ je pro každého někdo jiný. V pohádkách je to zachránce, který vždy zachrání svou princeznu, s kterou se pak ožení a mají spolu malá princátka. A pro někoho může být princ ten, koho má rád, s kým je…“ odpoví svůj krátký, stručný monolog. Bez dalších otázek, kterých je v mé hlavě najednou více než před pěti vteřinami, se odsunu na úplný kraj a znovu se zadívám na hvězdy.
*konec flashbacku*
Kolébá se se mnou ze strany na stranu, tiše mi dýchá teplý dech do vlasů, které mi sem tam rozhrábne rukou. Jeho tělo je těsně na tom mém a něžně mi přejíždí palci na rukou po bříšku. Otočím se čelem k němu, bez toho, aby ze mě jeho ruce spadly, a obejmu ho znovu okolo hrudníku. Příjemné teplo, sálající z krbu, hřeje má záda. Unaveně přivírám víčka, která se snažím zase co nejrychleji otevřít, abych neztratil ani jednu vteřinu v jeho náručí, avšak nejde ovládnout všechno a má víčka volně klesnou. Hlavu mám přitisknutou k jeho hrudníku, přes který zřetelně slyším tlukot toho nádherného srdce.
Tom
Opatrně, abych ho neprobudil, ho uložím do postele, přehodím přes něj peřinu a pohladím ho po tváři. Stalo se toho za dnešek tolik a já pořád cítím jeho chuť rtů na těch svých. Pořád vnímám, jak se kolem mého jazyka proplétal ten jeho. To vzrušení, které jsem cítil, když do sebe naše jazyky narážely, bylo nesnesitelné a tlačí mě i teď. Jen pouhá myšlenka na to, jak se líbáme, mě přivádí k šílenství a já si nepřeju nic jiného, než to, abych to mohl ještě někdy zopakovat. Abych měl příležitost se s ním líbat… jaký bych měl pocity, kdybych do jeho těla vnikal? Kdybych se s ním miloval a cítil ho všude okolo sebe? Pohled se mi najednou zamlží a naskákají mi před ním hvězdičky, které se točí! Sakra, musím přestat myslet na takový věci. Tlak v mých kalhotách je nesnesitelný a já mám chuť se ho jednoduše zbavit. Zatlačím dlaní na svůj klín.
„Tomi,“ zakňučí moje panenka ze spaní a schoulí se více do klubíčka. Na jeho tváři hraje překrásný úsměv. Vztáhnu k němu něžně dlaň a konečky prstů ho pohladím po bledé tváři. Je nádherný. Mohl bych to říkat neustále dokolečka a vždycky by to byla jen a jen pravda a nikdy by se mi to neomrzelo, protože něco tak čistého, jako je on, není. A já byl první, kdo ho políbil. První, komu vyjádřil lásku. I přes můj polibek s ním, je pořád nádherně čistý a nedotknutý. Hlavu si opřu o polštář vedle té jeho a přivřu víčka. Dlaní vyhledám tu jeho, kterou s ním okamžitě propletu v jeden pevný uzel. Odpusť mi, andílku, že jsi nepoznal lásku dřív. Znovu pootevřu oči, abych zkontroloval, že tam leží pořád. Tíha na mém srdci je neskonalá, neboť strach z toho, že se probudím a jeho tělo bude znovu celé z porcelánu, mě děsí už teď. Prosím, ať ta chvíle nikdy nenastane. Ne teď, když jsem konečně našel pod jmelím svou Polárku.
Bill
„Krásná dívka, o které princ stále snil, se nakonec opět objevila v princově paláci. Bylo zcela zřejmé, že byla do prince zamilovaná stejně tak, jako on do ní. Princ ji hned seznámil s malou mořskou vílou,“ Tomova babička mi svým melodicky zabarveným podtónem hlasu předčítá pohádku. Připadám si trochu jako malé dítě, ale jsem si zcela jistý, že pohádky k Vánocům patří, proč bych je tedy nemohl poslouchat s ní? Když jsem ráno vstal, Tom ještě spal. Nevím proč, ale poslední dobou vstávám dřív jak on. Možná je to tím, že v mém těle teď kolují a zurčí proudy čiré energie, které mám na rozdávání. Když jsem ji požádal, jestli by mi pohádku nepřečetla nahlas, chvíli na mě koukala, jako kdybych spadl z višně, načež se pak na její tváři rozlil milý a hřejivý výraz, který často pozoruji na Tomovi. Pobídla mě, abych si k ní s hrnkem pořádně sladkého kakaa sedl a poslouchal, co mi bude číst.
„Náhle zaslechla z nedalekých útesů volání svých sester: „Sestřičko, sestřičko!“ A tak nasedla do jednoho z člunů na lodi a doveslovala k nim. „Přišly jsme tě zachránit!“ volaly na ni. „Vyměnily jsme s čarodějnicí naše vlasy za kouzelný nůž. Jestliže jím zabiješ prince ještě před svítáním, staneš se opět mořskou vílou a budeš se moci vrátit k nám domů.“ Malá mořská víla si tedy vzala nůž, poděkovala svým sestrám a rozloučila se s nimi. Věděla však, že nůž nikdy nepoužije. Počkala, až budou princ a jeho mladá manželka spát, a pak je oba naposledy pohladila po tváři.“
Napjatě ji poslouchám, uši střežím tak, aby mi neuniklo jediné slůvko, které babička s dramatičností vyslovuje. V břichu a na srdci se mi chvějí podivuhodní motýlci strachu, protože mám sevřené hrdlo a strachuji se o to, jak to s mořskou vílou dopadne, neboť jsem tuhle pohádku nikdy neslyšel, a že já jich znám dostatek!
„Když se rozednilo, hodila nůž do moře, poté se naposledy podívala na lidský svět a sama se vrhla z lodi do rozbouřených vln. Necítila však bolest, ani neklesala ke dnu. Cítila, jak stoupá vzhůru do nebe, a viděla kolem sebe další víly.“ Musím trochu odvrátit obličej, nechci, aby babička viděla, že se mi do očí noří nedbalé potůčky slz. Je mi strašně moc líto malé mořské víly. Živě si dovedu představit, jak musela moc trpět. Jaký se asi v její duši rozlíval smutek a beznaděj, avšak ona jemu nepodlehla. Moc dobře věděla, že její osud jí předurčil jinou cestu, které se stejně, ani kdyby sebevíc chtěla, nemůže vyhnout. Nesla to statečně a hrdě, a když věděla, že stejně umře, do moře skočila dobrovolně.
Třesoucí se rukou si setřu drobné slzičky a s malým, leč smutným úsměvem, se zadívám na babičku, jež mě po očku sleduje, načež si posune své brýle více ke kořenu nosu a s úsměvem mi dočte již závěrečnou část pohádky.
„My jsme nebeské víly a pomáháme dobrým lidem v nesnázích anebo mořským vílám, které jsou na lidi hodné!“ říkaly. A tak letěla malá mořská víla s těmito vílami do nebeského království, kde žije dodnes a odkud střeží všechny hodné lidi… No a to je konec,“ usměje se. „Líbila se ti?“ odloží knížku a prsty uchopí ucho hrnku, jehož obsah lžičkou rozvíří a místností se tak rozprostře příjemná jahodová vůně. Zhluboka se jí nadechnu a slastí přivřu oči.
„Ano, ale…“ poberu vzduch, musím nějak vstřebat ještě částečnou těžkost na mé hrudi. „Byla moc smutná. Tak mi je líto té malé mořské víly, vždyť se trápila jen pro čistou lásku,“ pokrčím smutně rameny a hřbetem ruky si setřu šedě zbarvenou slzičku.
„Ale panenko,“ babička se usměje a pohladí mě po vlasech. „Vždyť to je jen pohádka, není to skutečné. Je to jen smutná pohádka,“ odvětí klidně.
„Jen pohádka,“ polohlasně zamumlám. A podívám se do země na své nohy, tudíž mi automaticky spadnou neposedné pramínky vlásků do očí. „Pouhá pohádka,“ zašeptám zdrceně. Pomalu si totiž uvědomuji, že i můj život, jestlipak se tomu tak dá říct, je jen pouho pouhá pohádka. Něco nereálného… nesním snad? Vždyť tohle to je naprosto nemožné, aby se z porcelánu, obyčejných kousků porcelánu, v nichž je jen uvězněná duše, stala lidská bytost. Živá lidská bytost! Vykulím údivem oči a ruku si přitisknu před pusu nad trnitým poznáním, jež se mi konečně ukázalo před očima v pravém světle.
Tom
Probudila mě prázdnota a osamělost mojí postele. Billova půlka nebyla vůbec zahřátá, a i když je vlastně on se mnou v posteli, volného místa v ní mám téměř pořád stejně. Avšak teď jsem si připadal, jako kdybych přistával na ranveji opravdového letiště. Cukl jsem sebou a chvíli jako puk zíral na volné místo vedle mě, jež v tu chvíli zelo prázdnotou. Oddechl jsem si, když jsem ze spodu uslyšel babiččin zvučný hlas, jak oslovuje mojí lásku pravým jménem. Na nic jsem nečekal, na skoro nahé tělo jsem hodil oblečení zrovna to, jež mi přišlo pod ruce, umyl si spánkem ulepený obličej, vyčistil zuby a užuž jsem si to bral po schodech za cílem mého veškerého snažení. Takže teď za nimi konečně mohu jít, přesto mě ale láká představa, chvíli je poslouchat, když o tom zrovna nevědí.
Sednu si na schody tak, aby mě neměli šanci zahlédnout, Scotty se se spokojeným vrtěním ocásku usadí vedle mě. Jsme perfektně maskovaní, fakt že jo!! Usměju se a podrbu jej za ouškem, současně se však zaposlouchám do monotónních hlasů těch dvou v obýváku.
„Víš, co je o ní ale zajímavého?“ ptá se bábi Billa a já snad ještě víc nastražím uši, abych věděl, o kom se to baví. Mohu vidět, jak moje panenka s vykulenýma očkama zakroutí hlavou a napjatě čeká, co mu o nějaké babě babička poví. Sakryš! Úplně jsem se zpotil, jak se mi udělalo nevolno při představě mojí panenky v objetí jiného člověka.
„Víš, kde je Kodaň?“ usměje se a Bill podle mého správného úsudku zakroutí hlavou. Chudák, vždyť on vlastně opravdu nic nezná. Budu jej tady muset taky něco naučit…
„To je hlavní město Dánska, to je taková malá země na severu. Omývá jí moře a na pobřeží právě v Kodani, je socha malé mořské víly. Stala se tak symbolem Dánska. Takže kdybys ji někdy chtěl vidět ve skutečnosti, musíš jet do Dánska… No je fakt, že pak udělali lidi ještě její dvě kopie, které jsou v Americe, ale přece Dánsko je mnohem blíž a stojí v ní originál, tudíž by to bylo jasné,“ usměje se bábi a upije z jahodového čaje, který pravidelně vaří vždycky ráno už několik let. Nechápu jak to, že se jí ta chuť ještě nikdy neomrzela. Vždyť se to člověku přece musí po delší době strašně zevšednit a celkově znechutit. Kroutím nad tím hlavou.
„Aha, přál bych si jí někdy vidět,“ přikyvuje jí moje panenka zase s hrnkem proklatě sladkého kakaa. Aha… picnu se do čela a tep v krku a bití srdce na hrudi se mi zklidní. Takže oni mluvili o jedné pohádce. Usměju se a současně dám pokyn svým ztuhlým nohám k pochodu.
„Ahoooj,“ zazubím se a sehnu se k tomu malému střapatému broučkovi, abych jej mohl jemně políbit. Babička nejspíš odnesla svůj hrnek do kuchyně a je nám teď otočená zády, tudíž nemám špatné svědomí, když jej políbím. Nevím proč, ale vždycky, když jsem měl nějakou holku nebo tak… tak mi bylo hrozně blbé ukazovat ji babičce, ba co víc, dokonce ji třeba i před ní políbit. Nedělal jsem to rád, protože jsem vždycky věděl, že s tou dotyčnou osobou to nemá dlouhého trvání, a proto mi to před babičkou přišlo tupé. S Billem je to ale jiné. On je moje křehoučká panenka, dobře vím, že bych jej s největší ctí ochraňoval celý svůj život. A vůbec mi nevadí před babičkou se jej třeba jemně dotýkat, nebo lehce spojit rty. Přesto… když se nedívá, máme takové větší soukromí a já se cítím víc uvolněný. Myslím, že i jemu je to příjemnější, ale kdo ví…
Usměje se do polibku a trochu se ke mně přitiskne. Naše rty se pouze letmo dotýkají, ruší mezeru mezi námi a spojují nás blíž k sobě. Už na poprvé jsem jej políbil jemně a procítěně, a od té doby se na mých bedrech nese strach. Bázlivost o to nejcennější, co mi život podstrčil pod nos. Moc se bojím, že když jej třeba vášnivěji políbím, anebo když jej silněji sevřu v objetí, že se mi moje jasná hvězda ve tmě roztříští. Že by z něj mohlo zbýt jen několik kousků bílého porcelánu. Že bych mu ublížil, o co hůř, že bych jej svou neomaleností zničil…
Trochu se od něj odtáhnu a usměju se na něj. Pohladím jej lehce po tváři a po hebkých ebenových vlasech. Sklopí se mnou pohled a očima uhne ke svým nohám. Nechápavě vyšpulím rty. Babička se zjevně vytratila, neboť ji tu nikde neslyším. Vezmu jeho tvář do dlaní a hluboce nechám ponořit své oči do těch jeho smutných studánek. Stalo se snad něco? Bill neumí říkat ne. Nelíbí se mu to snad se mnou? Příčí se mu to a je smutný? Sakra.
„Děje se něco?“ zašeptám k němu starostlivě. Srdce mi náhle skáče přímo z hrudi. Nemám snad já nějaký špatný tlak, že mi téměř při každém setkání s ním tak strašně pulzuje srdce a prsty mě svrbí po touze dotýkat se té půlnoční dokonalosti.
Zavrtí hlavou. „Jen…“ pokrčí rameny a na jeho měřítka mě silně obejme. Tělem se mi ihned rozlije blažený pocit tepla. Nasaje moji vůni a současně snad blahem přivírá oči, jež jsou lemovány dlouhatánskými řasami. Nikdy jej nepřestanu obdivovat.
„Nechci o tebe přijít,“ srdceryvně zašeptá do tichého pokoje, v němž panuje vánoční atmosféra. „Vím, že jednou odejdu,“ dodá, jakmile mi pohled spadne na adventní věnec se čtyřmi svíčkami.
autor: Sajü & Lorett
betaread: Janule
ne,ne,ne,ne,ne,ne! x((
nesmí odejít..
mimochodem..tenhle díl byl krásný..
Konečně si dali pušůů,,pořádnou^^
nádhera..dokonalost..
úplně mám hřejivý pocit na srdci,z tý lásky z týhle povídky ♥♥
nesmí odejít!!! on prostě musí zůstat….musí být nějaký způsob jak mu nechat lidskou podobu…x)
Oh ne, nechci, aby Billi odešel. Je to úžasná povídka, opravdu. Zahřeje to u srdíčka a vykouzlí úsměv na tváři.. krásné! A správně pohádkové…
[1]: jejda…špatná přesdívka 😀 ^^
Tady nejde nic napsat,protože všechno podstatné už napsáno bylo.Prostě mi nezbývá nic jiného,než žasnout nad touhle dokonalostí ♥♥♥!!!
Ta scéna,kdy se líbají je něco tak překrásného,vážně nechápu,jak povídku holky takhle úžasně mohly vymyslet ♥.Ale ta poslední věta….jestli Bill nezůstane člověkem…..to bude strašné,a Tom se utrápí!
Ne, to ne. Nesmí odejít!!! To by bylo to poslední, co bych si v téhle povídce přála. Bill si zaslouží zůstat člověkem a být s Tomem a poznávat okolní svět. Skutečnost, že by se opravdu na konci adventu vypařil mě děsí. Proto doufám, že to Tom nehodlá dopustit a začne co nejdřív přemýšlet o tom, jak tomu zabránit. Bylo by dobré, kdyby si spolu o tom promluvili, možná by pomohlo, kdyby Bill Tomovi pověděl, jak se stal člověkem a jak se proměnil. Možná by to potom pro Toma bylo jednodušší…
Jinak se opět musím opakovat, že je to velice, převelice nádherné. Už jenom popis toho, jak se líbají a sněží na ně, je nádherný, nedá se slovy popsat. A myslím, že právě tyhle pasáže a tahle povídka dokáže rozehřát i toho, kdo romantiku a slaďáky moc nemusí. Nedokážu si už představit díl, u kterého by mě minimálně jednou nepřešel mráz po zádech. Tahle povídka prostě vyvolává emoce… a je to dobře.
Ale i když se bojím, jak to dopadne, z 99% myslím, že Bill zůstane. Tohle je nejkrásnější pohádka, jakou jsem kdy četla a tragický konec proměny Billa zpět v panenku si v tomhle případě ani trochu nedovedu představit. Tohle MUSÍ dopadnout dobře:-D♥
Whoaa??? Co?? Odejít? Nikam nepude!!! S Tomem zůstane!! Vždyť si to mr%nous zaslouží, bejt šťastnej a milovanej.
Ale jako vždycky se musí dodat: je to nádherný, lehoučký, odpočinkové a sladké. =)
Jé, jak já si užívám takové dlouhatánské díly! 🙂
A ten nádherný začátek… já se úplně rozplývala! 🙂
" PROČ jsem dovolil, aby se to stalo? Naskočí mi po těle husí kůže, když si vybavím to, co mi řekl – 'Tak takhle voní moje láska,' mám pocit, že všechno se okolo mě točí."
Tohle bylo vážně nádherně napsané… miluju tu povídku a jen strašně moc doufám, že dopadne dobře a že se panenka Billí nepromění zpátky v hračku 🙁 Prosím prosím… že ne? 🙂
Těším se na další dílek!!! 🙂
tak jsem se konečně dokopala přečíst si tuhle powidku a klidně bych byla schopná to číst ještě stokrát. Je to moc krásný a už se těším na další díl.