Vyléčím tě láskou 28.

autor: Rachel

Měkké, hřejivé ruce obmotaly své štíhlé prsty kolem malého šálku a nato jej pomalu pozvedly ke rtům jejich majitele, který se pohodlně opřel o opěradlo své židle a přivřel víčka. Pomalu přiložil kraj šálku ke svým rtům a hltavě se napil kávového nápoje, díky kterému mohl mít i nadále otevřené oči a plně vnímající mysl. Za několik posledních hodin vypil už nekonečně mnoho kávy, ani ta skutečnost, odrážející se v litrech, však Toma nepřiměla k tomu, aby v této své činnosti přestal, ba právě naopak. Už asi posté se nahnul k plné konvici a za okamžik už tiskl až po okraj plný šálek ve svých dlaních, upřeně zírajíc do prázdného místa před sebou…

Uplynulo už víc jak dvanáct hodin od okamžiku, kdy Tom vyrazil z Billova pokoje jako blesk a za několik málo minut se zavřel a zamknul ve své ordinaci tak, aby k němu nikdo nemohl. Původně měl v plánu jít večer domů, prospat se a do nemocnice přijít až ráno, nic neulehčující okolnosti mu však vzaly veškerou sílu odejít, a Tom se nakonec s tváří plnou slz schoulil na své posteli, na které občas přespával, a s tichými vzlyky se snažil alespoň na malou chvilku poddat spánku a zapomenout.

Celou noc nezamhouřil oka. Myšlenky jej provázely snad úplně všude, každým okamžikem, a když se mu přeci jen na minutu podařilo zavřít oči a opustit svou zmatenou mysl, vracely se mu do podvědomí v podobě těch nejděsivějších nočních můr a snů, které se kdy Tomovi mohly zdát. Nebylo proto divu, že chvílemi sám sebe přistihl, jak křičí ze spaní a budil se celý zpocený a vyděšený. Skutečnost několika posledních hodin jej provázela jako stín a neustále Toma nutila, aby nad ní přemýšlel. Vlastně už od chvíle, co mu zasáhla do jeho poklidného a snad i šťastného života, nedělal nic jiného, než nad ní uvažoval a zaobíral se s ní. I tohle byla jedna z tisíců chvilek, kdy se napil kávy a znova si začal pokládat otázky, jejichž odpovědi jej činily tolik zmateným a neklidným…

Skutečnost, že i on má někde svou matku, jej nikdy nečinila nijak zvědavým nebo zmateným. S otcem spolu o ní mluvili už v době, kdy byl ještě malým chlapcem, nikdy však neměl tu potřebu po ní pátrat a vyhledávat ji. Zatímco ostatní jeho vrstevníci byli z velké části maminčinými mazlíčky a rádi se ke svým maminkám vraceli, on si zvykl na skutečnost, že jeho jediným rodičem je táta, nejlepší lékař ve městě. To on jej vychovával téměř už od narození, on jej všemu učil a vše mu ukazoval, Tom vše prožíval jen s ním, matku nikdy moc nepotřeboval, ani nepostrádal. Zvykl si, že tu není, a možná už nikdy nebude. S otcem o ní nikdy nemluvili.

Nikdy… až teď. Až včera odpoledne, kdy ji Tom poprvé spatřil – a nejen ji. Také chlapce, kterého tak dobře znal, avšak o němž nevěděl to nejdůležitější. Byl to jeho bratr. A to bylo právě to, co neustále vyvolávalo v Tomově mysli další a další otázky. Bratr. Proč mu o něm jeho otec nikdy nic neřekl? Nikdy se ani slovem nezmínil o nějakém bratrovi, či snad dvojčeti, zřídkakdy mluvil jen o matce. Ale o Billovi? O něm Tom nikdy neslyšel ani slovo, až teď, a to by si nejraději zacpal uši a zavřel oči, aby nemohl slyšet ani vidět pravdu, která se dostala tak rychle na světlo světa. K čemu tady teď vlastně byla? Způsobila jen zmatek, bolest a zklamání, nepřinesla nic užitečného, alespoň ne pro Toma. Krásné to bylo, žít v sladké nevědomosti na tisíce mil od ní a jen náhodně zjišťovat skutečnosti, které pro ně neměly snad vůbec žádný význam, teď se však znova vynořily v Tomově mysli, jako by tam celou dobu dřímaly a vyčkávaly na svou chvíli, která právě nastala…

Najednou mu to všechno došlo, až teď se mu v hlavě rozsvítilo, a Tom si konečně začal uvědomovat všechna související fakta a skutečnosti. Všechno mu perfektně zapadávalo do sebe. Všechny ty společné zájmy, oblíbené věci, které spolu s Billem sdíleli. Oblíbené pití, jídlo, bonbóny… a také naprosto totožné datum narození, při kterém Tomovo srdce vynechalo jeden úder. Přeběhl mu chladivý mráz po zádech při té jediné myšlence v podobě čísel a on odložil svůj téměř plný šálek zpět na svůj psací stůl, aby mohl znova složit tvář do dlaní. Slzy dopadaly na jeho uslzené tváře, na ruce i na stůl, Tomovi to však bylo v tuto chvíli úplně jedno. Byli bratři, oni dva byli dvojčata. Jak strašlivá ta skutečnost byla. Vyvolala v Tomově nitru další prudkou vlnu bolesti, a slzy z jeho očí už si ani nehledaly cestičky po jeho tvářích. Stékaly za sebou velmi rychle jako vodopád a ulpívaly na chlapcových dlaních, které se začínaly pomalu třást stejně, jako Tomovo celé tělo. Netušil, co by měl teď dělat. Ze všeho byl vystrašený, zmatený a nenapadalo jej nic, co by mu od toho pomohlo. Snad jen čas, to bylo však to, na co Tom spoléhal ze všeho nejméně. Nejraději by utekl pryč, pryč od toho všeho, od otce, od matky a… snad i od Billa?

Z Tomových očí se vylily další slzy a Tom prudce zavrtěl hlavou, jakmile se v jeho mysli vynořil obraz černovlasého chlapce. Jen vzpomínka na něj mu sebrala všechny síly, které doposud měl, a vysíleně položil svou hlavu na pracovní stůl. Nejraději by usnul a spal alespoň malou chvilku, která by mu pomohla zapomenout…

Tiché zaklepání se rozneslo celou ordinací a přinutilo tak Toma, téměř usínajícího, pozvednout svůj pohled a očima spočinout na bílých dveřích, ze kterých se ozývalo. Tomovy oči rychle zamrkaly a Tom se rychle opřel o opěradlo své židle, otírajíc si tvář vlhkou od slz. Nechtěl, aby jej v tomto stavu kdokoli viděl, proto se rychle posadil a nervózně si odkašlal.

„Dále,“ ozval se trochu hlasitěji a vyzval tak neznámého za dveřmi, aby vstoupil. Pro Toma však nebyl zase až tak neznámý a jeho tvář se jeho očím naskytla hned v okamžiku, kdy vstoupil do dveří. Pan Kaulitz za sebou nejprve zavřel, a až potom zamířil ke svému synovi, sedícímu u stolu.

„Ahoj, Tome, promiň, ale nebudu tě nijak zdržovat. Tohle ti posílá Hoffmann, prý se dnes za tebou staví, máte spolu probírat jisté rentgeny. Teď ale nemá čas a dal mi to, abych se s tím u tebe stavil, takže… tady to máš,“ odvětil, pokládajíc na Tomův stůl složku papírů a chystajíc se k odchodu. Tom jen trošku nepřítomně pokýval hlavou na souhlas, jakmile však jeho oči spatřily kroky pana Kaulitze, směřující ke dveřím, probudily se v něm otázky, dřímající od včerejšího odpoledne.

„Tati? Proč jsi mi nikdy neřekl o mamce a o Billovi?“ optal se první otázku, která se mu utvořila na jazyku, a se zatajeným dechem na ni očekával odpověď. Setkal se s pohledem otce, který se k němu otočil a zamyslel se. Tohle byla jednoduchá otázka.

„Nepovažoval jsem to za nutné. O matce jsme mluvili… a o Billovi? Nikdy jsi ho neviděl, jen první rok od vašeho narození jste byli spolu, potom jsem tě vychovával já sám tak, jak jsem to uznal za vhodné. Nepotřebovali jsme ani jednoho z nich, žili jsme svým stylem života a byli jsme spokojení s tím, jak to je. A možná bychom byli spokojení i dnes, kdyby si Simone včera neprosadila tu svou pravdu, která byla naprosto k ničemu,“ zavrtěl hlavou, svou poslední větou však u Toma vyvolal další řadu otázek. Tom mírně svraštil čelo.

„Pravdu? A… a tys ji nechtěl slyšet?“ otázal se trošku nevěřícně, stále hledíc do otcových očí, ve kterých se objevil nesouhlas.

„Ne, nechtěl. Věděl jsem, jak se věci mají a dále jsem do toho nechtěl zasahovat a ani to měnit. To Simone si vymyslela, že byste o tom měli oba vědět. Tušil jsem, že to pro vás oba bude těžké, dozvědět se o dvojčeti, o kterém jste celý svůj život nevěděli, a ani jste ho neviděli. Simone si ale zřejmě myslela něco jiného,“ odvětil a sklopil svůj pohled k zemi. Tomovy oči pomalu zamrkaly pochopením lékařových slov a Tom pomalu sklopil svou hlavu dolů. Netušil, co si má o tom všem myslet. Něco už si po otcových slovech v hlavě urovnal, stále však ještě netušil, jak dál.

„Nevím… nevím, co mám dělat,“ povzdechl si tiše, stalo se však něco, co vůbec neočekával. Pevná dlaň sevřela jeho rameno a pan Kaulitz se zadíval do očí svého syna, které k němu překvapeně vzhlédly. Cítil, že už mu nesmí bránit… v ničem. A už vůbec ne v tom, co před ním celá ta léta skrýval.

„Tome, podívej… Jsi už dospělý a já myslím, že i rozumný chlapec. Můžeš se rozhodnout, jak chceš, a pokud se rozhodneš pro matku a bratra, bude to jen tvoje svobodné rozhodnutí, na které máš právo. Já jsem tě vychoval, poskytnul jsem ti to nejlepší, ale… já s nimi už nechci nic mít. Doteď mi bylo dobře i bez nich a myslím, že to tak bude i dál. Mám svůj život, na který jsem zvyklý a který mám rád a… oni do něj nepatří, možná jen Bill, který je můj syn stejně jako ty, ale kterého skoro vůbec neznám. Tobě ale nebráním, dělej, jak uznáš za vhodné. Pokud tě to udělá šťastným, klidně se s nimi můžeš stýkat, nemám důvod se kvůli tomu na tebe zlobit. Je to přeci tvá rodina,“ dodal lékař a v tom ucítil synovo pevné objetí. Tom jej vděčně objal a úlevně si vydechl.

„Díky, tati,“ zašeptal a nato ucítil, jak mu otec objetí oplatil.

„Nemáš mi za co děkovat, Tome. Já děkuji Bohu za to, že mi dal takového syna. Jsem na tebe opravdu hrdý za to, kým jsi a co děláš. A nebudu tě mít rád o to méně jen proto, že se budete se Simone stýkat. Pamatuj, že jsem tu vždycky pro tebe a stojím při tobě. Drž se a pěkný den,“ odvětil a s úsměvem zamířil ke dveřím ordinace. Naposled se otočil a Tomovi zamával, a potom už vyklouznul ven na chodbu.

V Tomových očích se zatřpytily stopy slz a Tom se vděčně zadíval na bílé dveře, kterými otec před chvílí odešel. Ve věcech ohledně své matky už jakžtakž jasno měl… Ale co on a Bill?

Tomovy kroky zamířily k jeho pracovnímu stolu a Tom se posadil na svou židli, upřeně zírajíc do prázdna. Neměl nejmenší tušení, co by měl teď dělat a jak by se měl zachovat. Po jejich včerejším, krátkém rozhovoru na chodbě byl s rozumem v koncích. Bill byl přeci jeho bratr a podle pravidel morálky by už na něj neměl pomýšlet jinak, než jako na své dvojče. Přesto mu však Billova včerejší otázka vyrazila dech, a ať si to Tom chtěl přiznat nebo ne, myšlenku na ni ze své mysli jen tak vytlačit nedokázal. T-to… t-to znamená, že… je konec?

Tomovy oči odtrhly pohled od prázdného místa a Tom se zahleděl na hodiny na stěně, které ukazovaly něco málo po sedmé hodině ranní. Tohle byla doba, kdy Billa navštěvoval a pravidelně jej prohlížel. Tiše vydechl a odtrhl svůj pohled od neustále tikajících hodin. Netušil, jestli je mezi nimi konec. A už vůbec netušil, jestli je právě tohle ta pravá chvíle k tomu, aby se po včerejším odpoledním rozhovoru mohl podívat černovlasému chlapci do očí. Zhluboka se nadechl a složil hlavu do dlaní, aby mohl srovnat své zmatené myšlenky a najít odpověď na otázku, která právě ovládla celou jeho mysl. Má jít za Billem… nebo bude lepší zůstat sám, se svými myšlenkami a vyrovnávat se s novou, nikým neočekávanou skutečností? Ano… nebo ne?