autor: Fabiana
Slyšel jsem chladný smích a pak jsem uviděl Victorii. Tvářila se zlověstně, v ruce třímala zkrvavenou sekyru a smála se. Prudce jsem sebou trhl… a pak jsem letěl. Uslyšel jsem, jak se jakási tupá rána rozlehla celou místností.
Otevřel jsem oči. Zvláštní. Tohle není totéž, není to tentýž výhled, jaký jsem měl při usínání. Večer (nebo to bylo ráno? Pořád je tu stejné šero; temnota, narušovaná jedinou skomírající žárovkou) jsem viděl jen nerovný strop, to si pamatuju docela přesně. Zatímco teď? Teď vidím napravo od sebe jakési kovové tyčky. Neodvážím se pohnout. Postel je nějaká tvrdá, když jsem usínal, matrace byla přece jen měkčí. Je to snad…?
Mírně se nadzvednu na loktech (tělem mi projede ostrá bolest, nijak na ni ale nereaguji).
Jsem idiot.
Když konečně pořádně uvidím, kde to vlastně ležím, mám chuť se hlasitě rozesmát. Já idiot, jak to, že mi to nedošlo dřív? Prostě a jednoduše jsem spadl z postele. S úlevou se zvednu ze země a protáhnu se; několikrát mi přitom zakřupe v zádech, ale necítím bolest. To mě překvapuje nejvíc. Doma jsem vždycky bolestí málem umřel, a to jsem padal z normální postele na měkký koberec. A tohle… z takové výšky, na beton, a nic.
Otevřel jsem oči. Zvláštní. Tohle není totéž, není to tentýž výhled, jaký jsem měl při usínání. Večer (nebo to bylo ráno? Pořád je tu stejné šero; temnota, narušovaná jedinou skomírající žárovkou) jsem viděl jen nerovný strop, to si pamatuju docela přesně. Zatímco teď? Teď vidím napravo od sebe jakési kovové tyčky. Neodvážím se pohnout. Postel je nějaká tvrdá, když jsem usínal, matrace byla přece jen měkčí. Je to snad…?
Mírně se nadzvednu na loktech (tělem mi projede ostrá bolest, nijak na ni ale nereaguji).
Jsem idiot.
Když konečně pořádně uvidím, kde to vlastně ležím, mám chuť se hlasitě rozesmát. Já idiot, jak to, že mi to nedošlo dřív? Prostě a jednoduše jsem spadl z postele. S úlevou se zvednu ze země a protáhnu se; několikrát mi přitom zakřupe v zádech, ale necítím bolest. To mě překvapuje nejvíc. Doma jsem vždycky bolestí málem umřel, a to jsem padal z normální postele na měkký koberec. A tohle… z takové výšky, na beton, a nic.
Chvíli jen tak tiše stojím a vzpomínám na domov; mé rozjímání však rázem přeruší chrastění klíče v zámku dveří. Ani nevím, jak se octnu zpět nahoře. Takhle rychle jsem ještě nikdy nikam nevyšplhal. Teď ale nemám čas zabývat se svými životními výkony. Ostražitě se dívám ke dveřím.
Pomalu se otevírají a dovnitř vpluje Victoria.
„Co chceš?“ vyštěknu.
Na chvíli vypadá polekaně.
„Zlobíš se?“ ptá se plaše. Odfrknu si, její chování mě ale přece jen přiměje zastydět se.
Pomalu se otevírají a dovnitř vpluje Victoria.
„Co chceš?“ vyštěknu.
Na chvíli vypadá polekaně.
„Zlobíš se?“ ptá se plaše. Odfrknu si, její chování mě ale přece jen přiměje zastydět se.
„Vůbec ne,“ zamumlám s lehce omluvným podtónem. Viditelně se jí ulevilo. Nevím proč.
„Co Bill?“ zeptám se rychle, kdyby snad chtěla zavést řeč na něco jiného.
„Co Bill?“ zeptám se rychle, kdyby snad chtěla zavést řeč na něco jiného.
„V tom je právě ten problém,“ pronesla, upřeně zírajíce do země. „Bill ještě nedorazil.“
Polilo mě zděšení. „Co když se mu něco stalo?“ vyhrkl jsem; Victoria ale zavrtěla hlavou.
„To je málo pravděpodobné. Jeho úkol nebyl nijak nebezpečný. Nemáme tušení, kde se zdržel.“ Když jsem pozvedl ruce, o krok ustoupila, jako by čekala, že ji uhodím; k tomu jsem se však nechystal. Pouze jsem si rukama protřel oči.
Už je to dlouho, co Victoria opustila „můj“ pokoj, připomínající však spíše vězeňskou celu. Nevím, kdy to bylo, nemám pojem o čase, a ani nemám potřebu jej mít. Vlastně nemám vůbec žádnou potřebu. Necítím hlad ani žízeň, dokonce se mi ani nechce na záchod, což je divné. Ale tady bych stejně asi neměl kam jít. Pokud jde o mě, klidně jen tak do rohu, ale Victorii a těm jejím tajemným „my“ by to mohlo vadit. Mně je to jedno. Záleží mi jen na Billovi. Už aby se vrátil… Nejspíš ani neví, že tu jsem, jinak by se alespoň pokusil svůj návrat urychlit! Nebo… že by ne?
Někdo pootevřel dveře, aby na podlahu položil tác s jídlem. Neměl jsem v úmyslu se ho dotknout, co ovšem upoutalo mou pozornost, byl plastový hrneček. Právě pohled na něj ve mně probudil palčivou žízeň, a přinutil mě sešplhat z horní palandy. Byla v něm sice obyčejná voda, jaké bych se za normálních okolností nedotknul, nyní mi však přišla k chuti. Všechnu jsem ji vypil v podstatě na jediný lok, a při pohledu na kus nějakého tmavého chleba s kouskem sýra jsem dostal dokonce hlad.
Když jsem se nasytil, teprve mi došlo, jaká chyba byla vypít nejdříve všechnu vodu. Naklonil jsem hrneček a pokusil jsem se získat pár posledních kapek, vtom jsem si ale všiml nápisu na dně hrnečku. S očima na něj upřenýma jsem se přesunul k žárovce, abych si jej přečetl.
Na dně hrnečku bylo krasopisně vyvedeno jméno Bill.
Dali mi Billův hrneček! Náhlé nadšení se mi rozlilo celým tělem. Prstem jsem pomalu přejel po okrajích hrnečku. O tuhle jeho část se otíraly Billovy rty…
Ukradl jsem hrneček.
Nedokázal jsem prostě odolat; nutkání vlastnit některou z věcí, jež Bill pravidelně používal, bylo příliš silné. Když jsem se opět usadil na své palandě, zády se opíraje o zeď, hrneček jsem třímal pevně v rukou. Neustále jsem zkoumal jeho detaily (ne, že by toho na něm bylo moc k vidění, v podstatě se jednalo o zcela obyčejný plastový hrneček tmavě modré barvy, místy mírně nebo více odřený).
Když jsem se nasytil, teprve mi došlo, jaká chyba byla vypít nejdříve všechnu vodu. Naklonil jsem hrneček a pokusil jsem se získat pár posledních kapek, vtom jsem si ale všiml nápisu na dně hrnečku. S očima na něj upřenýma jsem se přesunul k žárovce, abych si jej přečetl.
Na dně hrnečku bylo krasopisně vyvedeno jméno Bill.
Dali mi Billův hrneček! Náhlé nadšení se mi rozlilo celým tělem. Prstem jsem pomalu přejel po okrajích hrnečku. O tuhle jeho část se otíraly Billovy rty…
Ukradl jsem hrneček.
Nedokázal jsem prostě odolat; nutkání vlastnit některou z věcí, jež Bill pravidelně používal, bylo příliš silné. Když jsem se opět usadil na své palandě, zády se opíraje o zeď, hrneček jsem třímal pevně v rukou. Neustále jsem zkoumal jeho detaily (ne, že by toho na něm bylo moc k vidění, v podstatě se jednalo o zcela obyčejný plastový hrneček tmavě modré barvy, místy mírně nebo více odřený).
Vrátili se pro tác. Neviděl jsem, kdo přišel, o chybějícím hrnečku se ale nezmínil. Hlavou mi prolétlo podezření; co když mi tu ten hrnek nechali schválně? Třeba je v něm kamera! Opětovné důkladné prozkoumaní jeho vnitřku i zevnějšku mě však vyvedlo z omylu. Kdepak. Nejspíš si prostě jen nevšimli, že chybí…
Ukládal jsem se ke spánku. Po probděných nocích… nevím, jestli to byly noci, dny, nebo co, prostě po probděné době, jsem se cítil opravdu unavený. Připadalo mi, že jsem tu zavřený už snad týden. Počáteční bojkot tělesných potřeb velmi rychle odezněl (dokonce jsem byl nucen několikrát použít roh místnosti), a jedinou útěchou mi byl hrneček. Modrý hrneček, jehož trvalým bydlištěm se pro tu dobu stala má pravá kapsa. I teď tam je, a je v ní i moje ruka, v níž jej pevně svírám. Jo, a taky děkuji bohu za dostatečně velké kapsy.
Zavírají se mi oči. Opravdu se mi chce spát, a taky doufám, že budu moci spát dostatečně dlouho.
Zavírají se mi oči. Opravdu se mi chce spát, a taky doufám, že budu moci spát dostatečně dlouho.
Jakási rána mě vyruší ze slastného snění. Prudce se posadím, přičemž se praštím hlavou do stropu a s bolestným výkřikem a rukama přitisknutýma k čelu se zhroutím zpět na nepříliš měkký polštář.
„Vstávej, dělej! Jdeme!“ Ozvalo se ode dveří. Victoria.
„Vstávej, dělej! Jdeme!“ Ozvalo se ode dveří. Victoria.
„Co se děje?“ Procedil jsem skrz zaťaté zuby. Hlava mi pulzovala bolestí, krev mi ale netekla, naštěstí. Bude z toho jen pořádná boule. Přesto mi bolest komplikovala vnímání, takže mi Victoria musela důvod náhlého vpádu do mých komnat zopakovat celkem třikrát.
„Bill se vrátil.“
Tentokrát jsem si dal pozor, abych se nepraštil, a s používáním žebříku jsem se vůbec neobtěžoval, jen jsem seskočil na zem. V tu ránu byla bolest pryč, mozek byl plně zaměstnán vnímáním radosti.
„Bill se vrátil.“
Tentokrát jsem si dal pozor, abych se nepraštil, a s používáním žebříku jsem se vůbec neobtěžoval, jen jsem seskočil na zem. V tu ránu byla bolest pryč, mozek byl plně zaměstnán vnímáním radosti.
„Tak jdeme, ne? Na co čekáme?“ Vykřikl jsem, když jsem viděl, že váhá.
Přikývla.
Bok po boku jsme se rozběhli chodbou. Dával jsem pozor, abych stále zůstával půl kroku za ní a stihl odbočit, až to udělá ona. Nicméně, neudělala to. Běželi jsme neustále rovně, až ven. Teprve tady změnila Victoria směr. Přes vyasfaltovanou plochu, jež by se dala nazývat parkovištěm, zamířila k další budově. Následoval jsem ji, ale přestával jsem jí stačit. Běžela stále stejným tempem, zatímco já jsem musel zpomalovat a sotva jsem se dokázal nadechnout. Dovnitř jsem se dostal asi dvě minuty po ní. Na konci chodby na mě milostivě počkala. Zvolnil jsem tempo, při poklusu jsem si dokonce stihl chodbu prohlédnout. Na zemi bylo světlé linoleum, na zdech z poloviny drobné barevné kachličky, na horní polovině sněhobílý nátěr. Nepřipomínala mi nikoho a nic. Když jsem dorazil k Victorii, zjistil jsem, že tohle není konec chodby ani zdaleka. Větvila se teď na dva úseky, z nichž jeden se prudce svažoval dolů. Vyrazili jsme dolů. Nebyly tu schody, a nutnost jít neustále v mírném záklonu mi nepomohla s nedostatkem dechu ani s pícháním v boku. Konečně jsme ale šli víceméně volně. Trvalo to dlouho a ani jeden z nás nehodlal začít hovor. Konečně se linoleum pod našima nohama srovnalo, také se ovšem ponořilo do tmy. Victoria nahmatala na zdi vypínač a na konci chodby se rozzářila žárovka. Neposloužila ani tak jako osvětlení, spíše jako orientační bod. Za chvíli jsme došli až k ní, chodba zde ale opět nekončila. Stáčela se teď doprava a opět klesala.
Přikývla.
Bok po boku jsme se rozběhli chodbou. Dával jsem pozor, abych stále zůstával půl kroku za ní a stihl odbočit, až to udělá ona. Nicméně, neudělala to. Běželi jsme neustále rovně, až ven. Teprve tady změnila Victoria směr. Přes vyasfaltovanou plochu, jež by se dala nazývat parkovištěm, zamířila k další budově. Následoval jsem ji, ale přestával jsem jí stačit. Běžela stále stejným tempem, zatímco já jsem musel zpomalovat a sotva jsem se dokázal nadechnout. Dovnitř jsem se dostal asi dvě minuty po ní. Na konci chodby na mě milostivě počkala. Zvolnil jsem tempo, při poklusu jsem si dokonce stihl chodbu prohlédnout. Na zemi bylo světlé linoleum, na zdech z poloviny drobné barevné kachličky, na horní polovině sněhobílý nátěr. Nepřipomínala mi nikoho a nic. Když jsem dorazil k Victorii, zjistil jsem, že tohle není konec chodby ani zdaleka. Větvila se teď na dva úseky, z nichž jeden se prudce svažoval dolů. Vyrazili jsme dolů. Nebyly tu schody, a nutnost jít neustále v mírném záklonu mi nepomohla s nedostatkem dechu ani s pícháním v boku. Konečně jsme ale šli víceméně volně. Trvalo to dlouho a ani jeden z nás nehodlal začít hovor. Konečně se linoleum pod našima nohama srovnalo, také se ovšem ponořilo do tmy. Victoria nahmatala na zdi vypínač a na konci chodby se rozzářila žárovka. Neposloužila ani tak jako osvětlení, spíše jako orientační bod. Za chvíli jsme došli až k ní, chodba zde ale opět nekončila. Stáčela se teď doprava a opět klesala.
Po hodné chvíli putování dolů chodbami jsem toho začínal mít opravdu dost. „Už tam budeem?“ Zakňoural jsem, za což jsem si vysloužil Victoriin naštvaný pohled. Neřekla na to ale nic, a z jejího mlčení jsem pochopil, že nás čeká ještě dlouhá, dlouhá cesta.
Po dalším dlouhém mlčení jsme došli na konec chodby. Ano, tady už opravdu končila; problém byl ovšem v tom, že nepokračovala nikam. Jediné, co na holé stěně bylo, byl další vypínač. Než jsem stačil začít panikařit, Victoria ho stiskla a chodba se ponořila do tmy. Ani jsem nestihl vykřiknout, hlavou se mi honily vzpomínky na desítky hororů, které jsem za svůj krátký život viděl; vzápětí se objevilo další světlo. Nebylo tady, nýbrž za dveřmi. Těch jsem si předtím nevšiml. Byly to velké dveře, dvoukřídlové, s prosklenou tabulkou v každé části. Victoria je otevřela a pustila mě dovnitř jako prvního. Byl to výtah. Stiskla tlačítko s číslem 12 a výtah se rozjel.
A já přitom nepřestával žasnout nad propracovaností tohoto zdánlivě obyčejného sídla.
A já přitom nepřestával žasnout nad propracovaností tohoto zdánlivě obyčejného sídla.
…
Ano, já vím, že mě teď zabijete xD ale už to brzo bude, slibuju xD
autor: Fabiana
betaread: Janule
tak jako..já si myslela, kde není a on si jen spadne z postele….xD
Omg, umřu než bude další díl!!
ale jako… kde je sakra ten Bill?! to už není normální… tak dlouho už tam nebil XD
omg takhle to natahowat a napínat nás… kdo tohle čekání na další díl má wydržet? xD moe nerwy twe…
Zabít? A kdo by to pak dopsal, co? xD
Ale ten držkopád z postele byl luxus. xD Sem si říkala: určo jenom zhučel, nic horšího se mu stát nemohlo… xD a trefa… xD
To je fakt na zabití!!!xD
jeziis…a ja ze ho uz uvidi xDDD to je napinanie xDDD..tak sup..sup.. rychlo pokrackooo..
Já jsem nemohla z toho – "Ukradl jsem hrneček." 😀 to jsem fak byla pod tolem. Vyznělo tota.. já nevím. dětinsky xD
Jo to si piš že zabijeme :D:D A to hodně rychle – i když – vlastně kdybychom tě zabily tak neváme pokračování xD Takže tě budem jen mučit xD .. .Jako !! Chci už vědět pokračování !! to není možný nás takhle napínat ! Krucináál ! Já vím že se v tom vyžíváš nás takhle napínat a trápit… Ale že už v dalším díle se Bill a Tom setkají .. a že ten další díl bude brzo ? 😉
Tyo..takhle nás napínat…tohle není fér..:D Já už chci Billa..:D
Ale vážně se mi líbí, jak to všechno dokážeš tak hezky popsat..:)